Pohádky z mise v Jižním Súdánu
Tahle rána jsou kouzelná. Slunce vychází krátce před sedmou hodinou, a protože je chladno na zdejší poměry, místní vytáhli roláky. Pro Evropana neotužilého a rozmazleného ústředním topením je to pořád hic. Jen ráno je ještě svěží (ten hic).
Poprvé po měsíci tady jsem si
k snídani namazal místní „housku“ máslem a medem. Není takový, jaký si
pamatuji z domova, ale je místní - Jihosúdánský. Píšou na něm, že jeho
nákupem podporujeme drobné včelaře.
Od snídaně se pomalu loudám „do
práce“ a najednou vidím vedle nejmenšího z „mých“ lékárenských skladů
chlápka v kombinéze. A tím nemyslím montérky, ale rovnou takovou tu
kombinézu do vysoce nakažlivého prostředí, gumovou, přetlakovou,
s utěsněnou kuklou a plexisklem. Nebýt toho, že jsem před dvaceti
lety viděl film Smrtící epidemie s Dustinem Hoffmannem, myslel bych, že mi
vedle lékárny přistál Jihosúdánský kosmonaut. A jak se tak rozmýšlím, jestli ho
mám vyfotit nebo si protřít oči, jestli se mi to nezdá jako následek užívání
meflochinu, koukám, že bere roha.
 |
| Photo © Warner Bros Pictures |
Normálně zdrhá a mává kolem sebe zuřivě
rukama.
Večer před tím jsem byl na „medical“
mítinku pozorný, u snídaně byl klid a jediná „horká“ událost, kterou jsem
v noci slyšel z vysílačky, byl postřelený mládenec, operovaný ve 4
ráno. Byl pitomě odvážný, když se vydal na kradení krav. To je tady místní
kolorit vnímaný asi tak, jako u nás podřezávání májky. I přitom někdo občas přijde
k úrazu a to tu májku nehlídáme s flintama jako místní svoje krávy. Ale
možná to nebylo kradení dobytka, možná byl pitomě odvážný v jiné
nebezpečné situaci, špatně odhadl riziko a začal utíkat pozdě. Koupil to do zad
někde nad pravou ledvinou (tu to netrefilo), výstřel podbřiškem
s poraněním střev a rekta.
Na včerejším hlášení nic,
v noci až na tu operaci nic, u snídaně nic. Bezpečně tedy vím, že nemáme
v nemocnici žádnou vysoce a smrtelně nakažlivou chorobu. Nic nechápu, odvážně pokračuji ke skladu, pohledem doprovázím komickou
figurku zdrhajícího kosmonauta a cukají mi koutky.
Ve chvíli, kdy mě napadlo, kde ve skladu
asi ty obleky jsou, mě něco štíplo do ramene. Koukám včelka, chudinka,
teď umře. Vytahuji žihadlo a říkám si, žádnou paniku ani rychlé pohyby, pěkně
pomalu, v klidu. Další včela, co kolem mě bez
většího zájmu proletěla, se najednou začíná vracet a já pomalu začínám chápat
jak ten oblek, tak ten úprk. Moc pomalu. Včela mi zabzučí ve vlasech a úplně
neomylně mě bodá centimetr vedle díry po prvním žihadle.
A bzučení sílí.
Odhazuji pitomou odvahu a zbaběle
zdrhám jako ten kosmonaut, bez kombinézy a naboso. Ještě před startem jsem zul žabky;
pro běh jsou na nic a aspoň se mám čím bránit.
Jestli jste viděli od Hitchcocka
film Ptáci, tak tohle byl podobný scénář se včelami. První žihadlo byl jen
zástřel pro další feromonicky naváděné kamikadze; atraktant a značkovač pro
další střely naváděné na měkký cíl.
Lopatka…, druhá…, bedra. Au! Do zad celkem osm, další do
levého stehna a lýtka a ještě jedna do pravé ruky.
Vytahuji žihadla a poslouchám vzdálený
hlas diváků, kteří se v bezpečné vzdálenosti snaží nesmát . Sice jsem
pochopil, že jestli budu potřebovat adrenalin, mám si ho cestou zpátky přinést i
s jehlou a stříkačkou, ale já zpátky nejdu. Zavírám se v lékárně a
nastavuji záda klimatizaci.
Naštěstí jsem z domova
očkovaný od mala. Otoky zmizely rychle (kosmonaut má jednu obrovskou bouli velikosti
manga od JEDNOHO žihadla, já tečky menší než od komárů), jenom to podkoží je
trochu ztuhlé a brní při doteku.
Dneska budu spát na břiše a zítra
si dám k snídani radši zase mangovou marmeládu.
30. 11. 2016, Nemocnice
Lékařů bez hranic, Agok, oblast Abyei, Jižní Súdán
Příspěvky a názory zde jsou mé a nemusí reprezentovat stanoviska Lékařů bez hranic.
