čtvrtek 29. prosince 2016

O medovém ránu, pitomé odvaze a pozdní zbabělosti

Pohádky z mise v Jižním Súdánu

Tahle rána jsou kouzelná. Slunce vychází krátce před sedmou hodinou, a protože je chladno na zdejší poměry, místní vytáhli roláky. Pro Evropana neotužilého a rozmazleného ústředním topením je to pořád hic. Jen ráno je ještě svěží (ten hic).

Poprvé po měsíci tady jsem si k snídani namazal místní „housku“ máslem a medem. Není takový, jaký si pamatuji z domova, ale je místní - Jihosúdánský. Píšou na něm, že jeho nákupem podporujeme drobné včelaře.

Od snídaně se pomalu loudám „do práce“ a najednou vidím vedle nejmenšího z „mých“ lékárenských skladů chlápka v kombinéze. A tím nemyslím montérky, ale rovnou takovou tu kombinézu do vysoce nakažlivého prostředí, gumovou, přetlakovou, s utěsněnou kuklou a plexisklem. Nebýt toho, že jsem před dvaceti lety viděl film Smrtící epidemie s Dustinem Hoffmannem, myslel bych, že mi vedle lékárny přistál Jihosúdánský kosmonaut. A jak se tak rozmýšlím, jestli ho mám vyfotit nebo si protřít oči, jestli se mi to nezdá jako následek užívání meflochinu, koukám, že bere roha. 

Photo © Warner Bros Pictures
Normálně zdrhá a mává kolem sebe zuřivě rukama.

Večer před tím jsem byl na „medical“ mítinku pozorný, u snídaně byl klid a jediná „horká“ událost, kterou jsem v noci slyšel z vysílačky, byl postřelený mládenec, operovaný ve 4 ráno. Byl pitomě odvážný, když se vydal na kradení krav. To je tady místní kolorit vnímaný asi tak, jako u nás podřezávání májky. I přitom někdo občas přijde k úrazu a to tu májku nehlídáme s flintama jako místní svoje krávy. Ale možná to nebylo kradení dobytka, možná byl pitomě odvážný v jiné nebezpečné situaci, špatně odhadl riziko a začal utíkat pozdě. Koupil to do zad někde nad pravou ledvinou (tu to netrefilo), výstřel podbřiškem s poraněním střev a rekta.

Na včerejším hlášení nic, v noci až na tu operaci nic, u snídaně nic. Bezpečně tedy vím, že nemáme v nemocnici žádnou vysoce a smrtelně nakažlivou chorobu. Nic nechápu, odvážně pokračuji ke skladu, pohledem doprovázím komickou figurku zdrhajícího kosmonauta a cukají mi koutky.

Ve chvíli, kdy mě napadlo, kde ve skladu asi ty obleky jsou, mě něco štíplo do ramene. Koukám včelka, chudinka, teď umře. Vytahuji žihadlo a říkám si, žádnou paniku ani rychlé pohyby, pěkně pomalu, v klidu. Další včela, co kolem mě bez většího zájmu proletěla, se najednou začíná vracet a já pomalu začínám chápat jak ten oblek, tak ten úprk. Moc pomalu. Včela mi zabzučí ve vlasech a úplně neomylně mě bodá centimetr vedle díry po prvním žihadle.

A bzučení sílí.

Odhazuji pitomou odvahu a zbaběle zdrhám jako ten kosmonaut, bez kombinézy a naboso. Ještě před startem jsem zul žabky; pro běh jsou na nic a aspoň se mám čím bránit.

Jestli jste viděli od Hitchcocka film Ptáci, tak tohle byl podobný scénář se včelami. První žihadlo byl jen zástřel pro další feromonicky naváděné kamikadze; atraktant a značkovač pro další střely naváděné na měkký cíl.

Lopatka…, druhá…, bedra.  Au! Do zad celkem osm, další do levého stehna a lýtka a ještě jedna do pravé ruky.

Vytahuji žihadla a poslouchám vzdálený hlas diváků, kteří se v bezpečné vzdálenosti snaží nesmát . Sice jsem pochopil, že jestli budu potřebovat adrenalin, mám si ho cestou zpátky přinést i s jehlou a stříkačkou, ale já zpátky nejdu. Zavírám se v lékárně a nastavuji záda klimatizaci.

Naštěstí jsem z domova očkovaný od mala. Otoky zmizely rychle (kosmonaut má jednu obrovskou bouli velikosti manga od JEDNOHO žihadla, já tečky menší než od komárů), jenom to podkoží je trochu ztuhlé a brní při doteku.

Dneska budu spát na břiše a zítra si dám k snídani radši zase mangovou marmeládu.   


30. 11. 2016, Nemocnice Lékařů bez hranic, Agok, oblast Abyei, Jižní Súdán


Příspěvky a názory zde jsou mé a nemusí reprezentovat stanoviska Lékařů bez hranic.

čtvrtek 22. prosince 2016

Zázrak zrození

Pohádky z mise v Jižním Súdánu


Foto: Alec von Bargen
Mimoděložní těhotenství (to když se oplozené vajíčko uhnízdí jinde než v děloze) se vyskytne zhruba jednou, maximálně dvakrát na sto těhotenství. S více než 95% pravděpodobností se uhnízdí v tubě vejcovodu a o zbylá procenta se sestupně dělí vaječníky (ovaria) a břišní (abdominální) dutina. Všechny případy mimoděložních těhotenství jsou vysoce rizikové pro matku a nedávají žádnou, respektive velmi malou šanci plodu. Nejčastější komplikací je abortus plodu (potrat) ve vejcovodu, odkud se většinou vyloučí retrográdně (proti proudu) do břišní dutiny nebo méně často přirozenější cestou do dělohy a dál ven z těla.

Pokud k abortu nedojde a plod dál roste, málo elastická stěna vejcovodu se protrhne a krvácí do břišní dutiny, což patří do diagnózy „akutní břicho“ a smrtelně ohrožuje matku. Velmi zřídka se retrográdně vypuzený abortus sekundárně uhnízdí v dutině břišní a začíná znovu růst. Někdy (vlastně zázrakem) ruptura tuby vejcovodu moc nekrvácí a vajíčko se taky uhnízdí v břiše.  

Mimoděložní těhotenství lokalizované do dutiny břišní tvoří něco málo přes 1 % všech mimoděložních těhotenství. Když to celé pronásobíte a vydělíte, připadají na každých 10.000 pozitivních těhotenských testů 2- 3 vajíčka uhnízděná někde kolem jater, v místě zvaném Douglasův prostor. Na nějaký z těch hodně prokrvených orgánů, co tam jsou všude kolem, se přichytí placenta a to taky není úplně bez rizika. Spíš naopak. Navíc, jak už určitě chápete, se to dítě nemá kudy dostat na svět. 

V civilizaci u nás doma se na takové těhotenství přijde relativně brzy. Buď ho pozná chirurg po otevření „akutního břicha“ po nějaké té komplikaci, nebo jej, někdy kolem šestého týdne těhotenství, odhalí gynekolog ultrazvukem. A protože je riziko opravdu vysoké, zase se dostane ke slovu chirurg (asi 2/3 případů), nebo se „vyléčí“ methotrexátem. To je cytostatikum, které brání syntéze DNA v rychle rostoucích tkáních. A je to. Chápete? Těch několik málo zaznamenaných případů donošeného abdominálního těhotenství jsou raritní statistické anomálie, ke kterým kvůli obrovskému riziku pro matku a z hlediska vrozených vad nepříznivé prognózy pro dítě vlastně vůbec nemělo dojít.

Tady je ale Jižní Súdán. Nemocnice Lékařů bez hranic je jediná široko daleko a i když tu máme ultrazvuk (takový malý v kufříku, aby odolal prachu a horku) nemáme gynekologa. Navíc prenatální péče tu nezačíná v šestém týdnu těhotenství, ale pokud vůbec, tak zhruba šest týdnů až týden před porodem.

Je to moje první mise a z letadla jsem v Agoku (Jižní Súdán, oblast Abyei) vystoupil ve středu 9. listopadu pozdě odpoledne spolu s Barbarou, neonatologickou sestrou z kanadského Toronta. Taky je na první misi a hned ve čtvrtek dopoledne, když jsem z lékárny doručil formuli (speciální mléko pro nasogastrickou sondu), mi představila první miminko, drobounké s neuvěřitelně dlouhými dlaněmi a chodidly. Je mu 8 dní a je z dvojčat. S bráškou se narodili doma, dost daleko odtud a dohromady měli sotva 3 kila. Chlapeček to nezvládl, holčičku proto matka přinesla k nám do nemocnice. Pěšky.
    
Inshallah!
To se tu často říká. Znamená to: „Dá-li Bůh.“  Ale někdy potřebuje pomoc, a po osmi letech, co Lékaři bez hranic působí v oblasti Abyei, už i přespolní vědí, kde jí hledat.  

Druhé miminko ze čtvrtečního dopoledne byl chlapeček. Narodil se císařským řezem s vrozenou vadou a vyprávění o něm se do téhle pohádky nehodí. Při jiné sekci se v druhé polovině října narodilo jiné miminko, holčička. Maminka přišla s bolestí rodit sem do nemocnice (hrubým odhadem po 36. týdnu). Zkoušeli to nějakou dobu v porodnici (jiná než MSF tu není) přirozenou cestou, ale nakonec přišel ke slovu skalpel. Jenže …

Jako v pohádce o Otesánkovi.
Stačilo otevřít břicho (na dělohu ani nedošlo) a z něj se vykutálela holčička. Měla trochu pokroucené tělíčko, ne úplně kulatou hlavičku (vlastně spíš hodně nepravidelně šišatou), ale zdravá a měla se hned k světu. Když maminku zašili a pak probudili, moc se jí líbila a za pár dnů šly domů. Ve čtvrtek odpoledne přišly obě na kontrolu, a světe div se, hlavička se zakulatila na normální miminkovské parametry, tělíčko, nožičky i ručičky se srovnaly a obě, maminka i dcera vypadají zdravě a čile. No věřili byste tomu?

Šance 1:10.000, že se to stane. Šance, že doroste, nepatrná, statistická anomálie, zrnko písku z pouště.
Šance, že se narodí? Žádná! Bez Lékařů bez hranic by neměla šanci ani matka, natož dcera.  

Babička říkala, že když se rodí víc holek, nebude válka. Tohle jsou dva holčičí zázraky života, tady už bylo války dost.  Třeba je to znamení, že už žádná další nebude.

Inshallah!
                                              11. 11. 2016, Nemocnice Lékařů bez hranic, Agok, oblast Abyei
Jižní Súdán


 Příspěvky a názory zde jsou mé a nemusí reprezentovat stanoviska Lékařů bez hranic.

čtvrtek 15. prosince 2016

Lékárníci v pohádce - O zrzavé Andule

Zrzavá Anička Posedlá z Básníků nebyla v lékárně první zrzavou Andulou. Tu si zahrála Ivana Andrlová v roce 1988 v pohádce O zrzavé Andule.

Děj pohádky je situován na Kampu a Malou Stranu odhadem do poloviny 19. století. Andulka nemá s lékárnou mnoho společného, jen u rodiny lékárníka slouží. Potají si myslí na zahradníka Josífka (Jan Čenský). Jenže zahradník před zrzavými copy[1] dává přednost lékárníkovic zpovykané dcerce Terezce (Simona Postlerová).

Tatínka lékárníka (Josef Bek) a maminku, paní lékárníkovou (Květa Fialová) má omotanou kolem prstu a je na ně pěkně hubatá. 

Z lékárnického pohledu se o lékárně moc nedozvíme. Snad jen o charakteru. Tatínek se sice snaží počínající psychické problémy dcery (frustrace z absence vhodného nápadníka) řešit pomocí farmakoterapie, jenže dcerunka rozhodně ví, že IPLP ženicha nenahradí, natož urozeného: 

„Práškama a mazáním kurýrujte ischias těm svým malostranským babkám. Mně zařiďte, abych byla zvaná na plesy do všech paláců, co je jich tu kolem.“

Ona se té vlídnosti dobře naučila od tatínka, nejednou totiž od něj totiž slyšela u siesty po dobrém jídle, když cinknul zvonek u lékárny: „Jestli je to nějaká baba pro mazání, ať s ní Andula vyrazí dveře.“

Není se tedy co divit, že veřejné mínění (reprezentováno malostranskými drbnami na Kampě v tržnici) je lékárníkům nenakloněno i ve chvílích, kdy lékárníkům není úplně do vesela. 

Kromě pohádkových stereotypů měla filmová tvorba už na sklonku 80. let minulého století snahu upozorňovat na rodící se problémy se stravováním. Nejenom v rovině hrozícího metabolického syndromu:  
„Spát nemůžete proto, že se na noc přejídáte…“
 ale i z hlediska poruch příjmu potravy:
·         „Jak chcete, ode dneška nevezmu do úst ani sousto a umřu vám!“

A to je z apatyky na pražské Malé Straně všechno. Pohádka sice dobře dopadne, lékárníkovic Terezka se napraví (skoro) a Andulka se dostane Josífkovi za ženu. Jen lékárník, a tentokrát s celou rodinou, ze zpracování nevychází úplně jako kladný hrdina. Zvlášť, když se snaží problémy řešit standardní vyčkávací taktikou: „počkáme si, až tu naší holku to bláznění přejde…“

I paní lékárníková, ale tuší, že čekání vždycky nebývá nejlepším řešením.  „Jejdanáčku, to nevím, jestli se dočkáme…?“ 

Režie: Vlasta Janečková
Rok výroby: 1988
62 minut
Foto: Česká televize

Psáno pro Časopis českých lékárníků 7/8 2016.




[1] i když taky nic neví, není to žádný Jon Sníh z hlídky

čtvrtek 8. prosince 2016

Lékárníci ve filmu - Hořká pilulka

Hořká pilulka (Bitter pill)

Elizabeth Rodriguez
I tak se mohl jmenovat filmový snímek Vedlejší účinky z roku 2013.  Více už  jsem o něm psal v sérii Lékaři ve filmu, ale ve filmu dostala roli i lékárnice. 

Mnohoznačný význam slovního spojení „hořká pilulka“ dává mnohovrstevný rozměr i tomu, co ve filmu nebylo, respektive bylo, ale stejně jako filmová lékárnice tak trochu skryté na pozadí příběhu.

               
Jeho základní linie je docela jednoduchá. Mladý manželský pár, Martin a Emily Taylorovi (Channing Tatum, Roone Mara) si žije relativně na vysoké noze, dokud na to Martinovi nepřijdou a nepošlou ho na čtyři roky do vězení za zneužívání informací v obchodním styku. Emily se mezitím potká s někým jiným a spolu vymyslí plán na „velké peníze“. Na konci je jedna mrtvola, jeden vězeň a jedna chovankyně psychiatrické léčebny. A mezitím se zhroutí a znovu poskládá život, kariéra a manželství jednoho obyčejného psychiatra (Jude Law).

Podle výkladového slovníku je sousloví „hořká pilulka“ používáno v situacích, kdy je nezbytné akceptovat něco nepříjemného. A nepříjemností je v druhém pohledu na filmový děj celá řada.

Velký význam má motiv volné a neregulované reklamy na léky vázané na předpis: „když lidi vidí v reklamě v televizi, že je lék dobrý, uvěří.“  Tím se film stává i varovným mementem, jaký by uvolnění reklamy mohlo mít dopad. V jiné dějové linii se nabízí pohled na křehkou rovnováhu mezi obrovskou zodpovědností lékařů na straně jedné a lákavými svody farmaceutických firem na straně druhé. Kromě toho jsou patrná i pokušení vyplývající z obrovské informační převahy, kterou lékaři mají nejenom nad svými pacienty, ale nad laiky obecně.

A protože příležitost dělá zloděje, stačí vědět, že akcie jedné firmy raketově stoupnou, pokud její konkurence strmě padá. Vydělávat na tomto tržním pravidle trestné není, ale pracovat na tom, aby se tak stalo, to už trestné je. A jakmile jste jednou na šikmé ploše, už se vezete. I malá chyba může poškodit pacienta a i jeden jediný pacient může zničit roky budovanou kariéru. A když máte přede dveřmi novináře a televizní kamery, nejprve se zády otočí kolegové, pak firmy (pro jejichž klinické studie je takový lékař hrozbou) a nakonec i rodina.

Ve světě nekonečného moře informací je pro pacienta obtížné orientovat se v širokém spektru více či méně nepravděpodobných vedlejších účinků léčiv. Na druhou stranu, když se takový „pacient“ vyzná nebo má zkušeného mentora (Catherine Zeta-Jones), dokáže obrátit vedlejší účinky léčiv ve svůj prospěch. Stejně tak lze vcelku jednoduše nastudovat klinický obraz mnoha onemocnění, což dává i průměrným hercům slušnou šanci na věrohodné simulování závažné nemoci. Kupříkladu depresi velmi dobře vysvětlíte citováním některých odstavců z knihy Willima Styrona Viditelná temnota.     


A kde se skrývá lékárník?
Elizabeth Rodriguez - Živí mrtví
Photo by Justina Mintz/AMC/ - © AMC Film Holdings LLC.
Ano tenhle nepravidelný sloupek je o lékárnících ve filmu. Ve Vedlejších účincích lékárnici hraje Elizabeth Rodriguez, ale v jakémkoliv záběru byste jí hledali marně. Lékárna (takový ten americký drugstore) ve filmu sice je, ale místo lékárnice musí stačit pouze zvuková stopa.  Ale stojí za to. 

Představte si nepříjemně posazený tón hlasu nevrlé toaletářky zkřížený s chropotem zombií ze seriálu Živí mrtví (taky tam hrála) a tenhle hlas promítněte do následujícího dispenzačního monologu:

 -TAYLOROVÁ!!!
- Ano, to jsem já (tichým hláskem)
- Už jste TO někdy užívala!?
- Ne (ještě tišším hláskem)
- Může mít vedlejší účinky: nevolnost, svalovou únavu, nespavost, změny v chuti k jídlu, sucho v ústech, podrážděnost…   PLATÍTE HOTOVĚ!?

Přitom ani jeden z předepisujících lékařů ani sama lékárnice neřekne to důležité: jedním z možných vedlejších účinků je náměsíčnost.

Ano, můžete namítat, že náměsíčnost je velmi neobvyklý vedlejší účinek antidepresiv. Dokonce můžete argumentovat i tím, že někteří specialisté na spánkové poruchy občas používají antidepresiva právě kvůli terapii somnolence. A právě somnolence je relativně častým vedlejším účinkem hypnotik, včetně Z- hypnotik třetí generace.

Ale odpusťme scénáři tuto farmakologickou nepřesnost, bez somnolence by nebyla ústřední zápletka, ani náměsíčné krájení zeleniny a příprava toastů a vlastně ani výborně zahraná epizoda sexsomnie (specifický projev náměsíčnosti, při němž nechodíte po bytě), po níž řekl nadšený manžel: „vynálezce téhle tablety neskutečně zbohatne.“

Vedlejší účinky je vypointovaný forenzní detektivní příběh, který kritizuje nejenom šedou zónu prostředí farmaceutických firem, ale také profesionální selhání lékařů, kteří s farmaceutickým průmyslem spolupracují. Je i připomenutím, že v jakékoliv situaci je při předepsání léku pacientovi primárním a nejdůležitějším aspektem prospěch pro pacienta, který musí za všech okolností zůstat v centru pozornosti lékaře.

Vedlejší účinky (Side Effects) - Psychologický / Krimi / Drama / Thriller
USA, 2013, 101 min
Režie a kamera:  Steven Soderbergh
Scénář:  Scott Z. Burns
ČSFD – 77 %
Na Mezinárodním filmovém festivalu Berlinale získal v roce 2013 Steven Soderbergh ocenění Zlatý Medvěd za nejlepší film.

Psáno pro Časopis českých lékárníků 11/2016

čtvrtek 1. prosince 2016

Lékaři ve filmu - Příběhy s dobrým koncem

Photo Bioscop
Když už jsem z básnické ságy vyextrahoval lékárníky, neošidím ani lékaře.

O šestém díle básníků se po uvedení v kinech objevily recenze nebo narážky na dílo téměř v každém zdravotnickém periodiku.. Průměrnou hodnotu 65 % na ČSFD určitě hodně zvyšuje nostalgie diváků. A proč taky ne, kolik z nás u každé reprízy básníků zavzpomíná na školní léta, na kolejní život a menzovní řízky - placaté a zelené jako rozpitvaný žlučník.

Nejčastějším negativním komentářem k nejnovějšímu dílu je stížnost na přebujelý product placement a přílišnou úlitbu „partnerům“ natáčení.  Naštěstí je dnes většině diváků jasná přímá úměra velikosti investice partnera natáčení a délky reklamního prostoru před kamerou. A proto je možná dobře, že vyloženě komerční aktivity nadiktované sponzory jdou z dějové linky příběhu rozpoznat a vyselektovat stejně snadno jako reklamní blok z večerního programu komerční televizní stanice.
Ze života to jde podstatně hůř.

Ale celá série básníků má pro časosběrný pohled na transformaci českého zdravotnictví téměř nenahraditelný význam. První díl básníků byl sice natočen už v roce 1982, ale ze zdravotnictví je až dvojka z roku 1984. 
Štěpána přijali na lékařskou fakultu a Kendyho na FAMU:
-          To je výhoda, mít na něco talent…
-          A ty ho snad nemáš, když tě přijali na medicínu?
-          Na to není potřeba talent…
-          Ale zase nemůžeš bejt moc blbej, budeš absolventem univerzity.
-          Na světě je spousta blbejch absolventů univerzity…

Svatá pravda. Ani 32 let neubralo nic na jejím smyslu a vysoké informační hodnotě. Je třeba si to opakovat každý den. Stačí se rozhlédnout, pustit televizi, přečíst noviny nebo zpravodajský server. Na světě je spousta blbejch. Nemusí nutně mít absolvovanou univerzitu, ale tato podmnožina blbců s titulem je nějak víc vidět. Někteří se vytrvale snaží.  Z druhého dílu básníků se od „vševěda“ Masaříka naučili, že:  „Kromě slabomyslných jedinců je možné zhypnotizovat každého.“

Rok natočení druhého dílu (1984) sice koresponduje s názvem známého Orwellova románu, ale zdá se, že to je souvislost náhodná, přestože se v obou zdrojích dovídáme totéž. Častým opakováním lze zblbnout (promiňte zhypnotizovat) každého. A u velké části pacientů, diváků i posluchačů to prochází. Ještě pořád chce národ věřit slibům, frázím, floskulím i reklamám. Ale to už říkala paní Šafránková v roce 1987: „A paní Zelené se nediv, je to stará ženská a chudák je z těch seriálů celá popletená.“

Jsou i okamžiky v dějové lince příběhu, kdy nejsou dialogy nostalgickou vzpomínkou na plánované hospodářství roku 1987, ale realitou dneška: „Z lékárny poslali seznam léků, které nebudou tento měsíc, nemáte je předepisovat.“

Seznam nedostatkových nebo nedostupných léků byl v době uvedení posledního dílu Básníků, v dubnu 2016, zhruba stodvacetiřádkový (bez uvedení všech velikostí balení a síly přípravků). Ono to se zdravotnictvím ani nemohlo dopadnout jinak. Vendulka totiž slíbila Štěpánovi:  „Až budu jednou na ministerstvu, a já budu, tak pamatuj, že tam máš známou.“

Když jsem to nedávno viděl, napadlo mě, že za ty roky se na ministerstvu vystřídalo tolik lidí, že už tam měl známého úplně každý. „Na ministerstvu se vyměňují ministři, jejich náměstci, kamarádi a kamarádi kamarádů. Když se všichni vymění, začínají od nuly.“  A jak už říkala i primářka interního oddělení na prvním Štěpánově pracovišti: „Každej je něčí známej.“

 A když chcete vyhovět každému, nemůže to dopadnout jinak, než jako když pejsek s kočičkou pekli dort, tím spíš, když se takový dort peče každou chvíli znovu. A proto dnes, stejně jako v básnické naději z roku 2003, platí: „Doktoři chtějí přidat, sestry taky, řidiči mají málo, papaláši mluví cizím jazykem, radikálové jsou zabejčení a s uklízečkami jsem radši ani nemluvil. My jsme v jejich věku psali holkám básničky a oni chtějí stávkovat.“

Přitom se o deset let dříve, v pomalu se rozvíjejícím kapitalismu roku 1993, v nemocnicích propouštělo: „Nezlob se, nejde to, propouštíme sedm doktorů.“  (To asi aby se těm nepropuštěným mohly zvednout platy, jak to říkali v televizi.) Ve stejném roce se už rozvíjely i první privátní projekty: „Prosím Tě, můžeš mi vysvětlit, jak přišel bejvalej ředitel OÚNZu k takovýmu sanatoriu?“ 

A v nových privátních projektech bývalých ředitelů OÚNZ se mohli uplatnit všichni ti z nemocnic propuštění lékaři. Tedy pokud chtěli:
-          Maminka Šafránková: „A jakej budeš mít plat, doktoři prý dostali přidáno?“
-          Štěpán: „Já nevím, normální, já se neptal.“

A když už jsme u otázky mezd lékařů, i ta měla v básnické sérii zajímavou dynamiku:
1987:
-          Píšťalka: „Vy máte opravdu náročné povolání, pane doktore.
-          Štěpán: „Náročné povolání za 13 korun na hodinu.“
2003:
-          Karas: „Za kolik sloužíš?“
-          Štěpán: „Za 120 korun na hodinu.“

A to už je skoro všechno. Skoro, protože jsem našel ještě jeden zajímavý moment. Zatímco v posledním díle se kvůli zákonu o regulaci reklamy v (placených) záběrech kamer vydávají na recepty doplňky stravy a volně prodejné léky privátní značky, v těch předchozích alespoň předepsaná medikace odpovídala scénářem diktované diagnóze.  A taky lidské příběhy s dobrým koncem jsou jiné.

Zatímco v roce 1993 stačilo známému léčitelovi Písaříkovi nad rakovinou, aby zmizela, zatočit pérem, do posledního dílu si partner natáčení do scénáře nadiktoval vyléčení rakoviny prostaty ozařovacími procedurami protonem za pět dní. V doprovodném videu na youtube se pro jistotu dočkáte i vysvětlení toho drobného vtípku o špičkové technologii a moderní medicíně v Praze v kontrastu s prostým, bodrým doktorem z Moravy.

A ještě něco je jinak. Víte, proč se chodilo k obvoďákovi v roce 1987? Hlavně pro potvrzení, že jsme zdrávi:
-          … abych mohl stavět barák.
-          … že můžu hrát tenis.
-          … aby mi udělali levnější zuby
-          … abych mohl běžet dukelský závod branné zdatnosti.
-          … abych mohl natírat podlahy.
-          … že můžu pracovat jako vedoucí kroužku mladých elektrotechniků.
-          .... a já bysem prosila, pane doktore, potvrzení, že můžu dostat ty akumulační kamna.

A teď už je to doopravdy všechno. Jestli jste na posledních básnících nebyli v kině, můžete počkat až budou v telce. A budou, o poslední tři pokračování se v produkci rozdělily už tři televizní stanice. S dostatkem fantazie určitě dokážete vnímat pokračování básně nejen o českém zdravotnictví a vyfiltrovat všechny komerční nadstavby, které klidně mohly zůstat ve střižně.

A pokud fantazii nemáte, platí i o mužích charakteristika doktora Sahuláka o kolegyni Tupé: „Ženskou bez fantazie nezachrání ani vysoká škola.“

 Psáno pro Medical Tribune v březnu 2016




čtvrtek 24. listopadu 2016

Lékárníci ve filmu - Básníci

 Popelky filmové produkce

Zábava se tu nekoná,
noc je jak černá madona,
jen když se půlnoc přiblíží,
princezna smutná za mříží
čeká, že někdy zazvoní
spanilý rytíř na koni.

Znáte? Pamatujete si?
Čtvrtý díl básnické série se začal připravovat v roce 1992. Tereza Brodská se v roli čerstvé absolventky farmaceutické fakulty Ute[1] chystá sloužit noční, lékárenské službě se pomalu krátí dech a u Bednaříků v Trutnově se finišuje s převodem úplně první lékárny do soukromých rukou.
V době premiéry (22. 7. 1993) bylo Tereze Brodské 25 let, já měl za sebou druhý ročník a Ondra Bednařík na rozhodnutí o přijetí na farmaceutickou fakultu teprve čekal. Film považovali mnozí kritici za nejhorší ze série a režiséru Kleinovi dávali za vinu přílišný důraz na karikování tehdejších reálií a také vtipy příliš laciné a unavené.

Možná ano. Na rozdíl od předchozích tří dílů, ze kterých měla Karolína (na fakultě ta hezčí a pečlivější polovina naší dvojice) pro každou situaci zejména v laboratorních praktikách k dispozici nějakou hlášku, si z toho filmu pamatuji jen dvě. První: „Ne, na ucho ne!“ a pak ještě tu druhou o obtížné zařaditelnosti labiae pudendi do struktury okresů České republiky. 

Ano, i na můj vkus je ve filmu příliš prvoplánové reklamy, s odstupem času ale musím přiznat, že to bylo době vcelku věrně nastavené zrcadlo. A za jedno musíme pánům Pecháčkovi (scénář) a Kleinovi (režie) poděkovat. Rolí lékárnice jsme získali do dalších tří dílů také zrcadlo nastavené naší profesi.
V „Konci básníků“ je sice lékárna plná nábytku z počátku normalizace, včetně skleněné přepážky mezi magistry a pacienty, ale většina scén se odehrává vzadu u „emesů“ v zátiší otočníků a stojatek a rekvizitou v rukách lékárnice je třenka s těrkou. Vedoucí lékárník si ve vedlejší pidiroličce vystačil se zuřivým výrazem a obrovskou injekční stříkačkou k sebeobraně proti alkoholem rozkuráženým lékařům. A jedinou reklamou (zjevnou, ne skrytou) na lékárenský sortiment je Kendyho zakázka na prezervativy „s čudlíkama“. (mimochodem, víte, k čemu tam jsou?)

V dalších dílech už je to trochu jinak, v roce 2004 sice „Básníci neztráceli naději“, ale z lékáren se pomalu začal ztrácet smysl pro humor. Lékárnice měly nové starosti. Ute dokázala (pravděpodobně ještě před atestací) zprivatizovat nejenom lékárnu U Černé Madony[2], do které po promoci nastoupila, ale ještě další čtyři. Bílý plášť vyměnila za strohý kostým, třenku s těrkou za klávesnici počítače a mobil, se kterým usínala i vstávala. Jenže, slovy hlavního hrdiny: „…mobil ženu nepohladí!“

Lékárna roku 2004 je plná product placementu (podle základních pravidel marketingu a merchandisingu umístěného do výše očí) a lékárnice jsou před kamerou hned dvě. Je jasné, že na počátku nového tisíciletí už na našem území existovaly nemocniční lékárny, protože U Černé Madony začala Mgr. Anna Posedlá[3] pracovat teprve po nedlouhé pracovní epizodě v jedné z nich. V roce 2004 to nebyl životní příběh nijak neobvyklý, finanční podmínky v nemocnicích tenkrát neměly nijak silný motivační náboj (v téhle dokonce lékárnice nefasovaly ani pracovní obuv) a veřejné lékárny na přídomek „pouliční“ teprve čekaly.



Dějová karikatura výdeje léků na recept se pohledem scénáristy zhutnila na „hodně krabiček“ a „rychle nacpat do tašky“. Ani jedna z lékárnic proto před kamerou nemrkla okem, když se senilnějící profesor Ječmen (Josef Somr) chystá pivem zapít projímadlo „od kardiologa“, dětské vitamíny v sirupu „na chuť k jídlu“ a troxerutin „na prostatu“(!). Dispenzační dialog s pacientem scénář zredukoval na: „… nepopleťte to, pane profesore!“

Na druhou stranu se do výpravy a scénáře dostaly modernější kulisy a rekvizity: krásný (a drahý) nový nábytek, nezbytný počítač s lékárenským program a PŘECEŇOVÁNÍ. „Aničko, zítra přijďte dřív, budeme přeceňovat…“

Photo BIOSCOP
14. dubna 2016 šel do kin poslední (zatím) díl série „Jak básníci čekají na zázrak“. Těšil jsem se na něj, i když vím, že se mnoha lékárníkům líbit nebude. Mělnická lékárna U Zámku, předobraz filmové lékárny U Černé Madony, ukončila provoz někdy v roce 2013 a někdejší majitelka pěti lékáren, lékárnice Ute, v nejnovějším pokračování Básníků pracuje v jedné ze stovek lékáren největšího lékárenského řetězce. I to je docela uvěřitelná situace, pod stejnou značkou už je po sérii akvizic provozována i ta první soukromá porevoluční lékárna v Trutnově. 

Díky vypůjčené pracovní košili se pro účely fotografování z natáčení sice Tereza Brodská zdobila titulem doktorky farmacie a s rolí nesouvisejícím jménem (Petra Švarcová[4]), ale ve filmu samotném jmenovku v lékárně nenosí. Po zkušenosti s předchozím dílem ani nemůže překvapit další akcentace produkt placementu a samozřejmě ani úlitba pro partnera natáčení jak v oblasti rekvizit, tak ve scénáři dialogů.
Ute: „Proč si táta nevyzvedne léky v nemocniční lékárně? Kvůli mně, nebo proto, že to tu máme levnější?“
Štěpán jr.: „To nevím... …Osamělým mužům prý klesá IQ!“

Realitu doby dokreslí právě nezbytná rekvizita, čtyři velká balení privátní značky (gingo, ibuprofen, paracetamol a nejspíš chondroitin) oproti receptu „ad usum medici“  do kombinace s doma užívaným perindoprilem. Dávné lásce za pouhých 440 korun českých.

A to je bez prozrazování děje zatím posledního dílu v kostce všechno. Celá série dává věrný obraz české společnosti a zejména českého zdravotnictví od osmdesátých let minulého století až do dneška. I v posledním díle pamatují tvůrci samozřejmě i na zdravotnickou osvětu:
„Jmenuje se to metabolický syndrom, takže nesolte, neslaďte, nejezte tučné a nepijte alkohol.!“ Pro zbývající lidskou radost (sex) je doporučována „krotká domácí varianta“.

Česká novodobá historie lékárenství za poslední téměř čtvrtstoletí by se dala ze všech lékárenských záběrů sestříhat do delšího klipu, ke kterému sice můžeme mít spoustu výhrad i faktických připomínek, ale jsme to my, personifikováni do jednotlivců tak, jak nás viděli (a už vždycky uvidí) diváci a zároveň naši pacienti. Většině z nich už je dnes, více než v roce 1993, jasná závislost míry partnerské podpory a s ní spojeného prostoru před kamerou. A proto je možná dobře, že vyloženě komerční aktivity diktované „shora“ jdou z dějové linky příběhu rozpoznat a vyselektovat stejně snadno jako reklamní blok z večerního programu komerční televizní stanice.
Ze života to jde podstatně hůř.

Psáno pro Časopis českých lékárníků 3/2016.
    




[1]  Křestní jméno Ute neměla v databázi členů ČLnK uvedena žádná naše kolegyně, v ČR jej užívá 24 žen
[2]  Nemá souvislost s lékárnou stejného jména v Újezdu u Brna
[3]  Osoba tohoto jména také nikdy nebyla uvedena v databázi členů ČLnK
[4]  V databázi členů jednu najdete, jen v tom řetězci nikdy nepracovala. Stejné jméno, příjmení a titul má na jmenovce i ta blondýna z reklam, které už víc než rok běží v televizi.

čtvrtek 17. listopadu 2016

Lékárníci v pohádce - O loupežníku Rumcajsovi

Apatykář Pulvr

Výrobu dynamitu v lékárně jsem zmiňoval už u filmu Sufražetka, ale pro dynamit v lékárně máme dřívější předlohu v české pohádce. 

Už v roce 1967, v sedmé příhodě první série večerníčků O loupežníku Rumcajsovi apatykář Pulvr podstrčil Rumcajsovi střelný prach. Ono to vlastně bylo už o 101 let dříve[1], v době kdy táhl Prus na Jičín..


Rumcajs s Mankou se v lékárně nemohli dopočítat třiceti krejcarů na kýchací prášek, a tak jim Pulvr docela zadarmo nechá „něco silnějšího“. A sotva si to ti dva z apatyky odnesou, potměšile se pochechtává.

Nic víc se z večerníčku nedozvíte, ale v knížce se vysvětlení nabízí. Dokonce je tam o lékárničení něco navíc. 

Třeba o reexportu:
·         Vešli do apatyky a tam stál mezi skleničkami a lahvičkami apatykář Pulvr. Válí na prkýnku pilulky, i když jich má po pultem plnou baňku. „Nač je třeba v Jičíně tolik pilulí?“ diví se Rumcajs. „Táhne sem vojsko z Prus a bude tu co nevidět, tak pilulí nikdy nebude dost,“ povídá Pulvr.

Dál už je to stejné, jen původní cena nebyla 30 ale 13 krejcarů, ale je to jedno, Rumcajs měl připraveno stejně jen sedm. Tržní mechanismus v praxi. Německá poptávka zvyšuje cenu. A pro loupežníky zdarma?  

·         Apatykáři se nezdálo takhle prodávat. Podrbal se na nose a podstrčil Rumcajsovi a Mance kulatou krabičku. „Tuhle mám něco extra pro loupežníky…“ Rumcajs s Mankou vzali krabičku a šli. Apatykář Pulvr nahoře v bytě povídá své ženě: „Měl jsem tam trochu hromového prášku na trhání kamene. Jestli k nám přitáhne Prus, mohl bych s tím mít popotahovačky, tak jsem se toho zbavil.“

Charakter apatykáře Pulvra pak dokreslí ještě příhoda, jak v řáholeckém rybníku pytlačí kapry a do sbírky dětských antihrdinů přibude další úlovek. Ve většině filmů má i loupežník a padouch větší sympatie diváků než lékárník.

Pořád si myslíte, že je ovlivnění veřejného mínění jednoduchá a rychlá záležitost?

O loupežníku Rumcajsovi
Režie: Ladislav Čapek
Výtvarník: Radek Pilař
Namluvil: Karel Höger a Eduard Cupák
Foto: Česká televize




[1] 1866, bitva u Hradce Králové

čtvrtek 10. listopadu 2016

Lékárníci ve filmu - Sufražetka

Sufražetka je označení bojovnice za politická práva žen, zejména za rozšíření volebního práva i na ženy. Původní hanlivé označení ale členky radikálního spolku pro volební právo pro ženy (WSPU) hrdě přijaly.


Píše se rok 1912 a v Londýně se ženské hnutí za volební právo pomalu radikalizuje.  Není se co divit, když ženy z rozprav v parlamentu slyší, že: „…ženy nejsou klidné povahy, ani vyrovnané mysli, aby mohly zasahovat do politických záležitostí. Pokud ženám dovolíme volit, bude to znamenat rozpad sociální struktury, kde jsou ženy velmi dobře reprezentovány jejich otci, manžely a bratry. Pokud ženám dovolíme volit, už to nepůjde zastavit, budou žádat o právo kandidovat na funkce poslanců, ministrů a soudců…“    

Photo © Pathe
A přestože je film Sufražetka hlavně o ženském boji za volební právo na začátku dvacátého století, ve vedlejším motivu najdeme i příběh lékárnického manželského páru, přičemž Hugh Ellyn vlastně ani není úplně lékárník. Jeho otec mu sice přenechal lékárnu, ale on nemá žádný diplom, a jak říká jeho žena lékárnice Edith (Helena Bonham Carter), chemii si nikdy příliš neoblíbil. Ani nemusí, chemii v lékárně zvládá paní Ellynová za oba.

Lékárna se pro jednu ze skupin aktivních bojovnic stává centrem a zázemím, kde paní Ellynová vedle přípravy inhalací a míchání mastí drtí pistilem v třence uhlí a ledek se sírou při výrobě trhavin. Kromě toho zvládá techniky jiu- jitsu, které samozřejmě, na obranu před policejním násilím, vyučuje i ostatní ženy. (Učitelka bojových umění v ženském hnutí skutečně existovala a jmenovala se Edith Garrudová.)

Jenže do opravdového boje se nejúčinněji zapojí jen ti, kteří nemají co ztratit. A to lékárníci nejsou. Mají se o co bát a také mají dostatek inteligence, fantazie a konzervativní zkušenosti, aby si dokázali představit nejhorší důsledky lépe než nejistá očekávání možné spravedlivější budoucnosti.  A tak lékárník Ellyn, vedený láskou a zodpovědností, zamkne v rozhodující chvíli svůj nejcennější poklad do skladu chemikálií.
Historii přece mohou riskantně, zbrkle a za cenu největších obětí měnit jiní. Nebo jiné.


Sufražetka (Suffragette)
Drama, Velká Británie
2015, 106 minut
ČSFD 69 %

Psáno pro Časopis českých lékárníků 5/2016

čtvrtek 3. listopadu 2016

Lékaři ve filmu - Mania days

Kay Redfield Jamison (22. června 1946) je americká klinická psycholožka a také spisovatelka. V obou těchto rolích se zaměřuje na bipolární afektivní poruchu, kterou od puberty sama trpí. Je profesorkou psychiatrie na lékařské fakultě Johns Hopkins University a čestnou profesorkou anglického jazyka skotské University of St. Andrews.
Během své kariéry získala řadu ocenění a publikovala více než sto odborných článků. Byla jmenována jedním z nejlepších lékařů ve Spojených státech a časopis TIME jí označil titulem Hrdina medicíny (Hero of Medicine). 
Ve své knize Touched with Fire: Manic-Depressive Illness and the Artistic Temperament  zkoumá vztah mezi bipolární poruchou a uměleckou tvořivostí.
Kniha obsahuje rozsáhlé případové studie velkých světových umělců, kteří pravděpodobně trpěli cyklothymií, depresivní poruchou nebo bipolární afektivní poruchou. Mezi hodnocenými jsou takové osobnosti jako Lord Byron, Emily Dickinson, William Blake, Edgar Alan Poe, Victor Hugo, Francis Scott Fitzgerald, Ernst Hemingway, Paul Gauguin, Edward Munch nebo Vincent van Gogh. Z českých zástupců se dostalo na Gustava Mahlera. 
O bipolární afektivní poruše je také film Touched with fire, ve kterém je kniha několikrát citována a ve kterém Kay Jamisonová dokonce sama sebe asi 2 minuty hraje.
A nebyl by to film o bipolární poruše, kdyby nebyl také trochu bipolární. Můžete ho totiž najít i pod alternativním názvem Mania Days.
Kromě skutečné lékařky Kay Jamisonové jsou ve filmu ještě dvě role lékařů. Vedlejší roli ústavní lékařky Strinské relativně uvěřitelně hraje Maryann Urbano a pidirolička ambulantního specialisty, doktora Lyonse (Daniela Gerroll) se snad ani hodnotit nedá.


Hlavní hrdinové filmu, básnířka Carla (Katie Holmes) a tak trochu raper a tak trochu malíř Marko (Luke Kirby) se do sebe zamilují v léčebně, do které se náhoda svedla ve stejnou dobu a se stejnou diagnózou – bipolární afektivní porucha. Zatímco Carla trochu ujíždí ze sluníčka, Marko je vyloženě měsíční typ. Po propuštění z léčebny jim sice doktorka Strinská odmítne fungovat jako dohazovačka, ale oni poradí si jinak. 

Tak jako se u nás dává rande „pod vocasem“ u Národního muzea, čeká Marko vytrvale, každou neděli ve 3 odpoledne, v Muzeu moderního umění (MoMa) před obrazem Hvězdná noc od prestižního člena bipolárního klubu Vincenta van Gogha.

Carle s Markem to společně klape především proto, že se Carla nechává přesvědčit Markem k odmítání terapie, která (hlavně podle Marka) potlačuje jejich uměleckou kreativitu. Marko přitom opakovaně cituje právě publikaci doktorky Jamisonové. Dokonce s ní domluví schůzku, jen její rozhodnutí celoživotně užívat lithium považuje za slabost… Někoho prostě nepřesvědčí ani jeho dlouholetý idol. 

A co se stane, když se dva pacienti s diagnózou bipolární afektivní porucha rozhodnou spolu žít a mít dítě, na to byste si mohli dojít do kina, až to někde u nás budou dávat.

Nebudete ochuzeni, snad s výjimkou sněžení peří s polštářů, o žádné typické klišé zobrazení psychiatrického pacienta. Ve filmu je agresivita ke zřízencům, divné pohledy s otevřenou nebo i zavřenou pusou i (sebe)vražedné sklony. V červnu jsem o tom viděl pěkný klip proti stereotypům. Klip se jmenuje pro tuto rubriku stylově: Zapomeňte na filmy. Hraje v něm třeba mladý talentovaný student divadelní produkce Jeník Tyl, shodou okolností také s bipolární poruchou.
                                                                    

Protože se filmem jako červená nit prolíná souhvězdí Velkého vozu z Hvězdné noci (Starry Night), van Goghovy olejomalby, zpaměti namalované roku 1889 v sanatoriu Saint Rémy de Provence, nabízím ještě jeden odkaz. Kalnou vodu (jako alegorii na depresivní stav) totiž dokáže umělecká reprodukce Hvězdné noci překrýt i v současnosti.   


A kdyby ani to nestačilo, najděte si chvilku na romantické koukání se na hvězdy (souhvězdí Velkého vozu určitě najdete i potmě). Taky si pusťte (nebo si zazpívejte) hitovku Dona McLeana z roku 1971 – Starry, starry night a zapřemýšlejte nad tím, že nebýt bipolární poruchy, mohla by historická i současná díla vypadat možná jinak. 

Kromě historických umělců totiž bipolární poruchou trpěli i současní (nebo nedávní) umělci, například Kurt Cobain, Petr Muk, Karel Svoboda, Miloš Kopecký, Britney Spears, Miley Cyrus, Richard Müller, Sinéad O´Connor, Catherine Zeta-Jones nebo Ozzy Osbourne.



Mania Days (Touched With Fire)
USA, 2015, 110 min
Scénář a režie: Paul Dalio
Na ČSFD zatím bez hodnocení, na IMDb 6,1 z 10.
Psáno pro Medical Tribune, červen 2016.

čtvrtek 27. října 2016

Lékárníci ve filmu - Blondýna na předpis

aneb Jak ulovit lékárníka

Nemůžete pomoci všem, ale každý může pomoci někomu. Jenom lékárník (Sam Rockwell) dokáže pomoci každému. Tedy každému kromě sebe. Jak typické, že?

Photo © Samuel Goldwyn Films
Víte, jaký je život lékárníka na americkém maloměstě, kde široko daleko není žádná konkurence? Záviděníhodný? Úspěšný? Spokojený? Nic z toho. Je až k uzoufání nudný a plný každodenních malých zklamání. A to dokonce i v okamžiku, když převezme od tchána lékárnu a stane se jejím jediným majitelem. Zaměstnanci (teď už jeho zaměstnanci) jej stejně neberou o nic vážněji než před tím.

Jednoho dne to ale začne měnit atraktivní blondýna (Olivia Wilde), manželka jiného muže (Ray Liotta), jehož povoláním je „mít všechno“. Žena, které se v americkém slangu říká “trofejní manželka“. Ta nudu a frustraci zahání zábavným koktejlem psychofarmak v množství, které sice novopečeného majitele lékárny slušně uživí, ale stejně se v něm ten zodpovědný lékárnický hlásek ozývá: „Víš, že ty malé různobarevné tabletky nevyřeší všechno?“

Jenže na odpověď: „Až najdeš lepší řešení, dej mi vědět.“ už není co dodat. A tak se začnou dít věci. V duchu hesla, když nemůžeš vyhrát, můžeš se přidat na druhou stranu, se v lékárnickém životě pomalu roztáčí kolotoč, který začíná u pomalého zvyšování sebevědomí a nekomplikovaného sexu, aby se později přidaly také alkohol, drogy a možná i vražda.

Photo © Samuel Goldwyn Films
Pilulku si umí vzít každý, ale jenom lékárník ví, jak jí správně namíchat. Nejde přitom zdaleka jenom o povzbuzování mysli. Někdy je třeba „jenom“ vyhrát cyklistický závod. K tomu potřebujete recept na úspěch: jako základ růstový hormon hydrotropin[1] (na rychlé zotavení), trochu magnesia proti křečím, koncentrovaný Adderall®[2] na podporu soustředění, oxycodon[3] (na znecitlivění bolavých nohou) a pěknou dávku starého dobrého metamfetaminu[4] (na závěrečné povzbuzení).

Douglas Warney (tak se lékárník ve filmu jmenuje) nebyl v životě zvyklý vyhrávat, ale začal se mu líbit ten pocit. Jenže na šikmé ploše to nikdy nevydrží dlouho. Jednou najdete mezi střepy bývalé výlohy v lékárně odpadkový koš a nakonec dojde i na mrtvolu v přípravně. A smrt skutečně může být vysvobozením z nudného životního stereotypu i adrenalinové jízdy. Smrt vás paradoxně může taky vrátit do života, dokonce i do života, kde se toho moc nemění.

Photo © Samuel Goldwyn Films
Kde se toho moc nemění, tam je důležitý dnešek.

Blondýna na předpis je, od začátku do konce, film o lékárníkovi. Prakticky nesleze z plátna a, i když to není úplně superhrdina, je to někdo, komu můžeme jako diváci fandit. Jasně, někdy dělá hlouposti a hloupé životní chyby. Ale kdo je neděláme?

A co víc, ve filmu jsou i sekvence přípravy magistraliter. Sice je to taková americká verze, nad kterou pravověrným rutinérům v přípravě a autorům metodiky správné laboratorní praxe musí vstávat vlasy hrůzou, ale je to alespoň něco. Dozvíte se, že nakládání s návykovými látkami v USA kontroluje nikoliv léková agentura, ani regionální zdravotní komise, ale rovnou DEA[5]. A jako bonus najdete ve filmu i několik dalších speciálních receptur na to, aby party trvala víc než jen několik hodin a pro zajímavější pracovní den a ještě mnohem zajímavější polední pauzy.

Recepty odrecituje Jane Fonda, která vlastně celý příběh vypráví (v dabované verzi hlasem Elišky Balcerové). A jak sama říká, ve Woodberry se toho sice moc nemění, ale jednou za čas je změna dobrá. Ať už jde o změnu v celkovém vzhledu lékárny nebo o rozhodnutí změnit svůj život a nezapomenout přitom na zodpovědnost a důležité závazky.

Photo © Samuel Goldwyn Films
A trofejní blondýna? 
I když se vydá objevovat svět vlastní cestou, v lepším případě zachová vlídné přátelství se "svým" lékárníkem. V horším se druhou sobotu v září stane lacinou trofejí jiného, ve městě, kde není rozumět ani jídelnímu lístku, třeba v Budapešti.

Nemůžete pomoct všem, ale každý může pomoct někomu.  A někdy jste ten někdo vy sám.



Blondýna na předpis (Better Living Through Chemistry)
Komediální drama USA/Velká Británie, 2014, 91 minut
Scénář a režie: Geoff Moore a David Posamentier
Na ČSFD 59 %





[1] Asi perlil překladatel a s největší pravděpodobností jde o hypertropin. Scénáristům taky asi neradil žádný farmaceutický poradce, protože perorální použití rozhodně není na místě.
[2] Kombinace amfetamin a dextroamfetamin používaná k léčbě ADHD.
[3] Snad není třeba vysvětlovat, opiové analgetikum/anodynum pod obchodními názvy Percocet®, Percodan® nebo Tylox®.
[4] Buď chyběla rada farmaceutického poradce, nebo pro jistotu, kdyby Adderall® nestačil.
[5] Drug Enforcement Administration (Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami) je jedna z regulačních federálních agentur Spojených států amerických. Zabývá se bojem proti pašování a distribuci drog. S ročním rozpočtem pro rok 2016 převyšujícím 2 miliardy dolarů zaměstnává více než 12 tisíc lidí, přičemž více než 4000 z nich má status zvláštního agenta. 

Psáno v 24. srpna 2016 pro Časopis českých lékárníků