Komory 5 - Vzhůru na homoli cukru

V noci pode mnou něco šustilo v kamení, ale sotva jsem to vnímal. Probudil jsem se nějak kolem půlnoci (nemám hodinky, mohlo být klidně teprve deset). Nad mořem za sopkou vzdáleně hřmělo a blýskalo a blýskalo se i na pláži kousek ode mě. Dva rybáři s baterkou šli na noční lov. Nějak periferně jsem je znovu vnímal, když se rozednívalo a vraceli se, ale doopravdy mě probudily až rybářky po osmé hodině.

Bylo jich asi deset a oblečené v šatech se do pasu brodily ve vodě zátoky. Dvě držely síť a ty zbývající jim do ní z velikého půlkruhu naháněly ryby postupným přibližováním. Mokrými šátky a klacky přitom mlátily do vody a vůbec dělaly takový kravál, že se nedalo spát a ani spánek předstírat.

Když už hulákaly moc hlasitě a přestaly se starat o plácání do vody, došlo mi, že hulákají na mě, abych přišel blíž. Nabídly mi chobotnici i mořského úhoře a pak ještě nějaké hodně barevné rybky, ze kterých by měl halucinace i Nemo. Vzhledem k tomu, že nemám v čem a na čem vařit, rybí snídaně nebude. Rybářkám došlo, že kšeft nebude a vydaly se lovit opačným směrem a pak domů.

Mě došlo, že nebude žádná snídaně, dokud nenajdu místo, kde se dá nějaká pořídit. Poskládal jsem ložnici na záda a vyrazil. Nejdřív zpátky ke slunečnímu jezeru, do kopce. Od slunečního jezera k silnici, do kopce. Na první křižovatce to doleva vypadalo jako polní cesta zpátky k pobřeží, tak jsem zvolil odbočku doprava, která vedla, jak jinak, do kopce. Triko, co jsem ho celou noc sušil, bylo po deseti minutách znovu na ždímání, ale naštěstí je trochu pod mrakem a občas i větřík rozfoukne to prádelní horko.

Inventura mých bolístek ze včerejška čítá dva otlaky velikosti mince o hodnotě 100 komorousů pod palcem každé nohy a taky puchýře zepředu na palcích. Nebyl jsem zvyklý na sandále s plnou špičkou. Nohy mě bolí celkově, ani nevím, jestli víc stehna nebo chodidla. Pravé koleno mi začíná otékat, na lýtkách mám sluneční alergii a kolem lemu trika u krku mám sluncem vypálený rámeček.

Čas na sebelítost vypršel, protože to vypadá, že kopec je dlouhý, vesnice v nedohlednu a snídaně tím pádem daleko.  Ale nejsem na tom tak zle, cestou jsem dohnal tři děti. Nevím, jestli míří do školy nebo za školu, ale snaží se konverzovat i trochu víc než jenom „bonžůr,mesjé“ a  „sava“. Pár anglických slovíček už někde pochytily. Představíme se, dám jim napít mojí dešťové vody, na oplátku se se mnou rozdělí o mango a banán a pak se jen tak šourají, takže mám na chvíli pocit, že ten výkonnější jsem tu já.

Ne na dlouho.

Vytvořil jsem si sice slušný náskok, ale když si po kilometru (jenom na chvilinku) sedám do stínu nějakého rozestavěného betonového artefaktu (asi domu, možná to jednou bude dům), za necelé dvě minuty stáhly můj náskok a za další dvě byly v nedohlednu.

Kopec se ještě víc zvednul (tady stavaři nemají ani páru o normě pro maximální sklon vozovky) a kdyby kolem jel nějaký taxík, hodně bych zvažoval svoje včerejší rozhodnutí. Ale nejede, vlastně kolem mě dnes ještě nic neprojelo.

Za další půlhodinu se doplahočím do nějaké vesnice, kde se na návsi zhroutím na betonovou lavičku. Vedle ní je stánek, co by mohl při troše dobré vůle plnit funkci zahradní restaurace, ale vypadá to, že měli otevřeno naposledy předloni.

Jak tak sedím, muezzin svolává do mešity na páteční modlitbu a kolem mě se trousí svátečně oblečení chlapi.

-          „Salam alejkum“    

-           „Alejkum salam“

A zase jsou pryč.

Nakonec se zvednu i já, mám hlad a žízeň, ale vesnice je jako po vymření.  Jen u jednoho plotu rvou ze stromu pomeranče čtyři malí kluci. Toho nejmenšího z nich jsem vysadil, aby taky dosáhl, a jako podíl na zločinu jsem si vysloužil dva pomeranče. Nejsou zralé, takže chutnají spíš jako citrony. Zapíjím je zbytkem vody, u mešity naberu další.

Nenaberu. Tahle mešita (Mosque de Batsa) je velká a před ní a po schodech do druhého patra stojí hotové srocení lidu, všichni ve svátečním. Před mešitou dokonce malé tržiště. Ale nic pro mě, zase maniok, zelené banány na pečení, chlebovníky a nějaké lupení.

Za vesnicí sedám do trávy u cesty už trochu zoufale, protože ten kopec, který jsem šel sem, není nic proti tomu, který mě čeká. Aspoň že není už takové horko, dokonce se zatáhlo, možná zmoknu. Ne, že bych mohl být mokřejší. Byla by to vítaná sprcha.

Jak tak sedím, jde kolem mě takový děda, zhruba metr šedesát, v čepici, v kabátě, na nohou žabky. V ruce má mobil a nezbytnou mačetu. Pozdravíme se a pak děda posunkuje, jestli jdu nahoru nebo dolů. Posunkuji, že nahoru, tak mávne mačetou, že jdeme.

Jako by tušil, že povelu mačetou nejde odolat, vyrazí svižně vzhůru a já se ploužím za ním. Chvíli se mi vzdaloval, ale pak zpomalil na moje tempo a za další kilometr, kdy se vedle mě vyloženě loudal si ke mně sedá na takovou betonovou zídku. Ukazuji mu, že jsem KO, ať jde klidně napřed, že si odpočinu a pak zase půjdu.

Ale sedí dál. Říká mi, jak se jmenovala ta vesnice, zní to jako ten řecký chlast – OUZO, že za kopcem je další vesnice (něco jako Kát, Két nebo Kuot). Ptám se, jestli tam za kopcem bydlí, ale že ne, jde jenom na zahrádku tady na kopci. Bydlí v Ouzu (nebo jak se to jmenuje). Nejdřív mi říká, jak je to daleko. Nechápu, vím, že řekl nějaké číslo a kilometr, ale nerozumím „že ne par lepa komorese“. Tak mi ukazuje rukama, jak asi daleko jsme už ušli a že o něco málo víc mě ještě čeká do Kétu. Kolik z toho je nahoru a jak daleko pak zase z kopce dolů.

Vypadá to, že půjdu dlouho, tímhle tempem obzvlášť.  

Posílám dědu napřed, že vyrazím až za chvíli. Asi pochopil, že vážně nemůžu. Nakonec, jestli má v kopci zahrádku, nemůžu ho cestou minout, jiná tu nevede. To si myslím, že mi říkal, když jsme se loučili.

Postupně se vyplahočím do poloviny cesty k hřebeni a zase si musím sednout. Tak se alespoň kochám pohledem na tu krásu dole, vlny oceánu, kam až daleko vidím, svítivě bílé pobřeží, kopec, co je pod ním ten kráter s jezerem… A z druhé strany taky moře, za podivným lesíkem kvetoucích Aloí. Nad hlavou mi neslyšně prolítne nějaký dravec tak blízko, že bych mu mohl počítat peří. Ale nestihnu to, jen se mi mihne kolem hlavy a je zase pryč.

Koukám na místo, odkud jsem ráno vyšel. Vůbec to není daleko, trochu počítám ty vzdálenosti a vychází mi, že jsem ušel zhruba 10 kilometrů, neměl bych na tom být tak špatně. Jenomže už nemám z čeho brát. Bez vody jsem vysušený jako treska, trocha kyselého ovoce té energie taky moc nenabídne a navíc je to celou cestu do kopce a v prádelnovém horku. 

Taky se možná jen vymlouvám a jsem jenom slabý a stárnu rychleji, než si myslím.

Další zastávku mám už jenom kousek od hřebene. Jak si tak sedím, z džungle vedle cesty se vynoří děda (ten můj s mačetou) s obrovskou otepí listí. Koukne na mě, shodí listí z hlavy a zase zmizí v džungli. Za chvíli se vynoří s asi metr a půl dlouhým košťálem v ruce. Dojde až ke mně, mačetou oseká z košťálu povrchovou vrstvu až na dřeň, přesekne ho na půl a obě půlky mi podává. Začíná mi svítat. Kouknu na dědu a posunky naznačuji žvýkání košťálu. Usměje se, takže vidím, že mu chybí víc než polovina zubů, pokývá hlavou, že jo, a vrací se ke své otepi. Ještě se ohlédne, aby zkontroloval, jestli se do toho košťálu pustím, zamává, hodí trávu zpátky na hlavu a je pryč.

Já sedím na zemi, žvýkám cukrovou třtinu a je mi, jako když jsem ve třetí třídě pátou ranou ve střelnici na pouti konečně sestřelil lízátko na dvě špejle. Je mi sladce.

24. 2. 2017

Komory 4 - Setkání s Nazghûlem

Ano, já vím, že Nazghûl, je přízrak, který zbyl z člověka s prstenem moci, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovaly drakům podobné obludy, na kterých Nazghûlové lítali, když přišli o koně. Jestli se teda nějak jmenovaly.

Městskou pláž jsem rychle opustil a cestou zpátky na hlavní pobřežní silnici jsem se snažil rozhlížet po jakémkoliv obchodě nebo restauraci. Nakonec mě nohy donesly za zvukem místní veselice, kde se mě ujal jeden z místních mladíků jménem Ibrahim. Uměl anglicky, chvíli jsme si povídali, odkud jsem, co na Komorách dělám…, až mi nakonec nabídl, že mě doprovodí ke kráterovému jezeru, jen tak, aby si cestou procvičil angličtinu.

Cestou mě představil matce, z jejíhož domu mě vybavil dvěma plechovkami teplé koly a dvoulitrovkou balené vody, a v jiném domě jsme ještě navštívili matku jeho ženy, kde mě představil svojí asi čtyřleté dcerce. Moc jsme si toho neřekli, styděla se a nemluvila. Protože měla teplotu, nechal jsem jim pár tablet paracetamolu.

K jezeru to bylo asi 2 kilometry, hodně do kopce. Cestou se k nám přidávali a zase se odpojovali náhodní kolemjdoucí, kterým Ibrahim opakoval, kdo jsem, co tam dělám… Mám pocit, že se od nás odpojovali, protože je posílal pryč, protože pro tuhle chvíli byl on tím, kdo měl na starosti opravdového muzungu a nechtěl se dělit. Ale jistě to nevím, nerozuměl jsem ani slovo. 

U jezera, respektive na hraně kráteru, děláme pár fotek, a než Ibrahim odejde, dává mi rady na cestu. Ale když odejde, jenom si sedám a následně lehám do trávy. Bolí mě nohy od chození, z horka se mi motá hlava, nestíhám ventilovat, protože je mi moc horko a vzdušná vlhkost mi rozhodně nepomáhá.

Půl hodiny jen tak ležím a čekám, až se slunce schová za kopec. Přemýšlím přitom, jestli mám dost síly sešplhat zhruba 60 metrů k vodě, abych se vykoupal ve sladké. Nakonec to nechávám na ráno, možná bych to zvládl dolů, ale nahoru už určitě ne a spát dole, kde bude miliarda komárů, se mi rozhodně nechce.

Když se tak nakláním přes okraj, abych zjistil, jestli dolů vůbec vede nějaká cesta, najednou nad sebou slyším takový zvláštní zvuk, jako když se napne plachta, ale je to takové divné, spíš jako když promáčknete špatně nafouknutý fotbalový míč…

Nebo jako kdyby byla ta plachta ušitá z tenké kůže…

Otočil jsem hlavu a málem jsem měl jednoduchým volným pádem vyřešenou celou problematiku sestupu. Sotva 2 metry nad hlavou mám obrovského kaloně (takový přerostlý netopýr). V rozpětí křídel má dobře metr a ten zvuk udělal jakýmsi akrobatickým prvkem, když jedno křídlo nafoukl teplým vzduchem přesně na hraně toho kráteru a jen se otočil, aby se nepropadl do studeného vzduchu nad kráterem.

Už vím, kde vzal Tolkien, respektive Jackson inspiraci pro popis letu toho nosiče Nazghûla. Dlouho na to nezapomenu, možná vůbec. Tu tenkou blánu a zvuk, když se s hlasitým „plop“ naplnila vzduchem. Ani pocit, jak se ozubená, jakoby liščí tlamička řítí přímo ke mně, orámovaná z každé strany víc než půlmetrem kožnatého křídla s drápky…

Zlomek sekundy na sebe vyděšeně zíráme, ale jeho křídlo, teď plné vzduchu, ho jako paraglidera stočilo tak krásně, že se pověsil nohama vzhůru na keřík přesně pod hranu kráteru. Původně to měl asi v úmyslu a lekl se mě asi stejně jako já jeho.

Za chvíli mi jich nad hlavou létalo víc, nejdřív tři, pak pět. Ten první, co se na mě neúmyslně řítil, byl zdaleka největší. Tihle mají při rozpětí maximálně 60 centimetrů. Ráno jsem je viděl na jednom stromě, myslel jsem si, že se chystají spát, ale oni nejsou jako netopýři, jsou to denní živočichové. Přes den se usadí (hlavou dolů) na nějakém ovocném stromě ve větším, zhruba dvacetičlenném hejnu a pojídají ovoce. Kolem čtvrté odpolední vylétají na „procházku“ před spaním.

Setkání s Nazghûlem mě probralo dost na to, abych se posbíral a dorazil poslední 2 km až na pláž. Podle toho, co na dálku vidím, by tam mohly být nějaké stromy akorát na hamaku.

Pláž je dlouhá a než dojdu úplně nakonec, je to možná dvakrát tak daleko, než jsem odhadoval. Ne že bych nemohl zůstat někde blíž, ale pláž je oblázková s lávovým kamením a vhodné stromy na pověšení postele jsem našel skoro až na jejím konci. Cestou jsem potkal 2 exempláře místní vysoké.  V tom fofru než mi zmizely, jsem si ani nestihl pořádně prohlídnout, jestli to byly srnky nebo žirafy. Nejdřív jsem si podle barvy (červeno bílé strakaté) myslel, že jsou to krávy nebo přerostlé kozy. Ale pak jsem si všiml, že na hlavách mají takové žirafí parůžky s bambulkama na konci, takže nevím a tápu.

Možná se mi to jenom zdálo.

Natáhnul jsem hamaku mezi mangrovníky a byla tma a hned potom ráno. Za den jsem ušel tak 40 kilometrů, snědl bagetu, banány a mango, vypil tak deset litrů vody a propotil a vyždímal dvě trička. 

Komory 3 - Odpadové hospodářství

Aby to nebyla taková paráda, a taky aby se projevila trvale přítomná nespokojenost lidského rodu, musím napsat, že to nebylo úplně na 100%. Ve zvířeném písku nebylo vidět lávové šutráky a moje chodidla se párkrát nepříjemně seznámila s ostrými hranami strusky. Na místě otlaků, které se po téměř dvaceti kilometrech vytvořily, to bylo obzvlášť nepříjemné. Taky voda úplně neosvěžila, moc teplá. A za tu chvíli na sluníčku bych docela uvítal trochu stínu. 

A bolí mě nohy.

Člověk si pořád hledá, na co by si stěžoval. Připadal jsem si jako Trautenberk – to kyselo je moc kyselý… Ale pak mi to došlo. Mám přesně to, co mám. Ani víc ani míň a žádné stesky ani přání na tom nic nezmění. A v tuhle chvíli se cachtám na plážičce v mozambickém průlivu, kde široko daleko nikdo není, mám jí pro sebe a vlastně mi vůbec nic nechybí. Cestou sem jsem uloupnul z palmy trs banánků (nebo spíš banánečků) a hned potom ještě dvě manga. Mám co posnídat, díky tetce od tvárnic mám i dost vody k pití a nic nemusím.

Po koupeli, snídani a další koupeli zase na cestu. Ne že bych se nemohl válet na pláži, ale pálí to tak, že je to až nepříjemné a zase už mi dochází voda. S takovou potní kůrou to vypadá na pitný režim minimálně 6 litrů denně. Jestli nenajdu směnárnu, bude to docela dost odnošených tvárnic.

Za další kilometr jsem na předměstí Mitsamiouli. Otlakům se po maceraci v moři moc nechtělo zpátky do bot a došlo na ponožky. (Slíbil jsem chůvě Dáše z pražské kanceláře, že jí dám vědět, až k tomu dojde.)

Tak hlásím – 23. 2. jsem v 11 dopoledne našel využití pro jeden ze dvou párů ponožek, které se mnou odletěly do Afriky. Za deset dnů jednu z nich ztratím a v Jižním Súdánu už šanci nedostanou.

V Mitsamiouli mají fotbalový stadion s tribunami a před ním je pláž s dvojřadem kokosových palem. Rozestup mají ideální, právě pro hamaku a tak uléhám k polednímu šlofíčku. Původně to měla být jen taková relaxační chvilka, ale v noci jsem toho moc nenaspal a šumění vln zní jako ukolébavka.

O hodinu později mě budí děti. Trousí se ze školy asi někam k obědu. Hamaku už možná viděly, ale muzungu v ní (já) vypadá jako rarita, na kterou je třeba se dojít podívat.

- Bonžůr, bonžůr, bonžůr mesjé…

Po asi stopadesátém bonžůr a desáté selfie „muzungu a já“ (děti si fotily selfie, ne já) to balím a pokračuji do středu města. Protože není velké, zabere to z předměstí necelých 5 minut. 

Na rynku je farmářský trh a taky banka. Jedna. Uvnitř mají paní u stolečku, pána za sklem a ochranku. Celé je to 3 na 5 metrů s jednou klimatizační jednotkou. Pán za sklem zkoumá moji padesátidolarovku jako filatelista modrého mauricia a nakonec mě posadí do jedné ze dvou židlí, které tam mají. Do druhé se posadí šerif v uniformě a směrem ke mně pohupuje metrovým obuškem. Pán za okýnkem někam telefonuje a asi za čtvrt hodiny žádá můj pas.

Za další čtvrthodinku mi podává papírek s cifrou 22 000, a protože nemám o kursu ani ponětí a jiná banka tu stejně není, kývnu hlavou, že „bien“. Obkresluje moje nacionále z pasu a za chvíli se dožaduje lokální adresy. Žádnou nemám, ale nevím jak to vysvětlit, když zjevně nevládneme žádným společným jazykem. Nakonec volím cestu nejmenšího odporu a diktuji Guest house Beach. Ani si moc nevymýšlím, dnes budu nejspíš spát na pláži.

S dvaadvaceti tisíci komorousy v kapse se můžu na trhu rozšoupnout, ale nabídka mě trochu brzdí v rozletu. Čerstvou rybu, zelené banány na vaření ani maniok nemám jak připravit, tak nakonec vyhrává bageta plněná mrkví, nějakou další zeleninou a vařeným vejcem. Paní mi do náplně ještě prsty vmasíruje jakousi jogurtovou zálivku. Bude to po vodě z bazénu další test odolnosti trávicí soustavy.  Ale mince tady mají čisté, na vrácení mi je vylovila z kyblíku s vodou. Jestli stejně lovila drobné i pro zákazníky přede mnou, je jasné, že dressing na vajíčkách bude mít i příchuť peněz.

Než jsem poobědval (bagetu, restauraci jsem nenašel) obloha se zatáhla a vypadlo to na déšť. Někde určitě pršelo, ale na mě spadly asi 3 kapky. Na druhou stranu to tolik nepražilo, líp se šlo a za necelou hodinu jsem byl ve vesnici nebo městečku jménem Lac Sole. Z mého letmého pohledu na mapu (na google map 3 dny zpátky) vím, že už jsem na pomyslném obdélníkovém tvaru ostrova minul jeho severozápadní roh a jsem přibližně na půl cesty kratší stranou obdélníku k tomu severovýchodnímu. Za městečkem by měla být místní přírodní památka – sladkou vodou zatopený vulkán sopky, podle kterého dostalo městečko jméno – Sluneční jezero.

Jsou čtyři hodiny a před mešitou si kluci omývají nohy před modlitbou. Jdu taky. Ne, že bych mířil do mešity potvrdit Alláhovu velikost, ale umýt nohy a ruce ve sladké vodě je lákavá nabídka. Ani nedovedu říct, jestli jsem víc slaný z moře nebo od potu. Do paměti ukládám i informaci, že vedle mešity je kromě nádrže na umývání taky veřejná toaleta (jen pro pány).  Od rána jsem jí sice nepotřeboval, protože všechno, co vypiji, vypotím, ale třeba se to bude někdy hodit.

Kromě záchodu a umývárny má mešita i nádrž na vodu k pití. Z té doplňuji všechny tři mé prázdné lahve a vyrážím zase dál. Kluci se smějí, polévají se vzájemně vodou a přejí mi šťastnou cestu. Než ale začnu stoupat do kopce k sopečnému kráteru, ještě se vydám sehnat něco k večeři a možná se kouknout na městskou pláž.

K jídlu jsem nepotkal nic a vidět takovou pláž stačí jednou, dojem zůstane na zbytek života. Potvrdilo se, co už jsem si delší dobu myslel. Když jsem totiž ráno vstával, pořádně jsem si prohlídnul spektrum odpadků pod stromem vedle silnice. Plastové tašky, rozbité sklenice, plechovky, igelitky… Typický obraz divoké skládky kdekoliv na českém venkově. Ráno jsem si ještě říkal, že je to jenom výjimka u cesty. Ale průběžně jsem podobný obrázek zahlídnul i jinde po cestě a odpadků přibývalo úměrně blízkosti lidských obydlí. Čas od času jsem míjel u cesty nebo v příkopu u ní odložený očesaný vrak auta. A pláž v Lac Sole taky stála za to.

Za čárou přílivu jedna velká skládka, rovnoměrně rozvrstvená po celé kilometrové délce pláže. Rezavé plechovky všech velikostí. Taky všechny velikosti, barvy a tvary pet lahví. Rozbité skleněné lahve i televizní obrazovky. Kusy hadrů i moskytiér a sem tam i torzo koberce koukají z lávového písku. K tomu halda různých částí jiných domácích spotřebičů, zbytky zářivek, žárovek a dalšího elektroodpadu. Mezi tím cáry igelitových tašek a zelených umělohmotných pytlů od pákistánské dlouhozrnné rýže s maximálním podílem 15 % zlomených zrn.

Teprve pak byla pláž s černým pískem a drobnými oblázky, které něžně hladily další mikrotenové tašky houpající se ve vlnách odlivu. Smutný pohled. Už před pěti lety, když jsem byl poprvé v jihovýchodní  Asii, mě napadlo, že kultura, která staletí používá jídelní nádobí z bambusu a banánového listu, potřebuje před masivním importem plastů z Číny intenzivní školení v odpadovém hospodářství. Pokud k němu totiž nedojde a společnost nezmění své zvyky, začnou na kompost za chalupou házet i talíře a příbory z plastu. Jenomže jejich poločas rozpadu je o několik řádů delší než má mistička z listu banánovníku a hůlky z bambusu.

V Asii už to pochopili a ve Vietnamu separují odpad a i v Kambodži už potkáte popelářské vozy. Každý pouliční stánek je vybavený odpadkovým košem. Na komorských ostrovech jsem odpadkový koš neviděl. Ani jeden. Ani popelnici, ani jakýkoliv úklidový servis. Myslím, že minimálně na Ngazidji jsou zvyklí, že jim jednou za dekádu spálí a pohřbí všechny odpadky láva, ale co další ostrovy?

Komory 2 - Pěšky jako za vozem

Ráno vstávám podle předpokladů v šest. Začínají jezdit auta, a i když jsem v mangovníku docela schovaný, radši se balím. Hlavně mám žízeň. Ze včerejška mi z letadla zbyly necelé 3 deci vody, a i když je místní vzdušná vlhkost 100 %, člověk se jí nenapije. (zato se potí jako v prádelně)

První vesnice je asi 5 km daleko, jde se docela prima, ještě není horko. Zastaví mi pár taxíků, ale bez peněz do něj nelez, já komorské franky zatím nevlastním a důvěra k dolaru tady asi není veliká, nechtějí ho. Takže šlapu pěšky k vodě jako velbloud. Všude na dohled jsou obrovské haldy lávového kamení, malé, velké i obří kusy škvárových šutráků tmavě hnědé barvy. Prorůstá jimi tropická fauna všeho druhu. 

V první vesnici mají banku v prvním patře nějaké budovy, ale zamřížované okénko je zamčené, jsem tu moc brzy. Říkat tomu banka je zřejmě dost přehnané, spíš je to taková směnárnička velikosti menší trafiky. Lidé mě s úsměvem zdraví, ale zmůžu se jenom na parodii francouzského „Sava, sava bjén…“ případně „bonžúr“ a okamžité „že ne par le pa france“ a „že ne par le pa komorese“ za každou jejich další větou, aby bylo okamžitě jasné, že se mnou jedině „šengeréza“. To zjevně nikdo neovládá, takže bez franků a teď už i bez vody pokračuji k další vesnici.

Rozestup mezi vesnicemi je zhruba jako u nás, do pěti kilometrů, v žádné z dalších dvou nejsem schopný najít banku ani směnárnu a vlastně ani žádný obchod. Určitě tam jsou, ale nejspíš se schovávají v převleku za kozí chlívek nebo plechovou boudu u cesty.  Ve vesnicích potkávám děti, jak se loudají směrem ke škole, zdraví mě, pozorují, když projdu kolem. Fotím si obrovský baobab, má tak silný kmen, že ta bouda, co je něčí obydlí a je k němu přilepená, je na šířku sotva poloviční. 

K moři je to vzdušnou čarou sotva 500 metrů, ale jdu kolem mokřadů s mangrovníky, zrovna je odliv, takže jsou pěkně vidět ty vzdušné kořeny a mezi nimi běhají krabi a jiné potvory mořské, co na ně není dobře vidět.  Mezi kořeny jednoho mangrovníku je úplně naseto spirálovými ulitami.

Ve čtvrté vesnici jsem mokrý až na zadku. Slunce praží, ale nesuší. Ždímám tričko, protože má dobře o kilo víc, než když bylo suché a proklínám taxikáře, kteří projíždějí na 5 cm u mě, ať už jdu v jejich směru napravo nebo správně vlevo, jak nás učili už ve školce. Ale tady je silnice neuvěřitelně rozbitá, takže průjezd spíš připomíná tankodrom horší, než byl z Přeštic na vysílač předloni (to pro moje krajany) nebo prakticky kdekoliv na okresce v Čechách po zimě. Podle tohohle měřítka tady na Grand Comore měli tuhou zimu už nejmíň čtyři roky po sobě a na opravu výtluků v rozpočtu nezbylo, tak to jenom zasypali lávovým černým pískem.

Taxík je prakticky každé auto, které kolem mě projede. Funguje to tady tak, že když je v něm místo (to znamená, že na zadní sedačce nesedí víc než 3 lidi) mávnete a naskočíte. Cena je stabilní, do deseti kilometrů 200 komorousů (11 korun) a na delší vzdálenosti podle dohody. Sdílení taky znamená, že se po cestě sestava cestujících i několikrát promění. Jestli jsem ještě ráno neměl žádný plát, tak už pomalu dostává obrysy. Žádným z těch taxíků nepojedu, hezky si ten ostrov obejdu pěšky. A hned se mi vynořuje další francouzské slovíčko do sbírky: „marš“. Takže taxikářům říkám „pas de taxi, že maršé“. Chápou, že s nimi nechci jet, a dál mě do aut nezvou, jen přibrzdí, já to pronesu jako zaklínadlo, kouknou na mě jako na blázna „fou“ a jedou dál. Autobusáci taky.

Autobus tady je většinou takový tem minivan z Japonska nebo Koreje pro osm lidí, takže máte jistotu, že na každé dva cestující vyjde minimálně jedna sedačka a kupodivu jsou mírně dražší (ale zase jezdí na delší vzdálenosti). Náklad (židle, matrace, kýble i otepi trávy) vozí na střeše. Když řidič píchne, cestující spořádaně vystoupí, odlehčí střechu, aby šel ten vehikl vyheverovat, a  počkají, až řidič vymění rezervu. Když jí nemá (nebo už cestou píchnul), mu někdo z okolojedoucích odveze gumu do nejbližší vesnice na zalepení a někdo jiný přiveze zpátky.

A protože ani ve čtvrté vesnici nemám čím zaplatit, vyžebrám v jedné takové kůlničce, co se po otevření dveří ukázala býti obchodem se smíšeným zbožím, za jeden dolar litr a půl vody. Je to ale můj poslední nákupní úspěch. Když už jsem ve vsi, jdu hledat směnárnu směrem k moři. Najdu ale jenom takovou rybářskou pláž. Chlapi se zrovna v takových uzounkých kánoích s vahadlem (myslím, že se jim říká piroga) vrací z nočního rybolovu.

Anglicky umí jenom jeden a asi jenom 9 slov. Shodneme se, že jsme oba (a vůbec všichni kolem) OK a dál už si mě nevšímají. Chvíli se zdržím, udělám pár fotek, ale protože už mám zase sucho v puse a žádnou vodu ani komorouse na to, abych si jí koupil, jdu hledat nějakou vesnickou studnu na návsi. Žádnou tu nemají. Na ostrově totiž není žádný zdroj sladké vody. Veškerá sladká voda je dešťová a u každého zděného domu je takový bazén tři na dva metry, do kterého se důmyslným systémem drenáže přivádí voda z deště. Slovem důmyslný myslím prasácky poskládané vlnité plechy a různá z plechu ohnutá korýtka, která vedou od střechy bez okapu až k té nádrži, která je taky zpola přikrytá vlnitým plechem.  Místo okovu slouží pětilitrový kanystr na provázku. U jednoho takového domu suší tetka škvárové tvárnice na sluníčku. Vyrábějí se z lávové strusky a cementu v každé vesnici na mnoha místech. Celý ostrov je jedno velké staveniště s polodokončenými hrubými stavbami, ve kterých nikdo nebydlí.

Tetka ty tvárnice, co už jsou do zvoniva vysušené, přenáší asi o 30 metrů dál a skládá je hned vedle toho bazénku s vodou. Přenesu jich asi deset (zhruba půlku těch usušených), aniž se jí ptám, jestli chce pomoct, ale usmívá se, tak je asi za pomoc ráda. Takže se jí hned posunky ptám, jestli si tou vodou můžu umýt ruce. Nabrala mi do kanystru, polila ruce a zbytek přelila do hrnečku, abych se napil.

Trochu se zdráhám, ale žízeň je silnější než strach z amebiozy a následných průjmů. Zbytek vody z kanystru přelévám do petky a sázím na silný, Afrikou čtyři měsíce trénovaný žaludek.

Po dalších asi pěti kilometrech se blížím k městečku, ale ještě před tím vidím ze silnice žluťoučký píseček a azurovou oceánovou. Na nic nečekám, přelezu kousek po lávě, házím batoh do písku a 

Indickej oceáne, tady mě máš.

23. 2. 2017

Komory 1 - Cílím na Komory

Přestupuji na letišti v Nairobi. Na palubní vstupence mám sice odletovou bránu 18, ale jdu podle informačních panelů zodpovědně ke třináctce. Ta je za zamčenými prosklenými dveřmi a na obrazovce je cílová destinace Amsterodam. Půl hodiny před plánovaným odletem jsem se šel radši zeptat a poslali mě na tu původní osmnáctku, že si těch televizí nemám všímat. Měli pravdu, nakonec letíme z čísla 19.

O komorském souostroví jsem toho nestihl moc nastudovat, jen jsem si potvrdil, že Unii tvoří tři ze čtyř geograficky souvisejících ostrovů. Ten čtvrtý - Mayotte - je stále pod francouzskou správou. Ze školy si pamatuji, že se na ostrovech pěstuje a vyváží hřebíček a vanilka. Dalším vývozním artiklem je květ, respektive silice z květu, Ylang – Ylang (Kananga vonná). Ten tvoří skoro 30% všeho vývozu Komor. Používá se v kosmetickém průmyslu a v aromaterapii.

Na ostrově Moheli jsou pláže, kde kladou vejce velké mořské želvy a souostroví je jedno ze dvou míst, kde se podařilo ulovit prehistorickou rybu – Latimérii podivnou. Na hlavním ostrově Ngazidja je činná sopka Karthala, 2361m. Její erupční aktivita je zhruba desetiletá a poslední erupce skončila v lednu 2007. Přitom v roce 2005 dosáhl lávový proud až k okraji hlavního města.

A to je zhruba všechno, co o ostrovech vím. Pak ještě to, že mezinárodní letiště je asi 30 km severně od hlavního města Moroni a nejnavštěvovanější (tedy pravděpodobně nejhezčí) pláže naopak 20 – 30 km na sever od něj. Mezi jednotlivými ostrovy se dá přeletět nebo přeplavit na trajektu, přičemž letenky (stojí dvaapůlkrát tolik než cesta trajektem) je prý nutné objednávat s několikadenním předstihem. Trajekt mezi ostrovy jezdí dvakrát v týdnu a i tady se doporučuje zajistit si lodní lístek s předstihem.

Nemám žádný konkrétní plán. Možná vylézt na sopku, možná šnorchlovat. Vím, že většinou chci spát venku - na pláži nebo v horách – a jen tak se toulat s tím, co si nesu na zádech. Taky vím, že na Ngazidji přistaneme po půlnoci a že se mi rozhodně nechce do hlavního města, takže z letiště musím doleva – na sever.

Přistáli jsme přesně. Jen chvilku trvalo, než mezi vystoupivšími odhalili toho kluka, co rozespale vystoupil v domnění, že už je na Madagaskaru a vůbec nechápal, proč by se měl vrátit zpátky do letadla. Imigrační úředníci mají zajímavou měnovou politiku. Nepřekvapilo mě, že nechtěli jihosúdánské libry ani keňské šilinky, kterých jsem se chtěl elegantně zbavit, nechtěli ani švýcarské franky. Za vstupní vízum chtějí buď 30 € nebo 50 $.

O eura lehčí (pochopitelně) se před letištní budovou vyhýbám všem taxikářům předstíráním, že s někým telefonuji a mířím přitom k východu z letištního areálu. Jeden taxikář to zkusí u výjezdu z letiště, ale když se odhodlaně vydávám doleva na sever, na opačnou stranu než je hlavní město, kapituluje i ten.   

Ani ne 500 metrů od letiště je egyptská tma přímo biblická (Ex. 10, 21 - 29). Zvedám hlavu a koukám na nebe. Obrazně i doslova mě ten pohled posadil na zadek. Ani se nesnažím svoje emocionální dojetí svést na lariam (ano, i tady užívám antimalarika). Jednoduše mě ten pohled dojímá a zpětně chápu, jak jsem před lety v Thajsku pod vodopádem viděl sedět jednu slečnu, která tam jen tiše seděla a „plakala nad tou krásou“. Přímo nad hlavou mám mléčnou dráhu, a protože tu není žádný světelný smog, je opravdu zřejmé, proč se tak jmenuje. 

Ležel a užíval bych si ten pohled i déle, ale cestoval jsem dlouho, jsem unavený, a když na to přijde, můžu mít výhled na hvězdy rovnou z hamaky před usnutím, stačí najít dva stromy dostatečně blízko u sebe. To ovšem není úplně jednoduché, tak asi po dalším kilometru, možná dvou, beru za vděk velkým mangovníkem, který má větvě dostatečně rozložité a nízko. Je sice jenom pár metrů od silnice, ale teď v noci nic nejezdí a ráno se sbalím za pár minut.

Nakonec musím pověsit hamaku trochu výš, než je mi milo, takže nedosáhnu nohama na zem, ale co se dá dělat, není moc na výběr. Nakonec jsem ještě na další větev pověsil batoh, aby byl na očích a v dosahu. Na něj jsem pak připnul i boty, abych je měl ráno po ruce a vstával obutý. Pod stromem je totiž kromě plastových lahví, zmačkaných plechovek a dalších různých odpadků i hodně ostrých úlomků lávové strusky, které je tam od poslední erupce všude plno. Když si ustelu, vůbec mi nevadí, že skrz korunu toho stromu na nebe nevidím, spím skoro okamžitě. Ani mi nevadil ten pohyb různých malých zvířátek na zemi pode mnou. Vlastně nevím, jestli byla malá, podle rámusu, mohla být i velká, já si jenom řekl, že jsou to prostě malé myšky nebo ještěrky, eventuálně trochu větší brouci.

Probudil jsem se tvrdým dopadem ve 4 ráno. I z toho metru to dost bolí, jeden ten lávový šutrák se mi zabořil někam mezi páteř a ledvinu. Za blbost se platí, měl jsem ten úvaz zkontrolovat dvakrát. Hamaku mám půjčenou a nechtělo se mi rozvazovat ty uzly a oka na uchycení přes karabinu. Na druhý pokus už tu chybu neudělám. A vlastně jsem měl i kus štěstí. Mohl jsem dopadnout o 20 centimetrů dál na zadek a do něj, případně kamkoliv jinam, jsem si mohl zarazit 3 cm vysoký ostrý zubatý okraj rozbité láhve, které jsem si před tím vůbec nevšiml.

Než usnu podruhé, přemýšlím, že vůbec nemám tušení, kde by mě tu asi nejlíp zašili.


22. - 23. 2. 2017

W.58 - O statečném rybáři

Na kolečkové židli na příjmu sedí takový šlachovitě hubený prošedivělý stařík, na Dinka dost malý, maximálně metr sedmdesát. Na pravém kotníku má kouli obvazu se zaschlou krví nebo obalenou krustou rezavého prachu z cesty. Na levé ruce má na viditelně kratším prsteníčku zmenšeninu téhož.

Tomáš si nechá přesunout dědu na postel a za proplachování fyziologickým roztokem začíná prostříhávat a odlupovat vrstvy obvazu. Abych jen tak nezevloval, přinesu mu opravdické nůžky místo těch kancelářských, které mu v první chvíli podali. A pak už jenom pozoruji dědulu, jak statečně snáší něžnou péči, kterou jsou všichni chirurgové pověstní.

Ptám se postupně tlumočníka, jak se řekne děda, odvážný a statečný. Když už se to chystám lámaně a pochvalně říct přímo tomu rybářovi, tlumočník mě zarazí, že když to není můj děda, nemůžu mu tak říkat, že mám radši říct „strejdo“ a že se jmenuje Dút.

Kouknu na něj, zvednu palec a povídám: „Welan kút Dút. Kut dýdt.“ (Statečný strejda Dút. Hodně statečný.) Stařec se narovná, zvedne palec zdravé ruky a roztáhne pusu od ucha k uchu. A protože to slyšeli úplně všichni kolem a koukají střídavě na jeho nohu v Tomově péči a na něj, bolest je něco, čím si nemůže nechat pokazit svých 15 minut slávy. (Tahle vlna mu vydržela i celý následující týden, protože pohádka o statečném rybáři se rychle šíří po celé nemocnici.)

Noha po rozbalení smrdí jenom trochu, kouká z ní zčernalá patní kost a přes celé chodidlo se táhnou tři dlouhé, přes centimetr hluboké řezy. Ostré zuby měla ta potvora, a když se jí snažil pravou rukou mlátit a levou vyprostil nohu, nestihl ucuknout a odplavala i s článkem jeho prsteníčku.

To se stalo v pátek, tři dny mu trvala cesta. S operací zítra souhlasí, proč by prý sem jinak chodil. Když jsem přinesl z lékárny 4 ampule antibiotik, mrknul jsem na staříka, že to bude dobrý. Zázraky do tří dnů.

Welan kút. Statečný strejda, opakuji si, když koukám Tomovi pod ruku, jak vypisuje kartu. Ale měl jsem mu spíš říkat - Manh kút - statečný starší bratr, v kolonce věk je totiž číslovka 47. V kolonce hemoglobin zase 80, což znamená, že cestou přišel asi o polovinu krve, co jí měl před krokodýlí koridou.

A protože Tomáš je z domova odpočatý a moje tak trochu jiná neděle ještě nekončí, jdu s ním a Martonem (kouzelník přes čištění a úpravu vody z Maďarska) běhat. Půl hodinku do sedmi, kdy nám končí vycházky, snad zvládnu. Ale i když je tempo úměrné vedru, jsem těžce z formy a po půl kilometru se dobrovolně odpojuji z jejich konverzace a za další kilák už bych se nejradši odpojil docela. 

Zachrání mě Tomova vysílačka: "... chirurgu, jsi volán na příjem." Tomáš zdvořile počká až odpovíme, že nám nebude vadit, když poběží zpátky napřed a hned potom zdvojnásobí tempo. My s Martonem naopak okamžitě zpomalíme na polovinu původního a zpátky už jenom vyklusáváme. Ve sprše se mě pak Marton přes zeď zeptal, jestli jsou všichni čeští chirurgové taková monstra nebo jestli posíláme na mise jenom raritní exempláře.

Než se dostanu do postele, mám v mailu pokračování Tomova deníku, abych zjistil, že doběhl, ještě zpocený mezi dveřmi narovnal a vrátil do jamky vykloubený prsteník, dokroužil svých do deseti zbývajících sedm kilometrů zevnitř kolem plotu a stihl sepsat dnešní porci deníku.

Mně to trvalo týden.

29. 1. 2017, Nemocnice Lékařů bez hranic, Agok, oblast Abyei, Jižní Súdán

Příspěvky a názory zde jsou mé a nemusí reprezentovat stanoviska Lékařů bez hranic.

Odpočinková neděle

V devět mě probudila ta černá potvora. Gabrielovým hlasem mi oznámila, že na mě čeká u hlavní brány. Po čtyřech hodinách spánku mi chvíli trvalo, než mi došlo, co se po mě chce.  Úplně jsem totiž zapomněl na to, že mě v pátek pozval na oslavu. Na pozvání jako takové jsem nezapomněl, jen mi nedošlo, že příští neděli znamená tuhle neděli.

Hodil jsem na sebe sváteční košili, popadl v kuchyni suchou placku a vyrazil jsem. Veškerá ranní hygiena se vešla do letmého pokropení se při napouštění láhve vody na cestu. S česáním jsem se, jako ostatně všechny dny tady, ani nezdržoval. Bez hřebenu to nemá stejně valný význam a já ten svůj doma nějak moc dobře zabalil a ještě jsem ho nenašel. Na odchodu jsem ještě strčil klíče od lékárny do ruky Alfonsovi (to je zdejší šéf celého zdravotnického týmu), kdyby bylo třeba něco urgentně vydat, odnaviguji ho tou vysílačkou, co měla ráno funkci budíku. Jde samozřejmě se mnou.

Není to daleko, něco přes dva kiláky. Venku je zatím snesitelných méně než 30 °C ve stínu a tak je ta procházka docela příjemná i na přímém slunci. Cestou míjíme asi tři shluky tukulů, kolem kterých volně pobíhají děti, slepice, kůzlata a psi. Těch prvních tří se nebojím, ale ze psů mám respekt. Jednak mají takové divně zakalené oči a druhak máme ob den na příjmu nějaká ta pokousání. Gabriel se sice pokouší o vtip, že tihle určitě vzteklinu nemají, ale vzápětí sbírá první a zároveň jediný klacek široko daleko. Já mám na obranu vysílačku a petku s vodou. Kolem dokola jen sem tam akácie nebo lalob, sluncem sežehnutá tráva a rozpraskaná země.  

Ve velkém shromažďovacím tukulu je slavnostní atmosféra. Bubny, zpěvačky, zpěváci. Tentokrát bez tanečnic. Promluvy a všechny zdravice výhradně arabsky nebo dinka, jen když mluvili se mnou nebo na mě, přešli na chvilku do angličtiny. A protože se řídím svou vlastní radou, že srdce lidí otevřeš nejlépe jejich vlastní řečí, zvládám pozdravit, představit se i poděkovat. Jen se musím dost soustředit, posledně jsem prý uklízečce v lékárně řekl místo „děkuju“, „počůrám ti nohy“ a to bych nerad zopakoval.

Joseph je chlap jako hora a charisma má na rozdávání. Gabrielovi polil hlavu, třikrát arabsky zanotoval a Gabriel je nový člověk. A spolu s ním ještě takový tříletý klučina jménem Bol. Snad to tady znamená něco jiného než u nás. Možná to ale bylo Bul (v té rychlopalné arabštině s příměsí Dinka jsem to moc nepochytal), to by znamenalo buben. Jestli ano, v neděli to byl zatím jenom vodou a slzami umáčený bubínek. Ale maminka radostí zpívala.

Po první hodině arabského povídání prokládaného rytmickými zpěvy za doprovodu bubnů se ke mně přesunula většina dětí. Seděl jsem u zdi v první řadě a kolem se najednou tlačilo a postrkovalo asi 20 dětí. Za další hodinu už jsem si přál, aby už byl konec a mohl jsem se venku nadechnout.

A protože jsme v ráji (Agok Paradise), najednou byl konec. Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů a splnitelná přání ihned. Naštěstí, jinak bych asi brzy upadl do transu, jako ta paní z třetí řady. A jako bonus: první řada jde ven jako první. Výhra!

Ne ale úplně, venku jsme se seřadili vedle sebe, aby nám všichni vycházející mohli podat ruku a zařadit se za nás. Aby si každý potřásl rukou s každým. Celá procedura se odehrávala na přímém slunci a zabrala dalších 20 minut, někteří dospělí šli dvě i tři kolečka, většina dětí pět. Ale jenom ke mně, pak zase běžely zpátky na začátek (konec), kde se vmísily mezi dospělé.

Bylo po poledni, když se ke mně probojoval Joseph, ale já už byl z horka tak vysušený, že jsem se zbaběle vymluvil, že mám službu v lékárně a že se uvidíme brzy („OK BROM LATER“), aby mi to dopověděl. A protože jsem to nejenom řekl dinka, ale taky naštěstí nejspíš i bez chyby, popřál mi šťastnou cestu a s Gabrielem jsme vyrazili zpátky.

Byl to pro něj slavný den, ale jeho pozvání na oběd jsem odmítl. Tak zdvořile, jak jen jsem uměl a ještě jsem mu slíbil, že ho (a všechny z lékárny) vezmu na oběd některou z příštích nedělí a oslavíme to společně. Necítil jsem se provinile jenom proto, že se v pravý čas ozvala vysílačka. Riskovat popíjení vody na trhu se mi nechtělo a další minimálně hodinu bez vody u oběda už bych nezvládl, stačily mi ty dva kilometry zpátky při teplotě 42°C ve stínu bez stínu.

Sotva za mnou zapadly vrata nemocničního areálu, objevili se vrchní zdravotní bratři snad ze všech oddělení nemocnice. Alfonso je celé dopoledne odkládal na „až se vrátí“. Odpočinek od lékárny skončil (dobře napiju se potom).

Vydal jsem pár inzulínů pro nedělní okénko chronických pacientů, počkal, až si kluci rozeberou zmražené destičky na výměnu do chladicích boxů a vyřešil nějaké ta „jenom“ :

• -          Jenom nám na oddělení došly tyhle důležité léky, objednali jsme si v týdnu málo…
• -          Jenom potřebujeme víc rukavic, máme moc pacientů…
• -          Ve výdejně nemáme už žádný tinidazol …

U toho posledního jsem se zarazil. Jednorázová dávka pro dospělého s giardiózou jsou 4 tablety a naposledy dostali 1000 tablet ve středu. To znamená 250 pacientů s těžkým průjmem za 3 dny. Rozhodnutí nejít jíst na trh se ukázalo jako velmi moudré. Další tinidazol totiž dorazí až v úterý. Inshallah! Než půjdeme na ten slavnostní oběd, radši zkontroluji týdenní spotřebu těchhle pilulí. Nebo možná radši na oslavu uvařím něco českého v naší kuchyni.

Když jsem byl po dvou hodinách zase na cestě z lékárny směrem k pozdnímu obědu a hlavně k vodě a zahájení procesu rehydratace, ještě jsem se vrátil na emergency (pohotovost a centrální příjem v jednom) s imunoglobulinem proti vzteklině. Naše vakcíny si ani nestihnou prohlídnout lékárenskou lednici zevnitř, jak rychle jsou pryč.

Imunoglobulin proti vzteklině se používá společně s vakcínou u třetího stupně pokousání – to je do hloubky porušená kůže s krvácením. Izolované podání samotného imunoglobulinu se nedoporučuje kvůli malé účinnosti. Bez vakcíny umírá 100 ze 100 nakažených vzteklinou a samotný imunoglobulin je jen o málo lepší než nic. Přesně o 12 - 37 % lepší.

K obědu si dám jen ovoce a jako přílohu litry vody. Jenže je neděle a ovoce už nemáme…

Nevadí, vystačím si na chvíli s přílohou a ještě si přidám. Je neděle, po obědě se svalím v obýváku (takový větší altán) na „gauč“ a poslouchám Tomášovy (MUDr. Šebek, chirurg) dojmy za první tři dny. Dojde i na mezinárodní klasifikaci nemocí a na kategorii diagnóz W od 50 nahoru.

W 50 (zasažení, kopnutí, kousnutí nebo poškrábání jinou osobou) jsme tady měli ve středu, hluboký podebraný kousanec na rameni stačilo vyčistit a přeočkovat proti tetanu.

W 54 (kousnutí nebo úder psem) je tady jak na běžícím páse. Jenom minulý měsíc to bylo 52 případů a jeden konkrétní prokousnutý zadek zrovna před obědem.

Snad až na W 56 – (kontakt s mořským živočichem) jsou tu všechny docela pravděpodobné, jen u W 58 (kousnutí nebo úder krokodýlem nebo aligátorem) jsme víc než jenom trochu na pochybách. Kam by se ti krokodýli schovali na půl roku sucha, že.

Když diskusi násilně přerušila Tomova vysílačka: „Chirurg ve službě, prosíme na příjem, pokousání krokodýlem.“, spadly nám brady na stůl a Tomáš to pro jistotu kontroluje zpětným dotazem.

Vysílačka potvrzuje poranění pravé nohy a levé ruky u rybáře z 36 km vzdáleného Abyei. Tak jdu samozřejmě taky, chci to „nemožné na počkání“ vidět v přímém přenosu.

... pokračování příště

 29. 1. 2017, Nemocnice Lékařů bez hranic, Agok, oblast Abyei, Jižní Súdán

 Příspěvky a názory zde jsou mé a nemusí reprezentovat stanoviska Lékařů bez hranic.