čtvrtek 9. listopadu 2017

Komory 9 - Nevěsty z Oichili

Zdánlivě neproniknutelná džungle skrývá množství rozestavěných domů

Najít střechu nad hlavou v džungli nedaleko hlavní silnice, která obtáčí celý ostrov, překvapivě není tak těžké. Co ze silnice vypadá jako hustý prales, je vlastně plné domů v různé fázi rozestavěnosti. Velká část diaspory komořanů se plánuje vrátit domů a tak v zahraničí jenom žijí a vydělávají peníze, za které si doma (tady na ostrově) na etapy staví nebo nechají stavět domy.

Přes kořeny jsem skoro po tmě doklopýtal k jednomu téměř hotovému a mezi sloupky na verandě pověsil hamaku.  Bohužel to nejde jinak, než mít nohy (nebo hlavu) v těsné blízkosti barelu, do kterého se chytá dešťová voda ze střechy.

V noci pršelo jenom dvakrát, jednou dvě hodiny a podruhé tři. V mezidobí jsem změnil polohu, takže jsem ráno vstával s umytou hlavou i nohama. A za celou dobu dosavadního pobytu mám poprvé dost sladké vody na pití i mytí.   A nad hlavou baldachýn.


Lehce navlhlý jsem v mírném mrholení vyrazil před sedmou hodinou a krátce po osmé objednávám snídani v městečku MBENI.  Chtěl jsem napsat v „restauraci“, ale je to taková plechová dvojbudka. Spíš kiosek nebo stánek než restaurace, ale má to židličky, polici, u které se dá sedět, a podle množství elektrospotřebičů pravděpodobně i elektrický proud.

Fastfoodovou nabídkou se nenechte zmást, jenom dekorace
Původně jsem doufal jenom v bagetu, ale paní mi nalila čaj do půllitrové misky a s jinou miskou odešla přes ulici. Prý pro kari.  Chvíli jsem se radoval nad vidinou bohaté snídaně, ale vrátila se za 5 minut s plnou miskou cukru.  Udiveně na mě hleděla s otázkou v očích, kde mám ten čaj?

Objednal jsem si další a něco k jídlu, kdyby bylo, a taky trochu toho proudu na dobití mobilu. Paní sáhla někam za trámek a spojila dva dráty. Výborně, mám funkční zásuvku. Pak mi přinesla druhý čaj a placku. Zapnula televizi, satelit a CD přehrávač, za trámkem zajiskřilo a jsme zase bez proudu.

Radši jsem vyrazil a sotva jsem opustil město směrem do kopce a blíž na sopku, začalo pršet. Později zjistím, že ta půl hodina pod střechou u čaje byla jediná delší chvíle ten den, kdy nepršelo.
Ve vesnici Oichili měli ke koupi odporně sladkou Fantu, a protože nic k jídlu nemají, beru i tu. Sice úplně neprší, ale je to výš, takže se na mě sráží voda z mraků. Abych jí nepil jen tak v mokru pod stromem na ulici, pozval mě jeden starší obce k němu na verandu. Z pokoje mi přinesl čalouněnou židli a nechtěl ani slyšet odmítnutí, že si na ní nechci sednout úplně mokrý. U toho posunkový rozhovor končí, na jinou konverzaci nemáme slova.

Jemu to očividně vůbec nevadí a vítá lidi, kteří přicházejí na verandu k nám. Vyloženě si to užívá. Před domem jsou dospělí a malé děti, u mě na verandě roste počet pubertální mládeže. Občas zazní i porozumitelná otázka a dlouhá diskuse nad překladem mojí odpovědi. Nabídl jsem jim to vražedně sladké pití a holky se hned ptaly, kterou si s sebou vezmu do Evropy.

Do Jižního Súdánu se naštěstí nechtělo žádné a než si to stihla některá rozmyslet, vysvobodil mě Habib. Asi patnáctiletý kluk, který by se rád procvičil v angličtině, mi přišel vyřídit pozvání jeho rodičů na oběd.

Dům Habibových rodičů je velká a dříve rozhodně honosná vila. Teď už má ty lepší roky za sebou. Přesně uprostřed obývacího pokoje je na zemi obrovská cínová mísa, do které ze stropu kape voda po celonočním dešti. Vzhledem k tomu, že je nad námi ještě jedno patro, nedá mi to nemyslet na tu spoustu vody, která do něj musela natéct.

Habib mi představil maminku, tatínka i sestru s miminkem, ale jíme sami dva. Celou dobu u hovězího vývaru s kusy masa doufám, že ten strop není z prken a nějakou dobu ještě vydrží. Po jídle jsme šli navštívit dědečka s babičkou. Ti už asi stropům ve vile nevěří, protože bydlí nedaleko v boudě z vlnitého plechu. Babička před boudou přebírá kamení a děda pere prádlo ve škopíčku.

V jiné podobné boudě bydlí Habib s kamarády. Na plechové stěně mají plakát nějakého mně neznámého zpěváka a z mobilu pouští místní hity.

Pak mě kluci jakž takž usušeného doprovodili za vesnici, řekli “na kozazidi” (asi to znamená šťastnou cestu) a já šel.

Chvíli pršelo, chvíli jsem šel v mracích a když občas na chvilku pražilo slunce, připadal jsem si jako kameny v sauně, když se polejou vodou. Ony jsou takové kameny vlastně všude kolem mě, nehostinná krajina lávového kamení. A čím jsem výš, tím větší je zima. Stromy tu nejsou a spát jen tak v suti je dost masochistická myšlenka.


Nebyly ještě ani čtyři odpoledne, když jsem další cestu vzdal. Poslední hodinu mě máchal monzunový liják. Na další cestu k živému vulkánu sopky nemám výbavu ani morál. Vracím se zpátky k pobřeží až k opuštěné benzince nedaleko od cesty. Ta bude pro krátký zbytek dne a noc ideální sušárna.

Natáhl jsem hamaku, na šňůry pověsil všechno oblečení a po zemi rozložil věci z báglu. I pas a peníze tří různých měn. Mokré je úplně všechno, i to, co bylo zapnuté v zip sáčku.  


26. 2. 2017

1 komentář: