čtvrtek 20. prosince 2018

十四 - Dvojité intermezzo

Tohle nečísluju.  Táta by to nazval intermezzo
Žiju!
...možná až moc?

Dneska jsem opět přišla na kolej ve 23:00
Nutno podotknout, že do laborky (pracovat) jsem přišla chvilku před 8.
večer 😂

Píšu summary k biobanking class. (Teď ne, protože píšu tohle. #hardworking #priority)
Dr. Zhou  to po mně chtěl minulou středu a když jsem mu řekla, že ten předmět ještě ani neskončil, takže to fakt napsaný nemám a kdy to teda chce. Napsal:  „Okay I see, this week on Friday will be fine.“ (Okay, tento týden v pátek to bude stačit.)
Ne. Fakt ne.
//2 dny? Jako vážně???

Můj papír/článek/shrnutí bude použit jako writing model. Vzor. Wow.
Oni budou mít vzor a co mám já?
Jak mám vědět, co mám psát? Jak to má vypadat? Jaký formát?
Průšvih lehce je, že jsem se profesorky nezeptala jak  si to představuje, resp. jak to má vypadat, takže musím napsat alespoň 800 slov, abych to s ní mohla konzultovat a v případě dotazů jí nemusela ukázat prázdnou stránku...
Napíšu něco náhodně a pak se uvidí, jestli se jim to bude líbit.  (profesorce a Dr. Zhou)
#najdi_svoje_kreativní_já
#hraje_si_na_schovávanou
#schovalo_se_dobře

Komentář k odmítnutí napsání protokolu/shrnutí/report/summary do pátku:
V Číně hází bobek na nějaký plánování  zejména dlouhodobý plánování.
Když jsem si stěžovala mamince/rodičům, napsala mi maminka, že žijí přítomným okamžikem.
Žít přítomným okamžikem je úžasný a skvělý a klidně bych to označila za svůj životní cíl a styl, ale (!) na akademické půdě se to úplně nehodí. Ono přece jenom, napsat shrnutí o 1000 + slovech není záležitost na pár minut. Rozhodně ne, když je člověk Hana a dopředu ví, že to bude minimálně 2000 slov.
A kdyby to byl deadline, tak holt nebudu spát nebo nepůjdu hrát basket nebo něco...
Ale oficiální deadline je 12. 1. 2019
Hana odevzdává svoje shrnutí jako první, aby mohlo být použito jako vzor/návod/writing model.
Vzhledem k tomu, že to budou číst všichni a budou psát podle toho, rozhodně nehodlám usmažit nějakej rychlo výcuc/slátaninu/shit a poslat to během 2 dnů.
No, no, no, no, no, no, no!
NO!
#sorryjako
#sorry not sorry
Quality vs. Quantity (kvalita vs. kvantita)
Dělám věci buď pořádně nebo vůbec .  (Minimálně se o to snažím.)


Doufám, že prodám ledničku.  (Stále není umytá.)
//Na skupince zahraničních studentů se po ní už asi měsíc shání ten samý člověk. V pondělí se ozval znovu, nejspíš po čtvrté, tak jsem si řekla, že je na čase říct ledničce pá-pá.


1. Dance team on fire. Budeme fénix?
2. Klavírní vystoupení. Doprovod k poezii. Duet.

Škola / studijní oddělení pro mezinárodní studenty / nevím-přesně-kdo, pořádají Novoroční párty. Nebude to párty v přesném slova smyslu, ale budou probíhat nějaký společný srandy a spoustu vystoupení. 2 výše zmíněné se mě týkají, ale je to na delší povídání a ještě delší rozhořčení, takže tohle je letmý  nástin momentálního dění a podrobnější vyprávění někdy příště.


Sobota 15.12. 💃 Club
Hana byla v čínském klubu. Bylo to...
.jiný
.velký
.velkolepý
.úžasný
.skvělý
.luxusní

Ráno jsem se probudila v hotelu.
(Napůl plánovaně, plně vědomě.)
Ono opít se v čínském klubu vyjde docela draho.
Nejlevnější láhev vína 500 RMB (1650 korun)
Na druhou stranu nejdražší asi 700 RMB, takže takovej rozdíl už to zase není...


Ráno v hotelu, večer v hotelu.
V jiném.
Šli jsme se podívat, jak to tam funguje, protože příští rok v září bude profesorka/škola/někdo pořádat konferenci a účastníci budou ubytováni tam.  Skrz hotel jsme prošli do nákupního centra, kam jsme šli na večeři do jedné z restaurací. (Jméno si nepamatuju, fotku nemám, protože se mi vybil mobil. V téhle restauraci jsem byla poprvé. Měli ubrus s výšivkami a rozkošný nádobí.)

Dost jsem se divila, že je nákupní centrum v budově hotelu, ale Danny mi objasnil, že se jedná o různé budovy, jen jsou důmyslně propojené.
Po večeři tančící fontány.
(Jednou už jsem se na ně jela podívat, jenomže rutinní údržba, pardon, budou fungovat za 2 měsíce.)


Mezičas mezi hotelem #1 a hotelem #2:
 biobank s malou dcerou jednoho z učitelů
//Malé je 5, brzy bude mít narozeniny.
Místo pro  další proslov o plánování dopředu.
.stručně: Ptala jsem se O, jestli přijedou v sobotu do biobank. Nejspíš ne. Nakonec ne.
„Budeš mít čas v neděli?“
„Budu, ale nejdřív po obědě, máme v plánu navštívit club, ráno budu mrtvá.“
Neděle ráno: zmeškaný hovor v 9:18
//🤦
//jako bych nic neříkala...

Dorazila jsem ve 12.

společný oběd: restaurace Hi (hotpot)
O. říkal, že mají pobočky po celé Číně a prý mají nejlepší servis. Počínaje pitím, snacks (křupky) a hrami na ukrácení dlouhé chvíle při čekání, než na člověka dojde řada, (vždycky se musí čekat), přes manikúru zdarma, po čistění bot a brýlí.
+ mají na záchodech koutek se zrcadlem a pod zrcadlem kouzelný košíček a u umyvadel mají ještě větší košíček a v něm  hřeben, sprej na vlasy, pírka, gumičky a spoustu dalších věciček, co by se mohly hodit. Například párátka.
Obsluha se u stolu zastaví každou chvilku, dostali jsme zástěrky, chodí dolévat vodu a švestkovou šťávu. Malá dostala hračku, než přinesli jídlo. V průběhu nám přišli dolít polévku. Ke konci přišel člověk, co provádí akrobatické kousky s těstem na nudle, které nám na závěr vystoupení vložil do polévky a řekl, že za 2 minuty budou vařené. Celé je to promyšlené, důmyslné, oku lahodící.

Výlet do parku, kde na kopečku stojí pomník padlým hrdinům a pod kopečkem se rozléhá lunapark.
Střílela jsem na balónky a vybrala jsem si největšího plyšáka, kterýho jsem viděla (zatímco malá má malou „Já jsem prasátko Pepina“), koukali jsme na lidi v loďkách, na lidi na kolečkových bruslích a letěli jsme raketou. Nebo stíhačkou?

Hana, věčné dítě, chtěla na obří ruské kolo, ale malá řekla, že je to nuda, takže jsem ostrouhala.


Basketbal. 
Dneska jsem dostala míčem do obličeje.
No... Zas tak dobře nehraju, aby ze mě museli udělat kripla a vyřadit mě tak ze hry.
Mohl za to Bin G, kterej o pár minut později dostal taky.
Karma?
Ale nepřála jsem mu to! Jen to bylo zvláštní.
Basketbal je takovej jednoduchej způsob, jak si zmrzačit/přizabít polovinu  laborky.  (Laboratorní, studijní, pracovní tým)

Alfréd má horečku, ale basket jde hrát stejně... 🤦
Na mojí otázku překvapeným tónem a udivený výraz odpověděl něco ve smyslu, že potřebuje nasbírat sluneční paprsky, aby vypudil virus z těla.
No, dobrá tedy.
Ale když si sundaval svetr, aby mohl hrát v tílku, věnovala jsem mu významný pohled a komentář jestli se zbláznil.
Stejně hrál v tílku.
Ach ti muži a jejich láska ke sportu...

Da Yan má odřený lokty. Netuším proč. Když jsem mu řekla já, že se mu loupe strup a teče mu krev, řekl, že ví a že je to v pohodě.
Když se o pár minut později střetl s Bin G, který začal zkoumat proč má na rukou krev, šel si Da Yan sednout a koukat na nás.
Časem se k nám připojil Li K (rozhodně se to takhle nepíše)
Dovoluju si tvrdit, že ten člověk hraje hůř než já...

Když se Li K zapojil do hry, vrátil se Da Yan a místo R.P. jsem měla bránit Da Yan. Hm. Tak děkuju. Da Yan dokáže skórovat i když je zraněnej, v rámci obrany (rozhodně proti pravidlům) mu držím jednu ruku a stojím před ním. Ale když ho hodně otravuju, tak se občas netrefí. Asi tak 3 krát z 10. Hm. Možná 2x.
Tahle ministatistika naprosto přesně vypovídá o tom, jak je Da Yan dobrej a moje obrana marná.

Kriplové do třetice.
R.P. si dva dny zpátky udělal něco s kotníkem. Profesorka popisovala, jak to bylo ošklivý a fialový a když to propíchli, vytekla z toho voda a nevím-co-všechno-ještě.
Evidentně nebylo to zranění tak strašný, protože dneska hrál znova.
Ach ti muži a jejich láska ke sportu... (#2)

Shrnutí mých basketbalových dovedností:
Dneska jsem si připadala jako správný cool kid. Na hřišti sousedícím s hřištěm, kde jsme hráli my, byla třída holek 40-50, každá s míčem a střílely na koš a dělaly nějaký další cvičný cvičení, (Ha!) zatímco Hana hrála s chlapci. Když nepřijde HuHan (jako dneska) bráním jednoho z kluků. Naprosto vždycky je to vtipný, někdy je moje obrana dokonce i úspěšná. Většinou celkem úspěšně zvládám blokovat cestu, někdy se mi povede zabavit míč, což překvapí a zmate nás oba.
Na koš jsem v jednu dobu střílela celkem úspěšně, teď jsou moje skills někde na dovolený nebo nevím, každopádně občas se mi povede se trefit z nějakýho netradičního místa nebo tak, že míč udělá nějakej taneček, kdy se rozhoduje, jestli spadne do obruče nebo mimo obruč a když spadne do obruče sklidím obdivné „Woa...“ od spoluhráčů i protihráčů. Občas mám chuť jim sdělit, že mě to překvapilo stejně jako je, ale většinou si to nakonec nechám pro sebe.

Chodíme hrát s míčem, co dostal Alfréd k narozeninám od HuHan.
Byla jsem v pracovně, když mu přišel balíček. Nadšeně ho rozbaloval a ještě s větším nadšením si míč fotil a pobíhal po pracovně. Chvíli jsem počítala, kolikrát řekne „fuck/fucking“ ale po chvíli jsem se ztratila...
Nadšení malého dítěte a jiskřičky v očích.  #better_than_sex
Později prohlásil, že je to jeho syn.
Jak se bude jmenovat?
Nevěděl.
Když jsem se včera zeptala, jestli už má jméno a jaké, dostalo se mi odpovědi „Idiot.“
Oh, well...
(Občas mi dochází slova.)????

Minulý týden jsme hráli venku. Bylo asi 7 stupňů nebo dokonce i méně. Nadšenci/šílenci pro basket!
Dostat chladným, tvrdým míčem do napůl zmrzlé ruky není úplně příjemný.
Ach ta láska ke sportu...

D neska jsme opět hráli venku. 18.12.
16°C

Počasí je různé. 
Komický, smutný a grotesktní mi přijde fakt, že na začátku listopadu jsem mrzla i v zimní bundě a dneska, 18. prosince jsem si vyrazila na oběd v šatičkách.
S dlouhým rukávem.
bez bundy
bez mikiny
Pravda je, že za ty 3 minuty od koleje k bráně převážně po sluníčku mi zima ani nemohla stihnout být. Navíc chůzí se člověk zahřeje. Nechápavě jsem pozorovala všechny kolemjdoucí v zimních bundách.
Když jsem procházela branou, viděla jsem projíždět taxi. Cestou k silnici jsem viděla další a mávnutím ruky, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem ho zastavila. # superpower
Životní milník. Čínský milník. Poprvé jsem sama jela taxíkem.
//Došlo mi, že jsem jela sama minimálně podruhé, ale poprvé jsem si ho sama zastavila, „domluvila“ a zaplatila, za což jsem na sebe náležitě hrdá.

S taxikářem jsme si nepokecali, ale ukázala jsem mu polohu na mapě a pochopil. Když jsem platila a vystupovala před restaurací,  zavolal mi Danny, jestli chci jet s ním autem... 🤦

Pověděla jsem mu, že už jsem na místě, poděkovala a vešla do restaurace. Slečna u dveří na mě mluví čínsky. Nerozumím. Překvapivě. Volám Yanimu, aby řekl slečně, kam mě má poslat. Yani neposlouchá, ptá se, kde jsem a říká mi, že pro mě přijde. Nepotřebuju! Potřebuju vědět, kam mě má slečna poslat. Do výtahu nastoupit zvládnu. Slečna v mezičase někomu píše a když končím hovor a hlásím číslo místnosti, slečna už ho ví taky. Posílá mě výtahem nahoru.
Vystupuji z výtahu, hlásím číslo, obsluha-pán mě posílá po schodech nahoru, kde na mě čeká obsluha-paní. Znovu hlásím číslo. Servírka mi anglicky chválí čínštinu. Sděluju, že moje čínština je „poor“ (slabá).

Na  obědě je lidí víc, než jsem čekala. Dohromady je nás 11. Poslední oběd, rozloučení s Asad.  Po chvíli přichází Danny  a vypráví, jak dorazil do pracovny a tam ani noha. Nezdálo se mu to, a bylo mu jasné, že se někde něco děje.)

//minimedailonek: Danny je syn profesorky a občas se vyskytne v pracovně. Věk +/- 30 let
Před restaurací jsme čekali nevím-na-co. Nan G prohlásil, že nejspíš existujeme každý v jiném ročním období, protože on + Alfréd v zimní bundě a vedle nich Hana v šatičkách. Odvětila jsem, že dneska je teplo. Chvíli na to se k nám připojil Danny a mluvil o tom, že jsme každý na jiném kontinentu. Hana je v Africe.

Po cestě z restaurace jsme se zastavili pro milk tea. (Čaj s mlékem.) Tenhle obchůdek je celkem oblíbený, takže čekací doba je 10 minut. Čekali jsme ve stínu a Haně začala být dost zima, tak jsem se šla vyhřívat na sluníčko. Přišel za mnou Danny a smál se mi. Objednala jsem si teplý čaj a chůzí na kampus jsem se zahřála, takže jsem si mohla ještě chvíli užívat svojí letní náladu.
Na kampusu jsem se oddělila a šla pověsit prádlo, protože slunné dny se musí plně využít na praní velkého prádla. V dešti prádlo špatně schne...
Basketbalové odpoledne. (výše popsané)
Večeře. Lab.


Dneska jsem si rozbalila první vánoční dárek. (večer v lab)
Ode mě pro mě. Mikina. Chňó.
Ještě mám objednané šaty a tepláky. #perfektní_kombinace
#perfektní_duo #Hana_style
A nakonec MiBand 3. Docela doufám, že když budu spát s náramkem a ten mi ráno začne vibrovat, probudí mě to.
Vzhledem k tomu, že ani 5 budíků není dostatečné k probuzení a opuštění pokoje a vzhledem k tomu, že nemám spolubydlící, co by mi přišla zaklepat na dveře, je tohle poslední řešení. Nic dalšího mě nenapadá...

Vánoce  a jejich oslava jsou kapitola sama pro sebe.
Vánoční náladu a atmosféru nemám a nevnímám.
Minulý týden v pondělí mě vyloženě iritovalo, že obsluha v restauraci v hotelu má na hlavě sobí parohy, chtěla jsem se vztekat, že do Vánoc zbývá ještě pomalu půl roku a při pohledu na kalendář jsem zjistila, že zbývají přesně 2 týdny, což mě mírně vyděsilo.


Včera  jsme byli na večeři na rozloučenou s Asadem. Profesorka se mě zeptala, jakou restauraci navrhuji. Dala mi na výběr ze 2, vybrala jsem svojí nejoblíbenější.

//flashback, střípek. Minulý týden, se ptala na moje  návrhy na restauraci na večeři. Zeptala se v přítomnosti profesora Paula a pronesla něco o tom, že jsem skoro expert.
Paul: „Jak dlouho jsi tady?“
Hana: „3 měsíce“
Paul: „Wow! A to jsi expert?“
Hana, pohled. Bez komentáře. Myšlenka: Stává se.

Večeře na rozloučenou s Asadem.
Cestou jsme si povídaly s profesorkou. Řekla mi, že jsem tady 3 měsíce, jestli jsem se naučila něco o biobank a jestli bych byla schopná poradit jak, případně založit biobank (How to set up a biobank)
Dle mého názoru a následné reakce jsou moje znalosti uspokojivé. (Více než uspokojivé?)
Došli jsme do restaurace. (Hana, profesorka, Asad, Fish)
Profesorka: „Hana, can you pick the dishes with Fish?“ (Hana, mohla bys vybrat menu s Fish?)
„I told you how to pick last time and I would like to talk to Asad.“ (Posledně jsem ti vysvětlila, jak vybrat menu. Chtěla bych si promluvit s Asad.)
Hana potěšená – důvěrou, a vyděšená – lehce, protože posledně objednával HaiYang, kterýmu je přes 30, je to Číňan, zásady a pravidla čínskýho stolování zná (alespoň podle mě) a dostal dost vynadáno, že objednal špatně. Všechno špatně.
Ne úplně všechno.
Ale skoro všechno.

Důmyslná Hana si psala poznámky, většinu si pamatuju, ale poznámky se hodí.
Kdyby se někomu hodil návod, jak vybrat menu/jídla v čínské restauraci pro 5-10 lidí, tak prosím:
1. Polévka

  • Polévka se na jihu Číny pije před jídlem, na severu po jídle. (povídal Bin G)
  • Pije, protože profesorka říká „drink“ a protože ne vždycky je na stole lžíce.
  • Polévka v tomto případě znamená vývar, nesmí být pálivá.

2. Kachna nebo kuře/slepice. Pick one. (Vyber/objednej jedno.)

  • Pokud je kachní/kuřecí vývar není vhodné objednat další kachnu nebo kuře.

3. Vepřové
4. Hovězí – kráva nebo osel

  • //je osel hovězí??
  • Někdy může být navíc skopové, ale jedno stačí.
  • v poznámce se píše mutton and sheep, samotnou mě slovo skopové, které se vynořilo z hlubin mojí mysli, překvapilo

5. Ryba

  • Pokud se restaurace nespecializuje na mořské plody, není potřeba / není vhodné objednávat příliš mnoho mořských plodů a ryb

6. Vnitřnosti

  • Můžou a nemusí být.
  • Někteří lidé je mají rádi, ale jsou nezdravé

7. Zelenina – jeden zelený list

  • List je „vložka/vsuvka“ mezi masem

8. Zelenina – jeden kořen
9. Brambory

  • Můžou být.
  • Bin G mi říká „potato girl“ takže objednává-li Hana, brambory budou! #tudou 

10. Tofu

  • Může a nemusí být. 
  • Většinou je.
  • Hana nemá ráda tofu
  • Číňani mají rádi tofu na 1000+1 způsob.

Toť vše!

Výběr byl zajímavý, objednávala jsem já. Fish  překládal. Bylo to vtipný. Občas si nerozumíme. Napřed jsem listovala jídelníčkem – mají velké fotky, ale fotka není vždy výhra, fotky jsou matoucí. Po chvíli jsem to vzdala a začala jsem diktovat, co chci.

1. Kuřecí vývar

2. Ostré (spicy) vepřové

  • Nejoblíbenější jídlo profesorky

3. Brambory

  • Protože jsem #potato_girl

4. Hovězí s barbeque omáčkou (nebo nějakou jinou omáčkou, která je DO-KO-NA-LÁ! a ananasem)

5. Zelenej list

  • Žádnej se mi na fotce nelíbil, tak jsem vybrala ten, co se mi nelíbil nejmíň
  • A nakonec byl docela dobrej

6. Objednala jsem květák, protože se mi líbil a protože mi chutná

7. Smažená palačinka s cukrem a a rašídy

  • Chilli si tohle objednávala s sebou #tabao  a dávala mi ochutnat v sobotu.
  • Dost často objednávají něco sladkého. V Číně ne jako dezert. Prostě je to na stole všechno najednou.
  • Většinou objednávají čínský chleba. Taková bíla houstička bez výrazné chuti a přinesou k tomu malou mističku velmi sladkého kondenzovaného mléka. 

Tady jsem se zastavila, nechala jsem si zopakovat, co všechno jsme objednali a zeptala jsem se profesorky, jestli mám vybrat rybu.
Samozřejmě!
Nechala si přečíst, co jsem objednala / jsme objednali a vybrala rybu.
Nic neřekla.
Myslím, že ještě objednala 2 předkrmy, protože kromě ovoce – cantaloupe a dragon fruit, které přinesli automaticky se na stole objevily ještě 2 talíře – něco, co vypadalo jako česnek servírovaný na okvětních plátcích růže – prej „kind of flower“ druh květiny – „lilly“, jak mi napsal Yani a na druhém talíři byly oranžové čtverečky, ale ty jsem neochutnala.

Servírovali:
1. Polévku
2. Ostré vepřové
3. Brambory
4. Hovězí
5. Pekelně pálivou rybu, ke které později přinesli nudle
6. Můj zelenej list
7. Pečený lilek ve sladkokyselé omáčce

  • Stočený do tvaru hada/draka.
  • Lilek nemám ráda/nesnáším, protože se rozpatlá a je to kekel! Ale tohle. Tohle je bomba!
  • Když přinesli lilek, profesorka mi pověděla, že zrušila můj květák a objednala tohle. A to prosím nevěděla, že když ona kontrolovala výběr menu, začala jsem znovu listovat jídelníčkem a zastavila jsem se právě u tohohle lilku, který mě během jedné z předchozích návštěv velmi, velmi příjemně překvapil.

8. Tofu

  • Tohle tofu mi chutnalo.
  • Sice mi chvilku zabralo odpreparovat veškeré chilli papričky, ale stálo to za to!

9. Smažené palačinky

Začali jsme jíst před 7. Dojedli jsem asi v 8 a potom přišlo spoustu personálu zazpívat Asadovi a předat mu dárek – chopsticks (hůlky) a potom zazpívali i mně a taky jsem dostala hůlky. Nichichi.
kuài zi 筷子chopsticks
kuài lè 快乐 happy
Vtípek je schovaný v tom, že jedno z těch kuài je v názvu restaurace a Čínani mají rádi puns (vtípky) kdy použijou jiný znak, který má stejnou výslovnost jako originální, ale je to vtipné, důmyslné, speciální.
Kuài v názvu restaurace a kuài – čínské hůlky.
Tadá!

Společně jsme šli do biobank. Fish měl za úkol udělat Asadovi exkurzi. Chvíli mluvil o laborce on (tentokrát skutečně o laboratoři a příjmu vzorků) a potom řekl mně, že jsem to několikrát viděla a že to mám vysvětlit já.
😂

Tvrdil, že mě doplní, ale místo toho vysvětloval něco Yani(mu)
Po dokončení prohlídky Asad řekl „Let’s go!“ (Pojďme.)
Ptala jsem se, jestli mám jít taky, povídal, že ano, tak jsem usoudila, že se alespoň projdu.
Cestou do hotelu Asad řekl: „Let’s go to the massage.“ (Pojďme na masáž!)
Smála jsem se. Yani taky. Asad nechápal a ptal se, čemu se smějeme.
Prostě mi to přišlo vtipný a bláznivý. Ve čtvrt na deset večer jít na masáž.
A stejně jsme šli.
Yani vybral místo. Šli jsme pěšky. Bylo třičtvrtě na 10 a Hana začala protestovat, že se nestihne vrátit domů včas.
Došli jsme tam a bylo skoro 10.
Nejkratší masáž na 60 minut. Yani, překladatel dne, překládal jména různých masáží a ptal se, co to obnáší.
Asad vybral celkovou masáž pro všechny. Byla jsem nešťastná. Přemýšlela jsem, jestli budu budit ají nebo strávím další noc v hotelu. Postupně jsem dospěla k názoru, že je mi to vlastně jedno.
Odvedli nás všechny 3 do jedné místnosti. Asad protestoval, že chce, abysme měli každý svou místnost. Napřed protestoval, pak prohlásil „Do you think I want to see you naked?“ – mluvil k Yanimu. Lol. Pak řekl, že to záleží na mně. Řekla jsem Yanimu, ať se zeptá, jak moc se budeme svlékat. Slečna řekla, že dostaneme speciální oblečení.
„Chci bydlet sama!“
Já v jedné místnosti, oni dva ve druhé.
A to Y: „I don’t look at you, you don’t look at me, okay? “ (nebudeš na mě koukat a já nebudu koukat na tebe, jasný?)

Masáž byla vtipná. Nakonec se ukázalo, že separace byla zbytečná. Celou dobu jsem na sobě měla sexy pyžámko ve zlaté barvě ve velikosti XXL. Žádný olej, žádný krém, kontakt přímo s kůží minimální.
Dneska mě bolí záda.

Asad prohlásil, že to nejsou profesionálové, ale krásné slečny.
Pravdou je, že když jsem otevřela oči, přemýšlela jsem, proč má slečna boty na podpatku a o tom, že šatičky těsně pod zadek nejspíš nebudou nejpohodlnější oblečení na masáž.
Před masáží Asad tvrdil, že hodinová masáž je vždycky kratší, tak 45 minut...
Měl pravdu. 60 minutová masáž byla kratší. 57 minut.
Moje masáž skončila 23:13
Ti dva začínali o pár minut později. Stihla jsem se převléknout, odběhnout na záchod a vrátila jsem se tak akorát, abych slyšela:
Y: „Fuck. Hana can’t come back.“ (Doprdele, Hana se nemůže vrátit!)
A: „Why?“ (Proč?)
Y: „Because her dormitory locks at 11“ (Její kolej zavírá v 11)

Vykoukla jsem ze dveří a za chvilinku se otevřely dveře na druhé straně.
Yani mi pověděl, že půjde se mnou vzbudit ají a poprosit jí, aby mi odemknula.
Okay.
Little Liar & Little Lie. Odemčeno. Spím doma.


Chronologie je nuda.
Vítejte v Hany životě!
# chaos

Vzhledem k tomu, že Asad v úterý večer odletěl domů a absolvovali jsme společně několik výletů, exkurzí a návštěv restaurací, nabízelo by se  věnovat díky jemu. Nicméně vzhledem k délce textu a času stráveném psaním  a editováním  bude dnešní „Děkuju!“ stručné.

Děkuju Diance za trpělivé a opakované korektury a Hedvice a Týnce za mini korektury. #proofreaders

čtvrtek 6. prosince 2018

十三 - Obyčejně neobyčejný týden - Neděle

Taky by ten titulek mohl být - Ze života Hany nebo  YI adventní neděle (yi tak se vyslovuje 第一první), takže První adventní neděle.

Minulý týden jsem poslala krátkou zprávu z vlaku. Město Shenzhen, vyprávění o konferenci a všem předcházejícím si nechám na jindy. A sobotní noc také. Na sobotu jenom nakoukneme.

Sobotní snídaně. Moje a jejich.


Popis stolu od 6 po směru hodinových ručiček

Háňa:
toast, máslo a marmeláda (Ach! Poprvé v Číně.)
mistička: sójové mléko (udržované teplé v hrnci na plotýnce, vedle mistička s cukrem; řekla jsem si, že cukr přece nepotřebuju, ale záhy jsem pochopila...)
A jahodovo-grepový džus. (Jahody jsou tady pohádkové. Nedosažitelné.)

老索:
vaječná omeleta,  ?párek (netuším, z čeho jsou místní párky vyrobené, ale pochybuji o tom, že kolem nich maso někdy prošlo), 饺子 (jiǎozi) dumplings - knedlíčky plněné masem/zeleninou/obojím, neidentifikovatelná žlutá věc
mistička: netuším

爱祥: na talíři totéž, co 老索 + žlutá placatá věc (=nevim)
mistička: nudle s vajíčkem

gzl: nudle, vajíčko, párek
包子 (bāozi) steamed stuffed bun (bulka s náplní) náplň = většinou maso; vypadá to sice jako chutná houstička, bohužel je těsto většinou bez chuti
好吃吗?
好吃!

2. 12. neděle
první adventní neděle (Na to, že je adventní, jsem přišla těsně před půlnocí (nebo po půlnoci?) v pondělí. Ale advent je o odpočinku, přátelích a rodině, ne? To si myslím, že se mi celkem podařilo.)
Doháním  zameškané hodiny spánku.

12:42 se budím a neusínám znovu.

Kontroluji kvalitu vzduchu: 236 bodů - Unhealthy (nezdravý)
Kvalita je to špatná, mizerná. Člověk by měl nosit masku, nevětrat, vyvarovat se pobytu venku... Ale Hana má obrovskou radost, protože už to není 300+

Vzhledem k tomu, že jsem šla spát po 3, protože international večeře, setkání, večer plný her... Home party (domácí párty) jsem chtěla zůstat v posteli, ale dostala jsem hlad. Psali jsme si s 大艳哥. (Da Yan ge) Nechtělo se mi jíst samotné a nechtělo se mi koukat do mobilu, tak jsem mu napsala, že si jdu pro snídani a že přijdu za ním do pracovny. Podle mě je lepší, když si budeme nějakou dobu povídat živě, než celý den online a prospěje to nám oběma.
#working_hard_OR_hardly_working
#no_weekend_for_us

Supermarket. Mangová láska + minicookies. Ne, nejím jenom mango. Každopádně mango a rejže jsou na denním pořádku. A brambory! Den bez manga/rýže/brambor je výjimka. Den, kdy bych nejedla ani jedno, neexistuje.

Ha! Dosáhnout pracovny mi trvalo 40 minut od chvíle rozhodnutí. Rychlou chůzí jsem tam za 3 minuty. Za 5, když započítám schody na koleji a schody v hlavní budově.
Jenomže to máte: „ranní vypravování“, holčičí „nemám co na sebe“, kamarádi, spolubydlící a sousedi. kam se podíváš, rozhovor v supermarketu...

Po snídani procházka ve smogovém oblaku. 大艳 ocenil, že třídím. Mluvili jsme o tom, jak se uklízí v Číně a jak uklízí západní společnost. Ukázala jsem mu, kam házím plasty. Řekl mi, že je to hezký, ale že to rozhodně každý den dělat nebude. Prej možná někdy. Občas. Ale ne každý den. Řekla jsem mu, že je to jeho věc. Prošli jsme se k bráně, abych si v novinovém stánku nabila elektronickou peněženku na MHD a rozloučili jsme se, abychom oba mohli být produktivní.

Podrobnosti nedělního ekologického a úklidového okénka v nějakém dalším povídání o ekologii (a úklidu) v Číně.

Krátce po příchodu na pokoj mi došlo, že mám hlad. Hledám kamarády, co mají taky hlad.
1. pokus: Chilli  – společná večeře mi nevyšla, ale zvládly jsme mini lekci čínštiny.
2. pokus: Yani . Yani má taky hlad. Yani má službu v nemocnici do 17:30. Navrhuji školní jídelnu, Yani navrhuje nemocniční jídelnu. Nemocniční jídelna vyhrává.

Yani: „Do you want to come to my department to have a look?“ (Chceš se přijít podívat na moje oddělení?)
Nadšená Hana, protože se chce podívat do nemocnice a porovnat, jak vypadá a funguje nemocnice v Česku a v Číně už od chvíle, co vstoupila na kampus.

V nemocnici jsem byla jednou. S Rybkou (ru-pí, ár-pí, Fish, Dinosaur) vyzvednout vzorek a kromě schodů do 6. patra jsem toho moc neviděla...

17:30 slavnostní moment. Vstupuji do nemocnice . I v tuhle hodinu čeká na výtah hlouček lidí, takže volím schody. Schody jsou vždycky lepší než výtah. Skoro. V budovách, co mají 20, 30, 30+ pater výtah snesu.

6. patro
Oddělení nalevo, oddělení napravo. Kam teď? Yani mě vyzvedává v „hale“, kam jsem došla. Vstupujeme na oddělení. Ukazuje mi místnost pro lékaře.

„Napřed ti dám plášť, než vstoupíme do místnosti pro lékaře, aby to nevypadalo tak divně.“

poznámka #1: Pardon, ale lékařský pokoj se tomu opravdu říkat nedá, pracovna snad...
poznámka #2: Divný to bylo, je a bude vždycky! Jsem bílá. A mluvím anglicky.

Zásadní rozdíl: Nepřevlékají se. Mají normální civilní oblečení. Yani měl na sobě sportovní mikinu a tepláky. Normální boty, botasky, z venku. Ani v nemocnici není dvakrát teplo, takže pod pláštěm mají všichni mikinu/svetr, někdo 2.

Kapsy bílého pláště plné – fonendoskop, papíry, tužky, ústenka a další. Měla jsem na sobě plášť jeho kolegyně/spolužačky . Aj s vizitkou. Navštívili jsme vyšetřovnu, nakoukla jsem do většiny pokojů.
Pokoje jsou poměrně malé. Jeden pokoj pro 2-6 pacientů. Každé lůžko má nad sebou koleje na takový ten závěs, který jsem doma, v praxi, nikdy neviděla, ale jak ve filmech vždycky zatáhnou závěs kolem dokola lůžka pacienta, tak přesně to. Na pokoji kromě pacientů postávají, posedávají, případně polehávají na přistýlkách, kterým bych moc nevěřila, další lidé. „Většina pacientů má s sebou doprovod, který se o ně stará.“

wow
Na oddělení je prý +/- 50 pacientů, ale oddělení kardiologie má dohromady 3 jednotky. Dohromady asi 150 pacientů.
Došli jsme na konec chodby k oknu. Tohle okno nemá mříž!

Y: „Koukej, dá se otevřít jenom takhle,“ strká do okna, které se posune asi o půl centimtru na vzdálenost ode zdi přibližně 10cm. „Bezpečností opatření. A stejně se každý rok najde někdo, kdo skočí z okna.“

Lidi, skáčou, protože jejich onemocnění/stav je vážný, léčba nezabírá nebo je příliš drahá a nemůžou si jí dovolit.

Vrátili jsme se chodbou do pracovny lékařů. Na můj vkus a z toho, na co jsem zvyklá z nemocnic doma, dost chaos. Papíry všude, složky pacientů všude, papíry koukají ze složky. Nějaký stoleček/polička/místo na složky pacientů? Nevšimla jsem si. Počítače staré, pomalé. 4 počítače na 12 doktorů. Nábytek starý. Prodlužovačky u zdi, provazy kabelů. Prach a špína. V nemocnici! (S úklidem se tady nes....)

Yani mi vyprávěl o pacientovi s primárním hyperaldosteronismem. Angličtinu má dobrou až vynikající, ale tohle bylo moc i na něj. Překládal kde co, spoustu věcí mi hezky vysvětlil nebo se alespoň snažil. Slovník = kamarád & pomocník. A potom přišla otázka:
„Do you know this word?“ (čínské znaky)
Hana, přirozeně: „No.“
Překladač: „Aldosteron.“
Yani: „Why?“

No, kámo! Když ty nevíš, jak se to řekne anglicky, jak to mám asi umět čínsky??? Jedinej medicínskej pojem, kterej zvládnu je anatomie! 解剖学 jiěpōu xué (džé pou šué)

Povídání o syndromech. Nejspíš poprvé v životě jsem viděla CT snímek. Yani se ptal, jestli chci vědět ještě něco. Samozřejmě!

Chci vědět všechno! Ale mám hlad! Ve chvíli kdy jsme se chystali k odchodu, přišla sestřička a požádala Yaniho, aby jí pomohl něco vytisknout. Estráda a divadlo na 20 minut. #trust_me_I’m_engineer

Inženýři a fištróni neskuteční. Nápisům nerozumím, ale stejně jsem se zapojila. Kvetla jsem. Mlčela jsem. Co mi zbývá...

Odchod 18:30
Bude ještě něco v jídelně? Ne. Ale můžeme jít jíst kamkoliv jinam. Fakt. Hladová. Hana.
Voláme Xue Fu Yao, ale dokresluje obrázek do soutěže, celou noc nespala a hází na nás bobek.
Hana má k večeři brambory s rýží . A masem. Vegetariáni to mají v Číně blbý.

Z večeře na procházku po běžeckém oválu . Z „krátké procházky“ jsem vítězem dne pro počet kroků. Smog nesmog. Yani se totiž zeptal, proč nejsem doktor, že jsem chytrá a jestli můžu svůj obor změnit. Tak jsem mu vysvětlila, že porodní asistentka nemůže bejt blbá. Myslím, že se dozvěděl víc, než chtěl.

Náhodně nenáhodně přišla XFU. Yani se šel zabývat vědeckými články a já a Fu Yao jsme se odebraly do lab, protože mi řekla, že Alfréd má narozeniny. Moje superšpiónský pokusy zjistit, kdy má narozeniny, nebyly dostatečně účinný ani dostatečně rychlý... Dorazily jsme chvilku po 9 a dostaly jsme dort.

Alfréd: „Máš hlad?“
Hana: „Vím, že je to divný, ale ne. Večeřela jsem. Ale to je jedno. Půjdu s vámi.“

Hotpot. Mozky, střeva, žaludky. Mozek hovězí, střeva kachní, žaludek vepřový. Kluci spokojeně máchali střeva ve vroucí vodě.

*Hanin znechucený výraz.

„Do you want to try?“ (Chceš ochutnat?)
„No.“ (Ne.)
„It’s delicious!“ (Je to vynikající!)
„No.“ (Ne.)
„It’s washed.“ (Jsou umytý.)

Wow. Tahle hláška mě dostala. Ale rozhodně mě nepřesvědčila to ochutnat.

Znechucené a znepokojené pohledy pokračovaly. Řekla jsem něco o mozku. Monkey přinesl mozek.

„Já to nebudu jíst, můžeš to odnést zpátky.“
„Já vím, ale můžeš se dívat?“
„Ne. Jdu domů.“
„Jako vážně?“
„Jako vážně. Ale ne kvůli mozku.“

Odešla jsem před 11.
1) Proto, že mi zamykají kolej.
2) Proto, že nemám ráda, když se lidi opíjejí. Bezdůvodně? I kdyby měli důvod... Odmítám se na to koukat. Obzvlášť koukat se na to, jak se opíjejí lidi, který mám ráda.
Nejstřízlivější Monkey mě doprovodil k díře v plotě. A vrátil se zpátky.
Sníst si mozek.
eh

Druhý den jsem se dozvěděla, že chlapci měli throw up party. (Zvracecí párty.)
Alfréd měl kocovinu a zůstal doma. Rybka taky.

Cai de man napsal: 他们两个没去
Pro jistotu WeChat překlad: The two of them didn’t show up. (Ti dva se neukázali. Ti dva nepřišli.)
Pomalu, ale jistě se objevují momenty, kdy Hana rozumí. #spoko

Detaily, o které je třeba se podělit: Alfréd si stěžoval, že ho bolí zadek.

Proč?
Spadnul jsem z gauče.
Proč z gauče?
Spal jsem na gauči. A ráno jsem se probudil, když jsem z něj spadnul.
A proč jsi spal na gauči?
Nevím, nepamatuju si.  A taky si musím umýt boty.
Proč?
Protože jsou špinavý.
Cos dělal?
Já nevím, já si to nepamatuju.
Pozvracel sis boty?
Možná. Nepamatuju.

Po příchodu na kolej jsem byla moc vtipná na to, abych šla spát. Koupila jsem si kokosový mlíko v automatu a šla k Nat. Po návratu jsem zavolala napřed tátovi, abych se s ním domluvila na letence. Následně mamince a na závěr sestře.

H: „Dám ti deset minut, musím jít spát!“

Nějak to nevyšlo. Délka hovoru: 96:12
Dobrou noc ve 4 ráno.
ach jo!
zase...

3.12. pondělí
Zaspala jsem. Na WeChatu jsem si přečetla, že počínaje dneškem každou místnost postupně navštíví dělníci a vymění vodovodní trubky z důvodu instalace nových bojlerů.
Super...
Nenávidím, když mi sem lezou lidi. A ještě k tomu cizí.
Bez ohlášení.
//Spolubydlící nemám a s nejvyšší pravděpodobností mít ani nebudu.

Psala jsem studijní referentce, který den budou dělat které patro. Protože oznámení v 9 ráno, že „dneska začnou“ je fakt rozkošný. A k ho...
Taky jsem se ptala, jak dlouho to bude trvat.

Odpověď: Nejspíš 2 týdny. A začali budovou 8, prvním patrem.

V den oprav oznámení, že přijdou dělníci a když se doptáš, třeba se dozvíš, že někdy v následujících 2 týdnech... Sorry jako. To není dostatečný varování.

Uklidila (upravila jsem vzhled) lobby a uklidila jsem koupelnu. Hluk dole. Hluk nahoře. Hluk u sousedů. Nekončící hluk, různě hlučný. Poslední 2 měsíce. Ve dne, v noci. O víkendu. Furt!
Pomalu se připlížila bolest hlavy .
Ne! To ne!

Věděla jsem, že se potřebuju jít na studijní zeptat na povolení k odjezdu. Ujištění se před zaplacením letenky, že opravdu můžu odletět. Akutní případ, protože letenky jsou den ode dne dražší.
Sbalila jsem počítač s tím, že budu pokračovat do laborky (= pracovny.)

Rozhovor na studijním byl zajímavý. Odletět můžu. Na časovou souslednost schvalovacího řízení a vyplnění formuláře máme jiné názory. Oni chtějí, abych si nejdřív nechala schválit termín a podle něj koupila letenku. Já to potřebuji obráceně, nejdřív výhodnou letenku a potom schválit termín podle odletu a příletu. Ono to nějak půjde.

Došla jsem do lab. Byla tam spousta lidí. Tolik lidí tam snad nikdy předtím nebylo. Proč dneska přišli všichni studenti? Proč?

Lidi, hluk, horko, moc světla. Hlava hlásí konec světa, žaludek odpovídá, že jestli má bejt konec světa, chce předvést poslední vystoupení... (Ha! Unintended pun - nezamýšlená slovní hříčka)
Položila jsem si hlavu na stůl. Za chvilku přišla Hu Han a ptala se, jestli je mi špatně.

„Jo.“
„Pila jsi?“
„Jo. Ale z alkoholu to není.“

//Opilá jsem nebyla / Tak opilá jsem nebyla. Existuje odpolední kocovina bez kocoviny ranní?

Hu Han povídala, že trio zvracelo celou noc. Dobře jim tak! A mně je špatně proč? Solidarita???

Vydržela jsem necelou půl hodinu a vzdala jsem to. Pořád lepší postel a vrtání než tolik lidí kolem!
3/4/5 minut na kolej, který normálně potřebuju, byly nekonečný.
40 dní pouští...
Došla jsem na pokoj. Doufala jsem, že už u mě byli.

Nebyli... Zamkla jsem se a snažila se usnout. Žaludek se hlásil o slovo, ale spánek nakonec vyhrál.

Pokračování příště

Děkuji profesorce Huang!
Myslím si, že bych zvládla napsat díky na deset stránek formátu A4... Díky na pokračování?

Dnes stručně: Děkuju, že můžu na měsíc domů!

čtvrtek 29. listopadu 2018

十二 - V jednom kole


Dnes to bude krátké. Nestíhám. Jsem v jednom kole.

Anytime I go somewhere at first I feel like a superhero and then I feel like a super looser. (kdykoliv mám jít/jet někam poprvé, cítím se jako superhrdina. a když už se blíží čas odchodu/odjezdu, jsem úplně nemožná)
Hromádka neštěstí. A pak se to všechno pomalu rozplývá a zůstává za mnou. Daleko, daleko, daleko...

Čerstvé zprávy o počasí!




Status praesens:


Jedu na výlet! Ehm, na konferenci – ABC 2018  do Shenzenu a doufám, že se naskytne příležitost k prohlídce města a zajímavých míst.

Když kliknete na odkaz, google to umí přeložit, Je to Mezinárodní sympozium o čínské biologické bance. Pořadatel: Národní genová banka.

Sedíme ve vlaku. Rychlovlaku! Pojedeme 2 hodiny a 58 minut a urazíme +/- 800 kilometrů.





Nádraží je tu velké jako letiště.
Ale ono se není čemu divit.
Letiště Václava Havla patřící k Praze, která má milion obyvatel a 长沙南 (Changsha nan)Changsha jih, která má téměř 8 milionů obyvatel.


Status praeterite:

V jednom kole

🎡


První anatomie v angličtině. (pondělí) První histologie & embryologie v angličtině. (čtvrtek)
Uprostřed semestru. Na jiný univerzitě než na který studuju.
Proč ne?
#Hana_style

Z laborky & kanceláře odcházím, abych došla na kolej dřív než mi zamknou. (Zamyká se ve 23:00, ale včera bylo zamčeno už ve 22:59)
Ráno mám chodit před osmou.

哈哈 (ha, ha) 
To jsou vtípky... Dneska jsem ochutnala kachní jazyk. Nejspíš bych ho snědla, kdybych se uprostřed sousta nezeptala, co to je... Minulý týden mi řekli, že mi nebudou prozrazovat, co to je, abych ochutnala. Bojím se chvíle, kdy to udělají. Dneska jsem strategicky neochutnala smažené střevo. Ale ten jazyk byl dobrej. O dost lepší než jsem čekala.

Spolužáci i profesorka mi nadšeně nabízí vnitřnosti, uši, jazyky, chodidla, mořské plody a hmyz. Myslím si, že je moje pohoršené/znechucené výrazy vyloženě baví. 

1:45 
Time to go to bed.
V 8:00 mě čeká histologie & embryologie #2 pro Hanu, #10 pro normální lidi. 
Fun fact na závěr: Ve třídě je asi tak o 2 stupně víc než venku, kde je 8°C. Fakt požitek pomalu přimrzat k židli v 8 ráno. V zimní bundě!

Vanessa: "I thought you guys had snow." (myslela jsem, že u vás máte sníh) 
Hana's thoughts today: "Well, да! Ale taky máme topení!" 


Chtěla jsem to nechat bez poděkování, ale nakonec ne.
Děkuju všem nadpřirozeným silám, které mi dnes pomohly se sbalit a opustit pokoj.
#mezi_nebem_a_zemí
#nadpřirozeno
#fantastično

čtvrtek 22. listopadu 2018

十一 - Milníky poznání


🌟 Uplynul rok od "mého" prvního porodu
#21.11.2017
#Š ❤

Sdílela jsem to na sociální síti (#midwifery_milestones) a lidi mi začali přát k narozeninám 🙈

----------------------------------------------------------------------------

Retrospektiva:

Příchod na praxi.

- "Půjdu paní změřit ozvy, jo?"
- "Jo jo, můžete."

Paní klečí na zemi.
Porodní asistentka: "Sestřička vám teď dá klyzma a pak můžete do sprchy, na delší dobu."

Nemůžu se zbavit pocitu, že "sestřička" jsem já.

- "Pojďte já vám to ukážu. Vy jste to nikdy nedělala?"
- "Ne."
- "Ve druháku? To zvládnete. Hlavně si to musíte pevně nasadit, aby se vám to nerozpojilo."

Napustím vodu. Jdu k paní a teče mi to na zem. Ou shit. Napouštím znovu. Přijdu k paní. Ty & já. Zase mi to teče. Ale vždyť ten spoj držím! Aha spojené nádoby. Popletla jsem, jak fungují, takže to teče ještě víc. Jedna louže větší než druhá. Nejde mi to zasunout, došlo mi, že jsem si nevzala rukavice, pode mnou louže a do toho všeho přichází porodní asistentka.

- "Všechno v pořádku?"

 😂😂😂

#Jak se ukázat v nejlepším světle?
#Opravdu nejsem úplně blbá!
#Nejsem ani úplně levá!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Současnost:
3:57
Normální lidi v noci spí. Ještěže nejsem normální.
Včera jsem šla spát v 5 ráno a budíček jsem měla na pár minut po 7.
K vlastnímu překvapení jsem se probudila a zvládla se, víceméně včas, dopravit na hodinu histologie. Navíc jsem začala usínat až ke konci třetí a zároveň poslední hodiny, což po 2 hodinách spánku považuju za velkolepý výkon.

老师  lǎo shī (učitelka) je boží. Vtipná. Tyhle hodiny mě baví!  Rozumím angličtině a rozumím probírané látce. Přemýšlela jsem, co kamarádům medikům vadí na histologii a dneska večer v laborce jsem to pochopila. Absolutní zoufalství, protože v prezentaci lze jednotlivé struktury odlišit. V mikroskopu na starých podložních sklíčkách vypadá všechno stejně. Naprosto identicky. Nešťastná Hana. Ale stejně mě to baví!


--------------------------------------------
Ne tak úplně nevinná otázka ohledně sestavení studijního plánu před odjezdem do Číny pořád nemá odpověď.

Postupně jsem se dostala k tomu, že stále nemám napsaný studijní plán, protože vlastně nevím, co tam mám napsat. Nemám k dispozici seznam předmětů. A jak mám jako sakra vědět, jak se píše studijní plán? Jsem snad nějakej studijní referent nebo ten-člověk-co-sestavuje-studijní-plány-ať-už-se-mu-říká-jakkoliv?


Mimochodem: Můj obor je v angličtině, ale předměty pro můj obor v angličtině nejsou. Where did the logic go? (kde je v tom logika?) Logic got lost. (ztratila se)
F*ck off logic! (už nepřekládám)
Půjdu na nějaký hodiny anatomie v čínštině. A chodím na anglický přednášky na jinou univerzitu. #Proč ne?

A: „Docela Tě lituju. Máš tam někoho, kdo ti to překládá? A jak budeš dělat zkoušky, mě taky docela zajímá...“

H: „No, mně to moc není líto, vlastně se mám docela fajn. Dělám spoustu věcí. Pomáhám s experimentem jednomu z učitelů, teda pomáhala jsem, teď zrovna dělá věci, se kterýma mu moc pomoc nemůžu, minulý týden jsem dvakrát  skoro v 11 večer stěhovala myši do jiný budovy a to je tak všechno, co pro něj můžu udělat.“

(Jde o behaviorální experiment, v hlavní roli myš. Myš + kamera; člověk v jiné místnosti. Pitvy skončily. Prozatím.)

H: „Tady po mně vlastně nechtějí žádný kredity. Myslím si, že se mám docela fajn, ale jestli zajdu na studijní, kam bych asi měla zajít co nejdřív, (bravo Hano!) a zjistím, že musím splnit nějakej určitej počet kreditů, tak budu pěkně, pěkně v prdeli.“

Protože:

Ke zkouškám...

Já se učím. Učím se čínsky. Zlepšuju si angličtinu.
Učím lidi angličtinu.
Učím se basketbal.
Učím se pracovat v laboratoři.
Sleduju zblízka zrod nové společnosti. Jsem u toho.
Poznávám město. Lidi...

Mám cryobiologii & biobankologii. - jedinej předmět v angličtině pro mě. 😂
Teď chodím na anatomii a histologii.
Mluvím s lidmi. Mluvím s profesory, místními i zahraničními.
Ptám se, jak je to tady s mateřskou, příkrmy, kdo se stará o dítě... (Vědomosti pro porodní asistentku.)
Postupně poznávám, jak funguje místní zdravotnictví a školství.

Díky různým rozhovorům přichází spousta myšlenek. Myšlenek na to, jak já se mám dobře. Jak se doma, v Česku, máme dobře. Jsem vděčná za to, jak mě rodiče vychovali a že mě vychovali moji rodiče. Ne prarodiče. Za všechno, co jsem se mohla naučit, počínaje, pro mě běžnou, dovedností umění jízdy na kole a plavání. Dovednosti, které ale nejsou běžné a základní pro každého.

Maminko, tatínku, děkuji!

A teď mi pověz, jestli jsou nějaký kredity fér.

Kredit ti neřekne, jestli jsi nakonec musela vytvořit prezentaci, napsat práci, vyplnit test - multiple choice nebo vypisovací, složit jednoduchou ústní zkoušku nebo opravdu těžkou ústní zkoušku.
Neřekne ti, kolik jsi strávila čím hodin.
Měl by být vypovídající, měl by odpovídat času.
Měl by.
Ale odpovídá?

Michal si stěžoval, že ne.

Kredit nikomu neukáže co umíš a co neumíš.

A kredit má být ukazatel vzdělání?

Jako vážně?

Vážně záleží na kreditech?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jo, já vím, že na studijní jsem nejspíš měla zajít už dávno, ale...  a těch ale je víc než dost.

Předměty v angličtině pro mě nejsou a předměty v čínštině splním asi těžko. Nějak se s tím vypořádám a až to udělám, dám vědět a doma se pobavte nad tím, jak je to všude stejný...

Nikdo -  Nic - Neví.

Jsem z toho trochu mrzutá, protože předměty, který opravdu potřebuju, mám na jiné universitě a povedlo se mi je objevit až od poloviny kurzu. Převádí se kredity mezi univerzitami?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Existují lepší dny a horší dny.

Dnešek nejspíš patří k těm horším.
Nelíbila se mi myšlenka dělení dnů na dobré a špatné. Protože na všem špatném se dá najít něco dobrého, ale i na všem dobrém se dá najít něco špatného. A je jenom na Tobě, na jakou stranu mince se chceš dívat.

Dnešní dopoledne: výbuch
Zaspala jsem. Přemýšlela jsem, jestli má smysl jít na třetí hodinu z tříhodinové přednášky a než jsem se dodumala k odpovědi, usnula jsem znovu. Probudila jsem se za 5 minut 12. (Vážně, ne literárně.) Zamyslela jsem se nad tím, jestli budu raději snídat nebo obědvat a přítel spánek vyřešil tohle dilema za mě.
13:41 dopr...

Vážně už bych nemusela usnout znovu!
Začínám den produktivně, otevírám aplikaci HSK2 a procvičuji čínštinu.

Series of unfortunate events v jejichž důsledku převlékám postel. Super! Jak je to dlouho, co jsem prala povlečení? Týden?


Jdu si pro snídani. (Téměř ve 3 odpoledne...)
V obchodě mají nově něco, co vypadá jako perník. Bohužel jenom vypadá, chutná to odporně, všelijak, vlastně to nemá chuť. Odporný to má jen zápach.

A moje mango chutná mejdlově.

No dobré "ráno"!

Tahle fotka vznikla, když jsem chtěla zjistit, jestli se mi povedlo přesvědčit vlasy, aby vypadaly reprezentativně, alespoň v rámci možností.

Zrcadlo umístěné v tmavé chodbičce není vždy dostačující. 🤦♂️

V puse mám mango, který chutná jako mejdlo nebo jako prostředek na mytí nádobí. Můj výraz odpovídá chuti manga a můj vzhled tomu, jak se cítím.


A dnešní pozitiva? Přijdou příště.

----------------------------------------------
Po několika napůl probdělých nocích mám filozofické poděkování.

Děkuju rodičům. Nejenom dnes.
Děkuju, že jste mě naučili jezdit na kole.
Děkuju, že umím plavat.
Děkuju, že umím anglicky.
Díky za rok v Americe.
Děkuju za to, že si můžu nosit, co chci.
Děkuju, že nemám večerku.
Děkuju, že můžu chodit kam chci, cestovat kam chci, studovat co chci a kde chci.
Děkuju, že můžu dělat, co mě baví.
Děkuju za nekonečnou podporu.
Děkuju, že za mě řešíte záležitosti každodenního života ze světa dospělých. Záležitosti, kterým nerozumím a upřímně se mi jim ani rozumět nechce (i když vím, že bych měla.) Pojištění. Letenka. Telefon. Internet. Banka. And many more. (A mnoho dalšího.)

A maminko, děkuju, žes mě pustila do světa už podruhé. Děkuji, že jsi mě pustila.


čtvrtek 15. listopadu 2018

十 - Mrs. Huang’s company



Výzkum. Otázky a odpovědi na to, co se tady děje.

Občas, vlastně docela často, někdo něco řekne o „Mrs. Huang’s company“. Ale co je to za společnost? Jak dlouho existuje? Co dělá?




Ptám se Felixe a pak profesora Zisis, protože jsem usoudila, že sice možná neví všechno, ale ví toho dost, minimálně základní informace pro objasnění dané problematiky a hlavně to řekne anglicky a bez slovníku a dostatečně rychle a srozumitelně. (Vzhledem k tomu, že je to profesor Zisis, ví toho mnohem víc než jenom základní  informace.)

Společnost existuje od srpna 2017, ale jen na papíře. 

Felix: Jak víš, kancelář není dokončená. Takže společnost začne fungovat od ledna 2019. Pravděpodobně.

H: „Kancelář tady (myšleno na kampusu) nebo v science parku?“


F: Science park. (Vědecký park / vědecká zóna? Existuje vůbec vhodný český ekvivalent? I Čínani píšou Science Park.)  

Ptala jsem se, protože ani tady není hotovo. Není to dlouho, co přišel pán a přesouval skleněné dveře, které byly poblíž pracovny, kde sedím já, k nově vznikajícímu kuchyňskému koutku. Ptala jsem se  tehdy Han, proč přesouvá ty dveře. Vysvětlení přímé a logické – oddělit chodbičku k záchodům od kuchyňského koutku. 

Taky vystěhovali z naší pracovny skříňku s barelem s vodou + plotýnkou na ohřívání čaje a rychlovarnou konvicí.  Dneska (vlastně včera) jsem zjistila, že to číslo, co tahle chytrá věc ukazuje, je teplota vody v rychlovarné konvici. Wow!  Vystěhovali i ledničku ze 101. Koupili sterilizátor hrnečků. 

(Horká voda je moc mainstream. V Číně není běžně k dispozici horká voda, a nejspíš bych měla být ráda, že je k dispozici tekoucí voda. Není horká voda = všechno nádobí je buď jednorázové nebo ho sterilizují. Jo a ta tekoucí voda není pitná. (Ne)přirozeně.)

Objednávají stojan na deštníky. V mezičase (než jsem dopsala tuhle kapitolu) přišel. Profesorka řekla: „The umbrella holder is small and ugly. (držák je ošklivý a malý)“ Hana se láme smíchy. Je rozkošnej, ale uznávám, že vzhledem k množství lidí a oblibě deštníků je malej.

A jak vím, že kancelář není dokončená?

V pondělí, přibližně v půl 10, přišla profesorka do pracovny (pracovna zní lépe než kancelář) a zeptala se, jestli s nimi chci jet do science parku. 

Hana: Jasně. (Vypadá to jako Techmania? Nebo muzeum? Nemám ponětí. Jdu! Jdu kamkoliv. Chodím všude.)

Science park: 

Jel s námi profesor Zisis. (Ehm, jsem si celkem jistá, že jeho přítomnost byla důvodem k návštěvě science parku.) Profesorka Huang nás provedla místnostmi a zatímco Hana šmejdila a prozkoumávala, Zisis udílel cenné rady, co a jak a proč udělat, nedělat, co kam umístit. Prostě konzultace s člověkem, co tomu rozumí. Terry má fotky od slečen, co prostor designují, ukazoval mi je pár dní předtím, a profesor Zisis na ně koukal na místě.

Nově vznikající centrum vědy. Mají hlavní budovu, kde se společnost/škola/science park/NEVIM prezentuje a byli jsme se podívat v budově číslo 6, která bude sídlem společnosti Huang. Nejvtipnější na tom místě je, že všude už jsou dveře. Člověk čeká, že otevře dveře a tam bude hotová místnost a přitom... staveniště. Otevřený strop, kde je vidět rozvod požárního systému, betonová podlaha, prach, voda, nepořádek, smetiště, stěny holé, nenatřené. Hrubá stavba...Říká se tomu tak? Prostě to nebylo hotové.

Po prohlídce jsme se přesunuli do konferenční místnosti v budově číslo 1, kde Hana vyžaduje prohlídku toalet.

Cestou zpátky:

Slečna: „You are so beautiful.“ (jsi moc hezká)

Hana: „You are very beautiful too.“ (ty taky - Navíc jí to fakt slušelo zatímco já... Řekněme, že moje vlasy neměly nejlepší den a na sobě jsem měla šaty, které táta označil jako eko-selka šaty.)

Slečna: „Thank you. But I am old.“ (děkuji, ale jsem stará)

Hana: „How old are you?“ (kolik je ti?)

Slečna: „31. But I am not married, I am single, that is why I look so young.“ (ale nejsem vdaná, jsem single a proto vypadám tak mladá)


/ Taky budu v jednatřiceti tvrdit, že jsem stará?


Protože jsem si vyžádala prohlídku toalet, přišla jsem poslední. Na stole byla připravená láhev vody (voda vždy a všude) a chvilku na to jsem dostala čaj. Lidé, se kterými jsme jednali a kteří byli hostitelé meetingu, vypadali poněkud nervózně. Konverzace probíhala převážně v čínštině. Profesorka Huang a 2 pánové. Studenti a zaměstnanci poslouchali. Občas nějaký překlad pro Zisis (a mě). Chvílemi mluvil Zisis. Pak profesorka Huang představila mě a zeptala se, jestli se chci představit. No. Ehm. Klidně, no. (Všechno o mě řekla v čínštině, ale chtěla, abych se představila v angličtině. Možná ne všechno, ale stejně...) A co mám jako říct? 

„Jmenuju se Hana Anežka...“ *smích* Mojí angličtinu dávají se slovy: „Slowly.“ Moje čeština je pro ně jako čínština pro mě. Nesrozumitelná a vtipná. 


„Doma studuju porodní asistenci a tady studuju anatomii člověka, histologii a embryologii. A to je asi všechno. Mám říct ještě něco?“ Profesorka Huang řekla, že to stačí a jeden z pánů mi řekl, že až dokončím studium doma, mám přijet do Číny a pracovat pro jejich společnost. Díky, díky! 

Po jednání jsme jeli na oběd a později mi profesorka Huang řekla, že tohle bylo první jednání společnosti. V té budově? V té místnosti? Firma v plenkách. 


Jo. V té velké budově bude biobank. Nevím, jestli se tam přesune ta banka, co je tady nebo jestli si tam udělají novou nebo co jako... Ptala jsem se Felixe, co ta firma dělá. Říkal, že se zatím neví, co bude firma dělat. Nejspíš se zaměří na stem cells. (kmenové buňky) Ale vypadá to, že zatím nikdo pořádně neví, co a jak bude. To je budoucnost.

Teď kluci shromažďují vzorky moči (taky jsem přinesla moč) a chodí zkumavky  s krví + kousek nádoru + kousek poblíž nádoru. (kluci chodí se zkumavkami, zkumavky zatím nechodí)

Plnou krev dávají do 5-10 zkumavek (ptala jsem se Alfréda, jak to funguje, pochopila jsem z konverzace, že není přesně dané, kolik mají mít vzorků. Někdy je to 5 zkumavek, někdy 10, někdy 8, může to být 9. Neťapim.) Ono to nejspíš tak složitý na vysvětlení v mateřském jazyce není, ale angličtina už to trochu komplikuje.


(Alfréd ze začátku vypadal, že neumí do 5 počítat a teď je skoro nejlepší. Top 5 určitě. Pravděpodobně se přestal bát/stydět mluvit? Nebo se zlepšuje tím, že se mnou mluví? Kdo ví. Nejspíš kombinace více faktorů. Svět není černobílej. Třeba dneska mi CaiCai říkal, že si myslí, že se zlepšuje v angličtině díky tomu, že se mnou mluví. No jasně, že jo! Šikulové jsou!)

Plnou krev rozdělí a několik zkumavek (to je taky pokaždé jiné, různí se, kolik toho pošlou...🤦) dají do centrifugy. 4000 otáček za minutu na 10 minut. Sérum rozdělí do x zkumavek. (Počet zkumavek na sérum, překvapivě, taky není fixní a nedává mi to smysl. Čas ukáže. Myslím. Doufám. Snad.)

Vzorek nádoru a kousek tkáně vedle nádoru rozřežou na 2 - 3 kousky. Pak všechny zkumavky polepí a zadají do počítače a odnesou do mrazáku.

Poskládáno ze střípků vzpomínek. 
A aby to nebylo jen vědecké, následuje zážitek gastronomický z oběda po návštěvě science parku. Byla to zároveň moje snídaně. (Občas se moje ráno prostě nepovede...)


Zpráva v chatu domů: 

H: “Hoří mi půlka pusy. Nevím, co jsem snědla, ale měla jsem pocit, že zemřu. Opět. Mám rýmu v pravé nosní dírce a pořád ještě mi slzí pravé oko. Pálilo mě to až v uchu, ale to už naštěstí ustoupilo. Je to jasný! Čínský jídlo se mě snaží zabít!“

Mamka: „Co jsi zase jedla?“


H: „Normální oběd... V čínské restauraci.“

A po zážitku gastronomickém zážitek z oblasti služeb. Polovina naší skupiny navštívila kadeřnictví. 



Důsledkem této návštěvy bylo, že jsem zmeškala setkání profesora Zisis s nějakou důležitou paní z Cancer Research Institut, ale prej to bylo nudný. Jen profesorka z toho neměla úplně radost... (Co si budem povídat, stejně bych tam byla houby platná a takhle mám alespoň upravené vlasy.)

Tohle jsem si spokojeně psala venku, protože venku bylo tepleji a sluníčko a vevnitř bez vzduchu a pod zářivkami (jak v teráriu -_-) se mi nelíbilo. (+ Kulíšci spali, tak jsem je nechtěla rušit rytmickými údery kláves.)


 


Prošla kolem mě Hu Han s nějakou slečnou a řekla mi, že jde na meeting. Jakej meeting?

Meeting of the company. (Setkání/jednání společnosti.) Šla jsem s nimi dovnitř. Sešlo se spoustu lidí (+/- 15) Spoustu, protože v mojí pracovně, sdílené pracovně, jsou většinou lidi 4. Profesorka mi nabídla, že se můžu zúčastnit. Zeptala jsem se, jestli bude jednání v čínštině. Vzhledem k odpovědi „Ano,“ jsem poděkovala za nabídku, sbalila si věci a odstěhovala se do vedlejší místnosti, že se budu učit nebo dělat věci na počítači a že si po skončení jednání ráda poslechnu stručný souhrn programu v angličtině.

Moje idea o psaní na počítači se rozplynula ve chvíli, kdy jsem se zeptala Chilli, jestli na jednání půjde nebo ne. Nerozplynula se hned, ale rozplývala se během následující hodiny (nebo hodiny a půl?), kdy jsem pronikala do tajů společnosti, biobank a zajímavostí ze života Chilli.

A vzhledem k tomu, že já všechno zjišťuji postupně, krůček po krůčku objevuji nové uličky a nová zákoutí a nesmělou rukou odkrývám závoj tajemství, o kterých si nejsem jistá, zda jsou veřejná nebo skutečná...  Nechám pokračování na nějaké další povídání.


Děkuji profesorovi Zisis, protože jak řekl táta: „Profesor Zisis je hvězda světového formátu a extratřída.“ A jak napsal Fish do GIFu vytvořeného z fotek Alfréda s profesorem: „Zisis is good!“

Děkuju za první neformální setkání a výlet kolem Meixi Lake. Díky (zlo)zvyku odpolední kávy jsem objevila kavárnu, která za sychravého odpoledne poskytla atmosféru a kouzlo Vánoc.

Děkuju a neděkuju za osvětlení problematiky platů lékařů a zdravotnictví v Číně.


  • Děkuju proto, že vědět, co se děje ve světě, co je jiné, lepší, horší (mi) pomáhá měnit náhled a názor na svět. Přináší to uvědomění si, jak se vlastně doma máme dobře a stejně na to nadáváme a přijde nám to málo. Protože nevíme, co máme. (Linkin Park: Until it’s gone  Because you don’t know what you’ve got until it’s gone)
     
  • Neděkuju, protože žít jako šťastný bezstarostný dítě je jednodušší. 

/Ale nemůžu přece přivírat/zavírat oči před realitou do 80, však?

/In fact. Já je nezavírám. Jen si prostě vybírám ty lepší stránky, lepší a veselejší aspekty života, aby se mi na tom světě žilo a bylo líp. 

//A pak se mě všichni pořád ptají, čemu se směju. 


Děkuju za tu spoustu restaurací, ve kterých jsme jedli, protože, jak řekl Zisis: "Profesorka Huang je velmi mateřská a pečlivě se stará, aby byl každý sytý."

Děkuji za velká i malá, formální i neformální setkání. 

Děkuji za rozhovory o Changsha, delfínech, Číně, zdravotnictví, biobank, company.

Děkuji za doporučení, co ochutnat a častá vysvětlení, co že to vlastně jím.

Děkuji za odpovědi na moje lidské a pozemské otázky, na které přesto, že je „hvězda“, odpověděl bez mrknutí oka. Například: 

„Jak děti zvládají to, že táta často není doma, protože cestuje po světě?“
  • „Jsou malé, 5 let a 5 měsíců. Není to jednoduché, ale někdo tu práci dělat musí.“
„A teď cestujete kam?“
  • „Londýn, Saudská Arábie a odtamtud rovnou do USA.“
Pozemská Hana, praktická žena: „Hmm. A kde si perete prádlo?“ 
(Fakt mě to zajímalo, protože veřejná prádelna? A asi těžko přijde člověk na jednání a zeptá se vedle sedícího chlápka v kvádru, jestli by mu odpoledne (nebo večer) mohl vyprat to jeho.) 
  • „That’s a good question.“ (to je dobrá otázka)
Snažím se o pochopení životní, studijní a pracovní cestovatelské trajektorie a s ní mám spojené četné otázky. (Kdy a kde studoval, proč tahle univerzita, tenhle stát. Kde pracuje, kde bydlí, kde potkal svojí ženu. Jak se jmenují děti a proč.) A nejspíš mu nevadily, protože když jsem ve čtvrtek pozdě večer odcházela z pracovny a zeptala jsem se, jestli tam ráno bude nebo pojede z hotelu rovnou na letiště, odpověděl, že rovnou na letiště. 

Rozloučila jsem se, podala mu ruku se slovy, že jsem ho ráda poznala. A když jsem se otočila, zavolal za mnou, abych počkala, a z hlubin tašky na počítač vylovil čokoládu. 😍

Pokaždé, když si vzpomenu na posledních pár vět našeho rozhovoru, vybavím si Albuse Brumbála, jak promlouvá k Harry Potterovi na konci prvního dílu na ošetřovně. Starý, moudrý, rezonující a přívětivý hlas objasňující všechny záhady uplynulého roku.

A taky mám ještě několik kostiček té čokolády s mandlemi a kousky pomeranče. 💓

Z: „Je těžké sehnat v Číně dobrou čokoládu.“
H: „A jak se Vám to povedlo?“
Z: „Shenzen je blízko Hongkongu, takže mají větší nabídku věcí z dovozu.“
H: „Děkuju! - A dobrou noc a šťastný let!“


Na konci dne jsme všichni stejně jenom lidi.



středa 7. listopadu 2018

九 - Dějou se věci


Další častá otázka je, jak se mám? 

Mám se skvěle! Většinou. Minulý týden jsem byla trochu nemocná. Trochu jako přejetá kombajnem, ale 2 dny v posteli celkem pomohly. Podezřele často mě tady bolí hlava, ale zatím z toho viním změnu prostředí, počasí, režimu...

Teď už mám kamarády.
DeWi mi půjčila teploměr, abych zjistila, že teplotu nemám i když jsem se cítila, jako bych seděla v sauně, zatímco venku bylo dost chladno a pršelo. 
Zeptala jsem se Natalie, jestli mi uvaří polévku. Řekla, že to zkusí, ale byla někde nakupovat, takže jsem si došla pro večeři do jídelny a vzala jsem si jídlo s sebou. Nechtěla jsem jíst na pokoji sama, šla jsem tedy k Vanese. Od ní jsem dostala mandarinky a čaj a bylo mi fajn.

Když jsem si myslela, že je všechno dobrý, ukázalo se, že ne, takže jsem strávila den blízko toalety a na banánové dietě a o dva dny později znovu, ale právě teď se kromě únavy mám skvěle.


Mám kamarády, mám co dělat. Dějou se věci. Dějou se školní věci a dějou se věci mimo – v sobotu se koná výlet po městě, doufám, že to bude skvělý!

Mám účet v bance, můžu platit mobilem. Zatím ale pořád nemám tu zapomenutou Revolut platební kartu, kterou mi táta před dvěma měsíci poslal. Mám Taobao, mám Alipay. Vím, co jíst, aby mi neuhořela pusa. Občas se mě jídlo snaží i zabít.

Stále nemám umytou ledničku, ale já tu teď moc nebydlím.

Řídila jsem motorku. Elektrická byla a jela jsem na ní fakt pomalu. Připadala jsem si víc mimo realitu, než když jsem poprvé řídila autíčko na autodromu.

Hraju basketbal. Teda chodím na basket, abych byla přesná. Úplně sice nerozumím tomu, proč chtějí, abych s nimi hrála, jediná holka, deset kluků. Spíš tam překážím, občas mi hodí míč a já se někdy trefím do koše.



Tenhle týden jsem téměř pořád jedla v restauracích, protože jsme dělali společnost prof. Zisis. 
Je to skvělý, úžasný a fantastický, ale i z návštěv restaurací se časem stane rutina a celkem se těším, až si něco uvařím sama! Dneska jsem jedla kraba. Přinutili mě ho sníst. Chutnal mi, ale koukal na mě. Nelíbí se mi koukat na jídlo, který se kouká na mě.

Maminko, babičko, chtěla bych svíčkovou.

I když možná ne, zdejší pobyt ze mě asi udělá vegetariána.

Dnes jsem byla druhý den vědátorovat a zítra budu zas. Kluci pitvají myši a napouští je formaldehydem. Vybrané orgány dávají do zkumavek, které já balím do alobalu, aby na ně nemohlo světlo. Taky se zvědavě vyptávám, co a jak a proč se dělá a k čemu je to dobrý.

S vědátorováním souvisí taky publicita. Jsme v čínské regionální televizi. Já tam jsem v čase 0:20 přesně jednu vteřinu.



Začínám zjišťovat, že v laboratoři zpátky doma pracovat nechci. Jestli někdy do laborky, tak bez myší! Tolik mrtvých myší (a asi ani živých) jsem snad nikdy neviděla. Výzkum je určitě zajímavá věc, jen tady přesně nevím, jestli je pro dobro společnosti nebo pro dobro jedince (protože jedinec potřebuje titul).

Nelíbí a znepokojuje mě se dívat, jak mi ty myši umírají před očima. To už je zajímavější sledovat, kolikrát myš přejde přes jedno konkrétní políčko v bludišti a kolikrát se při tom postaví na zadní a zvědavě kouká nahoru. Přijde mi, že se trápí. I když vím, že jsou laboratorní. Je tolik mrtvých myší k něčemu nebo umírají zbytečně? Tyhle poslední tři dny se mi v laborce nelíbí, jak z těch myší vyprchává život. Jak jim cukají nožičky a lapají po dechu. A pak se mi nelíbí, když jim ustřihnou hlavu. Pitva mi nevadí, tam už život není. Kdybych prý chtěla, můžu preparovat mozek z lebky.
Zatím nechci.

Dneska jsem viděla zmražený virus a taky jsme na semináři řešili mražení lidí. Že to zatím neumíme, ale až to budeme umět, že to bude skvělý.
Otázky?

Měla jsem otázku: V čem to bude skvělý? Kde je výhoda zmražení člověka bez poškození orgánů?

A hned mě napadaly odpovědi, jak takovou technologii zneužít. Předběhne tě paní v supermarketu - bác! zmrazíš jí na pár desítek nebo stovky let jenom proto, že tě fakt naštvala a máš blbej den. A pak víc realisticky: technologie pro vězení, koncentrační tábory... spíš tohle, ne že to bude skvělý a báječný. Nic úžasnýho a báječnýho na tom nevidím. Jenom riziko a touhu po větší moci (nad přírodou, nad lidmi). Pán tvorstva, pán všeho. Neomezená moc nad vším?

Pan profesor mou otázku asi vůbec nepochopil, je inženýr, možná biomedicínský, ale možná ani to ne, nepamatuji si to. Zdravotnictví se dotýká, ale stroji a zařízeními, ne rukama. Problém tedy chápe technicky a o jeho jiné rovině nejspíš neuvažuje.

Nejdřív mi vysvětlil, že nemůžu jen tak skočit do tekutého dusíku, že bez poškození přežiju jenom pár vteřin. Že mrazit lidi ještě neumíme. Ale až to budeme umět, bude to skvělý.

Pak mluvil o léčení nemocí, o mražení na stovky let... forever young (navždy mladý). Ale k čemu to je?

Připomnělo mi to, co jsem kdysi dávno četla: "Lidé chtějí žít navěky, ale nevědí, co dělat, když odpoledne začne pršet." Myslím, že lidi nemají žít navěky. Že mají odejít, když přijde jejich čas. I když přijde moc brzy. Má to tak být, aby si svého času víc vážili.

To byla moje chvilka filozofie.

Další hodinovou přednášku totiž začal profesor slovy: omlouvám se mezinárodním studentům, ale je tady spousta čínských studentů, proto bude prezentace v čínském jazyce. Pokud budete mít otázky, můžete se zeptat na konci přednášky.

Bylo by to složitý i v češtině natož v angličtině. Ale čínsky?!?

晚安 (wan an)Dobrou noc!

Dnes děkuji slečně nebo paní na přepážce banky. Tolikrát jsem nebyla doma v bance za celý svůj život, jako tady za šest týdnů. Nerozumím čínské otevírací době. Mají úřední hodiny, obchodní hodiny a nějaký další otevírací  hodiny a podle jedné další otevírací doby (té s dvouhodinovou pauzou na oběd) mi slečna nebo paní otevřela účet na začátku polední pauzy.


čtvrtek 1. listopadu 2018

八 - Múzy spí


Buď spí múzy. Nebo spím já. Nebo jsem zaneprázdněná.

Nejčastější otázka je, co teď dělám. 


Více či méně pravidelně chodím do lab. Čas je nepravidelný, ale většinu dne strávím v lab. Někdy tomu říkají lab (laboratoř), jindy office (kancelář.) Office je výstižnější. Mám svoje místo. Svůj stůl. A taky mám mentorku/kamarádku/partnerku – Fu Yao Xue aka Luna Lovegood.

Každý zahraniční student má přiděleného kamaráda na měsíc. Tenhle kamarád je rádce, pomocník, průvodce, někdy trochu otrok. Mají nás na starost a mají nám pomoct žít a přežít. Cokoliv potřebujeme, jsou nám k dispozici.  Každý měsíc dostaneme nového kamaráda. (Myslím si, že je to proto, aby přežili i oni.)
Moje parťačka mi byla přidělena na „první měsíc“ proto, aby mi pomohla sestavit studijní plán, protože letos dokončila Bc. studium tady na univerzitě. Jenomže ejhle, chyba lávky. Studijní plán pro Číňany funguje jinak než pro zahraniční studenty.
Jej.

Zpátky do lab.
Sedím v místnosti se 2 teacher asistent (asistující učitel) – Harry a John Bean. Dále jsou v místnosti Hani a Felix. Nevím, co dělají ti dva, jak se jmenuje jejich pozice, ani jaká je jejich náplň práce. (Za to vím, jak to vypadá u nich doma.) /lol/ Není mi jasné, jestli jsem tak oblíbená nebo jestli chtějí vědět, kdy jsem a kdy nejsem v lab, ale ze 4 zahraničních studentů jsem s učitelema v General Office právě já.

Hani je malinká, menší než já. Čínské jméno Han. Jméno Hani má havajský původ. Nechtěla jsem jí pojmenovat Hana. Nabízelo se to, ale ne. Je rozkošná. Vypadá na 16. Nebo možná na 18. Bylo mi jasný, že je jí víc. O dost víc, když pracuje a má minimálně magisterské, ne-li PhD vzdělání. 

Po basketu v úterý jsem se ptala, jak dlouho je vdaná.
6 let. 
Ehm, cože? 
Kolik ti je? 
31. 
Wow. To jsem nečekala.
Fakt vypadá na 16.
Je miloučká a nosí mi ochutnat různý čínský snacks. (Svačinky. Mají sladké i slané.)
Dneska za ní přišla nějaká paní (nemám ponětí, kdo to byl) s holčičkou. (3 - 4 roky; maminka říkala holčičce, aby mi řekla čau nebo alespoň zamávala, ale malinká se styděla) 

Okay. Takže chodím do lab. A co tam dělám?
Jejejej! Proč to všichni chtějí vědět?
Nějak nemám hezkej popis...
Dělám všechno a nic. Chodím tam, protože mi řekli, že tam mám chodit. Dneska jsem zjistila, že Ado tam nechodí. Přemýšlím, jestli tam zítra ráno půjdu...
(Ne, že bych byla líná a nechtěla jsem se učit/pracovat/cokoliv, ale v lab je rušno, lidi chodí sem a tam, mluví, ...
V pokoji jsem sama a nikdo mě neruší. Když vypnu WiFi, vůbec nikdo mě neruší.)

No, laborka: 
Dneska jsem se učila čínštinu z mobilu, chtěla jsem psát mail, ale nevěděla jsem, co psát. Mluvím s lidma. Trochu čínsky, většinou anglicky. Včera jsem zprovoznila Taobao. Dneska jsem zprovoznila Alipay a koupila si všechno (doufám, že už je to všechno,) po čem jsem toužila (rozuměj: co mi chybělo nebo co potřebuju a pak asi tak jedna věc, po které jsem toužila a úplně jí nepotřebuju) poslední 2 - 3 - 4 týdny.

Chodím na obědy a na večeře do restaurací. Tenhle týden jsem byla i na snídani. Měli jsme nudle.
Čtu si prezentace na cryobio + biobanko.

Kámo, to by zvládlo polepit tříletý dítě!
Koukala jsem na Alfréda, jak pipetuje krev a zatavuje kost do pytlíčku po vytvoření vakua.

„I will teach you how to put the stickers.“ (Naučím tě, jak nalepit samolepky.) – myšleno na minizkumavku

„Great.“ (Skvěle.) „Kámo, to by zvládlo tříletý dítě.“

„Ale ty nejsi tříletý dítě.“

„Já vím, ale kdyby mi byly 3, zvládla bych to taky...“


Koukala jsem na mrazáky. Jím. Piju. Ochutnávám. Vařím si vodu na čaj. Povídám si s lidma. Překládám. Edituju. Dělám korektury. Jazykové korektury. Tak těžkejch věcí, že jako korektor stojím za velký ... kulový. (Aspoň takový mám pocit.)

Příklad mluvící za vše: 
John Bean (Přesně takhle zní jeho čínský jméno. Jinak je to taky člověk, kterej má dítě, který má přezdívku YoYo, což se vyslovuje stejně, jako se vyslovuje čínsky pomelo.)

Takže: týpek, co má pomelo dítě, mi poslal text se spoustou složitých slov s otázkou, jestli bych se na to mohla podívat, jestli to je správně.

Při snaze zjistit, jestli se píše „got PhD degree“ nebo jak jinak to napsat, jsem si přečetla polovinu článku o Einsteinovi. Přineslo to několik nových poznatků o jeho životě a naprosto žádnou informaci o tom, jestli napsat „got PhD degree“ nebo něco jiného. (Případné rady a zkušenosti vítány v rámci celoživotního vzdělávání a vzhledem k tomu, že by se to mohlo ještě hodit.)

Příklad mého návrhu: napsat velké písmeno ve slově repositories tady: International Society of Biological and Environmental repositories (ISBER).

Neznám tyhle organizace, krom WHO. Nevím jejich názvy ani česky ani anglicky. Jsou tam složitý slova, který neznám. Jak mám tohle zkontrolovat???

John Bean si vytisknul papír a postěžoval si, že je tam spousta složitých slov.
Říkala jsem mu, jak vyslovit složitá slova. Při snaze o výslovnost slova: feasibility jsem se rozhodla, že najdu jiné, příhodnější. Pokud učitel představující profesora neumí slova vyslovit, jak jim mají studenti porozumět? Já mám problém tomu textu porozumět, co teprve čínští spolužáci? Jednak mám větší slovní zásobu, jednak jsem viděla text napsaný. Stejně nerozumím. Neznám. Nevím. Vyjadřuji názor, že text je příliš složitý a dlouhý a navrhuji text zkrátit. Dlouhá úvodní slova nebaví nikoho. Rozhodně není potřeba třídu uspat výčtem nicneříkajících funkcí v organizacích, které jsou pro laiky neznámé, před začátkem přednášky...
Zkracujeme. 
Hotovo!
Basket.

Profesorka zjistila v úterý na obědě, že jsem CSC (China Scholarship Council) student a že moje studium platí čínská vláda. Říkala, že musím bejt strašně chytrá.
čekáme až přijede televize, nakonec z toho bude moje vteřina v TV

Hm. Děkuju. Já už ani nevím.
Nevím, co jsem.
Nevím, co dělám.
Ale většinou jsem spoko.
A to se počítá!
Nebo ne?

Předměty a přednášky jsou mimo lab, ale patří do kategorie škola. Žádnej rozvrh jsem nedostala. Studijní plán si mám napsat sama.
Okey. Tak dík. Nemám ponětí, jak se to dělá.
(Důležitá poznámka: Já si poradím. Časem. Profesorka mi poradí. Spolužáci – lab mates – mi poradí.

Píšu to pro zasmání. Proto, že jsem z toho byla nešťastná, ale ne moc dlouho. Teď se tomu směju. Ale stejně mi to přijde více či méně absurdní.)

Zhruba jednou týdně máme lab meeting. Občas je nějaká náhodná přednáška. (Pro mě náhodná, pro ostatním to, pravděpodobně, dává smysl.)
Tenhle semestr mám předmět Cryobiologie & biobankologie. O něm někdy příště.
Další předmět je/bude anatomie.

Zúčastním se celkem 4 různých kurzů anatomie. Přednášky nemám celý semestr, zúčastním se pouze hodin s tématikou vylučovacího a reprodukčního systému. Myslím si, že vzhledem k tomu, že přednášky probíhají v čínštině, to bude víc než dost. Každopádně minulý týden bylo nosné téma: „Hrudník“ a tento týden: „Srdce a GIT" (gastrointestinální trakt nebo srozumitelněji - trávicí soustava). Má témata přijdou na řadu v listopadu.

Příští semestr budu chodit na přednášky histologie a embryologie.

Mohlo by se zdát, že je to málo, ale není. Tenhle semestr se budu učit čínštinu.

(Něco sama, něco si nechám vysvětlit v laborce od kamarádů. A myslím si, že slovní zásobu si budu rozšiřovat i v průběhu letního semestru.)

Kromě toho se chci zapojit do Biobank týmu, ráda bych se dostala do laboratoře, do nemocnice... Všechno se uvidí časem.



Zpět k anatomii:
Jeden z kurzů je anatomie pro sestry a ty postupují rychleji, proto: 

Pondělí, 22.10. 14:00 
První hodina anatomie: experiment
Hm. To je pěkně blbý, když měli 3x2 hodiny teorie, které jsem propásla a já dneska přijdu jen na experiment.
Fu Yao Xue vysvětlila učitelce, kdo jsem.
Učitelka mě představila a všichni mi zatleskali. Oh. Díky. 
Jsem tu vetřelec. Cizinec. Jsem navíc a oni mě vítají potleskem. Cute! (rozkošné). 

Začíná prezentace.
Usnula jsem. Málem? Nebo fakt? Nevím.
Ona totiž anatomie v čínštině není úplně ono, doufala jsem, že bude aspoň prezentace v angličtině. (Úplně původně jsem si myslela, že se jedná pouze o experiment bez výkladu. Po půl hodině prezentace jsem se ptala Luny, jestli to je opakování. Povídala, že ano.)

Hao de (pinyin, překlad: okay)

Prezentace v angličtině? 
Hm. Jasně. Čůs. To bys chtěla moc Hano.
Slibný první slide s nápisem: „Urinary and Reproductive system“ byl pouhým lákadlem.
S novým snímkem zmizela veškerá angličtina.
Spousta čínštiny a nedostatek spánku dělají svoje.
Ne. Křivdila bych angličtině... Myslím, že na těch xyz snímcích se objevila ještě 3 slova. Co přesně to bylo si nepamatuju. Ale pamatuju si, že jsem zahlédla něco, čemu jsem rozuměla!! 

Fu Yao Xue se mi snažila překládat, ale bylo to fakt špatný. Unavená Hana a i ta čínština přeložená do angličtiny byla složitá. Složitá slova.

Po 30 - 40 minutách čínštiny, které jsem nemohla rozumět, mi bylo odměnou... odměnou? Lidské tělo ve verzi: skutečnost, nikoliv model.

Celou dobu, co jsem seděla vedle kovového stolu, jsem přemýšlela nad tím, jestli pod tím víkem je mrtvola, kterou budou pitvat.
Při příchodu to tam smrdělo, ale ne úplně strašně. Na pitevně to bylo horší. 
O dost horší.
Taky si na ten kovovej poklop vesele rozložili penály a sešity a učebnice.
Ehm? Nějaká biologická bezpečnost? Ne? Vážně?
Probralo mě šoupání židlí, nohou, hlasy. (Myslím si, že jsem neusnula, ne úplně, ale rozhodně jsem k tomu neměla daleko.)
Studenti začali sundavat těžká víka ze stolů a já čekala, jestli se tam objeví tělo nebo ne.
Neobjevilo. 
Nebylo tam vůbec nic. Nic zajímavého. Deska s dírkami. Posuvný stůl. 

Když všichni studenti sundali víka, odkryla učitelka stůl nejblíže k tabuli a tam to bylo. Preparáty. Orgány. A tak.
Ledviny. Vagíny. Močové měchýře. Ledviny s močovodem, který vypadal jako provázek spojený s penisem a varlaty. Jojo. Močopočo. 
A prsa. Podivně placatý a s vykrojeným kusem kůže. I don't know why (nevím proč).

Chvíli jsem koukala na všechno možné.

Vedle stolů byly velké televizní obrazovky, na kterých se dá promítat 3D model čehokoliv, co chce člověk vidět. Animace.
Výhodou je, že při pohledu na pánev z boku je kost průhledná a člověk může vidět svaly pánevního dna. Pak jsme s Fu Yao Xue odešly, abychom vzaly profesora Zisis do muzea CSU.
Monkey řekl: "Don't expect too much. (moc toho nečekej)"

Měl pravdu. Spousta fotek lidí, jejichž tváře mi nic neříkají a spousta nápisů v čínštině. Zaujalo mě razítko. Nějaká vlajka. Test tube baby. Dělala jsem obličeje na Dino/Fish, který nás celou dobu fotil. Povídala jsem si s CaiCai a Alfrédem. Smála se. Dělala všechno možné. Hledala jsem na stěnách znaky, které znám. Chtěla jsem po klucích, aby mi něco přeložili. Bylo to docela nudné a asi jsme dělali trochu nepořádek...
Decentně.

Potom jsme se přesunuli zpátky do lab a Hana se šla převléknout, abychom následně odjeli do nemocnice na meeting.

Myslela jsem si, že do nemocnice, ale jeli jsme někam do restaurace. (Měla to být debata a večeře. Byla to debata u večeře.)

Ve městě provoz. Chvíli jsem si povídala s prof. Zisis a pak jsem usnula, opřená o dveře taxíku.
Zisis mě probudil, když jsme zastavili.
Chtěla jsem vystoupit do silnice. Projíždějící motorka málem sejmula dveře. Ale možná ne, prostě Asie.
Raději jsem zavřela dveře a rozhodla jsem se, že vystoupím na druhou stranu. Tentokrát projíždějící motorka, jiná, pochopitelně, málem srazila mě. Asie!

18:10
Zalepený očička, nejraději bych se místo na večeři odsunula do mojí postele. Hm. Smůla...
Večeře. Chce se mi spát. Čekáme na Mrs. Huang.
Oceán chce spinkat.
Monkey je tajemnej jako hrad v Karpatech. (Myslím, že ho tajně přejmenuju na Mr. Melancholik)
Zisis mi doporučuje jídlo.

Random doktor se mě zeptal: "What about Chinese boyfriend?" (Co nějaký čínský partner/přítel?)
Odpověděla jsem: "People usually ask if I am married first." (lidi se většinou nejdřív zeptají, jestli jsem vdaná)
Dr:“Are you?“ (a jsi?)
H:“No.“ (ne)
Dr.“You’re too young for that.“ (jsi na to příliš mladá)
Dr.“You are very beautiful.“ (a jsi moc hezká)
H:“Thank you./?“ (Co se na takovou větu odpovídá?)

Nakonec jsem na pokoj dorazila po 22 hodině...

Múzy spí. Přes den spí. A v noci? Voilà, v noci se činí. Jenže to chci spát já. Teď, když vím co psát, se mi zavírají oči a pracně je držím už dvě hodiny. 

Chci napsat o nedělním výletu k Meixi Lake.
O tom, jak jsou doktoři podhodnocení.
(2000 RMB/měsíc pro doktora po 5 letech studia. 1000 RMB/měsíc - školné pro magisterské studium & další zjištění během posezení v kavárně poblíž Meixi lake)

O krásném knihkupectví.
O zamotaném mostu.
O narozeninové oslavě uspořádané jako překvapení pro mojí profesorku.
O karaoke. 
O tanečním vystoupení. 
O natáčení pro televizi.

Napíšu. Časem.

Ach! Já bych měla někomu poděkovat!

Děkuju Fu Yao Xue za všechno, co pro mě dělá. Všechny doprovody, překlady, životní problémky. A tak. Dík! ♥