Komory 21 - Hajdom, hajdom tydlidom

Na téhle pláži už jsme byli, ale dnes to tu vypadá jinak. Platí se vstupné, protože probíhá nějaká hudební produkce. My neplatíme, protože Nakši zná úplně každého, ale to už jsem myslím říkal. Hned za bránou nás odchytí kudrnatý kluk, zjevně ne místní. Nakši mi ho okamžitě představí: nechává si říkat IceD (ajsDý), je z Ugandy a má celou dnešní show na starosti.

IceD mluví anglicky nejspíš líp než já a hned, že se musíme zastavit u něj, že dnešní akce je OPEN-MIC – tedy mikrofon pro každého, kdo chce něco předvést. Na jevišti jsou klávesy a nějaké gramce a u mikrofonu se fakt střídají různí zpěváci z davu. Někdo rapuje, někdo zpívá KARAOKE místní pop.

Nakši představuje mě, vysvětluje, že jsem z Evropy a dodává, že určitě hraju na kytaru. (nevím, jak to ví, před tím jsme se o tom nebavili). IceD okamžitě zahlásí, že kytaru sežene a nejdéle za hodinu, že na mě přijde řada. Jako vtip dobrý, říkám a dál na to nemyslím.

Jdeme dál na pláž, kde prý na nás čeká další kamarád a já se ptám Nakšiho, co ho to napadlo. Úplně rozzářeně mi říká: „Já jsem si prostě myslel, že hraješ na kytaru a vidíš, je to pravda. To je dobře, protože ten kluk, který tu na nás čeká, si přinesl kytaru, a chce ti něco zahrát.“

Vykoupeme se, vypijeme nějaká piva, která se tu smí pít vlastně jenom ve tmě, a pak na střídačku hrajeme na kytaru. Je to sice jenom dětská tříčtvrtinová s nylonovými strunami, ale hrát se na ní dá. Nejdřív zahraje on nějakou komorskou folkovou pecku a já mu jí pak zahraji v české variantě. Fakira se vlnila do rytmu, Nakši zpíval s námi oběma a docela mu to šlo. Dobře jsme se u toho bavili, když se u nás najednou objevil IceD a povídá: „Kytara je tady, za 5 minut jdeš na pódium“.

Nedělali si srandu. Stojím na pódiu a v hlavě mám úplně prázdno. Na žádnou Dylanovku v angličtině si nemůžu vzpomenout, a když si zkouším vybavit na slova Country Roads od Johna Denvera, zjistím, že to zrovna hraje ten kluk, po kterém mám jít já. Než si předáme kytaru, začne se muezzin v mešitě přes ulici modlit do amplionu. Netrvá to dlouho, ale všichni přítomní ztichnou a někteří se modlí s ním. Po téhle krátké pauze je předchozí elán publika pryč a já nastupuju na pódium úplně paralyzovaný. IceD mě představil jako rockera z Evropy (asi si to podle dlouhých vlasů myslel) a těch zhruba 200 lidí v písku před restaurací mě začalo hlasitě povzbuzovat, abych už začal. Řekl jsem si, že je to jedno, že budu zpívat česky, protože anglicky tam stejně umí tak 2 – 3 lidi, a spustil jsem obehraný flák – JEDE, JEDE MAŠINKA.

A bylo to dobrý. Polovina lidí se vlnila v rytmu (vlaky na Komorách nemají, takže žádného hada nepostavili) a druhá polovina mě začala natáčet mobilem na video). Po písničce jsem chtěl odevzdat kytaru, docela spokojený, že to mám za sebou, ale nenechali mě. Musím prý přidat. A jestliže závěr mašinky „…veze samý vožralý“ se do téhle Mohamedovy země bez alkoholu vůbec nehodil, další písnička na tom byla ještě hůř. Nenapadlo mě totiž k hulákání nic jiného než vánoční koleda.

Tak si to zkuste představit se mnou. Stojím na improvizovaném pódiu na pláži v městečku Itsandra, přes silnici je mešita, ve které muezzin před chvílí dozpíval večerní modlitbu a já halekám: „Pásli ovce valaši, při Betlémské salaši“. Úplně střízliví kluci a holky v publiku se přidávají a do refrénu hlasitě řvou: „HAJDOM, HAJDOM TYDLIDOM, HAJDOM, HAJDOM TYDLIDOM!"

Refrén jsem opakoval nejmíň šestkrát a je z toho na komorském youtube asi spousta videí. Když jsem nakonec slezl z pódia, chtěli selfie s Muzungu snad úplně všichni.

Komory 20 - Komorská pohostinnost

Do Moroni jsme nepřipluli za soumraku, když jsem vyšel z lodi, byla venku černočerná tma. Zkoušel jsem Nakšimu volat i psát, ale nebere mi to a nedpovídá. Na CHATEAU jsem nikdy před tím nešel potmě, ale určitě tam trefím. U Elamina je tma a ticho, restaurace Legenda, kde jsem měl před týdnem kuřecí nohy, je zavřená, tak pokračuji kolem servisu/vrakoviště do hloubi slumu až k Nakšiho příbytku. Není doma – ani jsem to nečekal, ale než jsem odjel, ukázal mi, kde schovává klíče. 

Ale vůbec jsem je nepotřeboval, nebylo zamčeno.

Uvnitř shodím bágl, svalím se do gauče ze zadní sedačky starého Renaulta a píšu Nakšimu další SMSku. Odpověděl až za hodinu, to už jsem stihnul nanosit vodu z veřejného vodovodu (o tom už jsem psal) a zapojil elektřinu spojením dvou drátů. Nakši říká, že je v Mitsamiouli a dnes už se nevrátí, spíš až zítra později odpoledne nebo večer. Já mám ale určitě zůstat u něj a cítit se jako doma. Uvidíme se prý zítra večer a pojedeme na pláž. Tolik o pohostinnosti a otevřenosti místních lidí.

Ráno to vypadalo na horko, posnídal jsem poslední vločky ze železné zásoby a na sluníčko rozložil všechny moje navlhlé věci. To v reálu znamená všechny věci. Na dvorku od minulého týdne přibyly nějaké nové vlnité plechy, tak jsem jeden z nich otapetoval dolarovými bankovkami. Ani radši nemyslím na to, kolik peněz suším na dvorku slumového domku uprostřed chudinské čtvrti hlavního města jednoho z nejchudších afrických států.

Když jsem všechno jakž takž usušil a přerovnal, vybalil jsem z báglu všechny těžší zbytečnosti a vydal se do města. Chci se kouknout do Agentury, která nabízí výstupy na Sopku, ještě bych to před odjezdem stihnul. Ale je neděle a navíc mimosezóna, mají zavřeno. Alespoň obejdu historické centrum, projdu obrovským tržištěm přeplněným čínským levným zbožím a nakonec skončím nedaleko přístavu ve stínu velikého mangovníku.

Místní muži tu tvoří různé hloučky a hrají. Někde karty, někde domino a taky jiné hry. Původně byly deskové, ale tady je hrají černými a bílými kameny mezi čárami namalovanými na zem do prachu. Až na domino žádnou z her neznám.  Klid nedělního poledne naruší jenom jeden rozčilený a asi obehraný chlápek z karetního hloučku, ale na kolty ani rvačku nedošlo.

Pozoruji lodě v přístavu a mezi nimi i jednu obrovskou kontejnerovou loď, která čeká na vyskladnění nákladu. Že odsud poveze hřebíček, vanilku a Ylang ylang vím, ale vůbec mi není jasné, co všechno veze v tolika mrazících kontejnerech. Později se od Nakšiho dozvím, že jsou v nich mimo jiné i moje oblíbená kohoutí stehna (mražená a horní, všude jsem tu dostal jenom horní) a že se dovážejí z Koreje. A já si bláhově myslel, že jsou místní.

Mám data v mobilu a v neděli snad všichni moji blízcí a kamarádi mají čas. Píšu si na všechny světové strany. Dokonce dojde i na telemedicínu. Kamarádka (pro citlivost diagnózy nebudu jmenovat), která je právě na dlouhé cestě Vietnamem, potřebuje konzultaci kvůli hemoroidům. Po několika zprávách a fotografiích se shodneme, že to nebudou hemoroidy, ale nějaký cizopasník. Pravděpodobně škrkavky nebo hlístice. Píšu jí název a dávkování léku, který si má pořídit v lékárně, a v té chvíli zjistím, že za mnou na lavičce dělá nějaký chlápek osvětu proti střevním parazitárním onemocněním. Má zalaminovanou prezentaci s fotkami různých červů a ke každému vždy obrázek s názvem a dávkováním léku. V terapii jsme se spolu shodli, taky doporučuje půl gramu mebendazolu ve dvou dávkách.

Z hracích hloučků se mezi tím staly hloučky diskusně politické. Píšu to dceři Hance a ta se ptá, jestli jim rozumím. Nerozumím, ale poznám to. Nejdřív se snaží přesvědčit navzájem o své pravdě. Pak se trochu pohádají a nakonec se najde nějaký rozumný mezi nimi, který je uklidní prohlášením, že po volbách už je to úplně jedno a s tím se nedá nic dělat.

Jdu zpátky na Chateau, chci Nakšiho překvapit. V batohu jsem totiž našel elektrikářskou izolační pásku, tak alespoň zabezpečím všechny zakroucené spojené dráty. Krásně a pečlivě zaizoluji každý spoj, některé překlemuji a mám dobrý pocit, že jsem zvýšil bezpečnost Nakšiho obydlí. Povede se mi taky zprovoznit dva vypínače, takže napříště už nikdo nebude muset potmě spojovat očko s drátěným háčkem.

Nakši přijel zpátky, když se začalo stmívat. Převlékl si tričko a zavelel: „Najdi si plavky, jede se na pláž!“

Komory 19 - Ráno moudřejší večera

Nemůžu usnout. Pořád přemýšlím, jestli nemám přece jenom vyšplhat nahoru tou pěšinou, dokud ještě neprší. Ale na moři, asi kilometr od břehu, pořád ještě svítí lucerničky rybářských lodí a zatím stojí na místě a nechystají se přistávat. Uvěřím jejich odhadu počasí a rozhodnu se usnout.

Líp se to ale řekne, než udělá. Marně se pokouším usnout, když se najednou v korunách stromů nade mnou zase rozsvítí tisíce světlušek. A taky se občas ozve cikáda. V tu chvíli si řeknu si, že to bude dobré a usnu. Ne na moc dlouho, probudil mě kámen, když docela hlasitě narazil do batohu. Ale už neblýskalo.

Podruhé jsem se probudil asi v jednu a jasné nebe bylo plné hvězd. Paráda na nebi. Protáhnu se a pod rukou cítím další kámen, který tam večer určitě nebyl. Je velký jako tenisák a je docela slizký. Nebyl to kámen! Byl to obrovský oválný šnek,  20 centimetrů na délku. Rozsvítil jsem čelovku a bylo jich kolem mě a na mě (!) spoustu. Tuhle noc mě nemůže už nic překvapit. Apaticky jsem je od sebe odházel, utřel ruce od slizu do palmového listí a znovu usnul.

Potřetí se budím asi ve čtyři hodiny. Otevřu oči a dívám se přímo na souhvězdí velkého vozu. Je sice obráceně, ale je to něco, co důvěrně znám a pod ním, ne nad ním, jak znám z domova, svítí Polárka. Celý svět je sice vzhůru nohama, ale zase v pořádku. Vím, že ráno až se rozední, vylezu na tu horu.

Naposledy se probouzím za svítání. Na horizontu se hladiny dotýká jediná hvězda a ukazuje mi sever, kde mám doma. Po noční bouři se bouří i moje emoce. Stýská se mi.

Sbalil jsem nouzovou ložnici a dopil poslední zbytek vody. Předpokládám, že bude nahoře nějaká vesnice, kam večer odešli rybáři. O batoh nad hlavou se mi opíralo šest kamenů a zdá se mi, že i zídka je trochu širší, než jakou jsem jí v noci postavil.

Potom už šplhám do hory a někde to je tak příkré, že to nejde bez hledání úchytů na ruce. Je mi víc a víc jasné, že ve tmě bych to nedal ani náhodou. A za mokra ani ve dne. Sotva se vleču přes obrovské kameny a přelézám přes kořeny. Ona kolem nich sice vede taková pěšinka, ale je na můj vkus příliš blízko kraji a tím pádem i blízko neřízeného kutálení zpátky na pláž. I když je brzy ráno a teplota docela příjemná, jsem zpocený jako hroch. Najednou jde proti mně děda. Možná je to děda toho dědy ze včerejška, protože vypadá nejmíň na sto let. Možná je to ale proto, že nemá žádné zuby a takový je celý scvrklý. V ruce má nezbytnou mačetu a na nohách, jak jinak, žabky. Projde kolem mě a na tři kroky se posune tou pěšinkou hazardérů kolem kamene a kořenu a hopká si to dolů jako horská koza. Neuvěřitelné.

Když se za 40 minut plazení přehoupnu přes vršek na cestičku do vesnice sotva popadám dech. A asi mám halucinace, protože slyším píšťalku a takové typické fotbalové zvuky. A pak to i vidím. 

Uprostřed džungle je skoro dokonalé fotbalové hřiště s parádním trávníkem a na něm regulérní ligový zápas žlutých proti červeným. Rozhodčí samozřejmě v černém a na malé tribuně fandí pár diváků. Tak to si sedám na zadek. Ještě není ani sedm hodin ráno!

Vesnice je hned za hřištěm, propletu se křivolakými uličkami mezi pobíhajícími kuřaty a v nádrži u mešity si oplachuji obličej, ruce a pak celou hlavu. Umyl bych si i nohy, ale to dělají jen chlapi, kteří se chystají dovnitř k modlení, a to já se nechystám. Píšu Tomovi: "Přežil jsem" a chystám se na zrychlený přesun do přístavu. Ještě doplním vodu do láhví a u vedlejšího stánku si kupuji kolu. Nic jiného tam stejně nemají.

Na místo, kde jsem se včera odpojil od silnice je to asi 5 kilometrů a zpátky do města něco přes 15. Do devíti to určitě nestihnu, ale loď přeci odplouvá až v poledne. Cestou míjím pár vraků aut, jejichž řidiči asi nezvládli zabrzdit před ostrou zatáčkou a vzali to zkratkou ze svahu. Pomalu je požírá rez a džungle. Auta ne ty řidiče.

V těžební zóně na písek je prázdno, je pořád ještě příliv a šichta asi začíná až odpoledne. Ale u silnice sedí pár drobných chlápků, mají mezi sebou spoustu balvanů a malinkatým kladívkem je roztloukají na štěrk. Ty malé kamínky pak podle velikosti třídí na 4 hromady. Nepřestávám se divit zdejší úrovni mechanizace.

Na kraji města mě vítá vůně hřebíčku. Je to jeden z nejcennějších obchodních artiklů. Před skladištěm stojí řada náklaďáků a všechny jsou přetížené obrovskými pytli hřebíčkového koření.

V přístavu jsem krátce po půl desáté. Ve vstupní bráně se tlačí spousta lidí, takže mám pohodlně čas koupit si na trhu nějaké placky a ovoce k snídani a nechávám si připravit i obloženou bagetu na cestu.

Nemám nic k odbavení, takže předběhnu celou tu dlouhou frontu s neuvěřitelným chaosem různých zavazadel. Třeba vůbec nemám představu, jak tenhle chlápek dokáže přepravit 7 velkých krabic, dva kufry, klec se slepicemi a ratanové houpací křeslo. Chlapík v bráně jenom letmo koukne na můj lístek a ukáže mi betonový dvůr obehnaný třímetrovou zdí, kde mám čekat. Připadám si jako na vycházkovém dvoře kriminálu. Dvě hodiny čekání byly nekonečné. Navíc, jak se blíží poledne, ubývá na dvoře prostoru i stínu. Slunce praží a beton sálá. Z nudy si prohlížím spolucestující a trochu mě znervózňuje, že mají úplně jiné lístky než já. Ty jejich vypadají spíš jako letenka. Nejsou napsané na kusu papíru z bloku. Taky na kufrech mají „letištní“ nálepky kolem držadel. To cestou sem nebylo.

Jdu se zeptat chlápka, co má kolem krku živého lemura, kam jede, a když mi řekne, že na Madagaskar znervózním ještě víc. Pro jistotu se jdu zeptat do „kanceláře“ vyrobené z nákladního plechového kontejneru. Paní mi říká, že jsem na správném místě, že odtud odpluje loď do Moroni na Ngazidiji a i lístek je v pořádku. Jen na něm nemám napsané jméno lodi. Posílá mě do té kanceláře, kde jsem ho koupil, aby mi to tam opravili. Je 11:40 a do kanceláře to je víc než kilometr.

Sprintuji centrem města a v kanceláři nikdo. Je zamčená. Zkouším klepat na dveře a pak i na všechny v okolí. Nějaká paní ze sousedství někam volá telefonem a přinesla mi židli, abych se posadil. Asi na mě musel být hrozný pohled. Sám se nevidím, ale cítím, jak mi buší srdce a ve tváři musím být rudý jako pivoňka. Zpocený jsem tak, že mi z nosu odkapávají kapky potu v pravidelném intervalu. Minuty nemilosrdně ubíhají, a když se přišourá prodavač ze včerejška, česky na něj vychrlím, že mě posílají z přístavu, abych si vyměnil lístek, že na tomhle není jméno lodi…

Nadvakrát přelomenou angličtinou mi vysvětlil, že v přístavu je trochu husto, protože odplouvá loď na Madagaskar (to už jsem věděl i bez něj) a že u toho vždycky jsou zmatky. Já že se mám vrátit a jet do Moroni tou lodí, kterou mám napsanou na lístku. Cpu mu lístek až pod nos a když se konečně podívá, jenom řekne:

• -          No vidíš, ty tam žádné jméno nemáš, tak tam připíšeme EL- DJAANFARI a utíkej. Je za minutu 12.

Sprintuji jako o závod. Hustým ranním provozem kličkuji mezi motorkami, chodci, taxíky a prodavačí bůhví čeho. Policajt, který řídil provoz na centrálním kruhovém objezdu, kvůli mně zastavil provoz. Nejdřív pískal jako šílený, ale pak mu vypadla píšťalka z pusy a jenom na mě nevěřícně hleděl. Vidět na ostrově někoho běžet se rozhodně nestává často. A vidět sprintovat MUZUNGU, to se mu nestalo asi ještě nikdy v životě.

Zpátky na betonový dvůr vbíhám 12:03. Kromě tří lidí na něm nikdo není. Všichni cestující na Madagaskar jsou pryč. Jsem vyřízený. Fyzicky i psychicky. V duchu si připravuji dlouhou asertivní řeč, se kterou půjdu od toho chlápka v kanceláři vymáhat peníze, když začne někdo v uniformě vyvolávat poslední výzvu pro cestující EL- DJAANFARI do Moroni.

Když se skládám na poslední volnou lavici v čekárně, do které mě ze dvora pustili, je slyšet rachot kamení, co mi padá ze srdce. V čekárně je plno lidí a neběží ani jedna ze čtyř klimatizačních jednotek. Otevřu prosklené dveře zpátky na jiný dvůr, kde je trochu stínu a pot ze mě stéká, až se pode mnou dělají loužičky jako v lekci bikram jógy. Vylovím suché triko z batohu a to, co jsem sundal, regulérně ždímám. Koukám se na sebe do mobilu jako do zrcátka a aplikace na rozpoznávání obličejů hlásí: Muž 62 let.

V čekárně čekání pokračuje. Za další půlhodinu nastoupí do čela takový řízný kaprál ve vojenské uniformě a začne vyvolávat jména. ZDE, ZDE, ZDE ozývá se z čekárny. Taky jako na vojně. Lavice se postupně vyprazdňují a mě napadá, jestli jsem se omylem nezapsal k odvodu do armády. Moje jméno nepřečetl. Ne že by tam nebylo, ale neuměl ho asi vyslovit. Našel mě očima ve zmenšující se skupině pasažérů a mávnutím ruky poslal přes pasového úředníka do další čekárny.

Po dalším čekání začal jednu řadu podruhé odesílat k lodi. Je to stejná, kterou jsem připlul, a plavčík na mě vesele mává. Jsem zase jediný běloch/muzungu na palubě a zase mám skoro sám pro sebe salónek pro posádku. Z přístavu vyplouváme ve 13:10.

I majitel lodi si mě pamatuje a několikrát se zastaví na kus řeči. Mimo jiné mi prozradí, že žádná další loď dnes do Moroni neodplouvala. Že je to takový prodejní trik. A že v Moroni budeme nejdřív za soumraku. A tak si jdu tu plavbu užít. Loď totiž doprovází asi dvacítka delfínů. Vyskakují z vln a závodí mezi sebou, asi kdo z nich vyskočí výš a poplave rychleji. Když se dostanou na úroveň přídě, zamíří si to od nás úhlopříčně doprava, a když jsou pár set metrů daleko a na úrovni zádi, zase se vydají zpátky k lodi. Vypadají, jako by si hráli, jsem úplně dojatý.

4. 3. 2017

Komory 18 - Valící se kameny

Je už úplná tma, oheň po večeři už kvůli nedostatku paliva dohořel. Po noční koupeli si hovím v hamace a naplno využívám výdobytků mobilní datové komunikace. Potřebuji se s někým podělit. Napsal jsem domů a poslal pár fotek. Nikdo ale neodpovídá, tak ještě píšu zprávu pro Tomáše, který by touhle dobou měl balit na cestu domů. Tom odpovídá obratem. Za pět dní končí v Agoku a na zítra chystá místo rozlučkové párty fotbalový turnaj. Taky se mi omlouvá za utopenou zahrádku s rajčaty a ptá se, jak se mám.

Z takových mraků by mohlo i zapršet

Rajčata kdesi daleko v mojí zahrádce jsou v tuhle chvíli asi to poslední, o co se starám. Tak píšu:

-         Jsem uvězněný přílivem na zapomenuté pláži. Sice jsem si to naplánoval, ale teď nejsem úplně rád, že není úniková cesta. Za mnou je skála, přede mnou oceán a čáru nejvyššího přílivu mám přímo pod zadkem. Jestli je to, jak myslím, musím ráno vypadnout za odlivu kolem čtvrté nebo horolezit po té stěně za mnou asi 100 metrů skoro kolmo vzhůru.

I přes rádoby obavný tón té zprávy se mám krásně. Mám, kde spát, jsem po jídle a všude kolem je nádherná kulisa téměř opuštěného kousku pláže malinkatého sopečného ostrůvku v Indickém oceánu, do kterého zapadá červený sluneční kotouč.

A pak, jako názorná ukázka pomíjivosti kouzla okamžiku se v jednu chvíli stalo najednou několik věcí. Nejdřív někdo vypnul cikády. Jako kdyby cvakl vypínač a bylo ticho. Ticho a bezvětří, které najednou skončilo poryvem větru. Spolu s větrem se zvedly i vlny a ze skály se skutálel malý kamínek.

Jak tak pozoruji, kam až se dokutálí, najednou neležím v hamace, ale sedím v jejích troskách na zemi v písku. Možná jsem neměl tolik večeřet. Hamaka rupla ve švu a je pro svůj původní účel nepoužitelná. Už je skoro tma, na západě je sice něco málo vidět, ale na východ, do stěny za mnou, už vidět není. Šplhat v tomhle nesvětle neznámou kozí stezkou se mi ani trochu nechce a příliv už je tak vysoko, že kolem skály neprojdu. 

S čelovkou na hlavě jsem našel asi nejrovnější místečko nad přílivovou čárou a odházel z něho odpadky a kamení. Z vyvrácené kokosové palmy jsem odlámal ty obří listy a vypletl z nich nouzovou matraci. Z pohotovostní kapsy batohu jsem vylovil hliníkovou termofólii, co bývá v autolékárničce, a společně se zbytky hamaky z ní vyrobil ucházející ležení. Není sice moc daleko od čáry přílivu, ale dál a výš to nejde, tam už začíná ta hora a skála.

Usnout se mi ale nedaří. Vítr pořád zesiluje a vlny jsou vyšší a pořád blíž. 

Vyfotit blesk není jenom tak. Pokud zrovna neblýská nepřetržitě.

A pak se nad mořem zablesklo. Nejdřív jsem si myslel, že je to náhoda, ale blýsklo znovu. Počítám vteřiny mezi bleskem a hromem, jak jsme se to učili nejdřív na pionýrském táboře a pak i od soudruha kapitána ve vojenském výcvikovém prostoru Doupovské hory. Napočítám deset vteřin. Při rychlosti zvuku 340 metrů za vteřinu je bouřka asi 3 a půl kilometru od břehu.

Okamžitě se mi vybaví vygooglovaná informace o počasí na Komorách: v období prosinec – duben riziko cyklónů. Paráda, to mi ještě chybělo, jako by ta hamaka byla málo! Koukám do tmy a počítám blesky. Nejdřív 3 za minutu a pak 5. Hřmí prakticky nepřetržitě, takže už nedokážu odhadnout, který hrom patří ke kterému blesku. Jestli se vlny ještě víc zvednou, bude to mokrá a studená noc. A navíc je fantazie potvora a kreslí hrozivé scénáře.

Píšu Tomášovi (domů nemůžu, to bych je zbytečně děsil), že se začínám bát a jestli se bouřka přiblíží, začnu hledat palmu, ke které se můžu provazem z hamaky přivázat, aby mě nespláchly bouřkové příbojové vlny.  A taky, že když přežiju, koupím mu novou hamaku.

Tomáš, jako by mu bylo jasné, že přeháním, posílá smajlíka a rozkaz: „Lékárníku, neumírej!“ 

Pak vypadne signál a nemůžu se zeptat, jestli mu jde víc o mě nebo o hamaku. Na vtipkování mě ale brzy přechází nálada a už se hrozně těším na ráno, až mu budu posílat zprávu: "Přežil jsem!"

Ale nemůžu si dovolit předbíhat události. Tmu ve vteřinových intervalech prosvěcují blesky a nepřetržitě hřímá. Říkám si, že jednou z toho bude poutavé vyprávění, ale teď není. Bouřku mám sice rád, ale někde na verandě. Teď se bojím už víc než jenom trochu.

A pak, jakoby toho ještě pořád nebylo dost, mě za ucho ťukne kamínek velký jako dětská pěstička. Jenom se pomalu přikutálel, ale ťuknutí jsem cítil dobře. Mít větší rychlost, dost by to bolelo. Padat z větší výšky, ani nechci pomyslet. Přesně tohle mi ještě chybělo. Kvůli bouřce jsem na dědovo varování skoro zapomněl.

A tak nad ležení vyrovnávám velké kameny. Největší, jaké unesu a taky další palmové listy. Ty jsem ohýbal do oblouku a zespoda ještě podložil dalším kamením. Blesky mi na to stavění svítily jako obrovský stroboskop a hromy zněly jako pekelná skladba trash metalové kapely. Nakonec mám takový ochranný plůtek. Nad místo, kde budu mít hlavu, ještě pro jistotu instaluji batoh.  

Je mi jasné, že proti kamenům velikosti tenisáku a větším to bude stejně asi houby platné, ale dělám, co můžu. S trochou štěstí se případné menší padající kameny odrazí a přeskočí mě. A taky si říkám, že jsem nejspíš paranoidní a těch kamenů nespadne tolik. Vlastně jsem za celé odpoledne a večer zaznamenal jenom ten jeden.

Celou severozápadní oblohu lemují blesky. Dokonce je zvládnu i vyfotit. Myslel jsem, že to mobilem nedám, ale je jedno, kdy zmáčknu spoušť, pokaždé tam nějaký je. Zasunu se co nejvíc pod plůtek a zkouším usnout. S výhledem na bleskobití nad mořem a zátarasem proti kamenům nad hlavou to jde těžko. 

Uklidňuje mě jenom houf lodiček s blikajícími lucernami na moři. Ti rybáři by tam asi nezůstávali, kdyby se bouřka blížila, nebo ano?

Komory 17 - Pečené hody - Frapé a ryba

Za pár dalších kilometrů se cesta zvedla do hor a později víc do vnitrozemí a to se mi moc nehodilo. Navíc jsem směrem k moři viděl krásnou zátoku, do které ústila malá horská říčka. Sešplhal jsem prudký kopec k moři a už mi nohy olizují vlnky oceánu. V zátoce ale lovilo pár rybářů, takže jsem se vydal odlivem ještě o jeden skalnatý ostroh dál.

A tam byla.

Zátoka jako z pohádky o divoké skládce. Ale už jsem si zvyknul. Petky a igelitky se navíc válely jenom za čarou nejvyššího přílivu. A protože je odliv, je to k vodě oceánu široký a čistý jazyk černého sopečného písku. Shodil jsem batoh a všechno, co jsem měl na sobě, a mám celou pláž a vlastně celou zátoku mezi dvěma skalami úplně sám pro sebe. Kam až dohlédnu nikde nikdo.

Samozřejmě taky vím, že až zase začne stoupat voda, zavře mi každá ze skal tu jedinou přístupovou cestu zpátky, protože za čarou přílivu se skoro kolmo zvedá prakticky neprůchodná stěna. Sice na ní rostou stromy, ale cesta nahoru není. Průběžně proto sleduji, o kolik se vlny přibližují k hromádce mých věcí. To abych měl dost času dostat se zase zpátky.

Ale zatím voda pořád ještě ustupuje. To mě nutí postupovat pořád dál od břehu a najednou vidím, že za další skalou je další zátoka s ještě hezčí pláží a s řadou palem na břehu. Akorát tak na pověšení hamaky.

Změna plánu, je rozhodnuto. Když ráno vstanu ve 4 hodiny, dostanu se pryč s dalším odlivem a na devátou to pohodlně stihnu zpátky do přístavu k lodi. Je to parádní místo pro Robinsona, opuštěná pláž, palmy. Nic lepšího stejně nenajdu. Jenže sotva se tam dobrodím, zpoza skály ke mně zavane kouř a k vodě vybíhají dva malí kluci. Že by tady někdo bydlel?

Došel jsem k ohni, u kterého si kluci zrovna dopékali FRAPÉ. Velikost to má jako kokosový ořech a je to celé ohořelé, asi jako když se u nás na podzim pečou v popelu brambory. Možná je to kokosový ořech. Ptám se kluků, jestli tam bydlí, ale že prý ne, jen jsou s dědou na rybách. Dědu nevidím, tak jim ukazuji, že se budu koupat a jestli jim to nebude plašit ryby. Ukazují na opačný konec, kde sedí ten jejich děda a že jim to nevadí. Než jsem se vykoupal a pověsil hamaku, vrátili se k ohni a přikutáleli mi jeden FRAPÉ. S ostatními se vydali k dědovi. Než odešli, ještě mi ten můj rozsekli mačetou na polovinu a ukazují mi, že se to jí.

Kokosový ořech to nebyl. Vytahuji lžíci a pomalu ochutnávám. Dnes už je to třetí jídlo, druhé teplé. Po dvou hladových dnech v horách hotové hody. A konečně mi to došlo. Chlebovník! 

Je to plod stromu bohatý na škrob a dá se opékat, péct, smažit nebo vařit. Tepelně upravený připomíná brambory nebo čerstvě upečený chléb (proto se tak jmenuje). 

A pak už mám pláž zase úplně pro sebe a je mi vlastně jedno, že se příliv pomalu zvedá a zavírá mi cestu pryč. Budu spát tady. A navíc tady bude ještě jiná cesta. Ti rybáři přece musí taky někudy odejít, jen to musím vypozorovat. 

Kluci odešli kolem páté, ušli kolem mě tak deset nebo dvacet kroků a pak zmizeli ve skále. Vůbec jsem si nevšiml a najednou byli pryč. Cesta odsud v nejhorším případě existuje, jen jí najít. Další šance je ten děda.

Zastavuje se u mě, ještě s tím klukem, který mi před tím dal upečený chlebovník, asi o hodinu později. Ukázali mi ryby, co nalovili, prohlíží si mou hamaku a pak se posunkově ptají, jestli tu budu spát. Když přikývnu, děda ukazuje nahoru na stromy a pak zase dolů na zem, kde se válí kokosové ořechy. Myslel jsem si, že mě varuje, aby na mě v noci nějaký nespadl, tak mu s úsměvem ukazuji, že nade mnou na palmách žádné nejsou a navíc se naklánějí směrem k moři, takže by na mě ani nemohly spadnout. Ale pletl jsem se. Děda zvedl z pláže oblázek a hodil ho do svahu nade mnou. Za chvilku se s několika dalšími přikutálel s velkou razancí zpátky. Pak mi ukázali i jiné a mnohem větší než ty kokosy, které prý taky spadly shora.

Tam někde dole jsem měl ležení

Pak si naložili na hlavy obrovské balíky lupení dobře 70 centimetrů průměr a nejmíň metr na délku a vyrazili do skály. O těch balících jsem nevěděl, připravili je tam ti malí kluci asi už dřív. Šel jsem je doprovodit, abych viděl, kudy se v nejhorším dostanu pryč od moře. Než zabočili do svahu, dal mi děda ještě vykuchanou rybu, popřál dobrou noc a mám prý dávat pozor na kameny. Udělali krok a úplně se ztratili v hoře, i s těmi obřími balíky. Jdu se podívat, kudy odešli, ale najdu jenom kamzičí pěšinku skoro kolmo vzhůru, dobře 70 – 80 metrů. Nevidím je, jen slyším někde nad sebou nejmíň v polovině toho kopce. A to jdou v žabkách, s otepí na hlavě a rybami navlečenými na prutu v rukou. 

Cesta pryč tedy existuje, jen si na ní musím troufnout. Zkusím to ráno za světla. Vracím se k hamace a pozoruji spleť větví nad sebou. Přeci jenom mám trochu obavu z kamenů. Ale kdybych to trochu převázal a převěsil hamaku, budu mít nad sebou docela silné větve a v kopci nad sebou husté křoví.

Testuji tu převěšenou hamaku a užívám si romantiku západu slunce do oceánu. Ležím sám na opuštěné pláži ve stínu kokosových palem, pod zády mi sice probíhá čára přílivu, ale moře je klidné a tak vysoko nedosáhne. Romantiku kazí jen všude přítomné odpadky. Tady je to naštěstí jenom pár plastových lahví a nekonečná řada lichých nepoužitelných žabek.

Najednou se z místa, kde zmizel děda s klukama, vynoří chlápek, odhází pár palmových listů a z houští pod nimi vytáhne asi dvoumetrovou pirogu. Je to vlastně jenom takový otesaný kus dřeva s vahadly, není divu, že jsem si jí před tím nevšiml. Přetáhne jí po písku na pláži, natlačí jí do vln, dvakrát zabere pádlem a je na moři. Obdivuji ho nejenom za šikovnost a rychlost, s jakou to zvládl, ale hlavně za odvahu do něčeho tak drobného a vratkého vůbec vlézt.

A jak se tak na něj skoro bez dechu koukám, najednou mi něco spadlo na hlavu. Taková malá větvička, a hned kus listu a další větvička. V koruně nade mnou se honí dvě opičky. Teda jsou to poloopice – lemurové maki, ale i tak je to milá podívaná. Nedají se ani vyrušit, když rozdělávám ohýnek. Už dřív jsem si na něj připravil hromádku vysušené kopry (slupky kolem kokosového ořechu), takže k večeři bude zbytek pečeného chlebovníku a ryba. Zabalil jsem jí do banánového listu a peču jí na velikém kamenu uprostřed popela. Sůl a pepř mám naštěstí také z Air Kenya.

Do přípravy a do večeře mi vyhrávají cikády. On je to spíš zvuk motorové pily než hudba, ale i tak je to hezká kulisa. Náladu mi trochu kazí jenom myšlenky na ty padající kameny. 

Někdy lepší nevědět.