Komory 17 - Pečené hody - Frapé a ryba

Za pár dalších kilometrů se cesta zvedla do hor a později víc do vnitrozemí a to se mi moc nehodilo. Navíc jsem směrem k moři viděl krásnou zátoku, do které ústila malá horská říčka. Sešplhal jsem prudký kopec k moři a už mi nohy olizují vlnky oceánu. V zátoce ale lovilo pár rybářů, takže jsem se vydal odlivem ještě o jeden skalnatý ostroh dál.

A tam byla.

Zátoka jako z pohádky o divoké skládce. Ale už jsem si zvyknul. Petky a igelitky se navíc válely jenom za čarou nejvyššího přílivu. A protože je odliv, je to k vodě oceánu široký a čistý jazyk černého sopečného písku. Shodil jsem batoh a všechno, co jsem měl na sobě, a mám celou pláž a vlastně celou zátoku mezi dvěma skalami úplně sám pro sebe. Kam až dohlédnu nikde nikdo.

Samozřejmě taky vím, že až zase začne stoupat voda, zavře mi každá ze skal tu jedinou přístupovou cestu zpátky, protože za čarou přílivu se skoro kolmo zvedá prakticky neprůchodná stěna. Sice na ní rostou stromy, ale cesta nahoru není. Průběžně proto sleduji, o kolik se vlny přibližují k hromádce mých věcí. To abych měl dost času dostat se zase zpátky.

Ale zatím voda pořád ještě ustupuje. To mě nutí postupovat pořád dál od břehu a najednou vidím, že za další skalou je další zátoka s ještě hezčí pláží a s řadou palem na břehu. Akorát tak na pověšení hamaky.

Změna plánu, je rozhodnuto. Když ráno vstanu ve 4 hodiny, dostanu se pryč s dalším odlivem a na devátou to pohodlně stihnu zpátky do přístavu k lodi. Je to parádní místo pro Robinsona, opuštěná pláž, palmy. Nic lepšího stejně nenajdu. Jenže sotva se tam dobrodím, zpoza skály ke mně zavane kouř a k vodě vybíhají dva malí kluci. Že by tady někdo bydlel?

Došel jsem k ohni, u kterého si kluci zrovna dopékali FRAPÉ. Velikost to má jako kokosový ořech a je to celé ohořelé, asi jako když se u nás na podzim pečou v popelu brambory. Možná je to kokosový ořech. Ptám se kluků, jestli tam bydlí, ale že prý ne, jen jsou s dědou na rybách. Dědu nevidím, tak jim ukazuji, že se budu koupat a jestli jim to nebude plašit ryby. Ukazují na opačný konec, kde sedí ten jejich děda a že jim to nevadí. Než jsem se vykoupal a pověsil hamaku, vrátili se k ohni a přikutáleli mi jeden FRAPÉ. S ostatními se vydali k dědovi. Než odešli, ještě mi ten můj rozsekli mačetou na polovinu a ukazují mi, že se to jí.

Kokosový ořech to nebyl. Vytahuji lžíci a pomalu ochutnávám. Dnes už je to třetí jídlo, druhé teplé. Po dvou hladových dnech v horách hotové hody. A konečně mi to došlo. Chlebovník! 

Je to plod stromu bohatý na škrob a dá se opékat, péct, smažit nebo vařit. Tepelně upravený připomíná brambory nebo čerstvě upečený chléb (proto se tak jmenuje). 

A pak už mám pláž zase úplně pro sebe a je mi vlastně jedno, že se příliv pomalu zvedá a zavírá mi cestu pryč. Budu spát tady. A navíc tady bude ještě jiná cesta. Ti rybáři přece musí taky někudy odejít, jen to musím vypozorovat. 

Kluci odešli kolem páté, ušli kolem mě tak deset nebo dvacet kroků a pak zmizeli ve skále. Vůbec jsem si nevšiml a najednou byli pryč. Cesta odsud v nejhorším případě existuje, jen jí najít. Další šance je ten děda.

Zastavuje se u mě, ještě s tím klukem, který mi před tím dal upečený chlebovník, asi o hodinu později. Ukázali mi ryby, co nalovili, prohlíží si mou hamaku a pak se posunkově ptají, jestli tu budu spát. Když přikývnu, děda ukazuje nahoru na stromy a pak zase dolů na zem, kde se válí kokosové ořechy. Myslel jsem si, že mě varuje, aby na mě v noci nějaký nespadl, tak mu s úsměvem ukazuji, že nade mnou na palmách žádné nejsou a navíc se naklánějí směrem k moři, takže by na mě ani nemohly spadnout. Ale pletl jsem se. Děda zvedl z pláže oblázek a hodil ho do svahu nade mnou. Za chvilku se s několika dalšími přikutálel s velkou razancí zpátky. Pak mi ukázali i jiné a mnohem větší než ty kokosy, které prý taky spadly shora.

Tam někde dole jsem měl ležení

Pak si naložili na hlavy obrovské balíky lupení dobře 70 centimetrů průměr a nejmíň metr na délku a vyrazili do skály. O těch balících jsem nevěděl, připravili je tam ti malí kluci asi už dřív. Šel jsem je doprovodit, abych viděl, kudy se v nejhorším dostanu pryč od moře. Než zabočili do svahu, dal mi děda ještě vykuchanou rybu, popřál dobrou noc a mám prý dávat pozor na kameny. Udělali krok a úplně se ztratili v hoře, i s těmi obřími balíky. Jdu se podívat, kudy odešli, ale najdu jenom kamzičí pěšinku skoro kolmo vzhůru, dobře 70 – 80 metrů. Nevidím je, jen slyším někde nad sebou nejmíň v polovině toho kopce. A to jdou v žabkách, s otepí na hlavě a rybami navlečenými na prutu v rukou. 

Cesta pryč tedy existuje, jen si na ní musím troufnout. Zkusím to ráno za světla. Vracím se k hamace a pozoruji spleť větví nad sebou. Přeci jenom mám trochu obavu z kamenů. Ale kdybych to trochu převázal a převěsil hamaku, budu mít nad sebou docela silné větve a v kopci nad sebou husté křoví.

Testuji tu převěšenou hamaku a užívám si romantiku západu slunce do oceánu. Ležím sám na opuštěné pláži ve stínu kokosových palem, pod zády mi sice probíhá čára přílivu, ale moře je klidné a tak vysoko nedosáhne. Romantiku kazí jen všude přítomné odpadky. Tady je to naštěstí jenom pár plastových lahví a nekonečná řada lichých nepoužitelných žabek.

Najednou se z místa, kde zmizel děda s klukama, vynoří chlápek, odhází pár palmových listů a z houští pod nimi vytáhne asi dvoumetrovou pirogu. Je to vlastně jenom takový otesaný kus dřeva s vahadly, není divu, že jsem si jí před tím nevšiml. Přetáhne jí po písku na pláži, natlačí jí do vln, dvakrát zabere pádlem a je na moři. Obdivuji ho nejenom za šikovnost a rychlost, s jakou to zvládl, ale hlavně za odvahu do něčeho tak drobného a vratkého vůbec vlézt.

A jak se tak na něj skoro bez dechu koukám, najednou mi něco spadlo na hlavu. Taková malá větvička, a hned kus listu a další větvička. V koruně nade mnou se honí dvě opičky. Teda jsou to poloopice – lemurové maki, ale i tak je to milá podívaná. Nedají se ani vyrušit, když rozdělávám ohýnek. Už dřív jsem si na něj připravil hromádku vysušené kopry (slupky kolem kokosového ořechu), takže k večeři bude zbytek pečeného chlebovníku a ryba. Zabalil jsem jí do banánového listu a peču jí na velikém kamenu uprostřed popela. Sůl a pepř mám naštěstí také z Air Kenya.

Do přípravy a do večeře mi vyhrávají cikády. On je to spíš zvuk motorové pily než hudba, ale i tak je to hezká kulisa. Náladu mi trochu kazí jenom myšlenky na ty padající kameny. 

Někdy lepší nevědět.