Komory 18 - Valící se kameny

Je už úplná tma, oheň po večeři už kvůli nedostatku paliva dohořel. Po noční koupeli si hovím v hamace a naplno využívám výdobytků mobilní datové komunikace. Potřebuji se s někým podělit. Napsal jsem domů a poslal pár fotek. Nikdo ale neodpovídá, tak ještě píšu zprávu pro Tomáše, který by touhle dobou měl balit na cestu domů. Tom odpovídá obratem. Za pět dní končí v Agoku a na zítra chystá místo rozlučkové párty fotbalový turnaj. Taky se mi omlouvá za utopenou zahrádku s rajčaty a ptá se, jak se mám.

Z takových mraků by mohlo i zapršet

Rajčata kdesi daleko v mojí zahrádce jsou v tuhle chvíli asi to poslední, o co se starám. Tak píšu:

-         Jsem uvězněný přílivem na zapomenuté pláži. Sice jsem si to naplánoval, ale teď nejsem úplně rád, že není úniková cesta. Za mnou je skála, přede mnou oceán a čáru nejvyššího přílivu mám přímo pod zadkem. Jestli je to, jak myslím, musím ráno vypadnout za odlivu kolem čtvrté nebo horolezit po té stěně za mnou asi 100 metrů skoro kolmo vzhůru.

I přes rádoby obavný tón té zprávy se mám krásně. Mám, kde spát, jsem po jídle a všude kolem je nádherná kulisa téměř opuštěného kousku pláže malinkatého sopečného ostrůvku v Indickém oceánu, do kterého zapadá červený sluneční kotouč.

A pak, jako názorná ukázka pomíjivosti kouzla okamžiku se v jednu chvíli stalo najednou několik věcí. Nejdřív někdo vypnul cikády. Jako kdyby cvakl vypínač a bylo ticho. Ticho a bezvětří, které najednou skončilo poryvem větru. Spolu s větrem se zvedly i vlny a ze skály se skutálel malý kamínek.

Jak tak pozoruji, kam až se dokutálí, najednou neležím v hamace, ale sedím v jejích troskách na zemi v písku. Možná jsem neměl tolik večeřet. Hamaka rupla ve švu a je pro svůj původní účel nepoužitelná. Už je skoro tma, na západě je sice něco málo vidět, ale na východ, do stěny za mnou, už vidět není. Šplhat v tomhle nesvětle neznámou kozí stezkou se mi ani trochu nechce a příliv už je tak vysoko, že kolem skály neprojdu. 

S čelovkou na hlavě jsem našel asi nejrovnější místečko nad přílivovou čárou a odházel z něho odpadky a kamení. Z vyvrácené kokosové palmy jsem odlámal ty obří listy a vypletl z nich nouzovou matraci. Z pohotovostní kapsy batohu jsem vylovil hliníkovou termofólii, co bývá v autolékárničce, a společně se zbytky hamaky z ní vyrobil ucházející ležení. Není sice moc daleko od čáry přílivu, ale dál a výš to nejde, tam už začíná ta hora a skála.

Usnout se mi ale nedaří. Vítr pořád zesiluje a vlny jsou vyšší a pořád blíž. 

Vyfotit blesk není jenom tak. Pokud zrovna neblýská nepřetržitě.

A pak se nad mořem zablesklo. Nejdřív jsem si myslel, že je to náhoda, ale blýsklo znovu. Počítám vteřiny mezi bleskem a hromem, jak jsme se to učili nejdřív na pionýrském táboře a pak i od soudruha kapitána ve vojenském výcvikovém prostoru Doupovské hory. Napočítám deset vteřin. Při rychlosti zvuku 340 metrů za vteřinu je bouřka asi 3 a půl kilometru od břehu.

Okamžitě se mi vybaví vygooglovaná informace o počasí na Komorách: v období prosinec – duben riziko cyklónů. Paráda, to mi ještě chybělo, jako by ta hamaka byla málo! Koukám do tmy a počítám blesky. Nejdřív 3 za minutu a pak 5. Hřmí prakticky nepřetržitě, takže už nedokážu odhadnout, který hrom patří ke kterému blesku. Jestli se vlny ještě víc zvednou, bude to mokrá a studená noc. A navíc je fantazie potvora a kreslí hrozivé scénáře.

Píšu Tomášovi (domů nemůžu, to bych je zbytečně děsil), že se začínám bát a jestli se bouřka přiblíží, začnu hledat palmu, ke které se můžu provazem z hamaky přivázat, aby mě nespláchly bouřkové příbojové vlny.  A taky, že když přežiju, koupím mu novou hamaku.

Tomáš, jako by mu bylo jasné, že přeháním, posílá smajlíka a rozkaz: „Lékárníku, neumírej!“ 

Pak vypadne signál a nemůžu se zeptat, jestli mu jde víc o mě nebo o hamaku. Na vtipkování mě ale brzy přechází nálada a už se hrozně těším na ráno, až mu budu posílat zprávu: "Přežil jsem!"

Ale nemůžu si dovolit předbíhat události. Tmu ve vteřinových intervalech prosvěcují blesky a nepřetržitě hřímá. Říkám si, že jednou z toho bude poutavé vyprávění, ale teď není. Bouřku mám sice rád, ale někde na verandě. Teď se bojím už víc než jenom trochu.

A pak, jakoby toho ještě pořád nebylo dost, mě za ucho ťukne kamínek velký jako dětská pěstička. Jenom se pomalu přikutálel, ale ťuknutí jsem cítil dobře. Mít větší rychlost, dost by to bolelo. Padat z větší výšky, ani nechci pomyslet. Přesně tohle mi ještě chybělo. Kvůli bouřce jsem na dědovo varování skoro zapomněl.

A tak nad ležení vyrovnávám velké kameny. Největší, jaké unesu a taky další palmové listy. Ty jsem ohýbal do oblouku a zespoda ještě podložil dalším kamením. Blesky mi na to stavění svítily jako obrovský stroboskop a hromy zněly jako pekelná skladba trash metalové kapely. Nakonec mám takový ochranný plůtek. Nad místo, kde budu mít hlavu, ještě pro jistotu instaluji batoh.  

Je mi jasné, že proti kamenům velikosti tenisáku a větším to bude stejně asi houby platné, ale dělám, co můžu. S trochou štěstí se případné menší padající kameny odrazí a přeskočí mě. A taky si říkám, že jsem nejspíš paranoidní a těch kamenů nespadne tolik. Vlastně jsem za celé odpoledne a večer zaznamenal jenom ten jeden.

Celou severozápadní oblohu lemují blesky. Dokonce je zvládnu i vyfotit. Myslel jsem, že to mobilem nedám, ale je jedno, kdy zmáčknu spoušť, pokaždé tam nějaký je. Zasunu se co nejvíc pod plůtek a zkouším usnout. S výhledem na bleskobití nad mořem a zátarasem proti kamenům nad hlavou to jde těžko. 

Uklidňuje mě jenom houf lodiček s blikajícími lucernami na moři. Ti rybáři by tam asi nezůstávali, kdyby se bouřka blížila, nebo ano?