Taky si na to pamatujete? Pytlík s modrým potiskem polotučné a s červeným plnotučné. Taky bylo v lahvích s víčky z alobalu. Na plnotučném s červeným pruhem. Zelený byl na kefíru, oranžový na šlehačce. A dva tenké červené byly na smetaně (asi). A perla všeho byl černý proužek, šlehané podmáslí.
Datum výroby tam nebyl, jenom značka dne v týdnu. A někdy měli už v pátek sobotní.
Litr modrýho mlíka v pytlíku stál 2 koruny a k snídani jsem k němu zvládl nejdřív 5 (taky za 2 kačky) a později 15 rohlíků.
Jasně, stejně jako všichni, jsme doma měli takovou tu plastovou konvičku, do které se pytlík s ustřiženým rohem dával, aby se nevylil do lednice. Jenže u nás byla furt prázdná. Mlíko a rohlíky nikdy nevydržely.
A tak jsem Háně napsal: "Až mu ukousneš roh, normálně ho vypij."
Napsala mi zpátky, že nemusí nic kousat, že si koupila nůžky. Takže si nejspíš poradila i bez té plastové konvičky. Vypadá to, že si poradí se vším. I když to teď zrovna ještě neví. Však se to dočtete.
-------------------
9. 9. 2018 - 1:11
Kdybych měla rozum, spala bych.
Moje NEVÍM je pořád stejně velké (skoro stejně velké?), jako než jsem odletěla.
Zjistila jsem, že mám kde bydlet a bydlím.
Na druhou stranu je tohle NEVÍM možná větší, než když jsem odletěla.
Kdy mi začne škola? Nevím.
Rozvrh? Nevím.
Harmonogram akademického roku? Nevím.
Kdo mě bude učit? Nevím.
Budu ve škole? Nebo v nemocnici? Oboje? Nevím.
Kdy budu mít účet v bance? Nevím.
Kdy mi přijde kapesné? Nevím.
Kolik je kapesné? Nevím.
Kdy půjdu na prohlídku k doktoru? Nevím.
Kdy půjdu na policii? Nevím.
Kdy budu mít WiFi? Nevím.
Bude mi ještě někdy fungovat Facebook? Nevím.
Nevím. Nevím. Nevím. A znovu nevím.
Vím, že zítra (dneska) ráno v 6:30 mám být před budovou koleje/kolejí a nastoupit do autobusu, který mě doveze na "school opening ceremony."
Myslím, že mě chtějí zničit. Poslední 4 dny se mi nepodařilo usnout dřív než v 5 ráno.
Vím, že zvracet rýži je odporný. (Odpornější než cokoliv jiného,) a už nikdy nechci. Nechci, nechci!
Maminka říkala, že nejhorší bylo zvracet špagety.
Vzhledem k tomu, že tady se jí buď RÝŽE nebo NUDLE doufám, že mám vybráno. (Už žádný zvracení.)
Nejhorší chvíle pro člověka, kterej je sám, je, když je mu špatně.
Včera večer mě bolela hlava. Prkotina.
Ale ve chvíli, kdy mě bolí hlava jsem vděčná za člověka, co mi přinese pití/brčko/mokrej ručník/Panadol. Otevře okno, zavře okno, přikreje mě, cokoliv.
A když vím, že jsem tu sama a pokaždé, když se zvednu, udělá se mi hůř, nemám led, nemám formičky na led, nemám nic a navíc ta lednice odporně smrdí (!), nejstudenější voda teče mírně teplá a když tady umřu, tak to nikdo nezjistí...
...na náladě mi to fakt nepřidá.
(Skutečně jsem 2 dny zpátky, když jsem pila a nějak divně jsem polkla, přemýšlela nad tím, že když se zakuckám, nikdo mě nepraští a udusím se. Nevýhoda toho nemít spolubydlící. Mimochodem, kdy přijede: nevím, jestli vůbec přijede: nevím.
A na to konto pokračovaly myšlenky, za jak dlouho by to někdo zjistil, když mám na tomhle kampusu 4 kamarády a dost často nereaguju, protože do 2 odpoledne spím.)
Na veselejší notu: Dneska už mám 6 kamarádů!
Včera (= sobota 8.9. Neberu půlnoc jako mezník. Mezník je to, kdy spím nebo bych chtěla spát a nemůžu usnout. Teď už je tady vlastně pondělí.) jsem šla zaklepat na slečnu, která ke mně přišla v bance s otázkou: "Excuse me, are you from Russia?" --> Je tohle způsob, jakým se lidi v Číně seznamují?? Celkově se tady dějí podivnosti, vlastně by mě to ani nepřekvapilo. Ale! Vážně?
/ elegie o bance bude časem (Musela jsem si vyhledat, co přesně znamená elegie. Žalozpěv je vhodné slovo k příběhu o bance.
// Původně jsem chtěla napsat vygooglila, ale Google tady nefunguje. Ani nic od Googlu. Gmail, Google maps, translate.google.cz Nic!
/// Vím, že z toho dělám informační labyrint. Na kolik se cítíš ztracen/a?
Slečna z banky se jmenuje Natalia a je z Uzbekistánu. Kde bydlí, jsem se dozvěděla po návratu z banky, když jsme se potkaly ve vstupní hale. "Pokoj 503 přijď kdykoliv." Okay.
Když jsem ve 3 (nebo ve 4?) odpoledne posnídala mango, snídám ho vlastně každý den a tvoří většinu mého jídelníčku, rozhodla jsem se, že tam půjdu zaklepat.
Po prvním zaklepání jsem si říkala, že mám fakt blbý nápady. Jaká je pravděpodobnost, že bude v pokoji a ne někde venku? Pak jsem si řekla, že přece nebudu máslo a budu klepat aspoň 5 minut. Trvalo asi 2, než přišla otevřít a vypadala, že má radost. Na pokoji seděl kluk, se kterým jsem ji viděla v hale a přemýšlela jsem, jestli je to bratr, přítel nebo co.
Ukázalo se, že to je náhodný člověk, který je z Uzbekistánu a potkali se náhodou. Oba měli radost, že narazili na krajana. Hmm. Tohle se mně asi nestane. Ptala jsem se, jestli je tady na koleji aspoň někdo z Evropy. Možná jeden člověk, ale dost možná vlastně ne.
Tak dík.
Dostala jsem ochutnat uzbecký cukroví (nemám ponětí, jestli se to takhle skloňuje) s meruňkovou marmeládou. To bylo vynikající.
Potom mi Natalia nabídnula tvrdý chleba. Má být tvrdý. Chutnalo to průměrně. Nic extra dobrýho, ale ani špatnýho. Potom mi nabídla snack k pivu. Typicky uzbecký. Prej je z cottage sýra a je trochu slaný. TROCHU.
Chutnalo to, jako kdyby to bylo jenom ze soli a nechutnalo mi to. Přemluvit sama sebe, abych si kousnula ještě jednou bylo složitý. Chutnalo to ještě hůř než poprvé. Do třetice všeho dobrého a zlého. V tomhle případě definitivně zlého. Zeptala jsem se, jestli se bude moc zlobit, když to vyhodím a přiznala se, že tohle rozhodně nebude moje oblíbené uzbecké jídlo. Nezlobila se a jako cenu útěchy mi nabídla další cukroví s meruňkovou marmeládou a navíc koláč s vlašskými ořechy, na který nakonec nedošlo.
Dostaly jsme se k tématu restrikce a blokace a Natalia mi nasdílela VPN app.
Poprvé od 3.9. jsem se přihlásila na Facebook a napsala následující:
Kamarádi z Uzbekistánu mají VPN app, která funguje.
Hana už jí má taky.
➡ Hana má Facebook, Messenger a nejspíš i Instagram.
❗ Hana neví na jak dlouho, takže zůstaňte u mailů! Díky dík ♥
Moje radost neměla dlouhého trvání, protože večer ani v průběhu dnešního dne se mi nepodařilo se připojit.
Nicméně kamarádi z Uzbekistánu nemají jen jednu, ale víc aplikací. Naštěstí. Prostor pro testování.
Kamarádi jsou 2, jak se jmenuje chlapec si stále nepamatuji, protože jeho jméno je jiné v uzbečtině, angličtině i čínštině...
Šli jsme se projít, řekla jsem si, že bych mohla z Číny znát něco jiného než 4 stěny svého pokoje. Myslela jsem, že obejdeme kampus, ale šli jsme do města a byli jsme pryč asi 2 hodiny.
Natalia byla domluvená se studentem z Yemenu, že jim někdy připraví večeři a když jsme byli asi půl hodinu chůze od kampusu, v jednom z milionu místních obchodních center, volal jí, že právě uvařil večeři.
Zeptala se, jestli se chci připojit. Ehm? Co je to za otázku? Člověk, co mluví anglicky? Uvařená večeře? Kdykoliv!
Takže jsme se vrátili a šli jsme na večeři.
Dostali jsme jakýsi arabský džus, následovala kari rýže a směs kousků masa s paprikou. (Ano. Ta RÝŽE.)
Pálilo to jako blázen. Natalia se ptala, jaké je uvnitř koření. Odpověď: "Žádné" mne značně překvapila. O minutu později jsem objevila chilli semínko. "Dal jsi do toho čili?"
"Ano."
Ehm. Tomu se říká žádné koření? Dobře tedy.
O chvíli později jsem pronesla větu, že až se za rok budu vracet domů, pravděpodobně nebudu mít žádné chuťové pohárky, protože čili je všechny vypálí. (To je mimochodem charakteristika místního jídla. Dost pálivé a extrémně mastné.)
Po hlavním jídle následovalo několik misek s ovocem, později čaj a sušenky.
Zkoumala jsem uzbecký pas a následně arabský pas. Všichni jsme zkoumali.
Potom jsme řešili arabské písmo, "opačné" listování a "opačné" psaní.
Kluk z Yemenu, jehož jméno si taky nepamatuju, našel na dotaz, jestli mi napíše abecedu obrázek na internetu, tak jsme se kochali abecedou.
Mluvili jsme arabsky, uzbecky, česky, rusky, anglicky a čínsky. Řešili jsme zvyky, tradice, historii, jazyk i náboženství.
To je pro dnešek všechno, protože je 3:11 a z postele se mi stává hřbitov mrtvého hmyzu, který se sem propasíruje i přes síto (není divu, vzhledem k počtu a velikosti děr) a naivně si myslí, že se skamarádí se zářivkou.
Dneska děkuju člověku, co se na WeChatu jmenuje DIYA MOMANI (což je to jediné, co o něm vím) za to, že mi přišel odemknout dveře a já tak nemusela nocovat venku před kolejema.
Byly jsme na výletě ve městě, nakupovaly jsme, jedly jsme v restauraci, jely jsme na Orange Island. Ujel nám autobus, zjistily jsme, že poslední, jely jsme taxíkem, dojely na kampus, konečně po eonech došly ke koleji a já zjistila, že je zamčeno. Ptala jsem se, kolik je hodin, protože mému mobilu došla šťáva a vypnul se. Bylo 23:12 a mně v tu chvíli bleskla hlavou věta, kterou mi Zahraa řekla první den, když jsem se ubytovávala.
"Tyhle dveře se zamykají ve 23 hodin."
Zamčený dveře, vybitej mobil, číslo na 2 lidi na celý koleji a WeChat na 4.
Něco, co fakt nechceš.
DIYA MOMANI, je mi jasný, že si to nikdy nepřečteš, ale fakt díky!
A vy ostatní: Budu ráda za jakoukoliv odpověď, reakci, zprávy o tom, co se děje doma.
3:50
2 hodiny spánku volají!
PS: Fotky budou. Jenom pořád nevím, jak funguje moje SIM a moje data. WiFi není. Nevím, kdy bude. Bez dat nepřežiju, tak prosím o strpení.
Žádné komentáře:
Okomentovat