Nejdřív jsem tu knížku prožil, den za dnem a ve stejném horku, o jakém se v ní píše.
Pak jsem si s jednodenním zpožděním v deníkovém záznamu pročítal, jak ty stejné dny a stejné události prožívá někdo jiný.
A včera jsem se tam vrátil.
Na křtu Africké zimy, nové knihy Tomáše Šebka, jsem u doprovodné videoexkurze po nemocnici a základně v Agoku jenom přetěžko zatlačil slzu zpátky do pravého koutku. Každá mise zanechá stopu a ta první se prý zaryje obzvlášť hluboko. A ve mně se včera tenhle hluboký zářez bolavě pateticky probral k životu.
Naštěstí.
Od května, kdy jsem se vrátil, jsem nenapsal ani čárku. Pokoušel jsem se o to hned první dny, ale z poznámek ze zpáteční cesty se mi ze dvou rukopisných stran poznámek nepodařilo dát dohromady ani odstavec. Dokonce se mi nepodařilo ani „jenom“ z rukopisu přepsat moje hotové vyprávění z „odpočinku“ na Komorách. Nešlo to.
Až do dneška. Včera večer se kniha křtila pískem z pouště a jak se tak sypal ze sklenic nejčastěji užívaných na novoroční přípitek (a v jiném prostředí ještě na moč pacientů), dosypal se i s mých přesýpacích hodin odměřujících čekání na konec příběhu.
Knížka je prodaná, celý náklad je prý už mezi novinkami malých i velkých knižních obchodů. Taky je na e-shopech a v metru na Floře jsem viděl reklamu na Africkou zimu.
Tomáš mě v ní nekriticky chválí a jenom díky tomu, že se při podobných glosách narvaný sál kina otřásal smíchem, oba (a teď i vy) víme, že je to vlastně absurdní nadsázka. Takže doopravdy to vlastně myslel jenom na straně 275.
Po cestě domů a před spaním jsem si přečetl část z půlroku mého života znovu. Je to čtení na jeden nádech až do čtyř do rána. Jestli jí plánujete pod stromeček, kupujte rychle, nebude. Možná pak to čtení nevydrží ani do Štěpána, ale i tak.
Ano, je to typický Šebek, litry krve, kýble hnisu. Ale taky je za tím skalpelem na dřeň obnažená realita života na misi a vypreparovaná sonda z pod slupky tvrdého chirurga, co podle knihy dusá středem chodby a umí zařvat. Já to nezažil ani neviděl zdálky, jestli to umí, musel to doma zkoušet před zrcadlem jako roli do seriálu.
Včera večer se písek dosypal a já znovu otevřel dveře k posledním dvěma příběhům. Za půlrok ve mně překonaly fázi patetické lítosti i cynického sarkasmu. Včera mi došlo, že už je zvládnu napsat a pak i tečku za svým příběhem.
Potom to pošlu do Paseky, a když to dobře dopadne, třeba si i ti včerejší diváci v kině časem přečtou, co všechno neumím já a jak ten Tomáš strašně kecá.
Včera mi přišla zpráva z Agoku od Angela z lékárny, kdysi dětského vojáka, dnes skladníka a také kněze v kostele Madig Two. „Thank you for being Leader. You was been born as a Leader, God Bless you and we are saying thanks and praying for His will He brink you here again.“
Beru jí s rezervou, protože vím, že v umění řečnit a používat velká slova dinkové vynikají. Když ale odmyslím tu sílu slov a přeložím jí do lakonické češtiny, říká „byls dobrej, přijeď zas“. Myslím, že podobně by Tomášovi poděkovali i ti "jeho" kluci.
Tomáši Ořezávko, děkuji. Bylo a pořád je mi ctí.
A jestli jsem ti 49. mise chyběl, bylo to určitě ten večer, kdy jsem se strachem (jo, bál jsem se) počítal ty zkracující se 2 vteřiny mezi hromem a bleskem, zamčený skálou za zády a vysokým přílivem na bezejmenné a ztracené plážičce ostrova Anjouan. Tenhle příběh taky dopíšu, o ryzím mindfullness. Na SMS, kterou ti ráno pošlu: „Ještě nejsem mrtvej“, jsem se těšil celou noc.
