Komory 16 - Těžaři písku

Průvodce, který tvrdí, že mezi komorskými ostrovy je třeba kupovat lodní lístky a letenky s předstihem se plete. Kdybych chtěl, mohl bych letět už dneska. A cena taky není o tolik jiná. Lodní lístek stojí 70 dolarů a letenka 72 euro (v březnu 2017). Jen je k letence třeba připočítat ještě cestu z letiště zpátky do Moroni, z přístavu se dá dojít kamkoliv pěšky, z letiště to zabere den.

Je libo steak z tuňáka? 

Letenku nechávám jako záložní plán a mířím zpátky do vesnice na snídani. Na tuňáka nemám chuť a  u sousedního stánku kupuji takovou obří sladkou buchtu, asi jako naše vánočka a k pití zase kolu. Přeslazenou fantu po minulé zkušenosti z Oichili už znovu riskovat nehodlám. No co, už jsem snídal i hůř. Tři banány u dalšího pouličního stánku jsou už jenom takový rozmar labužníka.

Na Komorách nejsou sběrači kovů. Oceán to zvládne.

Nechce se mi jít po silnici, tak to chvilku zkouším podél pláže. Dlouho mi to ale nevydrží. Odrazuje mě ta obrovská spousta odpadků a nakonec i skála, která se za vysokého přílivu nedá obejít. Vyplazím se zase zpátky do kopce na silnici a doufám, že si zase někde brzy naberu pitnou vodu. Taky mám pocit, že začínám trpět dehydratací, samotná voda už mi totiž vůbec nejde pít. Ale štěstí přeje připraveným. Cestou na mě ze stromu spadla karambola. Ze školy si pamatuji, že plody obsahují velké množství šťavelové kyseliny (asi jako rebarbora) a při nadměrné konzumaci může v nejhorším dojít k toxické encefalopatii nebo k poškození ledvin.

Tahle je tak kyselá, že vůbec nejde sníst. Při pokusu jí nakrájet mi navíc praskl můj druhý a poslední plastový nožík z Air Kenya. Tak si vždycky ukousnu malý kousek a prolívám ho mezi zuby vodou. Zbytek karamboly protlačím do poslední láhve a mám karambolinádu. Něco jako citronáda, ale mnohem kyselejší.

Za pár dalších kilometrů jsem ve městě. Voda na doplnění tentokrát není z mešity, ale z fontány vedle altánu, kde rokují muži, kteří nemají nic jiného na práci. Ani nehráli MREHU, DOMINO nebo VRCHCÁBY jako jsem viděl všude jinde, kde se sešlo pár chlapů. Jen tak tam seděli a krafali.

A pak už to bylo jenom kousek městem a za dalších pět kilometrů městského provozu jsem našel prodejnu lodních lístků. Chvíli jsme se s prodavačem dohadovali, jestli chci jet lodí druhý den ve 12  AM nebo v poledne. Rozdíl v ceně je 1000 komorousů a ta rychlejší z nich bude v MORONI o hodinu dřív.

Jasně, že jsem vzal tu levnější, nikam nechvátám a za 1000 komorousů budu mít minimálně jednu slušnou večeři. Nebo dva obědy, je totiž čas oběda, tak si postupně dávám dvě kohoutí nohy, nějaké placky a vrchovatě pima omáčky.

Taky jsem se zašel podívat na tu holku se zlatou náušnicí do telekomu, aby mi zprovoznila nefunční data. Podařilo se mi totiž odeslat právě a jenom tu jednu testovací zprávu před třemi dny, že jsem v pořádku. Reklamace zakoupené služby v řeči, kterou vůbec neovládám. Připadám si jako Richard Genzer v Partičce. Scénka reklamace, ve které každý hrajeme ten svůj part. Jenom mám pocit, že ona se moc nesnaží.

Nakonec přepínám mobil do francouzštiny a nechávám náušnici přesunout kredit na volání do kreditu na data. Je to úspěch, chvilku to totiž vypadalo, že mi bude chtít prodat nejenom novou simku s kreditem, ale rovnou celý telefon.

Mám data a celé odpoledne, abych se dostal někam dál. Štráduji to tedy z města na jih kolem přístavních skladů plných vůně hřebíčku. Půjdu další tři hodiny a najdu si místo na koupání v moři a přespání. Ráno v 9 mám být v přístavu, tak abych to zpátky pohodlně stihl.

Ve městě je k dispozici i stomatologická ordinace.

Minimálně hodinu mi ale trvá, než se vůbec vymotám za přístavem z města. Na předměstí se taky úplně poprvé setkávám s náznakem nepohostinnosti. Nějaká ženská s nabíleným obličejem je nespokojená, že jsem jí nepozdravil a jinou naproti přes ulici ano. Chvilku jde za mnou a celou cestu řve: Bon žůr, muzungu! Chlápek, který jde zrovna v tu chvíli vedle mě, začal asi po pátém halekání zuřivě gestikulovat oběma mačetami. Držel je teda v jedné ruce, takže byl, víc než mně, nebezpečný sám sobě. Do té gestikulace si hlasitě stěžuje všem, kteří jdou zrovna proti nám. Možná na tu křičící ženskou, ale taky dost dobře na protivného muzungu, který tu chodí a neumí ani pozdravit.

Možná to bylo úplně jinak a třeba zrovna vychvaloval nově nabroušená ostří těch mačet, ale dobrý pocit jsem z něho neměl. Nakonec ho zastavil protijdoucí pán v dželabě. Toho jsem pozdravil pěkně zdvořile a nahlas „Salam Alejkum“. „Alejkum salam“, odpověděl a pak se dal do řeči s tím křiklounem s mačetami a trochu ho zdržel. Ženskou s bílým obličejem už jsme setřásli dávno, teď jsem jenom přidal do kroku a ztratil jsem ty dva z doslechu i dohledu.

Pak už to netrvalo dlouho a byl jsem z města venku. Hned za posledním městským domem (bylo to nějaké skladiště) je ze silnice zase děravý tankodrom. Sem tam po něm prokličkuje auto nebo motorka. Silnice kopíruje pobřeží a já vidím kus před sebou, jak se ve vrcholícím odlivu v ustupující vodě koupe spousta lidí. Dokonce je na pobřeží čisto a nepovalují se tam žádné odpadky. Konečně se možná vykoupu i v moři.

A pak jsem přišel blíž a vidím, že se nekoupou. Jeden po druhém se brodí na břeh s velikým zeleným pytlem od pákistánské dlouhozrnné rýže a obsah vylévají na obrovské hromady na břehu. Ti lidé, nebyli to jenom chlapi, ale i ženské a sotva odrostlé děti, vláčí z moře na břeh jeden pytel za druhým. Těžili písek. Zhruba 500 metrů od břehu naplnili pytel a na hlavě nebo na ramenou ho dovlekli ke břehu. Tam ale byla asi deset metrů vysoká zeď se schodištěm a teprve 50 metrů od ní stál nákupčí a čárkoval počet pytlů pro každého nosiče. 50 komorousů (2,50 Kč) za pytel.

Podle nápisů bylo v pytlích původně 25 kg rýže, o kolik víc ale váží stejný objem mokrého písku, vůbec nedokážu odhadnout. Chvilku jsem ten feudální těžební průmysl pozoroval a pak jsem zase vyrazil dál. 

Na vykoupání mě přešla všechna chuť.

Komory 15 - Temné noční vrčení

Už jsem skoro spal, když mě, víc než jenom trochu, vystrašilo štěkání. Na komorách jsem po celou dobu pobytu viděl jenom jednoho psa. Za plotem honosné vily v Moroni jsem zahlídnul zlatého retrívra, ale jinak ani jednoho. Koček spousta, sem tam krysu, samozřejmě kaloně „Nazghûly“ a krávy a kozy, ale psa ani jednoho. Zato teď to podle sluchu vypadá, že se jich směrem ke mně žene celá smečka. Slyším, jak se něco prodírá směrem ke mně trávou letiště a jsem docela šťastný, že jsem si v ní neustlal na noc. Technicky jsem sice za plotem, ale ten plot mezi piloty prostě není. A protože jsem zadkem v hamace sotva 60 centimetrů nad zemí, doskočí na mě i jezevčík, když se bude snažit. A tohle je podle hloubky vrčení rozhodně větší plemeno než jezevčík.

Bylo jich 5 a já ani nerozsvítil baterku, když se ze strany od letiště v půl kruhu rozestavěli kolem mě. Nechtěl jsem je vidět, stačilo mi slyšet, jak temně vrčí. V odlesku měsíce vidím půlkruh pěti svítících párů očí. Jsou tak 3 metry od hamaky, pomalu se přibližují a mně začíná být ouzko. Pak se ozvala píšťalka, psi se zastavili a spustili hlasitý štěkot. Říkám si: „Pes, který štěká, nekouše.“, ale klidu mi to nepřidává. Za dlouhé 3 minuty přišli 3 chlápci, co k nim patřili. Dohromady se psy to byla noční letištní ostraha. Oni, na rozdíl ode mne, baterky rozsvítili. Kromě tří šajnovek jsem neviděl nic.

Chvíle dramatického napětí skončila povelem pro psy. Dostali volno a běželi podél plotu bez pletiva dál. Chlápci mi podali ruku, Muzungu, Karibu sana, klidně tu lež, budeme na tebe v noci dávat pozor. A dávali. Do rána přišli ještě čtyřikrát. Třikrát jsem slyšel, jak si cestou kolem plotu neplotu povídají a na počtvrté jsem vnímal těsně před rozedněním, že se mi do hamaky otřela minimálně dvě chlupatá psí těla. 

Před tím mě ve čtyři ráno probudil muezzin z vesnického minaretu. Od půl šesté se z cesty kolem letištního plotu stala hotová promenáda. Každý druhý kolemjdoucí si zašel těch pár metrů, aby se zblízka podíval na obří kuklu mezi betonovými sloupy letištního plotu. Po sedmé nebo osmé vizitaci vstanu. Zatím tedy z lehu do sedu a pozoruji cvrkot. A taky nádherný východ slunce nad horou. 

Na moři se z celonočního lovu vracejí rybáři v pirogách zpátky do vesnice a za zády mi chodí místní, aby na letištní ploše nasekali trávu pro dobytek. Samozřejmě, že nemají kosu, mačeta je tady universální nástroj. Obrovské snopy trávy si pak naloží na hlavu a odcházejí zpátky k vesnici. Rybáři mezitím přeložili noční úlovek do stavebního kolečka a s nepříjemným skřípáním také projíždějí kolem. Byli na moři v těch titěrných pirogách, každá osvětlená malou lampičkou, celou noc. Tanec hloučku světlušek ve vlnách. Mají můj obdiv.

Na odpadkovou pláž mezitím nastoupili kluci a s pytlačkami se snaží taky něco ulovit a pravděpodobně vylepšit snídani. Je šest ráno, zabalil jsem a vydávám se vstříc dalšímu dni. Sehnat snídani a zkusit koupit lístek na zpáteční cestu na Ngazidiju. Cestou míjím chlápky s mačetami a trávou, ženské s nabílenými obličeji na cestě bůhví za čím. A taky děti, které se dřív, než se vydají do školy, musí postarat o kozy nebo krávy a vyhnat je na chvíli na pastvu. Všichni se na mě smějí a zdraví mě. Karibu, karibu sana...

Inu, jaký taky jiný přístup zvolit k nepochopitelnému muzungovi, který spí na letištním plotu a neovládá v civilizované řeči, jakou je komorština, nic jiného než pozdravení. Než projdu celou tu cestu kolem plotu zase zpátky do vesnice, na startovní dráhu naroluje malá cessna, takže můžu pozorovat první start toho dne. Měním směr a mířím k odletové hale. Kdybych náhodou nesehnal lodní lístek, alespoň budu mít přehled o možnostech letecké dopravy.

3. 3. 2017