Komory 14 - Jako Robinson Crusoe



Nakonec jsem vystoupal do kopce tak vysoko, že už nebylo rozumné zkoušet šplhat ještě výš. Byla tma, pod nohami mi občas čvachtala voda a cestu jsem nemohl najít ani s baterkou. Pro spaní v hamace nepotřebeujete moc rovného ani suchého místa. Stačí alespoň dva stromy dostatečně blízko u sebe. V nejhorším pčípadě stačí jeden s korunou dostatečně nízko a dost košatou. Já měl stromů na výběr dostatek. Ve tmě se tvářily jako jehnličnaté a jak jsem je tak pozoroval z pozice zavěšeného nocležníka, najednou se všechny rozsvítily jako vánoční. Tisíce a tisíce světlušek v jejich korunách tančily neuspořádaný noční tanec. Společně s oblohou posetou hvezdami to bylo přímo pohádkové představení první noci v džungli Anjouanu, nebo Nzwani, jak mu říkají místní. 

K ránu mi od vody bylo trochu zima. Celou cestu jsem totiž sledoval malinký potůček a to čvachtání bylo místo, kdy jsem ho přebrodil na špatnou stranu. Na té správné straně kudy vede cesta, je to hotová promedáda. Od samého rozednění tudy proudí davy lidí, s kozami, nůšemi trávy na hlavách a samozřejmě nezbytnými mačetami. Cesta do hor je pravděpodobně jediný přístup do zahrádkářské kolonie, kam všichni ráno míří pro snídani.  Ve čtvrt na sedm jsem zabalený a připojuji se k procesí vzhůru.

A šplhal jsem a šplhal. Vždycky, když už jsem si myslel, že jsem nahoře, otevřela se cesta ještě výš. Cesta přestává být cestou, stává se kozím chodníčkem neschůdným pro standardní dvounožce. Ani s náhonem na všechny čtyři to není žádná sláva a tak se rozhlížím, kudy vede přes, jak doufám, poslední hřeben nějaká schůdnější cesta. Než jí ale najdu, štráduje proti mě shora po těch kozích schodech chlápek v žabkách, jak jinak. (Druhá nejčastější obuv jsou takové ty gumové páskové sandály do vody, co koupíte na pláži v chorvatsku. ) Chlápek v obležení pěti koz seskákal těch deset metrů za 4 vteřiny a byl pryč. Já se deset minut plazil nahoru a pořád mi ještě kus zbývá.

Ale najednou jsem byl šplhání konec a zatajil se mi dech. Nestojím sice na nejvyšší hoře, jak jsem si myslel, ta vedle je vyšší, ale výslednému dojmu to nevadí. Kolem dokola, kam okem dohlédnu, jenom oceán. Jsem na ostrově.

Já to teda věděl už před tím, ale takhle je to vidět. Po téměř 40ti letech, kdy jsem porpvé slyšel příběh Robinsona Crusoe, můžu mít podobný pocit. Jaké to je, šplhat polovinu dne nahoru na kopec, aby bylo vidět dál, a pak zjistit, že všude dál je jenom voda. Jenže na rozdíl od něho tu nejsem sám, mojí cestu vyšlapaly žabky lidí a kopýtka koz. Jemu se otevřel obraz zoufalství, já vidím přímo na západě mraky nad vulkánem Karthala na Ngazidii a trochu blíž a vlevo od ní šedavou šmouhu nejmenšího ostrova Mohéli.

Sedím na kopci, koukám se do dálky a dělám inventuru zásob, které jsem cestou nasbíral. Pár "malin", půl metru cukrové třtiny, jeden zapomenutý dozrálý klas kukuřice a čtyři ne úplně zralé mandarinky, ty k jídlu nejspíš nebudou, ale třeba vylepší tu vodu, kterou jsem cestou nabral z pramene. Na rozdíl od Ngazidije tady totiž nějaké tekoucí povrchové vody mají. Mě zbývá litr. Maniokový kořen jsem se naučil jíst před dvěma dny, tak ten velikosti velké mrkve, co jsem našel cestou bude základem pozdního oběda. Našel jsem ještě mýdelník a mám z jeho plodů v kapse batohu semena, takové oříšky, ale ty určitě jíst nebudu.

Kdybych tu nahoře přespal, viděl bych slunce zapadat někam mezi oba ostrovy a ráno, jak se zvedá někde v místě tušeného francouzského Mayotte. S jídlem by určitě problém nebyl, třtina tu divoce roste všude kolem, ale vody mám málo. Nakonec se tedy zvedám a mířím směrek k vesnici ve svazích přede mnou. Jmenuje se Bazmini. Z dvě hodiny jsem tam. Děti jdou zrovna ze školy a ty vidí Muzungu zcela určitě poprvé v životě. Všechny mě okukují, když čerpám před mešitou už šestou láhev.

Cesta z vesnice vede kam jinam, než zase do Mutsamundu. Než se tam ale vydám, nabízí se mi nečekaná možnost si vyprat a neodmítnutelná příležitost se vykoupat ve sladké vodě. Řeka je sice planá odpadků, ale pramen tvoří obrovská sladkovodní laguna, kde si místní kluci perou a ti menší se i koupou. Přidávám se postupně k oběma skupinám.

Ve skupině pradláků mi místní verzi mýdla s jelenem půjčili rovnou bez ptaní. Původně jsem sice chtěl vyprat jen ty kalhoty, které se po horském putování s náhonem na všechny čtyři změnily na zabahněné montérky, ale nakonec peru všechno. Pak to rozložím usychat na rozpálené kameny a jdu vyprat sebe. Po týdnu dostatet sladké vody, paráda. Potápím se do proudu jako labužnický hroch a nakonec si myji i hlavu. Pro kluky, kteří jsou tu všichni na ježka to bylo hotové divadlo. Nakonec to ale bylo příjemné odpoledne plné spousty malých radostí.

S blížícím se soumrakem jsem vyrazil na cestu dolů. Třeba se mi podaří najít pěkné místo na spaní na pláži. Jenže to bylo o dost dál než jsem si myslel. Taky jsem v rybářské vesnici dvakrát zabloudil ve slepých uličkách, kde cestu k moři blokovala zeď. A tak jsem nakonec došel k moři až za tmy, cestou kolem dlouhého a děravého letištního plotu. Na jeho konci začíná čára přílivu a na zbylých deseti metrech pláže je samozřejmě zase tuna plastů, plechovek a ostatních darů, které moře vrací lidem.

Je tma, na žádné lepší místo po tmě nejspíš nedojdu a jestli nechci spát mezi petkami (NECHCI!), nezbývá nic jiného než pověsit hamaku na betonové nosníky plotu, ze kterých ve směru k moři už dávno rez ostranila i náznaky pletiva. Na doschnutí vypraného prádla natahuji i šňůru a doufám, že blýskání nad horami i mořem zůstane i s případným deštěm celou noc jenom nad mořem a horami.

Lékárníci ve filmu - The Pharmacist

Asi úplně první film s lékárníkem byl  Lékárník (The Pharmacist) natočený v roce 1933 v období vrcholící hospodářské krize.

 W. C. Fields ukazuje v pouhých sedmnácti minutách tohoto prekomediálního dílka veškerý marasmus provozování lékárny. Ekonomickou nutnost naskladnit kromě léků také balastní sortiment, od kýčovitých suvenýrů přes domácí potřeby až k poštovním známkám. Očekávanou servilnost k pacientům až k úplné dehonestaci lékárny na veřejnou toaletu. A k tomu všemu ještě neuspokojivý rodinný život vedle nesnášenlivé ženy a zpovykaných dcer.

Přes to všechno neztratil lékárník Dilweg (s přispěním pravidelného přísunu protřepaných koktejlů Martini) svůj životní optimismus a z podobných příčin ani oblibu u „pacientů“. V posledním roce prohibice USA byla lékárna místem, kde šlo „pod tárou“ získat ledacos, bourbon nevyjímaje.

Komory 13 - Půjčila mi zlatou náušnici

Blížíme se k Anjouanu a já z horní paluby pozoruji oceán. Je plný plastových odpadků. Kusy polystyrenu, igelitové tašky, plastové nádobí a PET lahve. Konzumní společnost ještě nenaučila místní odpadovému hospodářství. Jen sem všechny ty plastové vymoženosti prodává. Je to podobné jako v jihovýchodní Asii, kde přešli z banánových liší a bambusových hůlek na plastové talíře a příbory prakticky ze dne na den. Ne, tady je to horší, tady nemají ani odpadkové koše. Ani jeden odpadkový koš!

V přístavu kupuji vodu a Mango, KARIBU SANA, MUZUNGU. A protože ani tady v největším městě na ostrově nemají žádnou WiFi, kupuji místní SIMku, abych se ozval domů. Snažím se dámám v kanceláři místního telefonního hegemona vysvětlit, že volat nikomu nebudu, že jenom potřebuji data, ale nevím, jestli mě úplně pochopily. Nechávám je to nastavit, protože návod je jenom v komorštině. Horkou chvilku se pak snažím vrátit po paměti jazykové nastavení telefonu zpátky na české. Protože v celé prodejně nemají ani jednu kancelářskou sponku, půjčila mi na vyproštění slotu na SIMku jedna ta dáma vlastní zlatou náušnici. 

Pošlu domů krátkou zprávu, že jsem OK. Výborně, data v mobilu fungují, a chvilku se ještě potloukám po přístavu, abych našel prodejce lodních lístků. 

Nakonec jsem úspěšný jenom částečně. Mají zavřeno. Na zpáteční cestu mám dvě možnosti odplout, sobotu nebo pondělí a lístek si musím koupit den před tím. Protože je středa, vidím to spíš na neděli. 

Mám jeden použitelný pokus!

Nějak to dopadne. Inshallah! 

Rozloučil jsem se s přístavem a zamířil do kopců. Jinak to odsud nejde, jediná možnost cesty po rovině vede zpátky do oceánu. Šlapu tedy městem do kopce. Za pár kilometrů a osm serpentin nabírám vodu u mešity a dochází mi, že mě čeká další výzva při hledání noclehu. Konec města je v nedohlednu a slunce zapadá do moře pode mnou. 

Nakonec se asfaltová cesta mění na polní, z města se stává vesnice a když konečně skončí obydlené území, silnici lemují jenom vysoko oplocená políčka. 

Začíná být tma a přestává to být jednoduché.

Komory 12 - Dvanáct mulláhů u oběda

Sedím v přístavu už víc než dvě hodiny a čekám, až nás pustí k lodi, co měla před hodinou vyplouvat.

Včera odpoledne jsme s Nakšim prošli velkou část města, prohlídli si posilovnu v hotelu, kde Elamin pracuje a taky koupili lístek na tuhle loď. Celý ten nákup byla vlastně terapie proti předsudkům a zkouška důvěry. Moje terapie a moje zkouška.

V přístavu totiž chtěli můj pas, protože není lodní lístek bez pasu. A já ho neměl s sebou. Nechal jsem celý batoh, s pasem, všemi věcmi a většinou mých peněz, v domečku u Fakiry. Připadalo mi to bezpečnější než ho nosit s sebou. Mám sice plnou kapsu komorousů, ale nemám ten pas. A protože v pokladně už zavírali, Nakši se nabídl, že mi pro pas dojede na motorce s klukem, co jel zrovna okolo. Fakt se zná úplně s každým. A teď přišla ta chvíle a zkouška důvěry. Musím mu vysvětlit, kde mám na batohu tajnou kapsu, kde je kromě pasu taky pár stovek dolarů. Byli zpátky ani ne za čtvrt hodiny. Sice jsem pochyboval až do večera, ale rozhodl jsem se věřit svému odhadu lidského charakteru.

Nakonec mi prodali jenom jednosměrnou jízdenku, cesta zpátky (a zpátky musím, protože mezinárodní letiště je jenom na hlavním ostrově) bude ještě dobrodružná.

Večer jsme ještě, já, Nakši a Fakira, odjeli taxíkem za 30 korun do vesničky Isandra na pláž. Noční koupel v indickém oceánu, pár piv a zase zpátky a spát. Ležel jsem v posteli (z dolarů nechybělo nic, instinkt mě nezklamal) a myslel na moje holky doma. Už týden jsem nepotkal žádnou wifi a roaming tu samozřejmě nefunguje. Budu to muset vyřešit na Anjuanu.

Ještě s kšiltovkou.

Ráno jsem zabalil věci, co přes noc samozřejmě neuschly, a vyrazili jsme do přístavu. Nakši mi věnoval komorskou sukni svobodných mužů a jemu kšiltovku, se kterou jsem objel půlku světa. (Na zbytek pobytu zbývá Madlin klobouk.)

V přístavu potkal nějaké další známé, holku s klukem, co plují na Anjuan se mnou. Neuvěřitelné! Už jsem psal, že zná každého? Konkrétně s tímhle klukem bydleli kousek od sebe, když na Anjouan jezdil k dědečkovi.

Nakši jim vypráví, co jsme měli včera k obědu a ta holka prý, že si mě klidně vezme, když si jí vezmu s sebou do Evropy, . A klidně hned, když mi Nakši po včerejším obědě nepozval žádnou kamarádku.

Co se týče oběda, žádný afrodiziakální účinek jsem nezaznamenal, a i kdyby, jen si klidně zůstaň s tímhle chlapcem, ať se na mě tolik nemračí.

Než jsme vypluli, ještě se všichni cestující museli dostavit do pohraniční kanceláře na pohovor o účelu plavby. Pět celníků v jedné kanceláři na 200 cestujících. Loď je „DOU MEN“ čínské výroby, v baru se dají koupit nějaké limonády (zase cola) a na obrovských obrazovkách v místnosti pro cestující běží čínská akční střílečka. Už jsem se duševně připravoval, že to bude kulisa na celou cestu, ale hned jak jsme vypluli za hranici přístavu, přišel pro mě plavčík, jestli chci na horní palubu.




Cestou mě ještě provedl kapitánským můstkem, na zádi úplně nahoře mi asistoval u focení a pak mě seznámil s majitelem lodi.

Zbytek plavby jsem strávil v  klubovně posádky. Tam si mě našel Amshua. Už jsem s ním krátce mluvil v přístavu, když ke mně přisedl na kus řeči.

Mám trochu respekt, je s ním totiž jedenáct kamarádů. Mají poutnické hole, dlouhé vousy a na sobě typická thobe, dišdášy nebo džalabíje. I když v Pákistánu se jim asi říká džuby. 

Amshua a jeho kamarádi jsou totiž z Karáčí, a jsou na tříměsíčním výletě. Teď zrovna míří na muslimské setkání na ostrov Anjuan. Je jim od třiceti do šedesáti, jsou různých profesí, i lékárníka a zubaře mezi s sebou mají, a vypadají jako sbor starších apoštolů Mohamedových. (on jich teda měl čtrnáct a říká se jim společníci)

Mám respekt a hloupé předsudky. Nebojím se ani tak, že jedou na Anjuan vyvolávat nepokoje a posilovat separatistické tendence, spíš nechci, aby se mě snažili „na své pouti“ obrátit na pravou víru. Ale ne, to zkusil jenom jeden komořan, který v nich asi viděl svaté muže a pokoušel se jim naznačit, že bych se mohl stát muslimem. Ale ignorovali ho, stačilo jim, že jsem římský katolík a tak mám zřejmě taky jen jednoho boha.

Amshua mě postupně představil všem svým souputníkům a nakonec nás v klubovně na zemi sedělo všech třináct. Jako u poslední večeře. Ismail, Jusuf, Mohamed, Ibrahim, Ali… nepamatuji si je všechny. Jeden po druhém vyložili na prostřený kobereček svoje jídlo, placky, hummos, ovoce, omáčky, oříšky, hrozinky. Pak odněkud vyčarovali rychlovarnou konvici, postupně v ní ohřáli alobalové sáčky s rýží a masovou směsí a pozvali mě na oběd.

Po obědě jsme si vyprávěli příběhy a než jsme přistáli, dostalo se mi dvanáctero pozvání na návštěvu Karáčí.

Inshallah.

1. 3. 2017

Komory 11 - Oběd s hrdinou

K Nakšimu domů jdeme chvíli po hlavní ulici, pak kolem jakéhosi vrakoviště, co se tváří jako autoservis (nebo naopak?) a nakonec do tmy.

Dveře z vlnitého plechu sice mají zámek, ale zamčené nejsou. Za nimi je miniaturní oplechované 2+1 a malinký dvoreček, kde je za závěsem barel vody jako koupelna a betonová skruž jako suchý záchod.

Nakši mi nechal svůj pokoj a sám se uložil do toho druhého, který se chystá od příštího týdne pronajímat. Nejdřív jsme ale posbírali všechny petky a vydali se zpátky k hlavní ulici pro vodu.

Voda ve městě teče z mnoha veřejných kohoutků asi 3 x denně. Po cestě do přístavu (asi 2 km) jsem viděl taková stanoviště nejméně tři. Systém distribuce vody se mi sice Nakši snažil vysvětlit, ale úplně tomu nerozumím, protože ani on o něm neměl úplně jasno. V principu se nějakým mechanismem různé nádrže ve městě střídavě plní v průběhu dne a lidé si domů vodu nosí. Samozřejmě, že na mytí a umývání slouží voda zachycená ze střech, ale z kohoutků teče (párkrát za den) voda nějak ošetřená k pití.

Před spaním si Nakši chtěl ještě povídat, vyprávěl mi o té “holce”, která mu cestou volala a jestli mi nevadí, že za ním možná v noci přijde. Nevadí, i od sousedů to máme na dvě vrstvy plechu a dýhy. Pak se ptal, jestli už jsem se stihnul seznámit a sblížit s nějakou komorskou dívkou.

• Nestihnul a ani to nemám v plánu.
• Proč ne? A chceš? Můžu jí zavolat, aby přivedla kamarádku.

Nechtěl jsem a nedařilo se mi to vysvětlit. Že bych se nejdřív musel hodně zamilovat (ona taky) a pak by to možná, ale jenom možná, šlo. A protože se zamilovat nestihnu (ani nechci), ani láskou na první pohled, vůbec nemá cenu o tom přemýšlet. Sice to asi nepochopil, ale respektoval to.

A bylo ráno. Jestli někdo v noci přišel nebo odešel, nevím. Usnul jsem jako špalek a to celonoční bubnování prudkého lijáku do plechové střechy jsem ze spánku vnímal jako mírné šumění.   

Přes noc mi samozřejmě nic neuschlo. Co bylo mokré, mokré zůstalo a vlhké věci zvlhly ještě víc.

Na snídani jdeme k jedněm kamarádům, co mě jim představil včera. Je to ve sdíleném plechovém dvojdomku (5+2 místnůstky oddělené dýhou a závěsy), kde bydlí 4 bratři, z nichž jeden se ženou a dítětem v té dvoupokojové přístavbě. O tři zbývající se stará jejich sestra Fakira, která tak trochu chodí právě s Nakšim (to ale nemají ti bratři vědět).

U snídaně (čaj a bageta) se domluvíme, že na trhu koupím nějaké suroviny a na oběd bude typické komorské jídlo pro všechny. Pak s Nakšim vyrážíme do banky, na trh a do přístavu, abych se poptal na lodní lístek na ostrov Anjuan (komorsky Nzwani). Tam to jezdí jen dvakrát za týden a lístek se kupuje dopředu. Na ostrov Mohéli (Mwali) nejede tento týden nic, takže hnízdící mořské želvy (turtle watching) ani ty předlouhé písečné pláže neuvidím. Ona stejně není sezóna.

První loď na Nzwani odplouvá druhý den v 10 dopoledne a 31000 komorousů (70 USD) na lístek samozřejmě nemám v hotovosti. Dolary nechtějí, musíme do banky.

Bank je v Moroni mnohem víc než v Mitsamiouli, asi pět. Všechny jsou soustředěné kolem jednoho kruhového objezdu. Otevřenou směnárnu mají jenom v jedné z nich (EXIM bank) a výměna peněz je zase půlhodinový obřad.

Vystát frontu, napsat žádost, podat pas… a pak se dobře čtvrthodinu koukat na balíček bankovek v ruce úředníka, který za sklem nejméně 100x “odklikává” jeden enter za druhým v nekonečně dlouhém formuláři, do kterého až na vstupní částku v dolarech a číslo mého pasu nic jiného nezapisuje.

asi tak kilo sušené ryby, bez brouků, prosím

Na trhu kupujeme maniok, sušenou rybu a nějaké koření. Mezi rybami sice lezli brouci, ale nikomu to nevadí, asi je to normální.

Kupujeme maniok

U vaření se snažím pomáhat a učit se. Už jsem ho sice viděl dřív, ale dnes poprvé v životě loupu a jím maniok. Jí se i za syrova (jako třeba mrkev) a chutná trochu jako kokos nebo tvrdý nedozrálý banán.

Všechno to vaření probíhá venku, na dvorku za plechovým domečkem. Na dvorku na kamenech usychá průběžně oplachované nádobí (mimochodem, kuchyňské nože tu mají stejně otřesné jako v Agoku), vedle nádobí se na stejných kamenech vyhřívají a honí Agamy osadní, které kolem zbytků ryby hodují na muších hejnech. Je období páření, takže má samec lehce namodralý trup a  úplně oranžovou hlavu i ocas. Na konci dvorku je typický závěs a za ním skruž a barel s vodou.

Zatímco se manioky, jen tak v neosolené vodě, vaří na petrolejovém vařiči, sušené rybí maso stihlo nabobtnat v marinádě a je třeba jednotlivé kousky obalit v koření a grilovat na roštu. To si bere na starosti nejstarší z bratrů, Elamin. Původně byl velitel osobní gardy ministra obrany, dnes trenér ve fitku v jednom z resortních čtyřhvězdičkových hotelů.  

Když se grilují poslední kousky ryby, Elamin zabalí zbytek marinády, s droboučkými kousky masa a “kašičkou” z koření do banánového listu a ugriluje i ten.

Fakira, Nakši a Elamin

Prostíráme na zemi ve společné místnosti s výhledem na hlavní ulici. Nejdřív obrovský ubrus, doprostřed veliký stříbrný tác s vařeným maniokem, který je obložený kusy grilované, původně sušené ryby, a samozřejmě PIMA omáčka na dochucování. Šest se nás ke společnému obědu sotva vešlo.  

Bylo to výborné! Nemyslím, že bych něco podobného prožil v jakékoliv restauraci na světě! Před siestou - po tomhle jídle to ani jinak nejde - mi Nakši ještě vysvětlil, že konkrétně tohle jídlo se podává ženichovi před svatební nocí, takže je možné, že si to s těmi komorskými děvčaty ještě rozmyslím.

Zapomněl jsem říct, že k snídani byla k jídlu kromě bagety ještě rýžová polévka, jenom rozvařená rýže ve vodě, žádná chuť. A přesně tohle jsme dostali i po siestě. A protože mi to po té dobrotě k obědu moc nechutnalo (hlad na mě!), místo jídla jsem poslouchal Elaminův životní příběh.

Příběh Elamina Ben Aliho

Když jsem ho včera poprvé uviděl, vypadal, jako zraněný zápasník nebo boxer. Měl oteklý a nepohyblivý palec pravé ruky a obrovský otok na hřbetu ruky. Radil jsem mu sice ledovat, ale na moje rady moc nedal. Prý bude ruku léčit tradičně: máčením v horké vodě s bylinkami a masáží. To už dělal ráno u snídaně. Když vyndal skoro opařenou ruku z koupele v misce, přitiskl na otok nějakou bylinu s tlustými kožnatými listy a silně zmáčknul. Podle výrazu ho to muselo bolet jako čert. Po grilování to dělal podobně, jen ty bylinné listy pomačkal a polámal a trochu ogriloval nad plamenem. U rýžové polévky už byl otok viditelně menší a dokonce už zvládl hýbat palcem. Večer už ruka vypadala úplně normálně. Budu muset pro Tomáše na chirurgii přivézt nějaké to lupení.

Elamin udělal hvězdnou kariéru v armádě. Dokonce byl armádním přeborníkem v těžké váze v boxu i zápase. Ale ruku si poranil včera v práci ve fitku, uvízla mu pod zátěží nějakého stroje.

Ptal jsem se, jak se armádní přeborník ve výborné kondici stane trenérem ve fitku…a Elamin začal vyprávět.

Nejřív ale přinesl spoustu diplomů a medailí. Myslel jsem si, že jsou z nějakých závodů a přeborů, ale ne. Byly za statečnost, službu vlasti, medaile cti…

Elamin, Fakira a Nakši.
V pozadí typický stavební styl dřevěného rámu zvenku s plechovým, uvnitř s dýhovým krytím

Elamina prý znají úplně všichni na ostrově. V armádě se totiž vypracoval až do osobní gardy generála Salima. Ten byl po úspěšném vyřešení separatistických nepokojů na ostrově Anjuan v roce 2007 jmenován náčelníkem generálního štábu a vůbec prvním generálem země. Měl prý také reálnou šanci stát se novým komorským prezidentem. O tři roky později (2010) byl obžalován v politickém procesu kvůli účasti na vraždě nejvyššího velitele vojsk komorského svazu, plukovníka Comba Ayoubeho. Dlužno říct, že této konstrukci nikdo nikdy nevěřil.

V roce 2012 (2. listopadu), v den konání politického procesu se Salimem, napochodoval do soudní budovy Elamin v čele ozbrojené jednotky generálovy osobní stráže, aby generála osvobodili, zajistili mu doprovod na letiště a umožnili mu odlet ze země. Nikdo na celém ostrově se proti tomu nepostavil. Následně soudní moc komorského svazu uznala nezákonnou povahu dvouletého věznění generála Salima, porušování postupu vyšetřování a zveřejnila omluvu.

Nikoliv pro Elamina ben Aliho a jeho muže. Ti byli, pro ozbrojený vstup do soudní budovy, neuposlechnutí rozkazu a další přestupky, potichu propuštěni z armády. Všichni na ostrově je ale mají za hrdiny, hlavně Elamina. Má sice ve skříni sbírku medailí minulé vlády, ale jsou bezcenné. Může být rád, že má práci alespoň v tom fitku. Dovyprávěl, oblékl se a šel na odpolední.

A mě napadlo, že jsem u oběda v Moronijském slumu seděl s hrdinou a navíc čestným člověkem.

28. 2. 2017

 

 

Komory 10 - Kohoutí nohy ve slumu

Úplně zbytečně usušený jsem vyrazil na cestu. Při pohledu na nebe jsem sopku vzdal podruhé a do večera dnes zmoknu jenom asi čtyřikrát.

Až asi ve třetí vesnici po cestě se mi podařilo koupit bagetu. Pán, co mě dovedl do obchodu, se jmenuje Amigo a umí trochu anglicky. Původně mě sice celkem třikrát vedl do restaurace, ale kamkoliv jsme přišli, vypadalo to jako roky zavřené a nepoužívané. Když se se mnou loučil, dal mi na sebe telefonní číslo, a kdybych cokoliv potřeboval, mám prý zavolat. Snad nebudu potřebovat najít restauraci.

Aby trochu vylepšil dojem, utrhl mi ze stromu krásné avokádo. Škoda, že bude k jídlu nejdřív za týden. S třemi ještě zelenými pomeranči, které jsem natrhal u cesty je to zatím dost nepestrá strava. Už bych doopravdy ocenil nějakou teplou kuchyni.

Ale ani v další a v další vesnici nemám štěstí. Až najednou, po strašně dlouhé procházce obrovský mangovník a pod ním zralá manga, co se daly jíst.

Ani si nedělám starosti, kde si ty ulepené ruce umyji, zase totiž prší. Co prší? Leje!

Při dalším slejváku toho dne se asi hodinu schovávám na verandě mešity. Je mi zima a mám hlad. Chlapům, co kolem mě procházejí dovnitř, to nijak nevadí.

A pak, po dalších pár kilometrech jsem najednou ve městě, možná už je to Moroni, největší město ostrova a hlavní město komorských ostrovů. A když vegetaci podél cesty vystřídaly domy, stalo se, co se stát muselo.

Ještě si to pamatujete? Nejsem Robinson, d´Artagnan ani McGyver, kteří na záchod nepotřebují. I když já vlastně taky nepotřebuji, já musím. HNED, dřív než bude pozdě. Je to tady zas, tři dny uplynuly jako voda a taky ta přezrálá manga, únava a spousta vypité dešťové vody. Proč se mi nechtělo tu hodinu, když jsem seděl v mešitě? Za ní byla kadibudka. Tady není nikde nic. Klidně bych to zvládnul i častěji než 2 krát za 6 dní, ale proč to, proboha, musí být tak akutní.

No, takové starosti taky patří do života a nakonec to dopadlo dobře. Lehce zoufalý jsem na poslední chvíli vzal za vděk takovým hrozně zarostlým staveništěm, spotřeboval poslední láhev vody a poštípala mě asi miliarda komárů. Snad neměli horečku Dengue.

Pak jsem ještě dlouho šel, v jedné vesnici chvilku pozoroval kluky, co hráli takovou hru, co se prý jmenuje MREHA. Hrají jí tam většinou stařešinové, už jsem to párkrát po cestě viděl, hotové vesnické přebory. Kluci mi pózovat nechtěli, ale nakonec to klaplo.

Hra má zajímavá pravidla, ale ani po třech partiích jsem z toho nebyl moudrý. Taky ta podivná hrací deska, vypadalo to, že všechny důlky jsou obou a kameny měly všechny stejnou barvu. Nebyly to teda kameny ale nějaké pecky z bůhvíjaké rostliny, ale jako kámen byly tvrdé.


Celý princip spočívá v nějakém záhadném počítání těch kuliček v důlku, ale občas nějaké shrábli do ruky, občas je rozhodili takovým zvláštním pohybem do stran. prostě Mreha.


Poslední velký déšť jsem přečkal na kraji města v základní škole. A vidět školu na komorách, to je zážitek sám o sobě, podobné lavice jsem viděl naposledy před 35 lety u nás na vsi v malotřídce. Židle, lavice a kromě tabule žádné vybavení, ani zásuvky, ani světla, jen holé zdi a modré okenice do zarostlého dvora.

Ale nepršelo tam, takže jsem s kručícím břichem a s obavami z houstnoucího šera mohl přemýšlet, kde budu dneska spát. Nevymyslel. Se slábnoucím deštěm jsem zamířil z kopce dolů, ne snad, že bych věděl, kam, ale po silnici teklo tolik vody, že jsem jednoduše následoval proud. Nakonec jsem asi po půl hodině došel do takového mini městečka z plechových bud. Před jednou z nich dva kluci grilovali kohoutí nohy a já objevil první opravdovou a funkční restauraci.

Poručil jsem si 3 a dostal k nim i ty velké „stroužky“ osmažené jako hranolky. Pořád nevím, co to je, ale pořád je mi to ještě jedno. K tomu všemu taková oranžová, hodně pálivá omáčka, které říkají PIMA. Poslední podobné jídlo jsem měl předevčírem večer a chutná mi úplně stejně. A i když se nikdo nepřichází dělit do mého talíře a mohl bych stolovat relativně v klidu, cítím hlad, kterému doma říkáme „vlčí“. Maminka by měla radost – zbyly jenom čistě ohlodané kosti, žádná kůže, ani chrupavky. Nejlepší kuchař je hlad.

Kluci jsou fajn, i když nerozumí ani slovo, smějí se a vyprávějí mi historii jejich restaurace, celé dva měsíce dozadu. Asi. Jsem po jídle trochu apatický a tak tu komorštinu jenom odezírám. A jako vždycky tady, nakonec se objeví někdo, kdo tu angličtinu trochu ovládá.

Jmenuje se Nakši a v Moroni zná úplně každého. Hned se ptá, kde budu spát, co dělám na Komorách, jestli to není nuda, jenom tak sám se sebou obcházet ostrov, proč si neobjednám taxi, a nakonec, že vůbec neví, kde ten penzion Hamaka je, v Moroni žádný takový není.

Tak jsem jí vybalil, aby věděl, o čem mluvím. Asi 5 vteřin přemýšlel, kde jsou tady nějaké stromy dostatečně blízko u sebe a pak mi nabídl nocleh u sebe doma. 

Opatrné hurá, v noci nezmoknu a navíc, jako bonus, strávím noc uprostřed moronského slumu v jedné z luxusnějších plechových bud.

28. 2. 2017

Komory 9 - Nevěsty z Oichili

Zdánlivě neproniknutelná džungle skrývá množství rozestavěných domů

Najít střechu nad hlavou v džungli nedaleko hlavní silnice, která obtáčí celý ostrov, překvapivě není tak těžké. Co ze silnice vypadá jako hustý prales, je vlastně plné domů v různé fázi rozestavěnosti. Velká část diaspory komořanů se plánuje vrátit domů a tak v zahraničí jenom žijí a vydělávají peníze, za které si doma (tady na ostrově) na etapy staví nebo nechají stavět domy.

Přes kořeny jsem skoro po tmě doklopýtal k jednomu téměř hotovému a mezi sloupky na verandě pověsil hamaku.  Bohužel to nejde jinak, než mít nohy (nebo hlavu) v těsné blízkosti barelu, do kterého se chytá dešťová voda ze střechy.

V noci pršelo jenom dvakrát, jednou dvě hodiny a podruhé tři. V mezidobí jsem změnil polohu, takže jsem ráno vstával s umytou hlavou i nohama. A za celou dobu dosavadního pobytu mám poprvé dost sladké vody na pití i mytí.   A nad hlavou baldachýn.

Lehce navlhlý jsem v mírném mrholení vyrazil před sedmou hodinou a krátce po osmé objednávám snídani v městečku MBENI.  Chtěl jsem napsat v „restauraci“, ale je to taková plechová dvojbudka. Spíš kiosek nebo stánek než restaurace, ale má to židličky, polici, u které se dá sedět, a podle množství elektrospotřebičů pravděpodobně i elektrický proud.

Fastfoodovou nabídkou se nenechte zmást, jenom dekorace

Původně jsem doufal jenom v bagetu, ale paní mi nalila čaj do půllitrové misky a s jinou miskou odešla přes ulici. Prý pro kari.  Chvíli jsem se radoval nad vidinou bohaté snídaně, ale vrátila se za 5 minut s plnou miskou cukru.  Udiveně na mě hleděla s otázkou v očích, kde mám ten čaj?

Objednal jsem si další a něco k jídlu, kdyby bylo, a taky trochu toho proudu na dobití mobilu. Paní sáhla někam za trámek a spojila dva dráty. Výborně, mám funkční zásuvku. Pak mi přinesla druhý čaj a placku. Zapnula televizi, satelit a CD přehrávač, za trámkem zajiskřilo a jsme zase bez proudu.

Radši jsem vyrazil a sotva jsem opustil město směrem do kopce a blíž na sopku, začalo pršet. Později zjistím, že ta půl hodina pod střechou u čaje byla jediná delší chvíle ten den, kdy nepršelo.

Ve vesnici Oichili měli ke koupi odporně sladkou Fantu, a protože nic k jídlu nemají, beru i tu. Sice úplně neprší, ale je to výš, takže se na mě sráží voda z mraků. Abych jí nepil jen tak v mokru pod stromem na ulici, pozval mě jeden starší obce k němu na verandu. Z pokoje mi přinesl čalouněnou židli a nechtěl ani slyšet odmítnutí, že si na ní nechci sednout úplně mokrý. U toho posunkový rozhovor končí, na jinou konverzaci nemáme slova.

Jemu to očividně vůbec nevadí a vítá lidi, kteří přicházejí na verandu k nám. Vyloženě si to užívá. Před domem jsou dospělí a malé děti, u mě na verandě roste počet pubertální mládeže. Občas zazní i porozumitelná otázka a dlouhá diskuse nad překladem mojí odpovědi. Nabídl jsem jim to vražedně sladké pití a holky se hned ptaly, kterou si s sebou vezmu do Evropy.

Do Jižního Súdánu se naštěstí nechtělo žádné a než si to stihla některá rozmyslet, vysvobodil mě Habib. Asi patnáctiletý kluk, který by se rád procvičil v angličtině, mi přišel vyřídit pozvání jeho rodičů na oběd.

Dům Habibových rodičů je velká a dříve rozhodně honosná vila. Teď už má ty lepší roky za sebou. Přesně uprostřed obývacího pokoje je na zemi obrovská cínová mísa, do které ze stropu kape voda po celonočním dešti. Vzhledem k tomu, že je nad námi ještě jedno patro, nedá mi to nemyslet na tu spoustu vody, která do něj musela natéct.

Habib mi představil maminku, tatínka i sestru s miminkem, ale jíme sami dva. Celou dobu u hovězího vývaru s kusy masa doufám, že ten strop není z prken a nějakou dobu ještě vydrží. Po jídle jsme šli navštívit dědečka s babičkou. Ti už asi stropům ve vile nevěří, protože bydlí nedaleko v boudě z vlnitého plechu. Babička před boudou přebírá kamení a děda pere prádlo ve škopíčku.

V jiné podobné boudě bydlí Habib s kamarády. Na plechové stěně mají plakát nějakého mně neznámého zpěváka a z mobilu pouští místní hity.

Pak mě kluci jakž takž usušeného doprovodili za vesnici, řekli “na kozazidi” (asi to znamená šťastnou cestu) a já šel.

Chvíli pršelo, chvíli jsem šel v mracích a když občas na chvilku pražilo slunce, připadal jsem si jako kameny v sauně, když se polejou vodou. Ony jsou takové kameny vlastně všude kolem mě, nehostinná krajina lávového kamení. A čím jsem výš, tím větší je zima. Stromy tu nejsou a spát jen tak v suti je dost masochistická myšlenka.

Nebyly ještě ani čtyři odpoledne, když jsem další cestu vzdal. Poslední hodinu mě máchal monzunový liják. Na další cestu k živému vulkánu sopky nemám výbavu ani morál. Vracím se zpátky k pobřeží až k opuštěné benzince nedaleko od cesty. Ta bude pro krátký zbytek dne a noc ideální sušárna.

Natáhl jsem hamaku, na šňůry pověsil všechno oblečení a po zemi rozložil věci z báglu. I pas a peníze tří různých měn. Mokré je úplně všechno, i to, co bylo zapnuté v zip sáčku.  

26. 2. 2017

Komory 8 - Stolování po komorsku

Jak už jsem psal, na nejromantičtější místo na zemi  jsem nedoplaval.

Místo toho jsem si jen tak na lávových kamenech sušil trička, až jsem se z toho po pár hodinách najednou probudil. Hlady! Není divu, je už dost po poledni a i když byly ty ranní placky super, za poslední 3 dni jsem toho moc nesnědl a je to znát.

Pokračuji po pláži a zhruba po půl kilometru dojdu k hloučku chlápků, co se jim od ranního rozdělování úlovku ještě nechtělo domů. Nebo se chystají na odpolední lov.  Výběr z polosušených  a mouchami olezlých zbytků předchozího úlovku mě přesvědčuje, že tak velký hlad ještě nemám, ale třeba mi poradí, kde by mi nějakou větší a lépe skladovanou udělali k pozdnímu obědu.

• -          Ahoj, Muzungu, jak se vede.
• -          Docela dobře, jenom mám dost velký hlad…

Chvíli se dost živě bavili mezi sebou, až nakonec jednoho pověřili (nebo vylosovali), aby mě doprovodil do vesnice. Není to daleko, propleteme se několika uličkami, až po zhruba kilometru dojdeme na nějakou větší náves. Tam sedí obvyklé srocení lidu, a i když samozřejmě nerozumím ani slovo, tuším, že se odehrává stejný dialog jako kdykoliv před tím.

• -          Koho to vedeš?
• -          Ale, jeden Muzungu, sebral jsem ho na pláži, …
• -          Co tu dělá?
• -          Má hlad, nic jiného jsem mu nerozuměl…
• -          Tak ho vezmi k Yousufovi, jeho žena zrovna vaří…

Na mně nezbylo nic jiného, než připitoměle kývat hlavou.

Za 1000 komorousů (asi 50 korun) dostanu na talíř asi 8 grilovaných (horních) stehýnek vysportovaného kuřete a stejný počet smaženého … čeho vlastně? Vypadá a chutná to jako hranolky, ale to by ten brambor musel být velký jako menší meloun. Jednou na to přijdu, ale teď ne, teď mě víc zajímají ta kuřecí stehna.

Tohle stolování by se Pohlreichovi nejspíš nelíbilo. Ale co, není to restaurace, to jsem jenom u někoho na dvorečku.  Sedím na kanystru s vodou, talíř mám na klíně a jím pravou rukou. Levou odháním mouchy. Je jich kolem mě najednou asi milion. Zálivka, co mi k tomu jídlu dali, je oranžová jako Caesar dressing, ale pálí jako nejostřejší chilli. Potřebuji to něčím spláchnout a tak piju i tu vodui z kanystru podobného tomu, na kterém sedím. Pijí ji všichni, jiná tu stejně není, mám žízeň… Uvidíme, jak to dopadne.

Jedna taková teta, co šla kolem, ukázala rukou na mě a pak směrem do talíře. Nejspíš jsem špatně pochopil gestikulovanou otázku, jestli mi chutná, protože když kývnul, že ano, měl jsem o stehýnko míň. Nechápu, normálně jenom pokračovala v tom gestu a sáhla si pro stehno do mého talíře.

Když mám na talíři asi 3 stehna a 4 kusy, co pořád nevím, z čeho jsou, rybář, co mě přivedl, vypadá, že by si taky dal. Nabídnu mu z talíře, aby si posloužil stejně jako ta teta předtím. Třeba je to tu takhle zvykem.

Není.

Podíval se na mě, poděkoval a pak mi vzal talíř z ruky a asi za 3 minuty dorazil všechno, co na něm ještě zbývalo.  Už vím, co znamená jez do polosyta v praxi.

Pak mě rybář vyprovodil kousek za vesnici, a když prý nechci jet taxíkem, tohle je taková „polní“ cesta a zkratka kolem pobřeží.  A byla to moc hezká zkratka. Kolem maličkých písečných pláží mezi skalami. A jeskyní do těch skal vymletých. A mezi obrovskými kvetoucími cykasy.

Po pár kilometrech potkávám na rozcestí další rybáře. Nerozumím jim, oni nerozumí mně. Takže to dopadne jako zatím vždycky. Ukážou mačetami nahoru do kopce k vesnici a já zase nemám na výběr.

Kluci nesou na hlavách obrovské kýble s rybami a buď tenhle krpál trénují několikrát denně nebo jsem těžce z formy, protože ani ne po půl kilometru už tu jejich závodní rychlost nezvládám. Sedám si do trávy a ukazuji jim, že už určitě trefím, ať jdou napřed. Je mi vedro, voda mi došla a triko můžu zase ždímat. Tři se přesvědčit nedali. Jsem atrakce měsíce (jestli ne roku) a vidina promenády s nefalšovaným Muzungu jenom podporuje jejich frenetické mávání mačetami.  Takže se zvedám a jdeme.

Asi u třetí chalupy ve vsi se ptám na vodu. Daniel, jediný, kdo znal nějaká anglická slova, pochopil, vzal moje lahve a odešel někam do dvora některého z domů. Než se vrátil, udělali jsme se zbylými dvěma pár fotek.

S mačetou a pak i bez mačety.

Možná si to mávání s nimi ani neuvědomují. Jako by drželi srolované noviny.  Když se tak snažíme dostat všichni do záběru, povídám česky: „Vejdem se.“ A ejhle, ono to komorsky znamená „děkuji“.  









Nakonec mě dostrkají až nahoru k hlavní silnici. Cestou nás jeden z kluků opustil a teď se se mnou loučí i Daniel. Ale říká, že prý ještě přijde, mám jít s tím druhým, co je jeho bratranec, k němu domů. Jmenuje se Mahur a neumí anglicky ani jedno slovo. Než mi to Daniel všechno vysvětlil, Mahur si z jeho koše vybral asi 4 takové hodně barevné rybky, mávl na mě mačetou a zase jdeme.

Doma na dvoře zavolá (asi):

• „Vedu vám Muzungu, našel jsem ho na pobřeží.“ 

Posadí mě na tvárnici na dvoře, přinese obrovskou mísu s vařenými banány a k nim nějaké malé grilované (vcelku) rybičky. Kousek dál u ohniště mezitím droboučká bábinka kuchá ty barevné, které přinesl.     

Za pár minut je na dvorečku velikosti kuchyně v paneláku asi půlka vesnice. Všichni chtějí vidět bláznivého Muzungu, co chce obejít celý ostrov Ngazidiju pěšky. Přijdou, něco zamumlají a pak jsou nemilosrdně vytlačeni zástupem tlačícího se davu zpátky na ulici. Zhruba v polovině procesí je další co „umí“ anglicky. Vystrkají ho z davu, dostane tvárnici, banán a úkol překládat. A už to jde ráz na ráz:

• -           Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Jak se máš? Co tu děláš?

Tím jeho slovní zásoba končí. Když totiž přeloží: „Standa, z Čech (neptej se mě kde to je, říká, že v Evropě), Dobře. Eeeee????“ dojde zase na posunky a tápání mezi francouzskými slovíčky.

Když jsem je přesvědčil, že doopravdy nemám žádný jiný cíl, než jít pěšky kolem ostrova, je mi fajn a všechno, co potřebuji, si nesu v tom miniaturním batohu, nechají mě dojíst rybu s banánem, načepují mi z bazénku na dvoře vodu a Daniel s Mahurem mě vyprovodí až za vesnici.

"Vejdem se", říkám já. "Děkuji kluci za všechno." Oni se na mě vesele a přátelsky zubí. Ale při loučení jsou, i přes ten široký úsměv, v očích trochu smutní.  

Nemáme společný jazyk, abychom si popovídali, ale myslím, že jim rozumím, když tam tak rozpačitě stojí a mávají mi do západu slunce. Jsou o polovinu života mladší než já. Žijí den za dnem na svých rybářských loďkách, které jim a jejich rodinám dávají jídlo každý den a když se zadaří a povede se jim něco prodat, taky něco navíc. Ale jako každý kluk mají v očích tu chuť, sen a touhu. Jít do světa, na zkušenou, za poznáním nebo dobrodružstvím. Kousek dál, než kam se dá dopádlovat na malé piroze s vahadlem. Jenže z tohohle ostrova žádná cesta nevede, ne pro rybáře z malé vesnice na pobřeží. Ale obejít ostrov, to by možná šlo.

Tak to si možná mysleli. Možná jenom to, že jsem bláznivý turista a vítaná změna v šedi řady stejných dnů. Kdo ví? Já o tom budu přemýšlet někdy později. Teď musím najít nějaké místo na spaní. Ideálně pod střechou, protože nad mořem je duha a nad sopkou se blýská. V noci bude pršet. Jestli ne mnohem dřív.

25. 2. 2017

Africká zima

Nejdřív jsem tu knížku prožil, den za dnem a ve stejném horku, o jakém se v ní píše.

Pak jsem si s jednodenním zpožděním v deníkovém záznamu pročítal, jak ty stejné dny a stejné události prožívá někdo jiný.

A včera jsem se tam vrátil. 

Na křtu Africké zimy, nové knihy Tomáše Šebka, jsem u doprovodné videoexkurze po nemocnici a základně v Agoku jenom přetěžko zatlačil slzu zpátky do pravého koutku. Každá mise zanechá stopu a ta první se prý zaryje obzvlášť hluboko. A ve mně se včera tenhle hluboký zářez bolavě pateticky probral k životu.

Naštěstí.

Od května, kdy jsem se vrátil, jsem nenapsal ani čárku. Pokoušel jsem se o to hned první dny, ale z poznámek ze zpáteční cesty se mi ze dvou rukopisných stran poznámek nepodařilo dát dohromady ani odstavec. Dokonce se mi nepodařilo ani „jenom“ z rukopisu přepsat moje hotové vyprávění z „odpočinku“ na Komorách. Nešlo to.

Až do dneška. Včera večer se kniha křtila pískem z pouště a jak se tak sypal ze sklenic nejčastěji užívaných na novoroční přípitek (a v jiném prostředí ještě na moč pacientů), dosypal se i s mých přesýpacích hodin odměřujících čekání na konec příběhu.

Knížka je prodaná, celý náklad je prý už mezi novinkami malých i velkých knižních obchodů. Taky je na e-shopech a v metru na Floře jsem viděl reklamu na Africkou zimu. 

Tomáš mě v ní nekriticky chválí a jenom díky tomu, že se při podobných glosách narvaný sál kina otřásal smíchem, oba (a teď i vy) víme, že je to vlastně absurdní nadsázka. Takže doopravdy to vlastně myslel jenom na straně 275.   

Po cestě domů a před spaním jsem si přečetl část z půlroku mého života znovu. Je to čtení na jeden nádech až do čtyř do rána. Jestli jí plánujete pod stromeček, kupujte rychle, nebude.  Možná pak to čtení nevydrží ani do Štěpána, ale i tak. 

Ano, je to typický Šebek, litry krve, kýble hnisu. Ale taky je za tím skalpelem na dřeň obnažená realita života na misi a vypreparovaná sonda z pod slupky tvrdého chirurga, co podle knihy dusá středem chodby a umí zařvat. Já to nezažil ani neviděl zdálky, jestli to umí, musel to doma zkoušet před zrcadlem jako roli do seriálu.

Včera večer se písek dosypal a já znovu otevřel dveře k posledním dvěma příběhům. Za půlrok ve mně překonaly fázi patetické lítosti i cynického sarkasmu. Včera mi došlo, že už je zvládnu napsat a pak i tečku za svým příběhem.

Potom to pošlu do Paseky, a když to dobře dopadne, třeba si i ti včerejší diváci v kině časem přečtou, co všechno neumím já a jak ten Tomáš strašně kecá.   

Včera mi přišla zpráva z Agoku od Angela z lékárny, kdysi dětského vojáka, dnes skladníka a také kněze v kostele Madig Two. „Thank you for being Leader. You was been born as a Leader,  God Bless you and we are saying thanks and praying for His will He brink you here again.“

Beru jí s rezervou, protože vím, že v umění řečnit a používat velká slova dinkové vynikají. Když ale odmyslím tu sílu slov a přeložím jí do lakonické češtiny, říká „byls dobrej, přijeď zas“. Myslím, že podobně by Tomášovi poděkovali i ti "jeho" kluci.

Tomáši Ořezávko, děkuji. Bylo a pořád je mi ctí.

A jestli jsem ti 49. mise chyběl, bylo to určitě ten večer, kdy jsem se strachem (jo, bál jsem se) počítal ty zkracující se 2 vteřiny mezi hromem a bleskem, zamčený skálou za zády a vysokým přílivem na bezejmenné a ztracené plážičce ostrova Anjouan. Tenhle příběh taky dopíšu, o ryzím mindfullness. Na SMS, kterou ti ráno pošlu: „Ještě nejsem mrtvej“, jsem se těšil celou noc.

Komory 7 - Nejromantičntější místo na zemi

a jak jsem tam nedoplaval. 

Vstával bych se sluníčkem, ale za mraky ho není vidět. Je brzy, sotva se šedavě rozednilo. Zabalil jsem ložnici a vyrazil za dalším lovem snídaně. Vesnice nebude daleko, slyšel jsem kokrhat kohouty.

Když jsem se prodral džunglí zpátky na cestu, lekli jsme se navzájem. Já a nějaká teta s plným pytlem na hlavě. Vůbec nechápu, kde se tam vzala. Před půl hodinou byla tma, že nebylo vidět na krok a ona jde z té strany, jako já včera, k vesnici 2 hodiny rychlou chůzí. Vůbec to nechápu.

Za dvacet minut jsem byl ve vesnici a za dalších 5 přesně u té kamenné lavičky, na které jsem se včera ráno snažil popadnout dech. Je to ta stejná vesnice, jen jsem přišel z jiného konce.

A protože začíná pršet, neváhám ani chvilku a přijímám pozvání na verandu protějšího domu. Není to žádný májový deštík, ale pořádná průtrž. Domácí koukají z verandy do provazů deště, a abych si při koukání s nimi udělal pohodlí, přinesli mi na verandu další židli. Nemluvíme společným jazykem, jen mlčky pozorujeme živel. Ze střechy z vlnitého plechu crčí potoky dešťové, tak čerpám do všech čtyř lahví. Dvakrát.

Pak se průtrž změnila na drobné mžení a já se pustil z toho kopce, do kterého jsem si včera udělal náskok před dětmi. Z asfaltky je mělký potok, takže se ani nesnažím vybrat nějakou cestu suchou nohou a po kotníky se brodím.

Ještě nebylo ani devět hodin a byl jsem zpátky na křižovatce nad kráterovým jezerem – šestihodinový výlet přes kopec do Koua a dvouhodinová procházka po rovině při cestě zpátky. Dávám se doprava, na tu cestu, co vypadala, že je polní. Není, jen jak tam postupně ubývalo asfaltu a přibývalo děr, rozhodli se pro generální opravu a místo asfaltování jen udusali válcem tu černou antuku, co zbyla po rozdrcení lávové strusky. 

Cesta je prach a štěrk a taky samá díra…

Za hodinu jsem v další vesnici. Těsně před ní se asi na stometrovém úseku činí parta asfaltérů. Nejde mi to na rozum, protože vyasfaltovali jenom ten krátký kousek a skončili zhruba deset metrů před označením vesnice. Dál za cedulí je to zase klasický tankodrom.

Sotva míjím první dům, změní se mžení, které mě provázelo s malými přestávkami skoro celou cestu, v další prudký déšť. Mávají na mě asi tři ženské, co na verandě probírají celou ves a předstírají u toho vyšívání. Že drbou je jasné, i když nerozumím ani slovo. Vypadají přesně jako tetky na vsi před konzumem, co už mají nakročeno domů, ale ještě si musí doříct pár slov (kdo nezná, tak myslím, že v Troškových filmech je to častý motiv). Já se do konverzace (logicky) moc nezapojuji a do svých čtyř půllitrovek čepuji ze střešního vodopádu další vodu – tu, co jsem natankoval v Ouziu při prvním dešti, jsem vypil po cestě.

Když déšť polevil, největší vesnická drbna (to se pozná, stála na odchodu a napůl v dešti mimo verandu už dobře 10 minut, jen musela ještě něco doposlechnout) na mě mávla, že jdeme. Moc jsme si toho neřekli, ale že mám hlad, pochopila z posunků. Koukla někomu do dvora, přeskákali jsme nejhlubší louže a za padesát komorousů jsem měl 2 lívance rovnou z něčí kuchyně. Nabízeli mi ještě mražený jogurt, ale byl tak podivně růžový, že jsem odmítnul. Navíc jsem ráno nezabalil ty čtverečky z banánového listu ze včerejška.

Pak mě paní ještě doprovodila na náves, cestou mě ukazovala všem kolemjdoucím, a na ty, kteří okolo nešli, volala do oken. Vyprovodila mě až za vesnici, popřála mi šťastnou cestu a šla okopávat špenát. Já dorazil druhý lívanec a jak mě opouštěl hlad, začínalo mi trochu vadit, že je to těsto trochu kyselé. Ještě to nebyl opravdový hlad.

V dalších vesnicích, všechny další dny už to bylo jako přes kopírák:

   

• -         Salam alejkum, Bon žůr, neumím francouzsky.
• -      To nevadí, já tě doprovodím.

Vždycky se ke mně někdo přidal, asi aby měl v životopisu: „Doprovodil jsem Muzungu.“ Ale má to výhodu, naučili mě poznávat, kde se dá něco koupit. Obchody totiž nevypadají jako obchody, spíš jako kůlny na uhlí. Ke koupi je mýdlo, kredit do mobilního telefonu, knot do benzinového vařiče a teplá Coca Cola. Když mají v kůlně lednici, nabídka se rozšíří o mraženou Coca Colu.

Za vesnicí je za palmovým hájem vidět cestu k moři a široký zlatý jazyk pláže. Celá jenom pro mě. Nikde nikdo. Na lávových kamenech jsem rozložil všechno oblečení, protože jinak nemá šanci uschnout. Buď je mokré potem, nebo deštěm. 

Sotva jsem tu lávovou sušárnu zprovoznil, kde se vzal, tu se vzal, z vody se na břeh brodí rybář. Nalovené ryby má v takovém košíku upleteném z palmového listu. Nechce se mi jít do vody a nechat tu všechny svoje věci jen tak volně ložené, ale rybář mi to dilema vyřeší, když opře košík s rybami (a větší částí chobotnice) mezi balvany a jde do vody se mnou. Asi nemá toho koupání dost. Přitom má na sobě tepláky, triko s dlouhým rukávem, bílé holínky a na čepici přilepené chapadlo z chobotnice. Když jsem se ho zeptal, jak ty ryby chytá, vytáhl z kapsy klasickou pytlačku. Cívku vlasce, háček, olůvko. My chytali na rybníku ze břehu a měli jsme ještě splávek, on se místo toho brodí po ramena ve vodě.

Když nepočítám učitele z Koua, umí anglicky asi nejlíp z lidí, co jsem zatím potkal. Takže si trochu pokecáme:

• -          Já jsem turista z Evropy, on rybář z vesnice.
• -          Já mám dvě dcery, on dva syny.
• -          Už bude muset domů, čekají, co přinese k obědu.

A tak šel. 

Já zůstal u sušení triček, koupání se v oceánu a přemýšlení, jak daleko je to asi na ostrůvek přede mnou. Kdybych věděl, jak vypadá z ptačí perspektivy, určitě bych na něj přeplaval. Ale zjistil jsem to na satelitní mapě až po návratu.

Až to příště uvidím v prezentaci „Nejromantičtější místa na zemi“, budu vědět, kde to je.

26. 2. 2017