十七 - Poporodní péče

Kapitola by se taky mohla jmenovat  十七  – Okénko pro porodní asistentky (Schváleno pro veřejnost beta čtenáři.)

Ptala jsem se na studium porodní asistence tady – na mojí univerzitě a vůbec. Mají tady obory pro sestry, ale na porodní asistenci je prý nějaké jiná, speciální univerzita. To samé platí pro studium tradiční čínské medicíny (TCM). Ptala jsem se, jestli je možné zapsat si nějaký předmět, alespoň úvod do studia TCM nebo představení TCM, ale prý ne. Pro TCM je speciální univerzita.

Jak už jsem psala, profesorka se stala babičkou. Ukazovala mi fotky a videa. A ptala jsem se.
Na všechno možné.

Doba hospitalizace po porodu je zhruba stejná jako u nás. Holčička se narodila 5. 1. večer a 8.1. ráno je propustili. Měsíc budou v „mother and baby nursing home“ (ošetřovatelský dům pro matky a novorozence), protože se o ně nemá kdo starat. Všichni prarodiče pracují. Tatínek miminka může kdykoliv přijít a může tam spát. Prý mají k dispozici 2 místnosti. Na Čínský nový rok už budou všichni společně doma – jsou prázdniny. (Tak jsem zvědavá, jestli budu opravdu slavit s nimi.) A potom prý budou mít „babysitter“. Maminka miminka studuje Ph.D. – nemám tušení, jak moc bude doma s miminkem a jak moc bude studovat.

Ego a srdce porodní asistentky podporující kontaktní rodičovství pláčou. (Ale co se dá dělat.)
Mateřská v Číně je necelého půl roku, poté nastupuje maminka do práce a o děťátko se stará většinou babička (matka otce) někdy matka matky.

Někdy se babička nastěhuje do rodiny rodičů, předpokládám, že většinou, někdy děti bydlí u prarodičů a domů chodí „na návštěvu, na víkendy“. Myslím, že je to strašné. Odtrhnout mámu od dítěte, když mu není ještě ani půl roku a zároveň to trhá rodinu/vztah prarodičů, když se babička odstěhuje k mladým, aby se mohla starat o vnouče.

Znovu jsem si uvědomila, jak se doma máme dobře.

Na názor místních jsem se moc neptala, spíš jsem sháněla informace a pokládala otázky, abych věděla, jak to funguje. Mám v plánu se ptát dál. Co si o tom myslíte Vy?

Update; novinka. Zjistila jsem, že Bin G bydlí nejenom s maminkou manželky, ale že s nimi bydlí i tatínek. Tak mi to udělalo radost.

Novinka nejnovější: 24.1. jsem zjistila, že někdy s nimi bydlí maminka, někdy tatínek, někdy oba. To je matoucí. Zvláštní. Podivné. Všelijaké. Všechno.

Další příklad je spíše smutný, pro mě rozhodně. Jeden z PhD studentů z naší skupiny má roční holčičku. Vídá ji jednou za 14 dní. Přibližně. Pochopila jsem, že jeden víkend zůstává tady na kampusu a pracuje, další víkend jede rychlovlakem do města, kde bydlí a pracuje jeho žena a další den spolu jedou autem do města/vesnice, kde bydlí její rodiče s jejich dcerou. Ptala jsem se, jestli ona vídá malou častěji. Prý ne, protože se tam musí jet autem a ona musí pracovat a, a, a...

Příběh z pohledu tatínka je smutný, příběh z pohledu maminky je extrémně smutný.

To je, jak to vidím já. S maminkou jsem nikdy nemluvila, a po tom, co jsem se dozvěděla tohle všechno, toho bylo dost i na mě, natož abych se ještě ptala na pocity tatínka. Oh! Vlastně jsem mluvila s maminkou, jednou, videochat a to jsem jí toho moc neřekla a netušila jsem, že mají holčičku. Dozvěděla jsem se jen: „To je moje žena. Zamávej a pozdrav.“ (Ne rozkaz, ale přání s úsměvem na tváři.)
Ehm. Takhle se člověk dozví, že je někdo ženatý.
Život je plný překvapení.

Třetí příběh: GZL, PhD studentka, bydlí v bytě. (Ne na koleji.) Sama? S maminkou. Maminka se přistěhovala, aby se o ní mohla starat a tatínek bydlí v rodném městě a jednou za čas (jednou za měsíc až dva) přijede na návštěvu. (Nepovažuji tohle za mamahotel ani mamánkovství, proč přesně to mají zařízené takhle, jsem zatím nezjistila.)
Celkově je tady mateřství, rodičovství a péče o děti úplně jiná. Alespoň tak to teď vnímám.

Zmínila jsem se o videu – miminko dostávalo mléko na lžičce a na dalším videu z láhve. Chtěla jsem se zeptat na kojení, ale v danou chvíli mi to nepřišlo vhodné, tak jsem si dotaz schovala na jindy. (A bylo mi z toho smutno/úzko.)

Umělé mléko je tady prý drahé, dražší než v Evropě. Nejspíš dobrý byznys.

Pozitivní zpráva – nosí. Většinou v ruce, občas v takovém nosítku, které se mi vůbec nelíbí. Kočárky používají také, ale rozhodně jsou méně časté než miminko v náručí. Často vezou v kočárku nákup, batoh, všelijaké jiné věci a miminko nesou v náručí.
Nosí nejenom miminka, ale i starší děti. Třeba tříleté. Spící. V náručí. Je zajímavé, kolik spících dětí v náručí potkávám cestou po městě.

Dneska děkuji Chilli. Mohla bych dlouho děkovat za všechno, co už pro mě udělala – například mi celkem často překládá, kolik mi toho pověděla, vysvětlila, ukázala...
Podrobněji, snad, jindy.

Děkuji dopředu. Za to, že mě vezme k sobě domů a budu moct (téměř) týden žít v čínské rodině. Těšíme se obě. Máme v plánu vařit, potkávat lidi, doufám, že budeme mít čas na nějaký film.
Těším se na společně strávený čas. Na návštěvu, na cestování, na život v rodině. Na vaření, na jiné jídlo (jídla se upřímně trochu bojím, doufám, že mi bude chutnat, protože jinak budu hlady).

Těším se na všechno nové a zároveň se trochu bojím všeho neznámého.

Pro pobavení jsem se ptala Chilli, která s mojí návštěvou nejspíš počítá poslední...měsíc/několik týdnů, jestli se ptala rodičů, jestli si mě může přivézt domů.
„I forgot.“ (Zapomněla jsem.)

Ten den večer volala mamince a maminka jí řekla, že jí koupí novou postel. To mi přišlo jako rozkošnost. (Ptala jsem se, jestli novou postel potřebuje, říkala, že si myslí že ne, že ta stará je v pohodě. Ptala jsem se, jak dlouho jí má a povídala, že si nepamatuje, že by někdy měla novou, takže nejspíš od doby, kdy byla žákyní základní školy.)
Bude mít na týden ségru, kterou nikdy neměla, protože #Politika_jednoho_dítěte
Spousta studentů, kterých jsem se ptala jsou jedináčci, ale ne všichni. A jedna slečna má sourozence dokonce 3.

Pojedeme 28.1. odpoledne, autem s jejím bratrancem a jeho ženou. (O kterém ale mluví jako „my brother“ můj bratr, což je značně matoucí. Čínští spolužáci všeobecně mluví o svých bratrancích a sestřenicích jako o „sister“ a „brother“.)

Kdy se budu vracet zatím přesně nevím, ale profesorka mi napsala, že na Čínský Nový Rok si vezme volno a má v plánu pozvat všechny (její) zahraniční studenty (4), k sobě domů, abychom nový rok přivítali společně s její rodinou.

Čínský Nový Rok je 5.2.2019

Každá mince má dvě strany a celé tohle odjíždění na prázdniny je bittersweet. (Chutná hořkosladce.)
Kampus se vylidňuje, lab je prázdnější a prázdnější a mně je úzko. Nerada (o)pouštím lidi. Já vím, že se vrátí(m), ale připomínám si tím i další odcházení. Červencové.

Vrátím se? Nevím.
A ptají se.
Všichni.
Pořád.

十六 - Novoroční bilance

Bylo nutné se na mnohé adaptovat. Celý můj pobyt by se od samého začátku dal pojmenovat jako „Velká čínská neznámá“.

Počasí
V létě příliš horko, v zimě příliš zima, alespoň pocitově. Teploty v létě jsou vyšší než u nás, v zimě je tady o něco tepleji, ale pocitově je tu o několik stupňů chladněji než ukazuje teploměr, všichni zahraniční studenti se shodují na tom, že doma nám při stejných teplotách není taková zima. Jako důvod označujeme vysokou vlhkost vzduchu.

Sníh je tady spíše vzácnost. Sněžilo jednou a sníh vydržel 3 nebo 4 dny. Zato ale často prší. Číňani milují deštníky. Nosí je téměř pořád. Buď jako slunečník nebo jako deštník. Nosí je i když jen lehce mrholí.

Znečištění vzduchu už zase dosahuje hodnot kriticky ohrožujících zdraví. Někteří lidé nosí masky, někteří se snaží zůstávat uvnitř, někteří to neřeší.

Komunikace s domovem
Facebook, Youtube, Instagram, WhatsApp a prakticky všechno od Google jsou blokované. Teď mám poměrně spolehlivou VPN, ale jsou chvíle, kdy se stejně k ničemu nemůžu připojit. Navíc ve chvíli, kdy zapnu VPN, internet znatelně zpomalí.

Email na seznamu ze začátku fungoval, po týdnu nebo dvou mi na WiFi na koleji fungovat přestal, v pracovně funguje, většinou.

Rodiče, sestra a babička si proto nainstalovali čínskou komunikační aplikaci WeChat, abychom mohli lépe komunikovat.

Většinu času se mi nestýská, Vánoce byly výjimkou. Dlouho jsem tvrdila, že mi vůbec nevadí, že nebudu doma, že se ráda vyhnu všemu tomu shonu a stresu, ale nakonec mne všudypřítomná vánoční nálada na sociálních sítích a výzdoba a komerce, které dorazily do Číny, přestože pro ně tyto svátky nic neznamenají, dostihly.

Přátelé a známí tady
26.9. jsem (konečně!) byla seznámena se svojí profesorkou. Denně chodím do lab (spíše pracovna než laboratoř, laboratoř je tady také, ale chodíme sem zejména pracovat na počítačích, pokud probíhá nějaký experiment, většinou probíhá v jiné budově). Ano, denně. Sobota a neděle, pro mnohé/některé pracovní den jako každý jiný. V lab trávím většinu času, studenti a učitelé z mojí „lab group“ jsou jako rodina.

Na Číně a místních lidech se mi líbí bezprostřednost, přímočarost a otevřenost. Studenti, učitelé, profesorka, další zaměstnanci (IT technik, účetní) dělají všechno společně. Společné jídlo. Společně na výlet. Společně na konferenci. Společně na karaoke. Společně do hospody.

Poznámka k otevřenosti: Nemají problém vyjádřit názor. Takže se člověk snadno a často dozví, že je tlustý a měl by zhubnout. Korunoval to Bin G, když na Nový rok prohlásil, že ségra je (ještě) hezčí než já.
Hm. Tak dík, no.

Kamarády mám mezi mezinárodními studenty na koleji, čínskou skupinku v lab a několik známých a přátel z přednášek, na které jsem docházela na jinou univerzitu. (opět mezinárodní studenti)
Myslím si, že kamarádů a známých mám víc, než na kolik mám čas, ale lepší je si to nemyslet, protože ono se to pak obrací proti mně a když někoho potřebuju/chci sehnat, nedaří se.

Škola
Uplynulý semestr jsem chodila na přednášky na dvě university. Na Hunan Normal University to byly anatomie, histologie a embryologie.  Na mojí univerzitě kurz Cryobiology & Biobankology.

V  Biobankologii jsem se dozvěděla nejvíc nových věcí. Jednak proto, že je to pro mě úplně nový předmět, zatímco anatomii a embryologii už jsem měla, jednak proto, že to byl kurz v angličtině a přiletělo nám přednášet několik zahraničních odborníků v oboru, profesorů,  kteří kromě večerních přednášek v kurzu měli odpolední přednášky navíc a se kterými jsem trávila volný čas, takže jsem měla příležitost dozvědět se něco navíc.

Třešničkou na dortu vědomostí byla účast na ABC 2018 (Annual Biobanking China) – konference ve městě Shenzhen. Konference probíhala v národní genové bance, jeden z večerů jsme měli exkurzi, kdy jsme mohli skrze prosklené stěny nahlédnout do laboratoří a cestou jsme prošli nějaké pracovny.

Mluvila jsem o lab. Kromě místností, kterým se říká kancelář nebo pracovna tady na univerzitě právě vzniká biobanka. Moje profesorka má projekt na založení biobanky, proto se mnoho informací, práce a přednášek točí právě kolem biobanky. Několikrát jsem viděla přijímání vzorků – převážně krev a nádorová tkáň. Zúčastnila jsem se natáčení televize, ale to bylo spíš pro dojem a efekt, protože v den, kdy televize přijela, jsem v místnosti se vzorky byla poprvé. V ten den bylo v místnosti asi 5 mrazáků, dnes je jich tak třikrát tolik.

Jednou jsem pipetovala krev, to mě bavilo. Je zajímavé vidět, co se s krví/močí děje po tom, co ji porodní asistentka nebo zdravotní sestra pošle do laboratoře. I když tahle laboratoř pro příjem a uskladnění se jistě v mnohém liší od diagnostické laboratoře. Myslím si, že to nám (asistentkám) doma trochu chybí. Vědět a vidět, co se s krví, močí, vzorky děje po tom, co je předáme někomu, kdo je odnese do laboratoře nebo pošleme potrubní poštou. A zejména v tomhle případě si myslím, že vidět znamená mnohem více než slyšet/číst.

V nemocnici jsem byla zatím dvakrát. Jeden ze studentů mojí profesorky studuje magisterský obor v kombinovaném studiu, zároveň pracuje jako lékař v místní nemocnici. Dělá „kolečko“. Prosincové oddělení popálenin jsem zmeškala, ale byla jsem se s ním podívat v „cell culture room“, kde probíhají studentské experimenty. Bylo to místo s největší čistotou a sterilitou (nebo alespoň snahou o ně), které jsem tady zatím viděla, ale Yaniho roztržitost, kdy zkumavky desinfikuje alkoholem a místo jednoho nebo dvou stříknutí jim věnuje 10, jenomže se nedívá, takže alkohol stříká do prostoru místo na zkumavky, má za následek to, že „jeho“ buňky mají buď infekci, nebo umřou.
Vědec na baterky.

Podruhé mě na jeden den pozval na „návštěvu“ na oddělení kardiologie a provedl mě oddělením. (Více tady)

Profesorka říkala, že tento semestr budu mít přednášky a příští semestr bych mohla „follow some doctors in the hospital“. Musím se jí na to zeptat znovu. Teď je takové období, že se všichni těší na prázdniny a na to, že pojedou domů a přijde mi, že všichni melou z posledního a nic moc se neděje. 2 týdny do prázdnin.

Taky se chystám domů. Trochu později než ostatní. Přiletím 9.2. a zůstanu do 9.3. Později proto, že chci na Čínský nový rok zůstat tady a být svědkem a účastníkem oslav. Profesorka říkala, že bych mohla slavit s ní a její rodinou, na to se také musím zeptat. Poslední dobou se nevídáme příliš často – jsme obě dost zaneprázdněné, profesorka rozhodně víc.

Jedním z důvodů je, že se 5.1.2019 stala babičkou. Má vnučku. Holčička má zatím přezdívku 小芋儿 (little taro daughter), jméno ještě není jisté. Ptala jsem se, kdy musí mít miminko jméno, říkala že až půjdou rodiče pro papíry (předpokládám, že rodný list).

- A kdy pro ně půjdou?
- Nevím, asi až vyberou jméno.

Hm. Tak dobrá.

Ve čtvrtek odpoledne (10.1.) jsem potkala Dannyho (otec) v pracovně a rovnou se zeptala, jestli už má malá jméno. Říkal, že ne, že je strašně těžký vybrat. (A to se rozhodují mezi dvěma.) Ptala jsem se, jestli mají nějaký limit.

Mají. 28 dní.

Když jsem se ptala, co je taro, řekli mi "vegetable" (zelenina). Maminka té malé to prý jedla v těhotenství skoro pořád. Takže jsem toho věděla jen o málo víc, než před tím. Pro přesnější informace máte Wikipedii, já tátu:

Taro je stará kulturní rostlina Kolokázie jedlá z čeledi Áronovité. Její hlízy váží i 5 kg a tvoří součást tradičního jídelníčku v Asii a Africe. Hlízy se vaří, pečou, smaží, suší a melou na mouku. Vyrábí se z nich škrob s lepšími dietetickými vlastnosti než třeba bramborový. Smetanová dužina má jemnou chuť. Při vaření měkne až rosolovatí. Dá se přidat jako zelenina do polévky, připravit jako kaše nebo příloha k masu. Taky se z ní dají připravovat sladké dezerty. Řapíky a mladé listy se jedí jako salátová zelenina.

Já bych takovou přezdívku nechtěla. Ani Hlíza ani Kolokázie.


Děkuju Dewi. Za kufr. Za cupcake. Za noční návštěvy. Rozhovory. Smích. Za dnešní snídani (čokoládový dort). Za "normální" jídlo, jiné jídlo, dobré jídlo. (Ve chvíli, kdy jsem opravdu, opravdu potřebovala změnu, protože v jídelně mi "nechutná" - nedostatečně na to, aby to bylo přijatelné. Ale! Nechutnalo mi ani v restauraci...)
...jen se, vzhledem k nočním návštěvám, budu muset vyhýbat váze větším a větším obloukem. Znáte přeci Číňany, už jsem vám to říkala, nemají problém vyjádřit názor. Člověk se snadno a často dozví, že je tlustý a měl by zhubnout.

十五 - Vánoce a Nový rok - daleko od domova

Momentálně se mi daří všelijak.

Opět zápasím s rozhozeným spánkovým režimem. Jsem lehce nachlazená, venku je zima, uvnitř mnohdy také.

Ústřední topení tady nemají, topí se klimatizací. Žere to neskutečné množství elektřiny a místnost rychle vychladne. Podlaha je studená, zdi jsou studené ...

Přednášky a cvičení skončily na konci prosince. Vánoce se tady neslaví, Nový rok ano, jestli více či méně než doma, nedokážu posoudit. 1.1. mají státní svátek.

Na Štědrý den jsem šla na přednášku z anatomie. Večer jsem volala domů, spojila se s rodinou u stromečku, bylo to milé, ale zároveň zvláštní a měla jsem potom divný pocit. Částečně proto, že na pokoji bydlím sama. Je zvláštní dívat se na fotky (od rodiny a přátel), kde jsou všichni pohromadě, a číst vřelé zprávy z domova, zatímco člověk sedí sám ve studené místnosti a ví, že nemůže opustit budovu koleje, protože ve 23:00 "ají" zamkne dveře, klíč si vezme do pokojíčku a jde spát. Nikdo dovnitř, nikdo ven.

Konec pesimistické části. Už je to pryč. I taková zkušenost je potřebná, aby si člověk uvědomil, co má doma. Jak věci, které považuje za samozřejmé, samozřejmé být nemusí.

Čínský lid je velice vynalézavý a důmyslný, co se prázdnin týče. Státní svátek - Nový rok 1. 1. 2019 vyšel na úterý. Ale komu by se chtělo v pondělí do práce? Den volna navíc nedostanou, proto, alespoň na akademické půdě, je sobota den, kdy se konají přednášky, testy, učitelé jdou do práce - normální vyučovací den.

Výměnou za to mají 3 dny volna, přesněji 3 dny pohromadě. Neděle (30.12.), pondělí (31.12.) a úterý (1.1.). Většina mojí lab group vyrazila na výlet & krátké školení do Zhuzhou.

29. 12. začal padat sníh a přes noc nasněžilo požehnaně. Ranní cesta sněhem s kufrem (malým, ale na 3 dny stejně příliš velkým) z koleje na místo setkání byla celkem za trest. Sníh se balil na kolečka a na to, aby kufr fungoval jako boby, bylo sněhu zase moc málo.

Bylo ho ale dost, aby na silnicích ochromil a značně zpomalil dopravu. Bylo nemožné sehnat taxi, které by nás odvezlo na vlakové nádraží. Vyrazili jsme tedy na další dobrodružství s kufrem ve sněhu, pěšky na nádraží. Nakonec jsme se sice dočkali auta, ale po příjezdu na vlakovou zastávku nám paní na přepážce řekla, že jízdenky už nám nemůže prodat, prý kdybychom přijeli o 10 minut dříve ...
Absolvovali jsme cestu metrem na hlavní vlakové nádraží, kde byli snad všichni. Celé město. Všude davy lidí. Fronta na lístky téměř nekonečná. A když se nám nakonec podařilo vyzvednout lístky, zjistili jsme, že všechny vlaky mají velké zpoždění.

Prostě ráno na ránu.

Pokračování výletu mělo znatelně lepší průběh. Byli jsme na exkurzi, na večeři, večer jsme se sešli na největším pokoji v hotelu a hráli jsme hry, převážně karetní. Čtyři lidé hráli celý večer mahjong. Já si ho vyzkoušela následující den a těším se, až budu mít příležitost zahrát si znovu.

Další den jsme si mohli ráno přispat, vstávat jsme museli až na oběd. (Hana důmyslně vstala na snídani, během snídaně zmrzla - bylo tam jen o malinko tepleji než venku. Po snídani jsem se vrátila na pokoj, slečny spaly, mně byla zima, převlékla jsem se zpátky do pyžamka, zachumlala se pod peřinu a spala jsem dál.)

U oběda

Zbytky po jídle

V Číně mají rádi velká společná jídla u kulatého otočného stolu, objedná se poměrně velké množství pokrmů, každý je okulibě naservírovaný a postupně se přinese na stůl množství zeleniny – syrové i vařené, několik druhů masa, tofu (milují tofu a existuje snad 100 druhů tofu – různí se přidané ingredience, výroba, příprava. Mají například krvavé tofu, měkké tofu, uzené tofu, tvrdé tofu...) polévka, dezert a všechno to koluje a každý si do svojí mističky nandá, co mu chutná. Nevýhoda takových obědů je, že se člověk často přejí a po jídle stejně zůstává mnoho zbytků, které končí v koši...


Pro provincii Hunan jsou typická velmi ostrá jídla. Všechno jídlo je pálivé a neskutečně mastné. Většina jídel vyloženě plave v oleji. Na pálivá jídla si postupně zvykám, ale stejně se občas stane, že po pár soustech začnu slzet a každou chvilku si musím otřít nos. Navíc rudnu, takže se mi spolustrávníci smějí... A občas mi ještě drze řeknou, že to přece není pálivé...

Tzv "Hot Pot" v nádobě uprostřed se namáčejí/vaří různé "dobroty" - většinou vnitřnosti

Po obědě jsme se vrátili na hotel a pak se přesunuli do nákupního/zábavního centra, kde někteří nakupovali, někteří zhlédli film a někteří hráli kulečník. Pak na večeři a po ní přesun na karaoke.

Karaoke neboli KTV je oblíbená čínská zábava. Také je to dobrý byznys, protože jen pronájem místnosti stojí slušnou sumu a snacks (popcorn, oříšky, ovoce) a nápoje, zejména pivo stojí nejméně 3x tolik, co v supermarketu.

Prozpívali jsme se k půlnoci, připili si pivem (mně pivo nechutná, takže jsem si připíjela vodou v PET láhvi) a otevírali jsme 红包 hóng bāo - red packets - červené obálky. Jsou známé především pro Čínský nový rok, kdy v papírových červených obálkách dostávají děti peníze. My jsme otevírali červené obálky v aplikaci WeChat (čínská sociální síť).

Zajímavé je, že odesílatel pošle sumu peněz a určí, kolik příjemců se má o danou sumu rozdělit a aplikace/software/internetoví skřítci náhodně rozdělí sumu mezi příjemce. Snadno se může stát, že někdo obdrží 1 yuan a někdo 35 yuanů.

Před 1 ranní jsme se vrátili na hotel a opět hráli hry až do ranního kuropění.

Mezinárodní Silvestr po čínsku.

A poděkování? Nechtěla jsem děkovat, protože to není velký díky. Ale malý díky, taky díky a i malinký děkuju se počítá.

Děkuji Joel (anglický jméno, neskloňuju) za radu, pomoc, informace a za to, že mi otevřel oči, i když se teď musím dívat na něco, co jsem snad raději vidět (a vědět) nechtěla.