Druhý pohled

Nemůžu usnout. Pořád přemýšlím, jestli nemám přece jenom vyšplhat nahoru tou pěšinou, dokud ještě neprší. Ale na moři, asi kilometr od břehu, pořád ještě svítí lucerničky rybářských lodí a zatím stojí na místě a nechystají se přistávat. Uvěřím jejich odhadu počasí a rozhodnu se usnout. Líp se to ale řekne, než udělá. Marně se pokouším usnout, když se najednou v korunách stromů nade mnou zase rozsvítí tisíce světlušek. A taky se občas ozve cikáda. V tu chvíli si řeknu si, že to bude dobré a usnu. Ne na moc dlouho, probudil mě kámen, když docela hlasitě narazil do batohu. Ale už neblýskalo. Podruhé jsem se probudil asi v jednu a jasné nebe bylo plné hvězd. Paráda na nebi. Protáhnu se a pod rukou cítím další kámen, který tam večer určitě nebyl. Je velký jako tenisák a je docela slizký. Nebyl to kámen! Byl to obrovský oválný šnek,  20 centimetrů na délku. Rozsvítil jsem čelovku a bylo jich kolem mě a na mě (!) spoustu. Tuhle noc mě nemůže už nic překvapit. Apat...

Je už úplná tma, oheň po večeři už kvůli nedostatku paliva dohořel. Po noční koupeli si hovím v hamace a naplno využívám výdobytků mobilní datové komunikace. Potřebuji se s někým podělit. Napsal jsem domů a poslal pár fotek. Nikdo ale neodpovídá, tak ještě píšu zprávu pro Tomáše, který by touhle dobou měl balit na cestu domů. Tom odpovídá obratem. Za pět dní končí v Agoku a na zítra chystá místo rozlučkové párty fotbalový turnaj. Taky se mi omlouvá za utopenou zahrádku s rajčaty a ptá se, jak se mám. Z takových mraků by mohlo i zapršet Rajčata kdesi daleko v mojí zahrádce jsou v tuhle chvíli asi to poslední, o co se starám. Tak píšu: -           Jsem uvězněný přílivem na zapomenuté pláži. Sice jsem si to naplánoval, ale teď nejsem úplně rád, že není úniková cesta. Za mnou je skála, přede mnou oceán a čáru nejvyššího přílivu mám přímo pod zadkem. Jestli je to, jak myslím, musím ráno vypadnout za odlivu kolem čtvrté...

Nejdřív jsem tu knížku prožil, den za dnem a ve stejném horku, o jakém se v ní píše. Pak jsem si s jednodenním zpožděním v deníkovém záznamu pročítal, jak ty stejné dny a stejné události prožívá někdo jiný. A včera jsem se tam vrátil.  Na křtu  Africké zimy , nové knihy Tomáše Šebka, jsem u doprovodné videoexkurze po nemocnici a základně v Agoku jenom přetěžko zatlačil slzu zpátky do pravého koutku. Každá mise zanechá stopu a ta první se prý zaryje obzvlášť hluboko. A ve mně se včera tenhle hluboký zářez bolavě pateticky probral k životu. Naštěstí. Od května, kdy jsem se vrátil, jsem nenapsal ani čárku. Pokoušel jsem se o to hned první dny, ale z poznámek ze zpáteční cesty se mi ze dvou rukopisných stran poznámek nepodařilo dát dohromady ani odstavec. Dokonce se mi nepodařilo ani „jenom“ z rukopisu přepsat moje hotové vyprávění z „odpočinku“ na Komorách. Nešlo to. Až do dneška. Včera večer se kniha křtila písk...

Na kolečkové židli na příjmu sedí takový šlachovitě hubený prošedivělý stařík, na Dinka dost malý, maximálně metr sedmdesát. Na pravém kotníku má kouli obvazu se zaschlou krví nebo obalenou krustou rezavého prachu z cesty. Na levé ruce má na viditelně kratším prsteníčku zmenšeninu téhož. Tomáš si nechá přesunout dědu na postel a za proplachování fyziologickým roztokem začíná prostříhávat a odlupovat vrstvy obvazu. Abych jen tak nezevloval, přinesu mu opravdické nůžky místo těch kancelářských, které mu v první chvíli podali. A pak už jenom pozoruji dědulu, jak statečně snáší něžnou péči, kterou jsou všichni chirurgové pověstní. Ptám se postupně tlumočníka, jak se řekne děda, odvážný a statečný. Když už se to chystám lámaně a pochvalně říct přímo tomu rybářovi, tlumočník mě zarazí, že když to není můj děda, nemůžu mu tak říkat, že mám radši říct „strejdo“ a že se jmenuje Dút. Kouknu na něj, zvednu palec a povídám: „Welan kút Dút. Kut dýdt.“ (Statečný strejda Dút. ...

V devět mě probudila ta černá potvora. Gabrielovým hlasem mi oznámila, že na mě čeká u hlavní brány. Po čtyřech hodinách spánku mi chvíli trvalo, než mi došlo, co se po mě chce.  Úplně jsem totiž zapomněl na to, že mě v pátek pozval na oslavu. Na pozvání jako takové jsem nezapomněl, jen mi nedošlo, že příští neděli znamená tuhle neděli. Hodil jsem na sebe sváteční košili, popadl v kuchyni suchou placku a vyrazil jsem. Veškerá ranní hygiena se vešla do letmého pokropení se při napouštění láhve vody na cestu. S česáním jsem se, jako ostatně všechny dny tady, ani nezdržoval. Bez hřebenu to nemá stejně valný význam a já ten svůj doma nějak moc dobře zabalil a ještě jsem ho nenašel. Na odchodu jsem ještě strčil klíče od lékárny do ruky Alfonsovi (to je zdejší šéf celého zdravotnického týmu), kdyby bylo třeba něco urgentně vydat, odnaviguji ho tou vysílačkou, co měla ráno funkci budíku. Jde samozřejmě se mnou. Není to daleko, něco přes dva kiláky. Venku je za...