Druhý pohled

Nejdřív jsem tu knížku prožil, den za dnem a ve stejném horku, o jakém se v ní píše. Pak jsem si s jednodenním zpožděním v deníkovém záznamu pročítal, jak ty stejné dny a stejné události prožívá někdo jiný. A včera jsem se tam vrátil.  Na křtu  Africké zimy , nové knihy Tomáše Šebka, jsem u doprovodné videoexkurze po nemocnici a základně v Agoku jenom přetěžko zatlačil slzu zpátky do pravého koutku. Každá mise zanechá stopu a ta první se prý zaryje obzvlášť hluboko. A ve mně se včera tenhle hluboký zářez bolavě pateticky probral k životu. Naštěstí. Od května, kdy jsem se vrátil, jsem nenapsal ani čárku. Pokoušel jsem se o to hned první dny, ale z poznámek ze zpáteční cesty se mi ze dvou rukopisných stran poznámek nepodařilo dát dohromady ani odstavec. Dokonce se mi nepodařilo ani „jenom“ z rukopisu přepsat moje hotové vyprávění z „odpočinku“ na Komorách. Nešlo to. Až do dneška. Včera večer se kniha křtila písk...

Na kolečkové židli na příjmu sedí takový šlachovitě hubený prošedivělý stařík, na Dinka dost malý, maximálně metr sedmdesát. Na pravém kotníku má kouli obvazu se zaschlou krví nebo obalenou krustou rezavého prachu z cesty. Na levé ruce má na viditelně kratším prsteníčku zmenšeninu téhož. Tomáš si nechá přesunout dědu na postel a za proplachování fyziologickým roztokem začíná prostříhávat a odlupovat vrstvy obvazu. Abych jen tak nezevloval, přinesu mu opravdické nůžky místo těch kancelářských, které mu v první chvíli podali. A pak už jenom pozoruji dědulu, jak statečně snáší něžnou péči, kterou jsou všichni chirurgové pověstní. Ptám se postupně tlumočníka, jak se řekne děda, odvážný a statečný. Když už se to chystám lámaně a pochvalně říct přímo tomu rybářovi, tlumočník mě zarazí, že když to není můj děda, nemůžu mu tak říkat, že mám radši říct „strejdo“ a že se jmenuje Dút. Kouknu na něj, zvednu palec a povídám: „Welan kút Dút. Kut dýdt.“ (Statečný strejda Dút. ...

V devět mě probudila ta černá potvora. Gabrielovým hlasem mi oznámila, že na mě čeká u hlavní brány. Po čtyřech hodinách spánku mi chvíli trvalo, než mi došlo, co se po mě chce.  Úplně jsem totiž zapomněl na to, že mě v pátek pozval na oslavu. Na pozvání jako takové jsem nezapomněl, jen mi nedošlo, že příští neděli znamená tuhle neděli. Hodil jsem na sebe sváteční košili, popadl v kuchyni suchou placku a vyrazil jsem. Veškerá ranní hygiena se vešla do letmého pokropení se při napouštění láhve vody na cestu. S česáním jsem se, jako ostatně všechny dny tady, ani nezdržoval. Bez hřebenu to nemá stejně valný význam a já ten svůj doma nějak moc dobře zabalil a ještě jsem ho nenašel. Na odchodu jsem ještě strčil klíče od lékárny do ruky Alfonsovi (to je zdejší šéf celého zdravotnického týmu), kdyby bylo třeba něco urgentně vydat, odnaviguji ho tou vysílačkou, co měla ráno funkci budíku. Jde samozřejmě se mnou. Není to daleko, něco přes dva kiláky. Venku je za...

A došla šťáva, obrazně i doslova.  Večer nám zhasli a kromě pípání záložních zdrojů pro koncentrátory kyslíku v nemocnici nebylo slyšet ani věčně přítomný hukot generátorů.  Poplach na laguně, logistici startují k energetickému srdci, aby zahájili jejich verzi resuscitace. Já beru klíče od místnosti s lednicemi a cestou k nim odemknu lékárnu číslo tři, kde jsou důležité pojistky, protože i když od ní mají logistici klíče, stejně nebudou v té tmě schopní najít rychle ten správný. Tak proč jim to komplikovat. Potřebuji, aby to nahodili do půl hodiny, jinak budu muset rozběhnout plán B pro chlazení vakcín.  Ale na to je ještě čas, tak jenom stojím a poprvé za 4 měsíce si vychutnávám pohled na noční oblohu plnou hvězd bez světelného smogu nepřetržitě rozsvícené nemocnice a bezpečnostních světel kolem. Až na občasnou čelovku je všude absolutní tma. Nebýt na pozadí horečná snaha logistiků vyřešit problém, byla by to parádní noc uprostřed africké...

Ne, vůbec to není akční ani adrenalinové. Nezachraňuji cizí životy přímou masáží srdce. Je to úplně prosté plánování od stolu, den za dnem. Když udělám chybu, nepřijde se na ní hned. Ukáže se v plné síle za devět měsíců. Nebo za jedenáct, abych neprovokoval vaší představivost ohledně práce od stolu. Ta chyba se ukáže jednoduše tak, že dojde nějaká položka na skladu.  Třeba dnes došel paracetamol 500 mg. Všichni ho znáte, na teplotu, na bolest. Doma ho máte určitě pár tablet. Já jich pro nemocnici potřebuji minimálně 8000 týdně.  Naštěstí ho mám čím nahradit, místo jedné velké tablety pět malých dětských. A už za tři dny přistane letadlo s nákladem. Kromě paracetamolu doručí i tinidazol proti průjmové giardióze, injekční metronidazol a další antibiotika pro chirurgické pacienty, u kterých hrozí sepse. I s ostatním zdravotnickým materiálem toho bude víc než čtyři tuny. Jako farmaceuti na misích nezachraňujeme životy přímo, ale když uděláme chybu, komplikujeme ...

Pohádky z mise v Jižním Súdánu Tahle rána jsou kouzelná. Slunce vychází krátce před sedmou hodinou, a protože je chladno na zdejší poměry, místní vytáhli roláky. Pro Evropana neotužilého a rozmazleného ústředním topením je to pořád hic. Jen ráno je ještě svěží (ten hic). Poprvé po měsíci tady jsem si k snídani namazal místní „housku“ máslem a medem. Není takový, jaký si pamatuji z domova, ale je místní - Jihosúdánský. Píšou na něm, že jeho nákupem podporujeme drobné včelaře. Od snídaně se pomalu loudám „do práce“ a najednou vidím vedle nejmenšího z „mých“ lékárenských skladů chlápka v kombinéze. A tím nemyslím montérky, ale rovnou takovou tu kombinézu do vysoce nakažlivého prostředí, gumovou, přetlakovou, s utěsněnou kuklou a plexisklem. Nebýt toho, že jsem před dvaceti lety viděl film Smrtící epidemie s Dustinem Hoffmannem, myslel bych, že mi vedle lékárny přistál Jihosúdánský kosmonaut. A jak se tak rozmýšlím, jestli ho mám vyfotit nebo si pr...

Pohádky z mise v Jižním Súdánu Foto: Alec von Bargen Mimoděložní těhotenství (to když se oplozené vajíčko uhnízdí jinde než v děloze) se vyskytne zhruba jednou, maximálně dvakrát na sto těhotenství. S více než 95% pravděpodobností se uhnízdí v tubě vejcovodu a o zbylá procenta se sestupně dělí vaječníky (ovaria) a břišní (abdominální) dutina. Všechny případy mimoděložních těhotenství jsou vysoce rizikové pro matku a nedávají žádnou, respektive velmi malou šanci plodu. Nejčastější komplikací je abortus plodu (potrat) ve vejcovodu, odkud se většinou vyloučí retrográdně (proti proudu) do břišní dutiny nebo méně často přirozenější cestou do dělohy a dál ven z těla. Pokud k abortu nedojde a plod dál roste, málo elastická stěna vejcovodu se protrhne a krvácí do břišní dutiny, což patří do diagnózy „akutní břicho“ a smrtelně ohrožuje matku. Velmi zřídka se retrográdně vypuzený abortus sekundárně uhnízdí v dutině břišní a začíná znovu růst. Někdy (vlastn...