Nejdřív jsem tu knížku prožil, den za dnem a ve stejném horku, o jakém se v ní píše. Pak jsem si s jednodenním zpožděním v deníkovém záznamu pročítal, jak ty stejné dny a stejné události prožívá někdo jiný. A včera jsem se tam vrátil. Na křtu Africké zimy , nové knihy Tomáše Šebka, jsem u doprovodné videoexkurze po nemocnici a základně v Agoku jenom přetěžko zatlačil slzu zpátky do pravého koutku. Každá mise zanechá stopu a ta první se prý zaryje obzvlášť hluboko. A ve mně se včera tenhle hluboký zářez bolavě pateticky probral k životu. Naštěstí. Od května, kdy jsem se vrátil, jsem nenapsal ani čárku. Pokoušel jsem se o to hned první dny, ale z poznámek ze zpáteční cesty se mi ze dvou rukopisných stran poznámek nepodařilo dát dohromady ani odstavec. Dokonce se mi nepodařilo ani „jenom“ z rukopisu přepsat moje hotové vyprávění z „odpočinku“ na Komorách. Nešlo to. Až do dneška. Včera večer se kniha křtila písk...