V devět mě probudila ta černá potvora. Gabrielovým hlasem mi oznámila, že na mě čeká u hlavní brány. Po čtyřech hodinách spánku mi chvíli trvalo, než mi došlo, co se po mě chce. Úplně jsem totiž zapomněl na to, že mě v pátek pozval na oslavu. Na pozvání jako takové jsem nezapomněl, jen mi nedošlo, že příští neděli znamená tuhle neděli. Hodil jsem na sebe sváteční košili, popadl v kuchyni suchou placku a vyrazil jsem. Veškerá ranní hygiena se vešla do letmého pokropení se při napouštění láhve vody na cestu. S česáním jsem se, jako ostatně všechny dny tady, ani nezdržoval. Bez hřebenu to nemá stejně valný význam a já ten svůj doma nějak moc dobře zabalil a ještě jsem ho nenašel. Na odchodu jsem ještě strčil klíče od lékárny do ruky Alfonsovi (to je zdejší šéf celého zdravotnického týmu), kdyby bylo třeba něco urgentně vydat, odnaviguji ho tou vysílačkou, co měla ráno funkci budíku. Jde samozřejmě se mnou. Není to daleko, něco přes dva kiláky. Venku je za...