čtvrtek 24. listopadu 2016

Lékárníci ve filmu - Básníci

 Popelky filmové produkce

Zábava se tu nekoná,
noc je jak černá madona,
jen když se půlnoc přiblíží,
princezna smutná za mříží
čeká, že někdy zazvoní
spanilý rytíř na koni.

Znáte? Pamatujete si?
Čtvrtý díl básnické série se začal připravovat v roce 1992. Tereza Brodská se v roli čerstvé absolventky farmaceutické fakulty Ute[1] chystá sloužit noční, lékárenské službě se pomalu krátí dech a u Bednaříků v Trutnově se finišuje s převodem úplně první lékárny do soukromých rukou.
V době premiéry (22. 7. 1993) bylo Tereze Brodské 25 let, já měl za sebou druhý ročník a Ondra Bednařík na rozhodnutí o přijetí na farmaceutickou fakultu teprve čekal. Film považovali mnozí kritici za nejhorší ze série a režiséru Kleinovi dávali za vinu přílišný důraz na karikování tehdejších reálií a také vtipy příliš laciné a unavené.

Možná ano. Na rozdíl od předchozích tří dílů, ze kterých měla Karolína (na fakultě ta hezčí a pečlivější polovina naší dvojice) pro každou situaci zejména v laboratorních praktikách k dispozici nějakou hlášku, si z toho filmu pamatuji jen dvě. První: „Ne, na ucho ne!“ a pak ještě tu druhou o obtížné zařaditelnosti labiae pudendi do struktury okresů České republiky. 

Ano, i na můj vkus je ve filmu příliš prvoplánové reklamy, s odstupem času ale musím přiznat, že to bylo době vcelku věrně nastavené zrcadlo. A za jedno musíme pánům Pecháčkovi (scénář) a Kleinovi (režie) poděkovat. Rolí lékárnice jsme získali do dalších tří dílů také zrcadlo nastavené naší profesi.
V „Konci básníků“ je sice lékárna plná nábytku z počátku normalizace, včetně skleněné přepážky mezi magistry a pacienty, ale většina scén se odehrává vzadu u „emesů“ v zátiší otočníků a stojatek a rekvizitou v rukách lékárnice je třenka s těrkou. Vedoucí lékárník si ve vedlejší pidiroličce vystačil se zuřivým výrazem a obrovskou injekční stříkačkou k sebeobraně proti alkoholem rozkuráženým lékařům. A jedinou reklamou (zjevnou, ne skrytou) na lékárenský sortiment je Kendyho zakázka na prezervativy „s čudlíkama“. (mimochodem, víte, k čemu tam jsou?)

V dalších dílech už je to trochu jinak, v roce 2004 sice „Básníci neztráceli naději“, ale z lékáren se pomalu začal ztrácet smysl pro humor. Lékárnice měly nové starosti. Ute dokázala (pravděpodobně ještě před atestací) zprivatizovat nejenom lékárnu U Černé Madony[2], do které po promoci nastoupila, ale ještě další čtyři. Bílý plášť vyměnila za strohý kostým, třenku s těrkou za klávesnici počítače a mobil, se kterým usínala i vstávala. Jenže, slovy hlavního hrdiny: „…mobil ženu nepohladí!“

Lékárna roku 2004 je plná product placementu (podle základních pravidel marketingu a merchandisingu umístěného do výše očí) a lékárnice jsou před kamerou hned dvě. Je jasné, že na počátku nového tisíciletí už na našem území existovaly nemocniční lékárny, protože U Černé Madony začala Mgr. Anna Posedlá[3] pracovat teprve po nedlouhé pracovní epizodě v jedné z nich. V roce 2004 to nebyl životní příběh nijak neobvyklý, finanční podmínky v nemocnicích tenkrát neměly nijak silný motivační náboj (v téhle dokonce lékárnice nefasovaly ani pracovní obuv) a veřejné lékárny na přídomek „pouliční“ teprve čekaly.



Dějová karikatura výdeje léků na recept se pohledem scénáristy zhutnila na „hodně krabiček“ a „rychle nacpat do tašky“. Ani jedna z lékárnic proto před kamerou nemrkla okem, když se senilnějící profesor Ječmen (Josef Somr) chystá pivem zapít projímadlo „od kardiologa“, dětské vitamíny v sirupu „na chuť k jídlu“ a troxerutin „na prostatu“(!). Dispenzační dialog s pacientem scénář zredukoval na: „… nepopleťte to, pane profesore!“

Na druhou stranu se do výpravy a scénáře dostaly modernější kulisy a rekvizity: krásný (a drahý) nový nábytek, nezbytný počítač s lékárenským program a PŘECEŇOVÁNÍ. „Aničko, zítra přijďte dřív, budeme přeceňovat…“

Photo BIOSCOP
14. dubna 2016 šel do kin poslední (zatím) díl série „Jak básníci čekají na zázrak“. Těšil jsem se na něj, i když vím, že se mnoha lékárníkům líbit nebude. Mělnická lékárna U Zámku, předobraz filmové lékárny U Černé Madony, ukončila provoz někdy v roce 2013 a někdejší majitelka pěti lékáren, lékárnice Ute, v nejnovějším pokračování Básníků pracuje v jedné ze stovek lékáren největšího lékárenského řetězce. I to je docela uvěřitelná situace, pod stejnou značkou už je po sérii akvizic provozována i ta první soukromá porevoluční lékárna v Trutnově. 

Díky vypůjčené pracovní košili se pro účely fotografování z natáčení sice Tereza Brodská zdobila titulem doktorky farmacie a s rolí nesouvisejícím jménem (Petra Švarcová[4]), ale ve filmu samotném jmenovku v lékárně nenosí. Po zkušenosti s předchozím dílem ani nemůže překvapit další akcentace produkt placementu a samozřejmě ani úlitba pro partnera natáčení jak v oblasti rekvizit, tak ve scénáři dialogů.
Ute: „Proč si táta nevyzvedne léky v nemocniční lékárně? Kvůli mně, nebo proto, že to tu máme levnější?“
Štěpán jr.: „To nevím... …Osamělým mužům prý klesá IQ!“

Realitu doby dokreslí právě nezbytná rekvizita, čtyři velká balení privátní značky (gingo, ibuprofen, paracetamol a nejspíš chondroitin) oproti receptu „ad usum medici“  do kombinace s doma užívaným perindoprilem. Dávné lásce za pouhých 440 korun českých.

A to je bez prozrazování děje zatím posledního dílu v kostce všechno. Celá série dává věrný obraz české společnosti a zejména českého zdravotnictví od osmdesátých let minulého století až do dneška. I v posledním díle pamatují tvůrci samozřejmě i na zdravotnickou osvětu:
„Jmenuje se to metabolický syndrom, takže nesolte, neslaďte, nejezte tučné a nepijte alkohol.!“ Pro zbývající lidskou radost (sex) je doporučována „krotká domácí varianta“.

Česká novodobá historie lékárenství za poslední téměř čtvrtstoletí by se dala ze všech lékárenských záběrů sestříhat do delšího klipu, ke kterému sice můžeme mít spoustu výhrad i faktických připomínek, ale jsme to my, personifikováni do jednotlivců tak, jak nás viděli (a už vždycky uvidí) diváci a zároveň naši pacienti. Většině z nich už je dnes, více než v roce 1993, jasná závislost míry partnerské podpory a s ní spojeného prostoru před kamerou. A proto je možná dobře, že vyloženě komerční aktivity diktované „shora“ jdou z dějové linky příběhu rozpoznat a vyselektovat stejně snadno jako reklamní blok z večerního programu komerční televizní stanice.
Ze života to jde podstatně hůř.

Psáno pro Časopis českých lékárníků 3/2016.
    




[1]  Křestní jméno Ute neměla v databázi členů ČLnK uvedena žádná naše kolegyně, v ČR jej užívá 24 žen
[2]  Nemá souvislost s lékárnou stejného jména v Újezdu u Brna
[3]  Osoba tohoto jména také nikdy nebyla uvedena v databázi členů ČLnK
[4]  V databázi členů jednu najdete, jen v tom řetězci nikdy nepracovala. Stejné jméno, příjmení a titul má na jmenovce i ta blondýna z reklam, které už víc než rok běží v televizi.

čtvrtek 17. listopadu 2016

Lékárníci v pohádce - O loupežníku Rumcajsovi

Apatykář Pulvr

Výrobu dynamitu v lékárně jsem zmiňoval už u filmu Sufražetka, ale pro dynamit v lékárně máme dřívější předlohu v české pohádce. 

Už v roce 1967, v sedmé příhodě první série večerníčků O loupežníku Rumcajsovi apatykář Pulvr podstrčil Rumcajsovi střelný prach. Ono to vlastně bylo už o 101 let dříve[1], v době kdy táhl Prus na Jičín..


Rumcajs s Mankou se v lékárně nemohli dopočítat třiceti krejcarů na kýchací prášek, a tak jim Pulvr docela zadarmo nechá „něco silnějšího“. A sotva si to ti dva z apatyky odnesou, potměšile se pochechtává.

Nic víc se z večerníčku nedozvíte, ale v knížce se vysvětlení nabízí. Dokonce je tam o lékárničení něco navíc. 

Třeba o reexportu:
·         Vešli do apatyky a tam stál mezi skleničkami a lahvičkami apatykář Pulvr. Válí na prkýnku pilulky, i když jich má po pultem plnou baňku. „Nač je třeba v Jičíně tolik pilulí?“ diví se Rumcajs. „Táhne sem vojsko z Prus a bude tu co nevidět, tak pilulí nikdy nebude dost,“ povídá Pulvr.

Dál už je to stejné, jen původní cena nebyla 30 ale 13 krejcarů, ale je to jedno, Rumcajs měl připraveno stejně jen sedm. Tržní mechanismus v praxi. Německá poptávka zvyšuje cenu. A pro loupežníky zdarma?  

·         Apatykáři se nezdálo takhle prodávat. Podrbal se na nose a podstrčil Rumcajsovi a Mance kulatou krabičku. „Tuhle mám něco extra pro loupežníky…“ Rumcajs s Mankou vzali krabičku a šli. Apatykář Pulvr nahoře v bytě povídá své ženě: „Měl jsem tam trochu hromového prášku na trhání kamene. Jestli k nám přitáhne Prus, mohl bych s tím mít popotahovačky, tak jsem se toho zbavil.“

Charakter apatykáře Pulvra pak dokreslí ještě příhoda, jak v řáholeckém rybníku pytlačí kapry a do sbírky dětských antihrdinů přibude další úlovek. Ve většině filmů má i loupežník a padouch větší sympatie diváků než lékárník.

Pořád si myslíte, že je ovlivnění veřejného mínění jednoduchá a rychlá záležitost?

O loupežníku Rumcajsovi
Režie: Ladislav Čapek
Výtvarník: Radek Pilař
Namluvil: Karel Höger a Eduard Cupák
Foto: Česká televize




[1] 1866, bitva u Hradce Králové

čtvrtek 10. listopadu 2016

Lékárníci ve filmu - Sufražetka

Sufražetka je označení bojovnice za politická práva žen, zejména za rozšíření volebního práva i na ženy. Původní hanlivé označení ale členky radikálního spolku pro volební právo pro ženy (WSPU) hrdě přijaly.


Píše se rok 1912 a v Londýně se ženské hnutí za volební právo pomalu radikalizuje.  Není se co divit, když ženy z rozprav v parlamentu slyší, že: „…ženy nejsou klidné povahy, ani vyrovnané mysli, aby mohly zasahovat do politických záležitostí. Pokud ženám dovolíme volit, bude to znamenat rozpad sociální struktury, kde jsou ženy velmi dobře reprezentovány jejich otci, manžely a bratry. Pokud ženám dovolíme volit, už to nepůjde zastavit, budou žádat o právo kandidovat na funkce poslanců, ministrů a soudců…“    

Photo © Pathe
A přestože je film Sufražetka hlavně o ženském boji za volební právo na začátku dvacátého století, ve vedlejším motivu najdeme i příběh lékárnického manželského páru, přičemž Hugh Ellyn vlastně ani není úplně lékárník. Jeho otec mu sice přenechal lékárnu, ale on nemá žádný diplom, a jak říká jeho žena lékárnice Edith (Helena Bonham Carter), chemii si nikdy příliš neoblíbil. Ani nemusí, chemii v lékárně zvládá paní Ellynová za oba.

Lékárna se pro jednu ze skupin aktivních bojovnic stává centrem a zázemím, kde paní Ellynová vedle přípravy inhalací a míchání mastí drtí pistilem v třence uhlí a ledek se sírou při výrobě trhavin. Kromě toho zvládá techniky jiu- jitsu, které samozřejmě, na obranu před policejním násilím, vyučuje i ostatní ženy. (Učitelka bojových umění v ženském hnutí skutečně existovala a jmenovala se Edith Garrudová.)

Jenže do opravdového boje se nejúčinněji zapojí jen ti, kteří nemají co ztratit. A to lékárníci nejsou. Mají se o co bát a také mají dostatek inteligence, fantazie a konzervativní zkušenosti, aby si dokázali představit nejhorší důsledky lépe než nejistá očekávání možné spravedlivější budoucnosti.  A tak lékárník Ellyn, vedený láskou a zodpovědností, zamkne v rozhodující chvíli svůj nejcennější poklad do skladu chemikálií.
Historii přece mohou riskantně, zbrkle a za cenu největších obětí měnit jiní. Nebo jiné.


Sufražetka (Suffragette)
Drama, Velká Británie
2015, 106 minut
ČSFD 69 %

Psáno pro Časopis českých lékárníků 5/2016

čtvrtek 3. listopadu 2016

Lékaři ve filmu - Mania days

Kay Redfield Jamison (22. června 1946) je americká klinická psycholožka a také spisovatelka. V obou těchto rolích se zaměřuje na bipolární afektivní poruchu, kterou od puberty sama trpí. Je profesorkou psychiatrie na lékařské fakultě Johns Hopkins University a čestnou profesorkou anglického jazyka skotské University of St. Andrews.
Během své kariéry získala řadu ocenění a publikovala více než sto odborných článků. Byla jmenována jedním z nejlepších lékařů ve Spojených státech a časopis TIME jí označil titulem Hrdina medicíny (Hero of Medicine). 
Ve své knize Touched with Fire: Manic-Depressive Illness and the Artistic Temperament  zkoumá vztah mezi bipolární poruchou a uměleckou tvořivostí.
Kniha obsahuje rozsáhlé případové studie velkých světových umělců, kteří pravděpodobně trpěli cyklothymií, depresivní poruchou nebo bipolární afektivní poruchou. Mezi hodnocenými jsou takové osobnosti jako Lord Byron, Emily Dickinson, William Blake, Edgar Alan Poe, Victor Hugo, Francis Scott Fitzgerald, Ernst Hemingway, Paul Gauguin, Edward Munch nebo Vincent van Gogh. Z českých zástupců se dostalo na Gustava Mahlera. 
O bipolární afektivní poruše je také film Touched with fire, ve kterém je kniha několikrát citována a ve kterém Kay Jamisonová dokonce sama sebe asi 2 minuty hraje.
A nebyl by to film o bipolární poruše, kdyby nebyl také trochu bipolární. Můžete ho totiž najít i pod alternativním názvem Mania Days.
Kromě skutečné lékařky Kay Jamisonové jsou ve filmu ještě dvě role lékařů. Vedlejší roli ústavní lékařky Strinské relativně uvěřitelně hraje Maryann Urbano a pidirolička ambulantního specialisty, doktora Lyonse (Daniela Gerroll) se snad ani hodnotit nedá.


Hlavní hrdinové filmu, básnířka Carla (Katie Holmes) a tak trochu raper a tak trochu malíř Marko (Luke Kirby) se do sebe zamilují v léčebně, do které se náhoda svedla ve stejnou dobu a se stejnou diagnózou – bipolární afektivní porucha. Zatímco Carla trochu ujíždí ze sluníčka, Marko je vyloženě měsíční typ. Po propuštění z léčebny jim sice doktorka Strinská odmítne fungovat jako dohazovačka, ale oni poradí si jinak. 

Tak jako se u nás dává rande „pod vocasem“ u Národního muzea, čeká Marko vytrvale, každou neděli ve 3 odpoledne, v Muzeu moderního umění (MoMa) před obrazem Hvězdná noc od prestižního člena bipolárního klubu Vincenta van Gogha.

Carle s Markem to společně klape především proto, že se Carla nechává přesvědčit Markem k odmítání terapie, která (hlavně podle Marka) potlačuje jejich uměleckou kreativitu. Marko přitom opakovaně cituje právě publikaci doktorky Jamisonové. Dokonce s ní domluví schůzku, jen její rozhodnutí celoživotně užívat lithium považuje za slabost… Někoho prostě nepřesvědčí ani jeho dlouholetý idol. 

A co se stane, když se dva pacienti s diagnózou bipolární afektivní porucha rozhodnou spolu žít a mít dítě, na to byste si mohli dojít do kina, až to někde u nás budou dávat.

Nebudete ochuzeni, snad s výjimkou sněžení peří s polštářů, o žádné typické klišé zobrazení psychiatrického pacienta. Ve filmu je agresivita ke zřízencům, divné pohledy s otevřenou nebo i zavřenou pusou i (sebe)vražedné sklony. V červnu jsem o tom viděl pěkný klip proti stereotypům. Klip se jmenuje pro tuto rubriku stylově: Zapomeňte na filmy. Hraje v něm třeba mladý talentovaný student divadelní produkce Jeník Tyl, shodou okolností také s bipolární poruchou.
                                                                    

Protože se filmem jako červená nit prolíná souhvězdí Velkého vozu z Hvězdné noci (Starry Night), van Goghovy olejomalby, zpaměti namalované roku 1889 v sanatoriu Saint Rémy de Provence, nabízím ještě jeden odkaz. Kalnou vodu (jako alegorii na depresivní stav) totiž dokáže umělecká reprodukce Hvězdné noci překrýt i v současnosti.   


A kdyby ani to nestačilo, najděte si chvilku na romantické koukání se na hvězdy (souhvězdí Velkého vozu určitě najdete i potmě). Taky si pusťte (nebo si zazpívejte) hitovku Dona McLeana z roku 1971 – Starry, starry night a zapřemýšlejte nad tím, že nebýt bipolární poruchy, mohla by historická i současná díla vypadat možná jinak. 

Kromě historických umělců totiž bipolární poruchou trpěli i současní (nebo nedávní) umělci, například Kurt Cobain, Petr Muk, Karel Svoboda, Miloš Kopecký, Britney Spears, Miley Cyrus, Richard Müller, Sinéad O´Connor, Catherine Zeta-Jones nebo Ozzy Osbourne.



Mania Days (Touched With Fire)
USA, 2015, 110 min
Scénář a režie: Paul Dalio
Na ČSFD zatím bez hodnocení, na IMDb 6,1 z 10.
Psáno pro Medical Tribune, červen 2016.