Druhý pohled

Druhý den mě vzbudil Nakši posouváním nábytku ve vedlejším pokoji a hlasitým překvapeným výkřikem. Objevil mojí včerejší práci a hned se ptal, jestli jsem to dělal já, a jak jsem to udělal, a jestli se mi nic nestalo. A taky jestli jsem studoval elektroinženýrství a jak je možné, že to znám. Tak jsem mu vyprávěl, že jsem doma opravoval náš dům a odkoukal jsem to od kamarádů elektrikářů. Klemování (překlenutí obvodu) mě naučil Milan (ve vsi řečený Ušák) a na dálku mu posílám poděkování. Na Komorách slaví úspěch. Nakši se pak ještě chvíli vyptává, co jsem na domě opravoval a nakonec jdeme vyměnit plechy na střechu. Odpoledne se totiž nastěhuje do pokoje, který se Nakši snažil uklidit, nová podnájemnice. Stěhuje se z Mitsamiouli, našla si v Moroni práci. Přivezli jí její bratři asi hodinu potom, co jsme vyměnili polovinu ze šesti plechů na střeše. Nic složitého to nebylo, i když by byl aku šroubovák s vruty určitě lepší než drát a hřebíky. Ale tady se staví z...

Na téhle pláži už jsme byli, ale dnes to tu vypadá jinak. Platí se vstupné, protože probíhá nějaká hudební produkce. My neplatíme, protože Nakši zná úplně každého, ale to už jsem myslím říkal. Hned za bránou nás odchytí kudrnatý kluk, zjevně ne místní. Nakši mi ho okamžitě představí: nechává si říkat IceD (ajsDý), je z Ugandy a má celou dnešní show na starosti. IceD mluví anglicky nejspíš líp než já a hned, že se musíme zastavit u něj, že dnešní akce je OPEN-MIC – tedy mikrofon pro každého, kdo chce něco předvést. Na jevišti jsou klávesy a nějaké gramce a u mikrofonu se fakt střídají různí zpěváci z davu. Někdo rapuje, někdo zpívá KARAOKE místní pop. Nakši představuje mě, vysvětluje, že jsem z Evropy a dodává, že určitě hraju na kytaru. (nevím, jak to ví, před tím jsme se o tom nebavili). IceD okamžitě zahlásí, že kytaru sežene a nejdéle za hodinu, že na mě přijde řada. Jako vtip dobrý, říkám a dál na to nemyslím. Jdeme dál na pláž, kde prý na nás čeká další k...

Do Moroni jsme nepřipluli za soumraku, když jsem vyšel z lodi, byla venku černočerná tma. Zkoušel jsem Nakšimu volat i psát, ale nebere mi to a nedpovídá. Na CHATEAU jsem nikdy před tím nešel potmě, ale určitě tam trefím. U Elamina je tma a ticho, restaurace Legenda, kde jsem měl před týdnem kuřecí nohy, je zavřená, tak pokračuji kolem servisu/vrakoviště do hloubi slumu až k Nakšiho příbytku. Není doma – ani jsem to nečekal, ale než jsem odjel, ukázal mi, kde schovává klíče.  Ale vůbec jsem je nepotřeboval, nebylo zamčeno. Uvnitř shodím bágl, svalím se do gauče ze zadní sedačky starého Renaulta a píšu Nakšimu další SMSku. Odpověděl až za hodinu, to už jsem stihnul nanosit vodu z veřejného vodovodu (o tom už jsem psal) a zapojil elektřinu spojením dvou drátů. Nakši říká, že je v Mitsamiouli a dnes už se nevrátí, spíš až zítra později odpoledne nebo večer. Já mám ale určitě zůstat u něj a cítit se jako doma. Uvidíme se prý zítra večer a pojedeme na pláž....

Nemůžu usnout. Pořád přemýšlím, jestli nemám přece jenom vyšplhat nahoru tou pěšinou, dokud ještě neprší. Ale na moři, asi kilometr od břehu, pořád ještě svítí lucerničky rybářských lodí a zatím stojí na místě a nechystají se přistávat. Uvěřím jejich odhadu počasí a rozhodnu se usnout. Líp se to ale řekne, než udělá. Marně se pokouším usnout, když se najednou v korunách stromů nade mnou zase rozsvítí tisíce světlušek. A taky se občas ozve cikáda. V tu chvíli si řeknu si, že to bude dobré a usnu. Ne na moc dlouho, probudil mě kámen, když docela hlasitě narazil do batohu. Ale už neblýskalo. Podruhé jsem se probudil asi v jednu a jasné nebe bylo plné hvězd. Paráda na nebi. Protáhnu se a pod rukou cítím další kámen, který tam večer určitě nebyl. Je velký jako tenisák a je docela slizký. Nebyl to kámen! Byl to obrovský oválný šnek,  20 centimetrů na délku. Rozsvítil jsem čelovku a bylo jich kolem mě a na mě (!) spoustu. Tuhle noc mě nemůže už nic překvapit. Apat...

Je už úplná tma, oheň po večeři už kvůli nedostatku paliva dohořel. Po noční koupeli si hovím v hamace a naplno využívám výdobytků mobilní datové komunikace. Potřebuji se s někým podělit. Napsal jsem domů a poslal pár fotek. Nikdo ale neodpovídá, tak ještě píšu zprávu pro Tomáše, který by touhle dobou měl balit na cestu domů. Tom odpovídá obratem. Za pět dní končí v Agoku a na zítra chystá místo rozlučkové párty fotbalový turnaj. Taky se mi omlouvá za utopenou zahrádku s rajčaty a ptá se, jak se mám. Z takových mraků by mohlo i zapršet Rajčata kdesi daleko v mojí zahrádce jsou v tuhle chvíli asi to poslední, o co se starám. Tak píšu: -           Jsem uvězněný přílivem na zapomenuté pláži. Sice jsem si to naplánoval, ale teď nejsem úplně rád, že není úniková cesta. Za mnou je skála, přede mnou oceán a čáru nejvyššího přílivu mám přímo pod zadkem. Jestli je to, jak myslím, musím ráno vypadnout za odlivu kolem čtvrté...

Za pár dalších kilometrů se cesta zvedla do hor a později víc do vnitrozemí a to se mi moc nehodilo. Navíc jsem směrem k moři viděl krásnou zátoku, do které ústila malá horská říčka. Sešplhal jsem prudký kopec k moři a už mi nohy olizují vlnky oceánu. V zátoce ale lovilo pár rybářů, takže jsem se vydal odlivem ještě o jeden skalnatý ostroh dál. A tam byla. Zátoka jako z pohádky o divoké skládce. Ale už jsem si zvyknul. Petky a igelitky se navíc válely jenom za čarou nejvyššího přílivu. A protože je odliv, je to k vodě oceánu široký a čistý jazyk černého sopečného písku. Shodil jsem batoh a všechno, co jsem měl na sobě, a mám celou pláž a vlastně celou zátoku mezi dvěma skalami úplně sám pro sebe. Kam až dohlédnu nikde nikdo. Samozřejmě taky vím, že až zase začne stoupat voda, zavře mi každá ze skal tu jedinou přístupovou cestu zpátky, protože za čarou přílivu se skoro kolmo zvedá prakticky neprůchodná stěna. Sice na ní rostou stromy, ale cesta n...

Průvodce, který tvrdí, že mezi komorskými ostrovy je třeba kupovat lodní lístky a letenky s předstihem se plete. Kdybych chtěl, mohl bych letět už dneska. A cena taky není o tolik jiná. Lodní lístek stojí 70 dolarů a letenka 72 euro (v březnu 2017). Jen je k letence třeba připočítat ještě cestu z letiště zpátky do Moroni, z přístavu se dá dojít kamkoliv pěšky, z letiště to zabere den. Je libo steak z tuňáka?  Letenku nechávám jako záložní plán a mířím zpátky do vesnice na snídani. Na tuňáka nemám chuť a  u sousedního stánku kupuji takovou obří sladkou buchtu, asi jako naše vánočka a k pití zase kolu. Přeslazenou fantu po minulé zkušenosti z Oichili už znovu riskovat nehodlám. No co, už jsem snídal i hůř. Tři banány u dalšího pouličního stánku jsou už jenom takový rozmar labužníka. Na Komorách nejsou sběrači kovů. Oceán to zvládne. Nechce se mi jít po silnici, tak to chvilku zkouším podél pláže. Dlouho mi to ale nevydrží. Od...

Už jsem skoro spal, když mě, víc než jenom trochu, vystrašilo štěkání. Na komorách jsem po celou dobu pobytu viděl jenom jednoho psa. Za plotem honosné vily v Moroni jsem zahlídnul zlatého retrívra, ale jinak ani jednoho. Koček spousta, sem tam krysu, samozřejmě kaloně „Nazghûly“ a krávy a kozy, ale psa ani jednoho. Zato teď to podle sluchu vypadá, že se jich směrem ke mně žene celá smečka. Slyším, jak se něco prodírá směrem ke mně trávou letiště a jsem docela šťastný, že jsem si v ní neustlal na noc. Technicky jsem sice za plotem, ale ten plot mezi piloty prostě není. A protože jsem zadkem v hamace sotva 60 centimetrů nad zemí, doskočí na mě i jezevčík, když se bude snažit. A tohle je podle hloubky vrčení rozhodně větší plemeno než jezevčík. Bylo jich 5 a já ani nerozsvítil baterku, když se ze strany od letiště v půl kruhu rozestavěli kolem mě. Nechtěl jsem je vidět, stačilo mi slyšet, jak temně vrčí. V odlesku měsíce vidím půlkruh pěti svítících párů očí. Js...

 Nakonec jsem vystoupal do kopce tak vysoko, že už nebylo rozumné zkoušet šplhat ještě výš. Byla tma, pod nohami mi občas čvachtala voda a cestu jsem nemohl najít ani s baterkou. Pro spaní v hamace nepotřebeujete moc rovného ani suchého místa. Stačí alespoň dva stromy dostatečně blízko u sebe. V nejhorším pčípadě stačí jeden s korunou dostatečně nízko a dost košatou. Já měl stromů na výběr dostatek. Ve tmě se tvářily jako jehnličnaté a jak jsem je tak pozoroval z pozice zavěšeného nocležníka, najednou se všechny rozsvítily jako vánoční. Tisíce a tisíce světlušek v jejich korunách tančily neuspořádaný noční tanec. Společně s oblohou posetou hvezdami to bylo přímo pohádkové představení první noci v džungli Anjouanu, nebo Nzwani, jak mu říkají místní.   K ránu mi od vody bylo trochu zima. Celou cestu jsem totiž sledoval malinký potůček a to čvachtání bylo místo, kdy jsem ho přebrodil na špatnou stranu. Na té správné straně kudy v...

Blížíme se k Anjouanu a já z horní paluby pozoruji oceán. Je plný plastových odpadků. Kusy polystyrenu, igelitové tašky, plastové nádobí a PET lahve. Konzumní společnost ještě nenaučila místní odpadovému hospodářství. Jen sem všechny ty plastové vymoženosti prodává. Je to podobné jako v jihovýchodní Asii, kde přešli z banánových liší a bambusových hůlek na plastové talíře a příbory prakticky ze dne na den. Ne, tady je to horší, tady nemají ani odpadkové koše. Ani jeden odpadkový koš! V přístavu kupuji vodu a Mango, KARIBU SANA, MUZUNGU. A protože ani tady v největším městě na ostrově nemají žádnou WiFi, kupuji místní SIMku, abych se ozval domů. Snažím se dámám v kanceláři místního telefonního hegemona vysvětlit, že volat nikomu nebudu, že jenom potřebuji data, ale nevím, jestli mě úplně pochopily. Nechávám je to nastavit, protože návod je jenom v komorštině. Horkou chvilku se pak snažím vrátit po paměti jazykové nastavení telefonu zpátky na české. Protože v celé prodejně nemají ...

Sedím v přístavu už víc než dvě hodiny a čekám, až nás pustí k lodi, co měla před hodinou vyplouvat. Včera odpoledne jsme s Nakšim prošli velkou část města, prohlídli si posilovnu v hotelu, kde Elamin pracuje a taky koupili lístek na tuhle loď. Celý ten nákup byla vlastně terapie proti předsudkům a zkouška důvěry. Moje terapie a moje zkouška. V přístavu totiž chtěli můj pas, protože není lodní lístek bez pasu. A já ho neměl s sebou. Nechal jsem celý batoh, s pasem, všemi věcmi a většinou mých peněz, v domečku u Fakiry. Připadalo mi to bezpečnější než ho nosit s sebou. Mám sice plnou kapsu komorousů, ale nemám ten pas. A protože v pokladně už zavírali, Nakši se nabídl, že mi pro pas dojede na motorce s klukem, co jel zrovna okolo. Fakt se zná úplně s každým. A teď přišla ta chvíle a zkouška důvěry. Musím mu vysvětlit, kde mám na batohu tajnou kapsu, kde je kromě pasu taky pár stovek dolarů. Byli zpátky ani ne za čtvrt ho...

K Nakšimu domů jdeme chvíli po hlavní ulici, pak kolem jakéhosi vrakoviště, co se tváří jako autoservis (nebo naopak?) a nakonec do tmy. Dveře z vlnitého plechu sice mají zámek, ale zamčené nejsou. Za nimi je miniaturní oplechované 2+1 a malinký dvoreček, kde je za závěsem barel vody jako koupelna a betonová skruž jako suchý záchod. Nakši mi nechal svůj pokoj a sám se uložil do toho druhého, který se chystá od příštího týdne pronajímat. Nejdřív jsme ale posbírali všechny petky a vydali se zpátky k hlavní ulici pro vodu. Voda ve městě teče z mnoha veřejných kohoutků asi 3 x denně. Po cestě do přístavu (asi 2 km) jsem viděl taková stanoviště nejméně tři. Systém distribuce vody se mi sice Nakši snažil vysvětlit, ale úplně tomu nerozumím, protože ani on o něm neměl úplně jasno. V principu se nějakým mechanismem různé nádrže ve městě střídavě plní v průběhu dne a lidé si domů vodu nosí. Samozřejmě, že na mytí a umývání slouží voda zachycená ze střech, ale z kohoutků teče (párkr...