čtvrtek 19. prosince 2019

Lékárníci ve filmu - Tenkrát v Kalifornii

V roce 1942 si ve filmu Tenkrát v Kalifornii (In Old California) zahrál lékárníka slavný klaďas John Wayne (mimochodem jeho otec byl také lékárník). A je to role cukrkandlového slaďouše srovnatelná s Limonádovým Joem.

Lékárník Tom Craig přijíždí z Bostonu do Sakramenta v Kalifornii s úmyslem otevřít si tu lékárnu. Už v San Francisku na sebe upoutá pozornost, když si v baru vykřičeného domu poručí k pití sklenici mléka, čistého, bez rumu. Zaplatí stříbrným dolarem, ale dřív jej mezi prsty obrovskou silou ohne, což mu vyslouží obdiv přihlížejících a později v Sakramentu i odbyt proslulého Craigova tonika.
Ještě v baru zkrotí obávaného násilníka, když jej (pomocí trochy éteru a hřebíčkového oleje) zbaví bolesti z podebraného zubu.

Na pozadí milostného nepravidelného čtyřúhelníku pak probíhá obvyklá westernová bitva dobra se zlem, ve které je lékárník (i mimo otevírací dobu) pokaždé ochoten přispěchat na pomoc trpícím pacientům.

Padouši ovšem nelení a od oprátky po zinscenovaném obvinění z travičství zachrání lékárníka Craiga jenom propuknutí zlaté horečky.


Náš život bude strádání, dú dá
Ulehneme hned ke spaní, dú dá
Až vyhledáme bájnej břeh, dú dá
rozcinká zlato kapsy všech, dú dá, dúdá, dej
Hej, hoši, hej, hej, do Kalifornie,
tam zlata metrák najdeme, na březích Sacramenta…

Strádání zlatokopů není jenom to opěvované v prvorepublikové písni Marko Čermáka. Tenkrát v Kalifornii došlo až k epidemii tyfu. A k jeho zvládnutí se nehodí nikdo lépe než Tom Craig, lékárník. Sežene vozy, nakoupí léky (a potraviny) a sám se posadí do čela zásobování odlehlých oblastí. Nehledí na nebezpečí a rychlé kolty banditů, a zájmu pacientů obětuje vlastní své rodící se rodinné štěstí.

Hrdina v očích pacientů a podobně dobrotou postižených, blázen a snílek v očích zhrzené nevěsty a jejího okolí, zejména bohatého otce s citem pro investiční příležitosti.


čtvrtek 5. prosince 2019

Lékaři ve filmu - Svěrací kazajka (The Jacket)

„Bylo mi 27 let, když jsem poprvé zemřel. Pamatuji si, že všude bylo bílo. Byla válka a já si připadal živý, ale po pravdě jsem byl mrtvý.“

Svěrací kazajka je původně oděv ve tvaru bundy nebo krátkého kabátku s příliš dlouhými rukávy. Po zasunutí do rukávů přecházejí paže křížem přes hrudník a konce rukávů jsou pak zavázány za zády. To zajišťuje, že ramena jsou držena blízko hrudníku s co možná nejmenším pohybem. V psychiatrii se používá jako jeden z omezovacích prostředků k zamezení volného pohybu pacienta u různých poruch. Její použití upravuje §39 zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách. Používá se bez souhlasu dotčené osoby jako prevence jejího poškození nebo poškození jejího okolí a k zajištění bezpečnosti a zdraví.

Mimo psychiatrii se využívá jako pomůcka iluzionistů v únikových performancích.  Světový rekord nejrychlejšího úniku ze svěrací kazajky drží od roku 2011 Sofia Romerová z Velké Británie s časem 4,69 sekundy.

Ačkoliv je obdoba svěrací kazajky popsána už v roce 1772 v knize irského chemika a lékaře Davida Macbridea, datuje se její „vynález“ do Francie roku 1790, kdy jí čalouník Guilleret vyrobil pro nemocnici v Bicêtre. V té době byla považována za humánnější variantu tehdy častého omezení pomocí lan nebo řetězů. Vzhledem k tomu, že francouzské guilleret můžeme přeložit jako energický, rozpustilý, pohyblivý, je jeho vynález tak trochu atypickým Nomen Omen.

Použití svěrací kazajky jako nástroje zvůle a šikany v San Quentinské věznici popsal Jack London v roce 1915 podle skutečného příběhu nespravedlivě odsouzeného Eda Morrela. Tulák po hvězdách se jmenuje ta kniha o utrpení bezmocného jedince.



Film Svěrací kazajka (The Jacket) z roku 2005 je psychologický thriller a je Londonovým Tulákem volně inspirován. Nepopisuje ovšem barbarské a surové metody vězeňských dozorců v Kalifornii, ale podobné praktiky v psychiatrické léčebně ve Vermontu v Nové Anglii (film je natáčen ve Skotském Bangour Village Hospital). Na místo bachařů tu s mučící svěrací kazajkou nastupují zřízenec, sestra a lékaři.



Ve filmu jsou hned tři. Britský seriálový herec Steven Mackintosh představuje v epizodní roli doktora Hopkinse (bez křestního jména), lékaře sice nesouhlasícího s experimentální terapií, ale ve skutečnosti poslušného rozhodnutí vedoucího lékaře Thomase Beckera (Kris Kristofferson), kterému se „experimentem“ pomáhá. Kristofferson trochu v rozporu s lékařskou etikou svým zvráceným léčením trestá „choromyslné zločince“ odsouzené do blázince pro nepříčetnost. Metoda spočívá ve vysokých dávkách fiktivního neuroleptika loxadolu v kombinaci s lorazepamem (ve filmu generický Ativan). Kromě této farmakoterapie ještě speciální svěrací kazajka (i s fixací nohou a krku) a jako bonus několik (i desítek hodin) v šuplíku v márnici. Přežití takové léčby se počítá spíše na dny než na měsíce.  



Třetí z trojlístku lékařů, doktorka Beth Lorensonová (
Jennifer Jason Leigh) o experimentu něco tuší, ale zjistěte něco validního v blázinci.

Hlavní hrdina Jack Sparks (v podání Adriena Brodyho) nakonec zemře (několikrát), ale cestou ke smrti se stihne v roce 2007 znovu seznámit a zamilovat (se vším, co k tomu patří) do překrásné Jackie Priceové (Keira Knightley). To všechno mezi Štědrým dnem a Silvestrem roku 1992.

V blázinci je možné všechno a já ani po několikerém zhlédnutí nepochopil, co je to ta deziluze.
Pro větší autentičnost se pro lepší pochopení charakteru postavy nechal Adrian Brody do márničního boxu zavírat i mimo natáčení.


Svěrací kazajka (The Jacket)
(USA/Německo) 2005, 103 minut v kině a 94 v televizní verzi
Mysteriózní/ SciFi/ Thriller
Režie: John Maybury
Scénář: Massy Tedjedin
Česká premiéra 4. července 2005
ČSFD.cz 78%, IMDB.com 7,1


čtvrtek 30. května 2019

二十三 - Válka a nejvyšší outdoor výtah na světě

Myšlenka ze sprchy:
Find what you love and let it kill you. - Bukowski (Najdi, co miluješ a nech se tím zabít.)

Tuhle větu/citát mám na Instagramu už několik let. A občas mi takhle proběhne hlavou.
Jedna z věcí, kterou miluju a která mě zároveň zabíjí, je cestování. Naprosto dokonale to pasuje.
Cestování miluju, těším se, ráda objevuju...
Ale!

Plánování, lidi, názory, změny plánů, neshody, dohody...
Zařizování vlaků/dopravního prostředku, výběr hotelu, plán cesty...
A nakonec. Třešnička na dortu, poslední kapka a 100x nic umořilo osla: balení.
A odjezd!

Je naprosto jedno, jak dlouho dopředu vím o odjezdu a jak dlouho plánuju, připravuju sebe, věci, moje doma (úklid). Stejně napětí a nervozita  v posledních chvílích před odjezdem závratně stoupají a často to bouchne.

Vždycky pozdě.

Dneska jsem šla v půl šestý ráno vynést odpadky a když jsem se otočila, běžela proti mně kočka. Doma by to mohlo být normální, ale v Číně, na koleji, ve druhým patře jsem kočku nikdy neviděla. Netuším, jak se dostala dovnitř, kde se schovávala a co tam hledala, ale střemhlav se řítila mým směrem. Kočky mám ráda a rozhodně se jich nebojím, za normálních okolností, ale tahle kočka vypadala dost naštvaně a hlavou mi prolétlo tisíc myšlenek ohledně toho, kde se vzala, proč přišla a kolik nemocí může mít.

Uhnula jsem na stranu a doufala, že mě nekousne do nohy, přičemž kočka na dlaždicích dostala smyk a celkem brutálně to napálila do odpadkového koše. Následně to vypadalo, že to otočí a mně lítalo tisíc myšlenek v hlavě tam a zpátky jako míček na pingpongovém stole (mimochodem čínský znak pro pingpong je ultra 可爱 (roztomilej): 乒乓). Kočka se po několika neúspěšných pokusech otočila a místo ke mně se vyřítila dveřmi na schody. Jestli přežila, netuším, já nakonec ano a ve zdraví.

Po návratu na pokoj následovalo balení, třídění, poslední pokusy o úklid, snaha najít oblečení v mojí open air skříni (prádlo suším za oknem, pod stříškou, za mřížema – nebo vlastně před mřížema – 哈哈 /haha/, ale venku na vzduchu. Nějak jsem usoudila, že ho nebudu věšet do skříně dovnitř, že mu pobyt venku na čerstvém smogu, prospěje.

Nicméně skříň vevnitř je o mnoho přehlednější a v současné chvíli toho v ní moc není, takže najít konkrétní kus oblečení je celkem složitý úkol. Nakonec jsem objevila všechno, co jsem hledala, ale když jsem se pár minut před šestou oblékala, byla jsem slušně zpocená. A to se teď ochladilo! (Rozuměj, není 30°C, ale ráno třeba „jenom“ 20°C)

Původní plán odjezdu byl:
Tanesha: 5:30
Háňa: 6:00 stačí
Tanesha: Raději rezervu 5:45
Háňa: OK
Háňa k HaiYe: 5:45 je kompromis, ok?
HaiYe: 6:00 stačí

Přichází plot twist /zápletka/
5:28 píšu T, že budu potřebovat „some extra time“ (po třech hodinách spánku jsem naprosto mrtvá a nechce se mi ani vylézt z postele, natož dělat cokoliv jiného)
5:47 T je připravená

Pro jistotu jsem mezitím psala a volala HaiYe, jestli je vzhůru a jak je na tom s přípravami. Na zprávu neodpověděla, a při pokusu o hovor mi telefon oznámil, že volaný účastník má vypnutý telefon. No paráda! Co když se jí v noci vybil telefon a ona teď spí, protože jí neprobudil budík? Ach nebe...

5:48 Přišla zpráva od HaiYe, že je OK. Uff!
5:59 Píšu T, že jsem skoro připravená. (Rozuměj: Věci jsem halabala naházela do kufru a do batohu a chystám se převléknout z pyžama do cestovního oblečení.)
6:03 HY píše, že na nás čeká před kolejí.
6:04 Píšu T, že může přijít. Jsem skutečně připravená.

zpoždění: JEN 4 minuty.
Yay!

6:08 T dorazila. HY volá. Hovor odmítám, protože naposledy kontroluji pokoj a zamykám dveře.
6:09 Dorazily jsme dolů do lobby. Dveře jsou zamčené. Snažíme se vzbudit ayi.

Ayi spí tvrdě. O 5 minut později už jsme konečně venku. Nespokojená a rozespalá ayi se vyptávala na všechno možné, rozuměla jsem jedné otázce, Tanesha třem. HaiYe oznamuje, že objednala Didi (taxi společnost) a že řidič volal před 6 minutami, takže k bráně kampusu všechny běžíme. Naštěstí byl řidič dobře naladěný a neměl žádné připomínky.
6:17 Vyrážíme směr vlakové nádraží.

Cesta trvala asi 20 minut. Na nádraží jsme se zařadili do nepříliš dlouhé fronty – cca 7 lidí a během 10 minut už jsme měly lístky. Následoval přesun do jiné budovy, stejně jako u rychlých vlaků kontrola jízdenek a pasu a následně kontrola zavazadel (rentgen).
Časová rezerva 38 minut.
Not bad.

Nákup. Chvilka čekání. Skenování lístku a přesun na nástupiště.

Já a HaiYe jsme si koupily „hard sleeper – tvrdá postel“ /není o nic tvrdší než ta, co mám na koleji/ a Tanesha měla sedadlo. T: vůz číslo 9, my: vůz číslo 15 ehm!

Doprovodily jsme T ke dveřím jejího vozu a rozloučily se. Procházka k vozu číslo 15.
Nejdřív jsme minuly postel, kde měla strávit následujících 5 hodin HaiYe, ale nezastavily jsme se a pokračovaly dále do vozu najít mojí postel.

K velkému překvapení nás obou „mojí“ postel okupovali dokonce dva lidi. Eh! Starší pán hned vyskočil a vysvětloval, že jeho žena je nemocná a že nemůže ležet na vyšší posteli, proto, že jim stevardka vyměnila místo k ležení.

Domluvání a rozhovor, kterému jsem rozuměla jen velmi málo, probíhal asi 5 minut a přestávalo mě to bavit.

Paní má revmatickou artritidu.
Nebudu ve voze 15, ale v 16, zato hned u dveří, takže blízko k 15, blízko k HaiYe.

Já, HaiYe a pán jsme se tam šli podívat. A společně jsme se vrátili zpátky. Já a HaiYe jsme si společně daly snídani – chléb a mléko. Po snídani jsem se přesunula ke svojí posteli, chvíli špekulovala, jak se já a batoh dostaneme nahoru, zhruba 2 minuty se kochala výhledem za oknem a usnula. /8:30/

Probudilo mě řvoucí dítě (křičelo asi tak na celej vagón, jestli ne na dva). Bolelo mě za krkem, protože jsem usnula v poloze „kochám se výhledem“. Chvíli jsem přemýšlela, jestli půjdu dítěti říct, že: „TADY LIDI CHTĚJÍ SPÁT!!!“ a po pár minutách jsem usnula. Střídavě mě budilo dítě a horko.

/11:40/ psala Tanesha, jestli jsme dorazili, psala jsem, že nejspíš ne.
Po několika chvílích přemýšlení jsem se odhodlala zvednout a zeptat se stevardky, zda jsme v 张家界 (Zhang Jia Jie) – ne, a jestli se záchod smí používat ve stanici – ano.

Uvědomila jsem si, že mám docela hlad, šla se šla podívat za HaiYe, najedla jsem se, napila a na 20 minut jsem se vrátila do postele, kochat se výhledem.

Cílová stanice: krátce po 1 hodině odpoledne.
Hledání hotelu.
Ubytování. Tipy na cestu.
Vybalování a hygiena.
Odchod. Oběd.
Autobus. Pěšky. Fotky. Vstupenky.
Vstup: lístek + otisk prstu
Vstupenka je nepřenosná!
Autobus. Pár kroků. Autobus. Velký skleněný výtah. (Karlík a továrna na čokoládu)
Nejvyšší outdoor výtah na světě.
Čína a tisíc/milion nej.
Výhled. Krátká procházka.
Lidi, co nám řekli, že je pozdě a že dolů musíme výtahem
Cesta výtahem dolů. (Cena pro studenty: 33RMB)
Autobus. Procházka na nádraží. Autobus. Večeře.
Spala jsem v naprosto každém autobusu. Unavená až za roh.
Večeřet jsem nechtěla. Večeřela jsem něco jako dumplings (knedlíčky) ale nejsou to dumplings.
Návrat na hotel. Hygiena. Závislost na mobilu. Zprávy domů.
Boží sprcha.
Místo spánku píšu email. 23:29 právě teď
HaiYe i Tanesha už čtvrt hodiny spí.

Zprávy z domova, které mě rozesmály:
Roční dítko, co si místo čištění zoubků počůralo zubní kartáček.
Video, kde roční dítko místo do pusy přesunuje dort k prvním narozeninám pod stůl.
Vzpomínka na téměř roční dítko, které si nacpe do pusy 5 růžiček růžičkové kapusty a následně je vrací ven ve formě placiček.
Přítel, co mluví ze spaní o tom, že to potom upižlá, přítelkyně, co je zmatená jako důlní kůň a myslí si, že z toho bude parádní rozhovor a ptá se: Co budeš pižlat?
On: No tim tupym nožem.
Ona: Ale co?
On: Plankton.

Směju se u toho i teď!
Děkuju!

Zpráva, která mě rozplakala: 
Včera odpoledne v Plzni našli leteckou pumu. Večer evakuovali 20 000 lidí. Z názvu článku to nebylo zřejmé, ale po otevření odkazu jsem se dočetla, že pumu odkryli nedaleko babiččina bytu. Maminka byla v té době nedaleko a chystala se za babičkou na návštěvu.

Když dorazila k babičce do bytu, babička byla velmi nervózní a připravená na cestu ven. Mluvila se sousedkou, sousedka (rebelka?) řekla, že nikam nejde, moje maminka taky řekla, že nikam nejde a zůstaly s babičkou v bytě. Zůstaly doma.

„Venku kolem paneláku těsně za hranicí evakuační zóny bylo plno lidí s batůžkama a taškama, děti s plyšáky.“

Vzpomněla jsem si na babiččino vyprávění o náletech na Plzeň. Její maminka do houkání sirén mnohokrát řekla, že do krytu nepůjdou, že zůstanou doma. Na sklonku války byl jednoho večera opět vyhlášen letecký poplach. Prababička se necítila dobře a řekla dětem, že půjdou do krytu. Těhotná prababička, 5 dětí a pradědeček.

Toho večera puma zasáhla jejich dům. Rázová vlna nahrnula všechnu suť do jejich bytu. Nezbylo nic. Kdyby zůstali, všichni by zemřeli, tak jako mnoho jiných, rodin s dětmi v nových řadových domcích kolem nádraží, které si pilot spletl s továrnou.
„Babičko, proč nešli do krytu?“
„Šli. Jejich kryt byl jejich sklep, zůstali zasypání pod hromadou suti.“

Maminka napsala: „Zajímavá zkušenost. Připomenutí, že žijeme v „míru“ a velká vděčnost."

A já to cítím stejně. Tolik věcí bereme automaticky, jako samozřejmost a neuvědomujeme si, jaké máme štěstí, že jsme se narodili právě tam, kde jsme se narodili.
Válka si nevybírá. Nejvíc se podepisuje na dětech. (Ano či ne?)
Pokaždé, když si přečtu větu o dětech s plyšáky a lidech s batohy, kteří nevědí, jak dlouho budou čekat a jestli se budou mít kam vrátit, začnou mi po tvářích stékat slzy. Ano, 74 let po válce to s vysokou pravděpodobností dobře dopadne, ale ta nejistota a strach...

Podvědomá informace, že existuje možnost, že to, co má člověk v batohu na zádech je to jediné, co mu zbylo. To a život.
Strach. A kdyby se něco zvrtlo, nezbude nic. Nic. Ani batoh, ani život.

Událost, která mění priority.

Materialismus dnešní doby.
Nohavica (To nechte být): „Obrat mě o všechno chcete-li, můžete, to co však v sobě mám, to nedostanete, to je jen mé, to je jen mé, to je jen mé.“

Nedokážu si představit, jaké to bylo přijít na konci války o všechno. O majetek. O střechu nad hlavou. Země vysílená válkou. 5 dětí a šesté na cestě.

A znovu chci připomenout sobě, i všem, co si tohle přečtou, jaké máme štěstí, že jsme se narodili tam, kde jsme se narodili a že žijeme právě v naší zemi.

V pondělí jsem se večer procházela s DaYan po běžeckém oválu. Kolem nás prošla spolubydlící s dvěma krajany. Řekla jsem DaYan, že je to moje spolubydlící. Poprvé se dozvěděl, že mám spolubydlící. Ptal se, odkud je. Sýrie. Syria. Nevěděl. Google přeložil do čínštiny.

- „Ah. Vím. To je země, kde zuří válka.“
- „Ano.“

A to je pravěpodobně to jediné, co ví.

Spolubydlící má dvě děti. 4 a 6 let. Teď studuje v Číně. (Relativní) bezpečí. Finanční jistota. Až se vrátí domů a začne pracovat, bude dostávat zhruba desetinu toho, co má k dispozici teď. Její plat bude přibližně 2000 korun měsíčně. Nemůžu si vzpomenout, jak se říká tomu, když zkolabuje trh a všechno je mnohonásobně dražší. Inflace, hyperinflace?
Pokud se nemýlím, tohle se teď v Sýrii děje.

A ještě jeden válečný příběh. Jemen.
M. se nechce vrátit domů. Příští týden má závěrečné zkoušky, ale chce v Číně pokračovat v magisterském studiu. Jeho země není bezpečná. Mladého lékaře někdo zabil jen tak, na ulici. Vrah nevěděl, koho zabil, ale prostě se mu chtělo. (Jedna z verzí příběhu, ten skutečný se nejspíš nikdy nedozvím.) M. nechce domů. Ne, dokud bude válka.
//Rodina. Přátelé. Exil?//

A já cítím vděčnost.

Za to, že to včera dobře dopadlo, že babička a maminka (a dalších 20 000 lidí) jsou v pořádku, naživu, mají majetek a střechu nad hlavou.

Za to, že v naší zemi panuje mír.

Za to, že jsem se narodila v České republice, vyrostla v České republice a že se můžu domů beze strachu vrátit.

Za svobodu.

Za nezávislost.

Děkuji, že můžu cestovat. Děkuji, že můžu studovat v zahraničí. Děkuji, že můžu poznávat svět a poslouchat příběhy různých lidí z různých zemí. Děkuji za novou perspektivu. A děkuji, že se můžu vrátit domů.

Děkuji.

čtvrtek 25. dubna 2019

二十二 - Nenávidím výtahy


Následují zážitky, poznatky a informace z nemocnice a nějaký věci ze života za posledních pár dnů. Ale varuji vás předem, je to napsané, jak to přišlo, vysypala jsem ze sebe věty a myšlenky tak, jak mi lítaly v hlavě. Vím, že je to chaos, ale abych to hezky, chronologicky správně a pořádně vysvětlila, by trvalo eony, a kdo ví, kdy se zas dostanu k psaní.

Snad se v tom bludišti neztratíte! Těším se na otázky, reakce, zprávy z domova, cokoliv.
Při čištění zubů se rodí nejlepší nápady, myšlenky a věty. Obzvláště za předpokladu, že je půl jedný ráno. Měla bych spát. Už 2 hodiny. Místo toho jsem lehce hyperaktivní. Múzu nesmím nechat odejít.

24. 4. 2019
Mají být bouřky a stejně bude 30 °C. Minimum 19 °C. Jak, že je doma?

Zásadně nosím trika s krátkým rukávem. Triko s dlouhým rukávem znamená poloviční smrt. Dneska: volný triko cca XXL s krátkým rukávem. Myslela jsem si, že je venku trochu chladno, tak jsem si vzala lehkou mikinu. Chyba lávky! Než jsem došla do nemocnice, byla jsem zpocená až za ušima. V nemocnici se do výtahu pro 13 osob nacpalo tradičních 15. Nebo 16? Nevím. V sardinové konzervě se špatně počítá.

Nemám ráda výtahy. Tak nějak všeobecně. V Číně výtahy nenávidím!

1. Do výtahu pro 13 lidí se zaručeně narve víc než 13 lidí.

B2. Výtah z podlaží 1 jede do B2. Otevřou se dveře. Za nimi prázdná chodba. Někdo výtah přivolal, ale pravděpodobně se pokusil přivolat všechny a v mezičase odjel jiným. Argh!

             Jedeme zase nahoru!

B1. Stavíme. Otevřou se dveře a tam... nikdo.

Znovu podlaží 1. Za dveřmi spoustu lidí. Do už tak přeplněného výtahu se vmáčkou 2 osoby a další minimálně 2 se o to pokusí.

Ranní jízda výtahem je za trest. Ale jiná alternativa jsou tmavý schody do 12. patra bez oken, kam chodí lidi kouřit. A navíc v tomhle počasí a horku? Jako bonus má nemocnice něco jako mrtvý patra, protože ne pokaždé se po dvou sériích schodů objeví dveře a vedle nich číslo podlaží. Někdy je tam prostě zeď.

Podlaží 5. 7. 8. 10. 12. Svoboda.

12 patro. Vystoupilo 5 lidí. Naštěstí, protože moje kouzelná kartička v tomhle patře nefunguje. Takhle jsem se nachytala v pondělí. Vystoupila jsem a karta nefungovala. Nemáš kartu? Jsi v kleci. Dveře vpravo, dveře vlevo - jen na kartu. Dveře přímo před tebou jsou zamčená a za nimi je 8 výtahů pro pacienty a návštěvy (ani osm výtahů mimochodem silně nedostačuje a nejenom ráno se na ně stojí dlouhá fronta). Za zády jsou 4 výtahy, ale jenom 2 z nich ti zastaví. (2 jezdí do sudých podlaží, 2 jezdí do lichých podlaží; existují výjimky: B2,B1,1,2,5,7 - tam staví všechny výtahy; 5 jsou operační sály a 7 nevím)

Šatna. Není úplně maličká, ale 3 lidi, kteří si sundavají mikiny a oblékají bílé pláště, případně odkládají zavazadlo a otevírají skříňku jsou prostě moc. Vedro!! V plášti se snad upeču... A to je teprve duben. Jak to bude vypadat v červenci??

8:00
Ranní hlášení. Napočítala jsem 20 sester a doktorů je odhadem 20 - 35. Špatně se počítá, lidí je tam hodně.

Oděv lékaře: cokoliv, v čem přijde z domova a přes to bílý plášť. Na ranní hlášení šmoula čapku. Číňan si čapku zastrká za ouška. Vypadají vtipně a roztomile. Hana si ouška schová pod čepici, protože když to neudělá, vypadá debilně.



Oděv sestry: plášť, kalhoty & pracovní boty; celá kompletně v růžové (většinou) nebo v bílé + mají roztomilé čepičky - lodičky. Pod pláštěm je většinou vidět triko/košile/svetr, ve kterém sestra přišla do nemocnice. Civilní oblečení.

Zatím jsem nerozluštila záhadu hlavolamu s názvem: "Proč jsou některé bílé a některé růžové?"
A na oddělení porodnictví (Department of Obstetrics), kde teď jsem, se vyskytuje ještě jeden typ oděvů: fialové operační oblečení + gumové boty (crocsky, uzavřené) a na hlášení přes tohle oblečení růžový nebo bílý plášť + čepice (většinou modrá jednorázová, některé mají operační čapky látkové s obrázky).

Na hlášení nerozumím ani ň. Po hlášení místnost všechny vyplivne a následuje ranní vizita. Začíná se na vedlejším oddělení porodních sálů (Delivery rooms). Porodní sály jsou rozděleny na dvě části - nejprve pokoje pro první dobu porodní (lidově hekárna, což píšu jen pro přiblížení "laické veřejnosti", protože to slovo je definice odpornosti!) A vzadu porodní boxy. (Pokoje pro druhou dobu porodní, vypuzení plodu.)

Vešli jsme do první místnosti. Paní napojená na monitoru (CTG, zaznamenává srdeční ozvy plodu a kontrakce děložní), vedle lůžka pán a v místnosti … pozor, počkej si…14 doktorů!

Chvilka povídání, kterému nerozumím, následovaná vaginálním vyšetřením. Psala už jsem, kolik tam bylo doktorů? 14! (To jen tak pro připomenutí, kdyby to číslo bylo v mezičase zapomenuto.)

//Hana si myslí, že jeden stačí. Chápe situaci velká nemocnice & studenti & začínající doktoři & asistenti... Stejně si myslí, že je to hodně a je ráda, že nerodí v Číně.

Prošli jsme několik místností. Některé maminky napojené na CTG, některé mají jizvu po sekci.

//Hana nerozumí, proč jsou maminky po sekci tam a ne na protějším oddělení, když na protějším oddělení je XYZ maminek po sekci, ale předpokládá, že to časem pochopí.

Celá skupina lékařů se rozděluje na dvě nestejné části a každá projde pokoje, kde má svoje pacienty.
Prošli jsme několik pokojů na oddělení porodních sálů a následně mnoho pokojů na oddělení porodnictví. Zjistila jsem, že na oddělení porodnictví jsou maminky po spontánním porodu i po sekci (v ČR oddělení šestinedělí) a také několik maminek, které budou brzy rodit a porod bude vyvolávaný z důvodu...rizikové těhotenství...gestační hypertenze nebo GDM.

Kde a jestli existuje oddělení rizikového těhotenství, mám na seznamu otázek. Seznam se každým dnem prodlužuje. Čím víc vím, tím míň vím.

Zatím mám ceník:
8000 RMB prenatální péče
10 000 - 15 000 RMB spontánní vaginální porod bez komplikací
Minimálně 50 000 RMB - porod císařským řezem bez komplikací

Spontánní vaginální porod bez komplikací = propuštění z nemocnice po 24 hodinách. Porod sekcí bez komplikací - po 3 dnech.

Evidentně jsem vypadala překvapeně, protože mi paní doktorka řekla: "It's cheap." (to je levné). 

Tak jsem jí řekla, že u nás všechno platí pojišťovna.

Nemocniční „All inclusive“ neexistuje, jídlo nosí rodina. Návštěvní hodiny neexistují. Několik příbuzných - matka, otec, děti (všeho věku, i například dvouleté/nebo roční) jsem viděla na oddělení gynekologie a dneska dvou až tříleté na oddělení porodnictví. Žádný zákaz dětí do deseti let.
Příbuzní se starají o pacienta. Mnohdy v nemocnici spí, pokud je to možné, na více či méně pofidérních přistýlkách.

Pacientů je hodně, místa málo. Většina pokojů je po dvou, na některých jsou tři postele. Jeden "nadstandard" - pro jednu maminku. V trojúhelníkovém pokoji jsou čtyři lidi. Z výklenku/balkónku, který vůbec nemá být pokojem je nyní pokoj pro čtyři maminky. K tomu včera i dnes tři postele na chodbě. Maminka na chodbě, miminko na chodbě, rodina na chodbě, věci - stolek, kufr na chodbě, placenta v pytlíku na zemi. Proč? Netuším. (Viděla jsem jednu a dost mě to zaskočilo.)





1:20
//Tohle už není vtipný. snažím se sdělit všechny informace, co vím.

Od začátku těhotenství do 28. týdne --> kontrola 1x měsíčně
28. – 36. Týden ---> kontrola 1x za 14 dní
36. týden - porod --->  kontrola 1x týdně
CTG se natáčí od 32. týdne

výše zmíněné se týká fyziologického těhotenství. U komplikací jako GDM, GHT (hypertenze) a podobně ---> častější kontroly dle stavu těhotné

Z dnešního odpoledního meetingu vím, že hranice potratu je 28. týden (v ČR 24. nebo méně??) a 1000 gramů (v ČR 500, je to tak?)

Zpátky k úterý:
Po ranní vizitě, která trvala zhruba hodinu, následuje (téměř) bitva o počítače. Každý potřebuje napsat dokumentaci pro svoje pacienty. Zmínila jsem se "svojí" doktorce (slečna, které dělám ocásek, teacher, Faith) že mám hlad a protože nebyl počítač, šly jsme obě snídat. Po snídani jsem se posadila na lékařském pokoji a psala poznámky o oddělení a průběhu dne.

Chvilku po desáté hodině mi Faith přišla říct, že dnes nebude mít nové pacienty, protože má službu (duty) až zítra (středa), a že má dokumentaci hotovou a půjde si dělat nějaké svoje věci (předpokládám, že školní, předpokládám, že je clinical master - kombinovaná forma studia, protože chce "graduate"). 

Řekla mi, že můžu jít domů a přijít odpoledne na meeting. Nejddřív mi ukázala místnost, kde bude odpolední meeting (Následuje plottwist, odpolední meeting byl úplně jinde) a když jsme se vrátily na oddělení, zeptala jsem se, jestli se můžu podívat do "Infant bathing room" místnost pro koupání novorozenců. Povídala, že samozřejmě a vzala mě tam. Pozorovala jsem sestřičku, jak koupe miminko. Lavor. Žínka. Mýdlo. (všechno připraví rodiče)




První miminko: jednorázová plenka jednotlivě balená. Osuška. Oblečení: všechno je zavazovací, kalhoty s dírou na zadku (vepředu mají díru taky). Přemýšlela jsem o tom, že koupím nějaké dětské/novorozenecké oblečení na ukázku domů. Miminko se koupe 24 hodin po porodu a od té doby každý den. Každé miminko má svoje věci (lavor, žínka, osuška, oblečení, plenka - připraví rodiče) a sestřička po koupání desinfikuje pupeční pahýl.

1. koupání: na pupečním pahýlu je svorka - speciální kleště - přeštípnutí svorky & 2 vatové štětičky -  jodová desinfekce (to, že je jodová soudím podle hnědé barvy – 1. desinfekce pupíku + 2. suchá - osušení). Pokud je to první koupání, miminko má přes pupeční pahýl krytí - kulaté, myslím, že látkové a takový pásek kolem dokola - komprese?? Svorka & krytí se vyhazuje.
Viděla jsem mytí asi 4 nebo 5 miminek přímo a 4 nebo 5 nepřímo - občas jsem nakoukla na sestřičku vedle.

//1:39 pšíkám a mám rýmu (ode dneška)...To je k těm novorozencům výborný...

Přemýšlela jsem, jestli se v Číně také dělá test z patičky. Odpověď jsem dostala bez ptaní při odchodu. Viděla jsem "kopíčka"stojánek s "vyplněnými" testy a několik balíčků nových testů.

//Pokud to půjde, řeknu si o jeden arch. Chňó.

Na koupání miminek bych se vydržela dívat i víc než hodinu, ale žádná už nezbyla, všechna byla vykoupána.

Zajímavá informace z vizity: Jedna paní má dvojčata.

11:32 už jsem čekala na výtah
Šla jsem do biobank. Podívat se na ně a na záchod, protože v biobank máme záchod na sezení <3
Šlo nás jíst 7, ale do té doby jsem celkem trpěla, protože jsme čekali na Ocean, až něco, netuším co, dodělá. Po obědě jsem šla odpočívat. Napřed jsem si myslela, že snad ani nebudu spát a vyřizovala jsem opomenuté/odsunuté zprávy na WeChatu a nakonec jsem usnula před 2 a nenařídila si budík.

Probudila jsem se 14:41 (15:00 má být meeting v nemocnici, každé úterý odpoledne se řeší nějaký náročný případ, na všech odděleních) 14:42 přišla zpráva od Mony (intern = medička, umí velmi dobře anglicky), že akorát dorazila do nemocnice a že meeting je posunutý na 5. hodinu. Psala jsem Faith, jestli mám přijít teď nebo až v 5 a ona mi odpověděla, že obojí je fajn. A jakmile jsem položila mobil, usnula jsem znovu.

Probuzení v 16:35 a ve 43 už jsem převlečená a sbalená odcházela do nemocnice. A v 59 jsem seděla v místnosti, kde měl probíhat meeting.

Prezentace se týkala potratů a byla kompletně v čínštině, ale alespoň existuje prezentace. Fotím a překládám. Překladač je láska. Časem pošlu nějaké fotky. Pravděpodobně spíše pro pobavení než pro čtení.



Po 6. hodině setkání/přednáška skončila a já se šla převléknout a do biobank a na večeři a do biobank a na lab meeting, který začal ve 4 a měl skončit v 6 a ve čtvrt na 8 stále probíhal. (kan bu dong, ting bu dong) & vedro.

O čem bych mohla psát?
O tom, jak jsem včera vyprala, protože mi došlo spodní prádlo a světlý trika s krátkým rukávem. (Vzhledem k počasí neexistuje, že bych si mohla stejný triko vzít na sebe 2x). O tom, jak jsem si včera ostříhala nehty na rukou (protože Leopoldovy hmaty a gynekologie a protože bylo na čase)
O tom, jak jsem si dneska ostříhala nehty na nohou (protože už si o to řekly a protože! jsem měla náladu) A taky o tom, jak je všechno výše uvedený složitý, i když je to jednoduchý. Je složitý najít odhodlání, protože je pořád co dělat a protože je mnohem zajímavější být v nemocnici nebo v laborce, ať už se jedná o studium a pozorování nebo o rozhovory s lidma, protože ty jsou mnohdy zajímavý a jindy ještě zajímavější. Taky nechci být celý den zavřená vevnitř. Protože vím, že mě na noc zamknou a protože to je vlastně minivězení (zamykání & na okně mříže). Taky je venku je líp a pořád je co objevovat.

Dneska jsem jela parkem na kole. (Mimochodem mami, tati, znovu děkuju, že umím jezdit na kole!) Je to skvělý a boží, i když se v místním provozu trochu bojím. Ale jen občas a jen trochu.
Jela jsem parkem na kole a říkala jsem si, že jsem dobrodruh.
A věčný dítě.
Věčný dítě s duší dobrodruha nebo dobrodruh s duší věčného dítěte?

2:00
//Čas jít spát.

& Ze života.
1. Mám debilně ostříhanou ofinu. Opravdu. Skutečně se nepovedla. Zkusila jsem se pak ostříhat sama (opravit to). Dopadlo to lépe, než když mi byly 3 a asi to vypadá lépe, než to vypadalo, když jsem přišla z kadeřnictví, ale žádná sláva to není.
2. Měla jsem narozeniny. Fotky někdy budou. Oslava byla minimalistická. Spíš nebyla.
3. Příští týden jsou prázdniny. May day holiday. 1. 5. – víkend (5.5.) Chtěla bych někam cestovat. Pravděpodobně malé město v Hunan province. Kdy a kam přesně zatím nevím. Napřed se snažím zjistit a naplánovat Shanghai. (viz bod 4.) Čína: tradičně nikdo nic neví
4. Další týden je mezinárodní konference ISBER v Shanghai. Budu tam od 6. do 10. května, a když to vyjde a půjde, zůstanu i na víkend a půjdu se podívat... všude, kam to půjde

pátek 19. dubna 2019

二十一 - Na sále jako doma


Pondělí:
Titulek není úplně přesný, na sále jsem víc než doma. Nosím Hedvičiny nejoblíbenější hadry, fialové @envy_marrimack. V Číně ve světle zeleným chodí akorát uklízečky. Doktoři (a náhodní čumilové) nosí fancy fialovou.👱🏼





Hysteroskopie není, a dost možná nikdy nebude, moje oblíbená operace.

1. Mám z toho křeče v podbřišku (ne bolesti, křeče!)
2. Dělá se mi špatně a téměř omdlévám.

*k omdlévání musím podotknout, že jsem v pondělí po dlouhé době vstávala dřív než v 7, malá, hloupá se nenasnídala (nestihla to) a na sále bylo vedro na padnutí.

Vymotat se z bludiště 35 operačních sálů a milionu dalších místností ve dvou patrech s 1000+1 dveřmi byl úkol téměř nadlidský. Naštěstí pro blbý, nováčky a ty, co už panikaří, jestli najdou cestu nebo se cestou sesypou a bude je někdo muset najít, vzkřísit a zachránit, jsou na zemi šipky s nápisem EXIT. Naštěstí v angličtině. 🙏

Úterý:
HIFU & noví kamarádi aka potřebuju dělat papíry, tady máte foreigna, nějak ho zabavte a postarejte se mi o něj. {Boží, skvělý, děkuju!}
Odpoledne meeting, kde rozumím velký kulový, ale naštěstí existují překladače.

Středa:
HIFU round 2, prej jsou rádi, že mě mají, já jsem ráda, že mám je a že můžu klást všechny zvídavý otázky. Všechny!

Odpoledne na sále & po páté hodině úprk, protože velký plány. #LEEP

Háňa má narozeniny - všechno nejlepší
Čtvrtek:
DaVinci. Ultracool. K obědu jsem měla banán a jogurt, protože jsem se chtěla rychle najíst, abych se mohla jít dívat, ale měla jsem moc hlad na to, abych nejedla. Ve 4 hodiny jsem šla do svojí oblíbený 土豆 (brambor) restaurace. Snažila jsem se najít v menu mrkev, protože brambory jsem jedla včera a servírka se ptala, jestli to tentokrát nebudou brambory. Nejenom, že si ze mě kluci dělají srandu a přejmenovali mě na „Potana“ i servírka si pamatuje, že kdykoliv přijdu, dám si "tu dou" 土豆
Řekla jsem, že dnes brambory ne. Smála se.

Zpátky na sál.

V půl 7 jsem byla víceméně odeslána domů, i když následovala ještě jedna operace. 



A teď do hajan a co se bude dít zítra/dneska/v pátek je zatím ve hvězdách.

pátek 5. dubna 2019

二十 - #typická_Hana

Další pracovní víkend za mnou. Neděli jsem věnovala konferenci a sobotu taky.

Nadešel čas zhodnocení projektu mojí profesorky a tím projektem bylo založení biobanky.
V pátek se celý den uklízelo a probíhaly poslední přípravy. Co se bude dít během následujících 2 dní upřímně netuším, ale předpokládám, že se nudit nebudeme.

Vzhledem k výjimečnému a důležitému víkendovému programu posílám první vlaštovku.

Nová láska

20.3.2019
Totální léto – vedro, dusno; denní maximum 31°C
A v noci bouřka. Typicky letní. Slejvák. Vítr, kterej zněl, jakože odnáší střechu a hromy, co podle zvuku drtí budovu na prach.


Zpátky v čase: V poledne přišel balíček.
Objevila jsem novou lásku.
Jmenuje se 欧文, anglicky Kyrie.




Po dlouhém přemýšlení (listopad – březen) a několika doporučeních jsem si (konečně) koupila boty na basket.
1. Abych byla cool kid a abych byla součástí cool kids crew.
2. Abych byla baller
🎶 I wish I was a little bit taller
I wish I was a baller
I wish a had a girl who looked good, I would call her 🎶


Kluci mají všichni stejný basketbalový boty, koupila jim je profesorka.
No a některý lidi mají další, svoje, basketbalový boty.
A mně se líbily Kyrie.
A může za to Alfréd. Zejména Alfréd.
No. Jenomže!
Když boty přišly, zjistila jsem, že jsou jiný. A zkoumala jsem proč.
A zjistila jsem... že Alfréd má Kyrie 4
Hu Han taky.
A Ben taky.



Instead of being part of the cool kids crew I am cooler than I intended to be... 🤷‍♂️

A zatímco já mám novou lásku a hraju, Alfréd si stále válí šunky doma v posteli a máčí si nohu v 艾草.
Už 14 dní.
Člověk by si skoro myslel, že to udělal schválně. 🤦‍♂️

V lab teď dělám všechno a nic. Například čtu vědecký články. A pak se taky rozčiluju, že kolem chodí lidi a mluví lidi a telefonujou lidi a křičí lidi a nezavíraj dveře lidi a mně pak táhne na kotníky. A potom ten článek čtu 1000x a stejně nic nevím a moje produktivita je stejná jako teplota tekutýho dusíku.
(Chtěla jsem napsat stejná jako v mrazáku v biobance, ale to je jenom kolem - 80°C.)

Minulej pátek jsme měli stejnou párty jako ten první pátek po návratu a už ani nevím, kterej den a nechce se mi to teď hledat, ale odeslala jsem poslední a nejposlednější, finální a nejfinálnější verzi zvacího dopisu pro profesory a o několik dní později i pro studenty.
Milionkrát přečtenou, okomentovanou, upravenou, opravenou, zkontrolovanou, přepsanou, naformátovanou, připravenou.
Připravenou na cestu do světa.
(Zvací dopis na konferenci, která se bude konat v září. Podrobnosti někdy, časem.)
2 měsíce to trvalo 🤷‍♂️

Včera se mě 斌哥 zeptal, jestli bych mu zkontrolovala článek. Řekla jsem, že jo a ptala jsem se, jak je to dlouhý. Říkal, že dost.
Čekala jsem dost, 10 - 15 stránek.

Má to 24!

Taky jsem se ptala, kolik mám času. Řekl mi, že čím dřív, tím líp, což je časovej údaj naprosto na...
Potom povídal něco o 2 až 3 dnech a opravování po částech.
Místo včera odpoledne mi to poslal dneska ráno.

Ten článek je o taxonomii nějaký myši a rozlišování jednotlivejch druhů a lehce odlišnejch jedinců na základě sekvencování DNA. (Jestli tahle věta nedává smysl nebo je tam něco špatně, omlouvám se, ale tak nějak rozumím tomu článku. Nedává mi moc smysl a netuším, jestli jsou tam chyby nebo ne, protože tomu nerozumím. Jsou dokonce odstavce, kdy nerozumím každýmu druhýmu slovu a mám dojem, že jsem ty slova nikdy neviděla ani neslyšela.) Takže asi tak...
A toho mám prosím 24 stránek.
Ještě, že 4 jsou reference a 3 tabulky...

Zásadní studijní/pracovní/vědecká informace je, že půjdu na zkušenou do nemocnice a budu tam dva měsíce. Kdy, jak a kam přesně zatím nevím. Podrobnosti budu domlouvat s profesorkou, ale až po tomhle víkendu. Teď bylo všechno dost náročný, všichni zaneprázdnění, atmosféra hustá, doufám, že se to uklidní.

A poslední důležitá informace: Budu mít spolubydlící. Od 1.4. (Není to aprílovej vtípek.)
Budoucí spolubydlící je spíš paní než slečna. Je ze Sýrie a studuje PhD v oboru "Nursing". Je vdaná, má 2 děti a do teď tady měla rodinu na návštěvě, takže bydlela venku (rozuměj: ne na koleji.) Rodina se vrátila domů a paní se vrací na kolej, má tady kamarády.

Hned první noc po tom, co jsem se to dozvěděla se mi zdálo, že jsem se druhý den probudila a spolubydlící vybourala všechny příčky v apartmánu včetně koupelnové a pozvala všechny kamarády na oběd.
Největší šok jsem měla z toho, že nejenom že musím sdílet "obývák", koupelnu a umyvadlo, ale takhle nemám ani vlastní pokoj kam se zavřít a nemůžu se zavřít ani do sprchy!

Naštěstí všechny příčky pořád stojí, můžu se zavřít, dokonce zamknout, v pokoji i ve sprše a spolubydlící tu zatím nebydlí.
Bude to zajímavý, bude to výzva.
Zatím mám z pokoje skladiště, protože jsem sem přesunula všechny věci z "obýváku" a koupelny, takže tu sotva projdu. 🤷‍♂️

No, nabitý víkend přede mnou a v pondělí je prvního...
Uvidíme.

 //A tenhle pořád nehotovej text píšu už desátej den. #typická_Hana

Poděkování bude Diance za to, že je můj deníček 24/7.
Může z ní teď klidně bejt můj tiskovej mluvčí. Kdybyste někdo chtěl vědět, jak často chodím do koupelny ať už za jakýmkoliv účelem, kolikrát denně jím, co a jak to chutnalo, poví vám to všechno. Dotazy směřujte na ní. Dík! 😂

Končim.

30.3. 1 hodina ráno update: Jedenáctej den 🤦‍♂️ A už je zas všechno jinak. Ale o tom zas jindy.

Brou

čtvrtek 21. března 2019

十九 - Čínskej víkend

Psáno 16. března v půl druhý ráno jako popisek k fotce na Instagram.



Byla jsem měsíc doma v Čechách. Proto ta dlouhá pauza.
Zpátky na kampus jsem dorazila v neděli pár minut před třetí odpoledne a tahle fotka vznikla v 17:43, kdy jsme já a 楚楠 čekali, až se uvolní basketbalové hřiště, abychom mohli hrát. Bylo úplně plno, protože jsem s sebou prý přivezla sluníčko po dlouhém deštivém období. Bylo krásně a teplo, takže ven vylezli snad úplně všichni, aby si to počasí užili.

V úterý mělo začít pršet, naštěstí je pořád teplo, 2x sice lehce sprchlo a poslední dva dny je pod mrakem, ale alespoň neleje celý den, takže můžeme hrát.

Počínaje nedělí jsem zatím hrála každý den. Včera jsem hrála s lab týmem ve složení já + Fish + Ben vs. 斌哥(Bin Ge aka Zhang Bin) & 祥哥 (Xiang Ge aka Lucas). Byla to celkem sranda aneb máme srandu z foreignera, protože se snaží o obranu, ale většinou neúspěšně. Sranda to byla do chvíle než se k nám připojil 大艳 (Da Yan), protože 3 na 3 se mnou v týmu je jasná výhra.
Pro soupeře.

Navíc bránit 大艳, kterej je vyšší, rychlejší a po všech stránkách lepší hráč je značně disappointing.

Taky se potvrzuje rčení/pořekadlo "Sportem k trvalé invaliditě". 
Už nikdy se nebudu smát vtipům o tom, jak holky opouští sportoviště, protože si zlomily nehet. Protože to fakt k.... bolí! Obzvlášť, když se, spíš než zlomí, ohne a poraní nehtové lůžko. Krvácí to minimálně, bolí to jako prase. Člověk si ani neuvědomuje, jak často používá palec a i minimální tlak je dost nepříjemný. No... Nedá se svítit.
Dneska jsem si takhle zlomila/ohnula další, sama sobě jsem propíchla dlaň, špatně jsem chytila míč, takže mám něco se zápěstím a nakonec jsem se při přihrávce chyceným míčem praštila do obličeje, až mi křuplo v nosní přepážce. Smála a brečela jsem zároveň.

Hrdinové se nevzdávají, zítra jdeme hrát znovu! 

Ať zní tohle jakkoliv, návrat rozhodně nebyl růžovej. Nechtěla jsem z domova, nechtěla jsem sem a když jsem přijela, nechtěla jsem bejt tady a chtěla jsem zpátky domů. Okamžitě! Navzdory slunečnému dni mi bylo notně na ho... Nebejt sluníčka asi mi hráblo docela. Teď je to o dost lepší. Naštěstí. 

Ten, kdo se teď nemá úplně dobře, je Alfréd, kterej leží doma v posteli, protože si v úterý udělal něco - nevim co - s kotníkem a teď nemůže chodit. Jak jinak než při basketu.  On se nudí doma a já občas v laborce, protože kromě nás dvou sedí v 108 samí "dospělí". Myslím, že momentální největší přání nás obou je, aby mohl chodit.  (On chce chodit, protože se nudí doma a já chci, aby chodil, protože se nudím bez něj v labu.)

Teď je 2:30 a tenhle příspěvek jsem chtěla věnovat hlavně odpovědi na otázku: "Jak Číňané tráví víkendy?"

Při hledání publikovatelné fotky jsem zjistila, že (opět) moc nefotím. Kromě fotek z letiště mám od neděle 29 fotek. Z toho:


jeden nápis k překladu


1x hřiště & nebe (úvodní v tomhle blogu)


3x jídlo


11x čínský nápis k překladu

1x obsah kufru (takže vlastně jídlo)

1x Dokument #1

11x Dokument #2

1x strop v knihovně









A k věci tedy.
Když jsem dneska odpoledne dorazila do laborky, zeptal se mě 斌哥(Bin Ge), jestli bych mohla naposledy zkontrolovat anglickou verzi pozvánky na konferenci. To bylo ve 3 odpoledne.  Tisíckrát přečtený a milionkrát opravený dokument jsem odeslala v 1:26 AM (ráno)


(A to jsem si chtěla jít lehnout brzy, opět, s tím, že před 11 si lehnu a prostě usnu... 🤦‍♂️)



Evidentně to nevyšlo.
Nehledě na čas se mi dostalo okamžité odpovědi. Ptala jsem se, jestli jsem ho vzbudila nebo jestli nespal.
Nespal.
Pracoval.
#Friday_night_out

V našem případě
 #Friday_night_in

In the bed, s počítačem na klíně. Takže takový my tady máme párty. Pěkně z pátku na sobotu, studenti i učitelé. 
#Wild_life  
#Student_life  
#College_life

A což o to, já zítřejší, ehm, dnešní ráno prospím, ale 斌哥 půjde do práce na 8. Ráno nějakej meeting, odpoledne experimenty. Doma roční dítě s horečkou 
#Proč_ne?

A neděle? 
V neděli jsem přiletěla. Od 4 odpoledne byla schůzka/meeting v laborce. Bylo jich tam 12. Šla jsem se na ně podívat. Seděli tam studenti, účetní, IT technik, profesorka, všichni. (Skoro.)
Takže asi tak. 
Čínskej víkend = žádnej víkend.
Jo a místo toho, abych tohle napsala do komentáře sem hodím fotku toho stropu.

Protože je magickej. 🎆


PS: Zamyslela jsem se nad číslováním a musela jsem zalovit v hlubinách mailu:
Poslední očíslovaný mail je 八 - Mrs.黄 company (16.11.)
Neočíslované číslo 九, kde není moc textu a je tam odkaz na blog: Obyčejně neobyčejný týden ze života Hany: 一 První adventní neděle (7.12.)
Neočíslovaná 十 s odkazem: Hančiny činy z Číny 18 - 十八 - Prázdniny na venkově (3.2.)

Čínskej víkend má číslo 19 - 十九


Dneska děkuju mailu, protože má lepší paměť něž já. A nějaký dojemný/filozofický/důmyslnější díky zase příště. 

pátek 1. února 2019

十八 - Prázdniny na venkově


31. 1. 2019
Linxiang
Pondělí. Den odjezdu. Tragédie. Naprostá.
Jako obvykle...

Instagram:
Na vědomost se dává, že žiju! Někdy žiju, někdy užívám, někdy přežívám.

Můj "kamarád" na měsíc leden je Chilli. Leden jsme začali společně v 株洲 (Zhuzhou) a leden společně zakončíme v 临湘。(Linxiang)

Dneska je první den, spíš večer, a první noc v čínské rodině. Budu tady bydlet +/- týden.

Zásadní informace:
Zima! Všude je zima. Mega, hrozně, strašně moc zima. Připadá mi, že uvnitř je chladněji než venku.
Po tom, co jsem měla více než 14 dní rýmu, jsem dneska nastoupila do auta a začala smrkat. Bravo!

Koupala jsem se s rybkama. Tedy, já se sprchovala, rybky plavaly v lavoru. Když jsem je objevila ptala jsem se, jestli je sníme.

 "Yes." 🙄

Fotka je z nedělní večeře a o té zase jindy.
Odjely jsme dnes odpoledne, dorazily jsme na večeři v bytě #1 a po večeři se přesunuly do bytu #2 (domů). Večerní procházka městem, eat more, televize, play phone.  Zítra jedeme na oběd k babičce, pryč z města, na venkov. Uvidíme, co přinese zítřek.


Čínský venkov.
Mezi rýžovými políčky a bambusovými háji. Povídání o zemědělství.
Čínská vesnice vypadá jako česká vesnice před 100 lety + odpadky + plasty + pár moderních zásahů. Na mě to působí velmi zvláštně. Nepatřičně. Jakoby se stroj času zasekl mezi minulostí a přítomností a obrazy z dvou různých období se vzájemně prolínaly.























K obědu byla mimo jiné slepičí polévka. Ptala jsem se, jestli je to jedna ze slepic, co běhají venku.
-          -   Ano.
-          -  Babička jí zabila?
-          -  Ano.
Oh.

Večer Chilli pekla sušenky. Finger cookies.


Středa.
Rodiče se nás pokusili několikrát probudit, ale jako správné studentky na prázdninách jsme v 11 hodin, když maminka přišla z práce domů, aby nám uvařila, stále ještě ležely v posteli.

Po obědě jsme chvilku odpočívaly a kolem půl třetí jsme s tatínkem vyrazily na výlet. Obranná věž proti Turtle monster (želví monstrum). Výstup nahoru a rozhled do krajiny (pohled na rýžová políčka v mlze). 




Vzduch je bohužel silně znečištěný i tady. Jedeme dál! Město, kde bydlí teta. Ulice se starými domy. Jsou chráněné zákonem, ale ne všechny jsou udržované. Ochrana zákonem nebo ne, nikdo se o ně nestará, takže chátrají a dost možná brzy spadnou.

Věž druhá. Obrana proti Snail monster (šnečí monstrum). Na tuhle věž se vyšplhat nedá, není dutá. Stojí na břehu Yangzi river  长江 (Cháng jiāng)

Prošli jsme se po pláži a natrefili na rybáře. Tatínek miluje ryby, takže jsme rybáře následovali domů. Nakonec tatínek koupil nejenom rybu, ale také preserved meat (uzené). Šli jsme se podívat do malé stodoly, kde se maso udilo. (rozdělaný oheň, kouř)

Rybář zavolal svojí ženě, aby se přišla podívat na cute little foreign girl (roztomilou cizinku).
Cesta domů. Návštěva tatínkova kamaráda ve staré (bývalé) restauraci, nyní skladiště & kaligrafická dílna. Kaligrafická dílna ve skladišti? Poklad uprostřed nepořádku/haraburdí/věcí.

Kouzla Kaligrafie. Chilli psala. Háňa psala. Bylo to úžasné!



人山人海 - znamená to Mountain of people, Sea of people (hora lidí, moře lidí) a používá se to třeba o svátcích a slavnostech, když je všude ještě mnohem víc lidí než jindy   
Píše se speciální tuší a štětcem, tradičně zprava doleva, případně shora dolů, úplně vlevo je datum a podpis autora.

Dnes (čtvrtek) jsme kamaráda v kaligrafické dílně navštívili znovu a zítra tam pravděpodobně (já doufám) pojedeme zase. Ale o tom zase příště. Word na mobilu je k zlosti a mám zmrzlé prsty. Venku jsou dva stupně a uvnitř není o mnoho tepleji. Centrální topení v téhle části Číny není, protože tady není dost zima.

Děkuji rodičům Chilli za to, že můžu bydlet tady, v ledovém ráji, který je trochu vězením ve vlastním zimním oblečení. Připadám si jako lední medvěd ve svěrací kazajce, po jídle jako těhotný lední medvěd ve svěrací kazajce. (Někdy kombinace fat suit + svěrací kazajka)


Děkuji, že tady můžu mít další doma a že se o mě starají jako o vlastní.


Chillin tatínek má takové konvičky dvě. Každá je z jiné hlíny, tahle tmavší na černý čaj, světlá na zelený. Jsou to unikátní kousky vyrobené přímo pro něj.