Druhý pohled

a jak jsem tam nedoplaval.  Vstával bych se sluníčkem, ale za mraky ho není vidět. Je brzy, sotva se šedavě rozednilo. Zabalil jsem ložnici a vyrazil za dalším lovem snídaně. Vesnice nebude daleko, slyšel jsem kokrhat kohouty. Když jsem se prodral džunglí zpátky na cestu, lekli jsme se navzájem. Já a nějaká teta s plným pytlem na hlavě. Vůbec nechápu, kde se tam vzala. Před půl hodinou byla tma, že nebylo vidět na krok a ona jde z té strany, jako já včera, k vesnici 2 hodiny rychlou chůzí. Vůbec to nechápu. Za dvacet minut jsem byl ve vesnici a za dalších 5 přesně u té kamenné lavičky, na které jsem se včera ráno snažil popadnout dech. Je to ta stejná vesnice, jen jsem přišel z jiného konce. A protože začíná pršet, neváhám ani chvilku a přijímám pozvání na verandu protějšího domu. Není to žádný májový deštík, ale pořádná průtrž. Domácí koukají z verandy do provazů deště, a abych si při koukání s nimi udělal pohodlí, přinesli mi na ver...

Cestou nahoru, ještě dřív než jsem potkal dědu s mačetou, jsem potkával v protisměru i jiné lidi. Většinou nesli něco na hlavě. Jako podložku měli takové hnízdo spletené z palmového listu a na něm ledacos. Otep lupení, trs banánů, pytel s kokosovými ořechy. Na hlavním, geologicky nejmladším ostrově Ngazidja není ani jeden pramen sladké vody, ani potůček, natož řeka. A přesto si nikdo, koho jsem potkal, s sebou nenesl nic k pití. Už vím proč. Na Komorách nemůžete zemřít ani žízní ani hladem. Když máte navíc mačetu, je s přežíváním polovina práce. A za předpokladu, že umíte šplhat na kokosové palmy, jde to ještě líp. Tím spíš, že pro pohodlnější šplhání jsou v kmenech kokosových palem takové šplhací záseky. Muzungovi s mírnou nadváhou jsou šplhací záseky k ničemu. Jednak nemá trénink od dětství a druhak se ta palma prohýbá už ve dvou metrech, protože muzungu váží minimálně dvakrát tolik než nejtěžší domorodec. A i kdyby se nakrásn...