Komory 6 - V Koua pod Kozími vrchy

Cestou nahoru, ještě dřív než jsem potkal dědu s mačetou, jsem potkával v protisměru i jiné lidi. Většinou nesli něco na hlavě. Jako podložku měli takové hnízdo spletené z palmového listu a na něm ledacos. Otep lupení, trs banánů, pytel s kokosovými ořechy.

Na hlavním, geologicky nejmladším ostrově Ngazidja není ani jeden pramen sladké vody, ani potůček, natož řeka. A přesto si nikdo, koho jsem potkal, s sebou nenesl nic k pití. Už vím proč. Na Komorách nemůžete zemřít ani žízní ani hladem. Když máte navíc mačetu, je s přežíváním polovina práce. A za předpokladu, že umíte šplhat na kokosové palmy, jde to ještě líp. Tím spíš, že pro pohodlnější šplhání jsou v kmenech kokosových palem takové šplhací záseky.

Muzungovi s mírnou nadváhou jsou šplhací záseky k ničemu. Jednak nemá trénink od dětství a druhak se ta palma prohýbá už ve dvou metrech, protože muzungu váží minimálně dvakrát tolik než nejtěžší domorodec. A i kdyby se nakrásně podařilo vylézt až na vrchol (nebo najít nějakou předkloněnou palmu) a jeden nebo dva kokosy ukroutit, bez mačety se do nich stejně nedostanete.  Jde sice o kokosové mléko bojovat pomocí kamenů, ale vynaložená energie přijde s největší pravděpodobností vniveč, skořápka totiž praskne zároveň i na straně směrem k zemi.

Ano nabízí se otázka, proč jako správný muž nemám v kapse nůž. 

Nemám, protože ho nejde vzít do letadla a já mám jenom baťůžek na záda a žádné zavazadlo k odbavení. Už jsem si na to za ty roky zvykl. Měl jsem sice takovou keramicko-plastovou verzi zavíracího nože, ale v boji s kokosákem by k užitku moc nebyl. A protože mě kvůli němu v Tel Avivu na letišti málem zavřeli, nevozím už žádný. Na Komorách mám s sebou dva plastové nožíky z leteckého stravovacího servisu Air Kenya. Pomeranč s ním oloupat jde, ale na kokosovou skořápku je to jako plácačkou na mouchy na medvěda.

Bez kokosů zbývá lovit jídlo blíž při zemi. Mangovníky jsou obrovské a manga dosažitelná skoro stejně obtížně jako kokosy. Mají ale tu výhodu, že se dají sbírat pod stromem. Pomeranče, citróny a mandarinky jsou v dosahové výšce a banány taky. Ale u banánů pozor, skvrny od banánového kaučuku nejdou vyprat a ruce od něj strašlivě lepí.

S pitím je to při nedosažitelnosti kokosů horší, ale řešením je právě cukrová třtina. Z košťálu od dědy bylo dobře litr sladké šťávy a spousta energie. Na hřebenu jsem byl za chvíli a další třtinu jsem našel celkem snadno. Vzápětí jsem zlomil jeden z plastových nožíků při pokusu jí oloupat. Nevadí, jde to i za pomoci zubů.

A protože polovina mojí únavy byla psychická, právě z myšlenek na ubývající vodu, šlo se mi hned líp.

Uvažovali jste někdy nad tím, že v dobrodružných románech nechodí hlavní ani vedlejší hrdinové na záchod? Na záchod se chodí v romantických komediích, dává to prostor pro humorné gagy, ale třeba Robinson nebo d´Artagnan, ti nebyli na záchodě za celou knížku ani jednou. 

I když je teprve třetí den tohohle dobrodružství, celou knížku to nevydržím. Prostě musím. A hned, dřív než bude pozdě. Vypadá to, že se dešťová voda nabíraná z nádrží po cestě probrala k životu a chce ven. Okamžitě! Všude kolem cesty je džungle plevelu. Hadi tu sice nejsou, jenže hmyz a jiná žoužel ano, ale nemám čas si vybírat.

Bára mi poslala v prosinci ze Srí Lanky otázku: „Proč jsou listy banánovníku tak velké?“ Napsal jsem: „Aby se z nich dalo dělat nádobí, aby dokázaly zachytit hodně vody a taky aby dostatečně stínily porost pod banánovníkem a utlumily růst konkurenčních rostlin.“ Dneska bych přidal ještě jedno využití. Nejlepší jsou takové ty už skoro suché, šedohnědé. Dají se z nich trhat úhledné čtverečky. Nějaké jsem natrhal do zásoby. Co kdyby příště nebyly po ruce.

Za třemi serpentinami se objevila vesnice. Na návsi mi v jednom domě nalili vodu do láhví i na umytí, a protože nikdo s přítomných neovládal angličtinu, vyslali nějaké kluky pro pana učitele. Přišel, představil mě srocení lidu, které se mezitím vytvořilo kolem prvního pěšího turisty, který se ve vesnici Koua objevil od vyhlášení nezávislosti na Francii.

Po chvíli povídání jsem zjistil, že mě serpentiny obrátily o 180 stupňů a městečko dole u moře není Chezani, ale zase Mitsamiouli. Pan učitel mě doprovodil daleko za vesnici a ukázal mi moc pohodlnou zkratku správným směrem. Naneštěstí to s tou angličtinou nebylo úplně nejlepší, takže než mi došlo, že mě vede ven ze vsi, nestihl jsem se ani rozhlídnout po něčem ke koupi k jídlu. Než jsme se rozloučili, popřál mi ochranu Alláha a ujistil mě (i když jsem se neptal), že na ostrově nejsou žádná nebezpečná zvířata.

Cesta nevedla přes hory, ale po vrstevnici prudkého kopce. Kromě krásného výhledu na moře to taky znamenalo, že se banány a pomeranče ze stromů níž ve svahu daly trhat přímo z cesty. Našly se i snadno dosažitelné kokosy, ale 3 neplatné roztloukací pokusy mě od téhle sportovní disciplíny odradily. Navíc mě to unavilo tak, že jsem si na hodinu ustlal v podivném lese kvetoucích aloí.

Usnul jsem s výhledem na reliéf dvou oblých kopečků, které se snad vyskytují v každé zemi na světě a všude se jmenují stejně: Prsy Panny Marie. Případně hovorově a méně romanticky: Kozí vrchy.

Po siestě už bylo jasné, že zbývají maximálně 2 hodiny světla, takže jsem se na další cestě rovnou rozhlížel po vhodné ložnici. První variantu – obrovský mangovník jsem sice vyzkoušel, ale protože pod ním bylo docela dost zralého a nakvašeného ovoce, musel jsem ho pro nadbytek hmyzu vyměnit za dvě kokosové palmy. Než jsem se k nim přesunul plevelem, měl jsem na kalhotách asi milion semen místní varianty „žebráckých vší“ (taková ta plevelová semínka se dvěma háčky). Skoro hodinu jsem je pak pod dohledem plachtících nazghûlů dostával dolů.

A pak byla tma a vyšly hvězdy. Krása, romantika a prostor pro snění. Ve výhledu mi sice trochu bránily koruny těch palem, ale víc než omezený výhled mě trápila představa, že na mě do rána spadne kokos.

25. 2. 2017