Komory 15 - Temné noční vrčení

Už jsem skoro spal, když mě, víc než jenom trochu, vystrašilo štěkání. Na komorách jsem po celou dobu pobytu viděl jenom jednoho psa. Za plotem honosné vily v Moroni jsem zahlídnul zlatého retrívra, ale jinak ani jednoho. Koček spousta, sem tam krysu, samozřejmě kaloně „Nazghûly“ a krávy a kozy, ale psa ani jednoho. Zato teď to podle sluchu vypadá, že se jich směrem ke mně žene celá smečka. Slyším, jak se něco prodírá směrem ke mně trávou letiště a jsem docela šťastný, že jsem si v ní neustlal na noc. Technicky jsem sice za plotem, ale ten plot mezi piloty prostě není. A protože jsem zadkem v hamace sotva 60 centimetrů nad zemí, doskočí na mě i jezevčík, když se bude snažit. A tohle je podle hloubky vrčení rozhodně větší plemeno než jezevčík.

Bylo jich 5 a já ani nerozsvítil baterku, když se ze strany od letiště v půl kruhu rozestavěli kolem mě. Nechtěl jsem je vidět, stačilo mi slyšet, jak temně vrčí. V odlesku měsíce vidím půlkruh pěti svítících párů očí. Jsou tak 3 metry od hamaky, pomalu se přibližují a mně začíná být ouzko. Pak se ozvala píšťalka, psi se zastavili a spustili hlasitý štěkot. Říkám si: „Pes, který štěká, nekouše.“, ale klidu mi to nepřidává. Za dlouhé 3 minuty přišli 3 chlápci, co k nim patřili. Dohromady se psy to byla noční letištní ostraha. Oni, na rozdíl ode mne, baterky rozsvítili. Kromě tří šajnovek jsem neviděl nic.

Chvíle dramatického napětí skončila povelem pro psy. Dostali volno a běželi podél plotu bez pletiva dál. Chlápci mi podali ruku, Muzungu, Karibu sana, klidně tu lež, budeme na tebe v noci dávat pozor. A dávali. Do rána přišli ještě čtyřikrát. Třikrát jsem slyšel, jak si cestou kolem plotu neplotu povídají a na počtvrté jsem vnímal těsně před rozedněním, že se mi do hamaky otřela minimálně dvě chlupatá psí těla. 

Před tím mě ve čtyři ráno probudil muezzin z vesnického minaretu. Od půl šesté se z cesty kolem letištního plotu stala hotová promenáda. Každý druhý kolemjdoucí si zašel těch pár metrů, aby se zblízka podíval na obří kuklu mezi betonovými sloupy letištního plotu. Po sedmé nebo osmé vizitaci vstanu. Zatím tedy z lehu do sedu a pozoruji cvrkot. A taky nádherný východ slunce nad horou. 

Na moři se z celonočního lovu vracejí rybáři v pirogách zpátky do vesnice a za zády mi chodí místní, aby na letištní ploše nasekali trávu pro dobytek. Samozřejmě, že nemají kosu, mačeta je tady universální nástroj. Obrovské snopy trávy si pak naloží na hlavu a odcházejí zpátky k vesnici. Rybáři mezitím přeložili noční úlovek do stavebního kolečka a s nepříjemným skřípáním také projíždějí kolem. Byli na moři v těch titěrných pirogách, každá osvětlená malou lampičkou, celou noc. Tanec hloučku světlušek ve vlnách. Mají můj obdiv.

Na odpadkovou pláž mezitím nastoupili kluci a s pytlačkami se snaží taky něco ulovit a pravděpodobně vylepšit snídani. Je šest ráno, zabalil jsem a vydávám se vstříc dalšímu dni. Sehnat snídani a zkusit koupit lístek na zpáteční cestu na Ngazidiju. Cestou míjím chlápky s mačetami a trávou, ženské s nabílenými obličeji na cestě bůhví za čím. A taky děti, které se dřív, než se vydají do školy, musí postarat o kozy nebo krávy a vyhnat je na chvíli na pastvu. Všichni se na mě smějí a zdraví mě. Karibu, karibu sana...

Inu, jaký taky jiný přístup zvolit k nepochopitelnému muzungovi, který spí na letištním plotu a neovládá v civilizované řeči, jakou je komorština, nic jiného než pozdravení. Než projdu celou tu cestu kolem plotu zase zpátky do vesnice, na startovní dráhu naroluje malá cessna, takže můžu pozorovat první start toho dne. Měním směr a mířím k odletové hale. Kdybych náhodou nesehnal lodní lístek, alespoň budu mít přehled o možnostech letecké dopravy.

3. 3. 2017