Druhý pohled

Háňa píše: "Mají tady mlíko v igelitovém pytlíku! Jak se to používá." Taky si na to pamatujete? Pytlík s modrým potiskem polotučné a s červeným plnotučné. Taky bylo v lahvích s víčky z alobalu. Na plnotučném s červeným pruhem. Zelený byl na kefíru, oranžový na šlehačce. A dva tenké červené byly na smetaně (asi). A perla všeho byl černý proužek, šlehané podmáslí. Datum výroby tam nebyl, jenom značka dne v týdnu. A někdy měli už v pátek sobotní.  Litr modrýho mlíka v pytlíku stál 2 koruny a k snídani jsem k němu zvládl nejdřív 5 (taky za 2 kačky) a později 15  rohlíků . Jasně, stejně jako všichni, jsme doma měli takovou tu plastovou konvičku, do které se pytlík s ustřiženým rohem dával, aby se nevylil do lednice. Jenže u nás byla furt prázdná. Mlíko a rohlíky nikdy nevydržely. A tak jsem Háně napsal: "Až mu ukousneš roh, normálně ho vypij." Napsala mi zpátky, že nemusí nic kousat, že si koupila nůžky. Takže si nejspíš poradila i bez té plastové konvičky. V...

Na rok Nemám nárok Na pocit bezpečí V milovaných náručích Tak přibližně takovýhle post (a k němu fotka deštěm uplakaného okna) na Hančině facebooku těsně před jejím odletem mi natlačil slzu do oka a okamžitě jsem zpětně přehodnotil "mírnou rozladěnost" z posledních předodletových dnů. To jsem měl pocit, že by měla Hanka balit, nebo alespoň připravovat si věci k zabalení a zjišťovat informace. Třeba, za jakých podmínek jí ubytují a jak se na kolej dostane. Hanka  místo toho obrážela jedno rozlučkové party za druhým. A taky byla v 5 ráno (ne už, ještě) na rozhledně Kožich. Na co tam ve tmě asi koukala, mi nejde na rozum, ani tehdy nešlo.  Zjišťování informací zůstalo na mně a finální zabalení taky. Obojí jsem udělal moc rád. Zjistil jsem, že kolej ubytovává i před registrací do školy a že mají recepci nonstop. Potvrdit se to ale nepodařilo. Na každý odeslaný mail přišla robotická odpověď : "Váš mail jsme obdrželi." Pro jistotu jsem našel i 3 varianty městské do...

Hanka odjíždí na rok do Číny. Studovat. Přípravnou fázi vynechávám, někdy možná doplním. Tohle je první zpravodajství, jak trochu neuspořádaně chodilo z cesty a prvních dnů: Den 0 Xian, přestupní stanice a objevila jsem první problém. Nechala jsem doma Revolut kartu . (moje poznámka: REVOLUT je platební multiměnová prepaid karta, doporučuji všem cestovatelům, ale zřejmě jsem se s jejím zařizováním namáhal zbytečně) PS: všude je vedro O 3 hodiny později – místní čas 19:30 Maminko jsem v Changsha! Facebook, Messenger ani WhatsApp nefungují. Mám místní simku, byla pěkně drahá, vlastně vůbec nevím, co na ní je, ale mám data.  Jela jsem taxi, nejdražší jízda, co jsem kdy zažila, ale nedá se svítit, hlavně, že jsem v budově pro mezinárodní studenty areálu university. Jsem ráda, že mám kde spát!  Tatínkovo balení je nejlepší, ale vydolovat ručník bude oříšek.  Piš mi co nejvíc, prosím, SMS na české číslo mi ...

Druhý den mě vzbudil Nakši posouváním nábytku ve vedlejším pokoji a hlasitým překvapeným výkřikem. Objevil mojí včerejší práci a hned se ptal, jestli jsem to dělal já, a jak jsem to udělal, a jestli se mi nic nestalo. A taky jestli jsem studoval elektroinženýrství a jak je možné, že to znám. Tak jsem mu vyprávěl, že jsem doma opravoval náš dům a odkoukal jsem to od kamarádů elektrikářů. Klemování (překlenutí obvodu) mě naučil Milan (ve vsi řečený Ušák) a na dálku mu posílám poděkování. Na Komorách slaví úspěch. Nakši se pak ještě chvíli vyptává, co jsem na domě opravoval a nakonec jdeme vyměnit plechy na střechu. Odpoledne se totiž nastěhuje do pokoje, který se Nakši snažil uklidit, nová podnájemnice. Stěhuje se z Mitsamiouli, našla si v Moroni práci. Přivezli jí její bratři asi hodinu potom, co jsme vyměnili polovinu ze šesti plechů na střeše. Nic složitého to nebylo, i když by byl aku šroubovák s vruty určitě lepší než drát a hřebíky. Ale tady se staví z...