Komory 22 - Loučení

Druhý den mě vzbudil Nakši posouváním nábytku ve vedlejším pokoji a hlasitým překvapeným výkřikem. Objevil mojí včerejší práci a hned se ptal, jestli jsem to dělal já, a jak jsem to udělal, a jestli se mi nic nestalo. A taky jestli jsem studoval elektroinženýrství a jak je možné, že to znám. Tak jsem mu vyprávěl, že jsem doma opravoval náš dům a odkoukal jsem to od kamarádů elektrikářů. Klemování (překlenutí obvodu) mě naučil Milan (ve vsi řečený Ušák) a na dálku mu posílám poděkování. Na Komorách slaví úspěch.

Nakši se pak ještě chvíli vyptává, co jsem na domě opravoval a nakonec jdeme vyměnit plechy na střechu. Odpoledne se totiž nastěhuje do pokoje, který se Nakši snažil uklidit, nová podnájemnice. Stěhuje se z Mitsamiouli, našla si v Moroni práci.

Přivezli jí její bratři asi hodinu potom, co jsme vyměnili polovinu ze šesti plechů na střeše. Nic složitého to nebylo, i když by byl aku šroubovák s vruty určitě lepší než drát a hřebíky. Ale tady se staví z toho, co je k dispozici.

Stěhování na komorách trvá asi 20 minut, Každý s bráchů přinesl jednu tašku a napůl pak ještě novou matraci a moskytiéru do postele. Slečna přehodila přes matraci velký barevný přehoz, kluci nainstalovali moskytiéru a k posteli jí postavili jednu z tašek. Z druhé začali vybalovat různé dobroty na kolaudační hostinu na uvítanou. Pak bráchové odjeli, já pustil Nakšiho do jeho postele a sám jsem si ustlal na gauči z Renaulta. Je to moje poslední noc na Komorách.

Ráno, respektive dopoledne, jsem se rozloučil S Fakirou a Elaminem, s klukama z Legendy a po cestě do centra s každým, koho Nakshi potkal. Nakšiho soused mi na rozloučenou věnoval triko jejich party, které sám vyráběl. Je prý na něm napsáno „JSME KÁMOŠI“. 

Na trhu jsme pak koupili ještě jedno triko s mapou Komor pro mě, abych měl domů dárek, a pro Nakšiho podnájemnici bílé žárovky. V pronajatém pokoji totiž byly jenom dvě barevné, červená a žlutá. Pak se Nakši vydal zpátky na Chateau a já zamířil směrem k letišti. Je to asi 34 kilometrů a mám do odletu zhruba 13 hodin.

Cestou jsem se stihl naposledy vykoupat v oceánu. Při tomhle posledním koupání jsem potkal jediné dva evropské turisty. Erikova rodina pochází z Komor, ale on je z Francie. Jeho žena Olga je původem z Ruska.

Na letišti jsem získal palubní vstupenku s bondovským číslem 007, v letadle výbornou večeři a pak už si pamatuji jenom zombie spánek na letišti v Nairobi při přestupu.

Celou cestu jsem šel po pobřeží a v závěru navíc ještě mezi obrovskými plotnami černé lávy, horko z ní přímo sálalo. Trochu jsem podcenil pitný režim. Bylo pod mrakem, často pršelo a mně se vůbec nechtělo pít. Večer a v noci už to bylo znát. Lehce dezorientovaný a malátný jsem na letišti a v letadlech vypil celkem 5 litrů tekutin, ale i tak jsem do Juby dorazil dost dehydrovaný.  

Po přistání v Jubě jsem se vyhnul všem imigračním procedurám i čekání na kufr, protože žádný nemám. Nejdřív to vypadalo, že mi alespoň prohlídnou můj příruční baťůžek, ale nedošlo k tomu.

Naštěstí, zvenku to sice nebylo poznat, ale po rozepnutí jakéhokoliv zipu smrděl tak, že to bylo vidět. Tolikrát jsem zmoknul a špatně uschnul a tolikrát jsem to oblečení propotil, že se není co divit. Povedlo se mi vyprat si věci jenom jednou a naštěstí pro spolucestující jsem jedno z vypraných triček zamkl do zipovacího pytlíku, aby mi na zpáteční cestu vydrželo jakž takž čisté.

Zatímco na letištním parkovišti 20 minut sedím na obrubníku, čekám na odvoz a padám zase jiným vedrem, můj batoh smrdí tak, že pod ním na potvrzení předchozího tvrzení přibývají mrtvé mouchy; přilétly moc blízko.

První cesta na základně pochopitelně vede nejdřív do prádelny. A protože jsem si tady před odjezdem jasnozřivě nechal jedny kraťasy a triko, můžu do pračky hodit úplně všechno.

V jídelně na střeše budovy zahajuji postupný proces rehydratace, protože včera jsem to při přesunu na letiště opravdu podcenil. Voda mi už vůbec nechutná a střídám všechny druhy nápojů, co je tady mají. Citronová limonáda, zázvorová limonáda (to je nápad v tom horku), kola, pivo, druhé pivo. Ve druhém kole pitné kůry jsem zázvorovou limonádu nahradil litrem chlazené vody s limetou a ještě jeden litr vložil mezi piva. Ale že jsem zase dokázal pít vodu, bylo asi jediné zlepšení, uvidíme ráno.

Relax by mé dovolené řekl asi málokdo. Ušel jsem přes 300 kilometrů, překročil dvoje hory. Pil jsem vodu z deště a jednou z pramene řeky. Tři dny jsem jedl jenom, co šlo v džungli utrhnout nebo sebrat. Taky jsem pár nocí spal v boudě z vlnitého plechu v jednom z okrajových slumů hlavního města. Seznámil se a obědval s velitelem osobní stráže bývalého vrchního velitele armády komorského svazu, zpíval s kytarou na beach party v městečku Itsandra přímo pod mešitou. Jedl společně s dvanácti pákistánskými muslimskými poutníky v dželábách a s vousy, za které by se talibanci nemuseli stydět. Na ostrově Anjuan jsem vylezl na jednu z nejvyšších hor, abych poprvé od přečtení Robinsona Crusoe zažil pocit a na vlastní oči viděl, jaké to je, když je kolem dokola jen oceán. A nakonec, na rozloučenou s Anjuanem, jsem přečkal bouři zamčený vysokým přílivem na zapomenuté pláži pod skálou.

Ale stálo to za to. Děkuji, že jste to sdíleli se mnou. A jestli se vám to (ne)líbilo, můžete mi tu nechat komentář.