Komory 14 - Jako Robinson Crusoe



Nakonec jsem vystoupal do kopce tak vysoko, že už nebylo rozumné zkoušet šplhat ještě výš. Byla tma, pod nohami mi občas čvachtala voda a cestu jsem nemohl najít ani s baterkou. Pro spaní v hamace nepotřebeujete moc rovného ani suchého místa. Stačí alespoň dva stromy dostatečně blízko u sebe. V nejhorším pčípadě stačí jeden s korunou dostatečně nízko a dost košatou. Já měl stromů na výběr dostatek. Ve tmě se tvářily jako jehnličnaté a jak jsem je tak pozoroval z pozice zavěšeného nocležníka, najednou se všechny rozsvítily jako vánoční. Tisíce a tisíce světlušek v jejich korunách tančily neuspořádaný noční tanec. Společně s oblohou posetou hvezdami to bylo přímo pohádkové představení první noci v džungli Anjouanu, nebo Nzwani, jak mu říkají místní. 

K ránu mi od vody bylo trochu zima. Celou cestu jsem totiž sledoval malinký potůček a to čvachtání bylo místo, kdy jsem ho přebrodil na špatnou stranu. Na té správné straně kudy vede cesta, je to hotová promedáda. Od samého rozednění tudy proudí davy lidí, s kozami, nůšemi trávy na hlavách a samozřejmě nezbytnými mačetami. Cesta do hor je pravděpodobně jediný přístup do zahrádkářské kolonie, kam všichni ráno míří pro snídani.  Ve čtvrt na sedm jsem zabalený a připojuji se k procesí vzhůru.

A šplhal jsem a šplhal. Vždycky, když už jsem si myslel, že jsem nahoře, otevřela se cesta ještě výš. Cesta přestává být cestou, stává se kozím chodníčkem neschůdným pro standardní dvounožce. Ani s náhonem na všechny čtyři to není žádná sláva a tak se rozhlížím, kudy vede přes, jak doufám, poslední hřeben nějaká schůdnější cesta. Než jí ale najdu, štráduje proti mě shora po těch kozích schodech chlápek v žabkách, jak jinak. (Druhá nejčastější obuv jsou takové ty gumové páskové sandály do vody, co koupíte na pláži v chorvatsku. ) Chlápek v obležení pěti koz seskákal těch deset metrů za 4 vteřiny a byl pryč. Já se deset minut plazil nahoru a pořád mi ještě kus zbývá.

Ale najednou jsem byl šplhání konec a zatajil se mi dech. Nestojím sice na nejvyšší hoře, jak jsem si myslel, ta vedle je vyšší, ale výslednému dojmu to nevadí. Kolem dokola, kam okem dohlédnu, jenom oceán. Jsem na ostrově.

Já to teda věděl už před tím, ale takhle je to vidět. Po téměř 40ti letech, kdy jsem porpvé slyšel příběh Robinsona Crusoe, můžu mít podobný pocit. Jaké to je, šplhat polovinu dne nahoru na kopec, aby bylo vidět dál, a pak zjistit, že všude dál je jenom voda. Jenže na rozdíl od něho tu nejsem sám, mojí cestu vyšlapaly žabky lidí a kopýtka koz. Jemu se otevřel obraz zoufalství, já vidím přímo na západě mraky nad vulkánem Karthala na Ngazidii a trochu blíž a vlevo od ní šedavou šmouhu nejmenšího ostrova Mohéli.

Sedím na kopci, koukám se do dálky a dělám inventuru zásob, které jsem cestou nasbíral. Pár "malin", půl metru cukrové třtiny, jeden zapomenutý dozrálý klas kukuřice a čtyři ne úplně zralé mandarinky, ty k jídlu nejspíš nebudou, ale třeba vylepší tu vodu, kterou jsem cestou nabral z pramene. Na rozdíl od Ngazidije tady totiž nějaké tekoucí povrchové vody mají. Mě zbývá litr. Maniokový kořen jsem se naučil jíst před dvěma dny, tak ten velikosti velké mrkve, co jsem našel cestou bude základem pozdního oběda. Našel jsem ještě mýdelník a mám z jeho plodů v kapse batohu semena, takové oříšky, ale ty určitě jíst nebudu.

Kdybych tu nahoře přespal, viděl bych slunce zapadat někam mezi oba ostrovy a ráno, jak se zvedá někde v místě tušeného francouzského Mayotte. S jídlem by určitě problém nebyl, třtina tu divoce roste všude kolem, ale vody mám málo. Nakonec se tedy zvedám a mířím směrek k vesnici ve svazích přede mnou. Jmenuje se Bazmini. Z dvě hodiny jsem tam. Děti jdou zrovna ze školy a ty vidí Muzungu zcela určitě poprvé v životě. Všechny mě okukují, když čerpám před mešitou už šestou láhev.

Cesta z vesnice vede kam jinam, než zase do Mutsamundu. Než se tam ale vydám, nabízí se mi nečekaná možnost si vyprat a neodmítnutelná příležitost se vykoupat ve sladké vodě. Řeka je sice planá odpadků, ale pramen tvoří obrovská sladkovodní laguna, kde si místní kluci perou a ti menší se i koupou. Přidávám se postupně k oběma skupinám.

Ve skupině pradláků mi místní verzi mýdla s jelenem půjčili rovnou bez ptaní. Původně jsem sice chtěl vyprat jen ty kalhoty, které se po horském putování s náhonem na všechny čtyři změnily na zabahněné montérky, ale nakonec peru všechno. Pak to rozložím usychat na rozpálené kameny a jdu vyprat sebe. Po týdnu dostatet sladké vody, paráda. Potápím se do proudu jako labužnický hroch a nakonec si myji i hlavu. Pro kluky, kteří jsou tu všichni na ježka to bylo hotové divadlo. Nakonec to ale bylo příjemné odpoledne plné spousty malých radostí.

S blížícím se soumrakem jsem vyrazil na cestu dolů. Třeba se mi podaří najít pěkné místo na spaní na pláži. Jenže to bylo o dost dál než jsem si myslel. Taky jsem v rybářské vesnici dvakrát zabloudil ve slepých uličkách, kde cestu k moři blokovala zeď. A tak jsem nakonec došel k moři až za tmy, cestou kolem dlouhého a děravého letištního plotu. Na jeho konci začíná čára přílivu a na zbylých deseti metrech pláže je samozřejmě zase tuna plastů, plechovek a ostatních darů, které moře vrací lidem.

Je tma, na žádné lepší místo po tmě nejspíš nedojdu a jestli nechci spát mezi petkami (NECHCI!), nezbývá nic jiného než pověsit hamaku na betonové nosníky plotu, ze kterých ve směru k moři už dávno rez ostranila i náznaky pletiva. Na doschnutí vypraného prádla natahuji i šňůru a doufám, že blýskání nad horami i mořem zůstane i s případným deštěm celou noc jenom nad mořem a horami.

Lékárníci ve filmu - The Pharmacist

Asi úplně první film s lékárníkem byl  Lékárník (The Pharmacist) natočený v roce 1933 v období vrcholící hospodářské krize.

 W. C. Fields ukazuje v pouhých sedmnácti minutách tohoto prekomediálního dílka veškerý marasmus provozování lékárny. Ekonomickou nutnost naskladnit kromě léků také balastní sortiment, od kýčovitých suvenýrů přes domácí potřeby až k poštovním známkám. Očekávanou servilnost k pacientům až k úplné dehonestaci lékárny na veřejnou toaletu. A k tomu všemu ještě neuspokojivý rodinný život vedle nesnášenlivé ženy a zpovykaných dcer.

Přes to všechno neztratil lékárník Dilweg (s přispěním pravidelného přísunu protřepaných koktejlů Martini) svůj životní optimismus a z podobných příčin ani oblibu u „pacientů“. V posledním roce prohibice USA byla lékárna místem, kde šlo „pod tárou“ získat ledacos, bourbon nevyjímaje.

Komory 13 - Půjčila mi zlatou náušnici

Blížíme se k Anjouanu a já z horní paluby pozoruji oceán. Je plný plastových odpadků. Kusy polystyrenu, igelitové tašky, plastové nádobí a PET lahve. Konzumní společnost ještě nenaučila místní odpadovému hospodářství. Jen sem všechny ty plastové vymoženosti prodává. Je to podobné jako v jihovýchodní Asii, kde přešli z banánových liší a bambusových hůlek na plastové talíře a příbory prakticky ze dne na den. Ne, tady je to horší, tady nemají ani odpadkové koše. Ani jeden odpadkový koš!

V přístavu kupuji vodu a Mango, KARIBU SANA, MUZUNGU. A protože ani tady v největším městě na ostrově nemají žádnou WiFi, kupuji místní SIMku, abych se ozval domů. Snažím se dámám v kanceláři místního telefonního hegemona vysvětlit, že volat nikomu nebudu, že jenom potřebuji data, ale nevím, jestli mě úplně pochopily. Nechávám je to nastavit, protože návod je jenom v komorštině. Horkou chvilku se pak snažím vrátit po paměti jazykové nastavení telefonu zpátky na české. Protože v celé prodejně nemají ani jednu kancelářskou sponku, půjčila mi na vyproštění slotu na SIMku jedna ta dáma vlastní zlatou náušnici. 

Pošlu domů krátkou zprávu, že jsem OK. Výborně, data v mobilu fungují, a chvilku se ještě potloukám po přístavu, abych našel prodejce lodních lístků. 

Nakonec jsem úspěšný jenom částečně. Mají zavřeno. Na zpáteční cestu mám dvě možnosti odplout, sobotu nebo pondělí a lístek si musím koupit den před tím. Protože je středa, vidím to spíš na neděli. 

Mám jeden použitelný pokus!

Nějak to dopadne. Inshallah! 

Rozloučil jsem se s přístavem a zamířil do kopců. Jinak to odsud nejde, jediná možnost cesty po rovině vede zpátky do oceánu. Šlapu tedy městem do kopce. Za pár kilometrů a osm serpentin nabírám vodu u mešity a dochází mi, že mě čeká další výzva při hledání noclehu. Konec města je v nedohlednu a slunce zapadá do moře pode mnou. 

Nakonec se asfaltová cesta mění na polní, z města se stává vesnice a když konečně skončí obydlené území, silnici lemují jenom vysoko oplocená políčka. 

Začíná být tma a přestává to být jednoduché.