Lékárníci ve filmu - Básníci

 Popelky filmové produkce

Zábava se tu nekoná,
noc je jak černá madona,
jen když se půlnoc přiblíží,
princezna smutná za mříží
čeká, že někdy zazvoní
spanilý rytíř na koni.

Znáte? Pamatujete si?

Čtvrtý díl básnické série se začal připravovat v roce 1992. Tereza Brodská se v roli čerstvé absolventky farmaceutické fakulty Ute[1] chystá sloužit noční, lékárenské službě se pomalu krátí dech a u Bednaříků v Trutnově se finišuje s převodem úplně první lékárny do soukromých rukou.

V době premiéry (22. 7. 1993) bylo Tereze Brodské 25 let, já měl za sebou druhý ročník a Ondra Bednařík na rozhodnutí o přijetí na farmaceutickou fakultu teprve čekal. Film považovali mnozí kritici za nejhorší ze série a režiséru Kleinovi dávali za vinu přílišný důraz na karikování tehdejších reálií a také vtipy příliš laciné a unavené.

Možná ano. Na rozdíl od předchozích tří dílů, ze kterých měla Karolína (na fakultě ta hezčí a pečlivější polovina naší dvojice) pro každou situaci zejména v laboratorních praktikách k dispozici nějakou hlášku, si z toho filmu pamatuji jen dvě. První: „Ne, na ucho ne!“ a pak ještě tu druhou o obtížné zařaditelnosti labiae pudendi do struktury okresů České republiky. 

Ano, i na můj vkus je ve filmu příliš prvoplánové reklamy, s odstupem času ale musím přiznat, že to bylo době vcelku věrně nastavené zrcadlo. A za jedno musíme pánům Pecháčkovi (scénář) a Kleinovi (režie) poděkovat. Rolí lékárnice jsme získali do dalších tří dílů také zrcadlo nastavené naší profesi.

V „Konci básníků“ je sice lékárna plná nábytku z počátku normalizace, včetně skleněné přepážky mezi magistry a pacienty, ale většina scén se odehrává vzadu u „emesů“ v zátiší otočníků a stojatek a rekvizitou v rukách lékárnice je třenka s těrkou. Vedoucí lékárník si ve vedlejší pidiroličce vystačil se zuřivým výrazem a obrovskou injekční stříkačkou k sebeobraně proti alkoholem rozkuráženým lékařům. A jedinou reklamou (zjevnou, ne skrytou) na lékárenský sortiment je Kendyho zakázka na prezervativy „s čudlíkama“. (mimochodem, víte, k čemu tam jsou?)

V dalších dílech už je to trochu jinak, v roce 2004 sice „Básníci neztráceli naději“, ale z lékáren se pomalu začal ztrácet smysl pro humor. Lékárnice měly nové starosti. Ute dokázala (pravděpodobně ještě před atestací) zprivatizovat nejenom lékárnu U Černé Madony[2], do které po promoci nastoupila, ale ještě další čtyři. Bílý plášť vyměnila za strohý kostým, třenku s těrkou za klávesnici počítače a mobil, se kterým usínala i vstávala. Jenže, slovy hlavního hrdiny: „…mobil ženu nepohladí!“

Lékárna roku 2004 je plná product placementu (podle základních pravidel marketingu a merchandisingu umístěného do výše očí) a lékárnice jsou před kamerou hned dvě. Je jasné, že na počátku nového tisíciletí už na našem území existovaly nemocniční lékárny, protože U Černé Madony začala Mgr. Anna Posedlá[3] pracovat teprve po nedlouhé pracovní epizodě v jedné z nich. V roce 2004 to nebyl životní příběh nijak neobvyklý, finanční podmínky v nemocnicích tenkrát neměly nijak silný motivační náboj (v téhle dokonce lékárnice nefasovaly ani pracovní obuv) a veřejné lékárny na přídomek „pouliční“ teprve čekaly.

Dějová karikatura výdeje léků na recept se pohledem scénáristy zhutnila na „hodně krabiček“ a „rychle nacpat do tašky“. Ani jedna z lékárnic proto před kamerou nemrkla okem, když se senilnějící profesor Ječmen (Josef Somr) chystá pivem zapít projímadlo „od kardiologa“, dětské vitamíny v sirupu „na chuť k jídlu“ a troxerutin „na prostatu“(!). Dispenzační dialog s pacientem scénář zredukoval na: „… nepopleťte to, pane profesore!“

Na druhou stranu se do výpravy a scénáře dostaly modernější kulisy a rekvizity: krásný (a drahý) nový nábytek, nezbytný počítač s lékárenským program a PŘECEŇOVÁNÍ. „Aničko, zítra přijďte dřív, budeme přeceňovat…“

Photo BIOSCOP

14. dubna 2016 šel do kin poslední (zatím) díl série „Jak básníci čekají na zázrak“. Těšil jsem se na něj, i když vím, že se mnoha lékárníkům líbit nebude. Mělnická lékárna U Zámku, předobraz filmové lékárny U Černé Madony, ukončila provoz někdy v roce 2013 a někdejší majitelka pěti lékáren, lékárnice Ute, v nejnovějším pokračování Básníků pracuje v jedné ze stovek lékáren největšího lékárenského řetězce. I to je docela uvěřitelná situace, pod stejnou značkou už je po sérii akvizic provozována i ta první soukromá porevoluční lékárna v Trutnově. 

Díky vypůjčené pracovní košili se pro účely fotografování z natáčení sice Tereza Brodská zdobila titulem doktorky farmacie a s rolí nesouvisejícím jménem (Petra Švarcová[4]), ale ve filmu samotném jmenovku v lékárně nenosí. Po zkušenosti s předchozím dílem ani nemůže překvapit další akcentace produkt placementu a samozřejmě ani úlitba pro partnera natáčení jak v oblasti rekvizit, tak ve scénáři dialogů.

Ute: „Proč si táta nevyzvedne léky v nemocniční lékárně? Kvůli mně, nebo proto, že to tu máme levnější?“
Štěpán jr.: „To nevím... …Osamělým mužům prý klesá IQ!“

Realitu doby dokreslí právě nezbytná rekvizita, čtyři velká balení privátní značky (gingo, ibuprofen, paracetamol a nejspíš chondroitin) oproti receptu „ad usum medici“  do kombinace s doma užívaným perindoprilem. Dávné lásce za pouhých 440 korun českých.

A to je bez prozrazování děje zatím posledního dílu v kostce všechno. Celá série dává věrný obraz české společnosti a zejména českého zdravotnictví od osmdesátých let minulého století až do dneška. I v posledním díle pamatují tvůrci samozřejmě i na zdravotnickou osvětu:

„Jmenuje se to metabolický syndrom, takže nesolte, neslaďte, nejezte tučné a nepijte alkohol.!“ Pro zbývající lidskou radost (sex) je doporučována „krotká domácí varianta“.

Česká novodobá historie lékárenství za poslední téměř čtvrtstoletí by se dala ze všech lékárenských záběrů sestříhat do delšího klipu, ke kterému sice můžeme mít spoustu výhrad i faktických připomínek, ale jsme to my, personifikováni do jednotlivců tak, jak nás viděli (a už vždycky uvidí) diváci a zároveň naši pacienti. Většině z nich už je dnes, více než v roce 1993, jasná závislost míry partnerské podpory a s ní spojeného prostoru před kamerou. A proto je možná dobře, že vyloženě komerční aktivity diktované „shora“ jdou z dějové linky příběhu rozpoznat a vyselektovat stejně snadno jako reklamní blok z večerního programu komerční televizní stanice.

Ze života to jde podstatně hůř.

Psáno pro Časopis českých lékárníků 3/2016.

    

---

[1]  Křestní jméno Ute neměla v databázi členů ČLnK uvedena žádná naše kolegyně, v ČR jej užívá 24 žen

[2]  Nemá souvislost s lékárnou stejného jména v Újezdu u Brna

[3]  Osoba tohoto jména také nikdy nebyla uvedena v databázi členů ČLnK

[4]  V databázi členů jednu najdete, jen v tom řetězci nikdy nepracovala. Stejné jméno, příjmení a titul má na jmenovce i ta blondýna z reklam, které už víc než rok běží v televizi.