Vstával bych se sluníčkem, ale za mraky ho není vidět. Je
brzy, sotva se šedavě rozednilo. Zabalil jsem ložnici a vyrazil za dalším lovem
snídaně. Vesnice nebude daleko, slyšel jsem kokrhat kohouty.
Když jsem se prodral džunglí zpátky na cestu, lekli jsme se
navzájem. Já a nějaká teta s plným pytlem na hlavě. Vůbec nechápu, kde se
tam vzala. Před půl hodinou byla tma, že nebylo vidět na krok a ona jde
z té strany, jako já včera, k vesnici 2 hodiny rychlou chůzí. Vůbec
to nechápu.
Za dvacet minut jsem byl ve vesnici a za dalších 5
přesně u té kamenné lavičky, na které jsem se včera ráno snažil popadnout dech. Je to ta stejná vesnice, jen jsem přišel z jiného konce.
A protože začíná pršet, neváhám ani chvilku a přijímám pozvání na verandu
protějšího domu. Není to žádný májový deštík, ale pořádná průtrž. Domácí
koukají z verandy do provazů deště, a abych si při koukání s nimi
udělal pohodlí, přinesli mi na verandu další židli. Nemluvíme společným
jazykem, jen mlčky pozorujeme živel. Ze střechy z vlnitého plechu crčí
potoky dešťové, tak čerpám do všech čtyř lahví. Dvakrát.
Pak se průtrž změnila na drobné mžení a já se pustil
z toho kopce, do kterého jsem si včera udělal náskok před dětmi. Z asfaltky
je mělký potok, takže se ani nesnažím vybrat nějakou cestu suchou nohou a po
kotníky se brodím.
Ještě nebylo ani devět hodin a byl jsem zpátky na křižovatce
nad kráterovým jezerem – šestihodinový výlet přes kopec do Koua a dvouhodinová
procházka po rovině při cestě zpátky. Dávám se doprava, na tu cestu, co vypadala, že je polní.
Není, jen jak tam postupně ubývalo asfaltu a přibývalo děr, rozhodli se pro
generální opravu a místo asfaltování jen udusali válcem tu černou antuku, co
zbyla po rozdrcení lávové strusky.
Cesta je prach a štěrk a taky samá díra…
Za hodinu jsem v další vesnici. Těsně před ní se asi na
stometrovém úseku činí parta asfaltérů. Nejde mi to na rozum, protože
vyasfaltovali jenom ten krátký kousek a skončili zhruba deset metrů před
označením vesnice. Dál za cedulí je to zase klasický tankodrom.
Sotva míjím první dům, změní se mžení, které mě provázelo s malými
přestávkami skoro celou cestu, v další prudký déšť. Mávají na mě asi tři
ženské, co na verandě probírají celou ves a předstírají u toho vyšívání. Že
drbou je jasné, i když nerozumím ani slovo. Vypadají přesně jako tetky na vsi
před konzumem, co už mají nakročeno domů, ale ještě si musí doříct pár slov
(kdo nezná, tak myslím, že v Troškových filmech je to častý motiv). Já se
do konverzace (logicky) moc nezapojuji a do svých čtyř půllitrovek čepuji ze
střešního vodopádu další vodu – tu, co jsem natankoval v Ouziu při prvním dešti,
jsem vypil po cestě.
Když déšť polevil, největší vesnická drbna (to se pozná,
stála na odchodu a napůl v dešti mimo verandu už dobře 10 minut, jen
musela ještě něco doposlechnout) na mě mávla, že jdeme. Moc jsme si toho
neřekli, ale že mám hlad, pochopila z posunků. Koukla někomu do dvora,
přeskákali jsme nejhlubší louže a za padesát komorousů jsem měl 2 lívance
rovnou z něčí kuchyně. Nabízeli mi ještě mražený jogurt, ale byl tak podivně
růžový, že jsem odmítnul. Navíc jsem ráno nezabalil ty čtverečky z banánového
listu ze včerejška.
Pak mě paní ještě doprovodila na náves, cestou mě ukazovala
všem kolemjdoucím, a na ty, kteří okolo nešli, volala do oken. Vyprovodila mě
až za vesnici, popřála mi šťastnou cestu a šla okopávat špenát. Já dorazil druhý lívanec a jak mě opouštěl hlad, začínalo mi trochu vadit, že je to těsto trochu kyselé. Ještě to nebyl opravdový hlad.
V dalších vesnicích, všechny další dny už to bylo jako přes kopírák:
- - Salam alejkum, Bon žůr, neumím francouzsky.
- - To nevadí, já tě doprovodím.
Vždycky se ke mně někdo přidal, asi aby měl v životopisu:
„Doprovodil jsem Muzungu.“ Ale má to výhodu, naučili mě poznávat, kde se dá něco koupit.
Obchody totiž nevypadají jako obchody, spíš jako kůlny na uhlí. Ke koupi je
mýdlo, kredit do mobilního telefonu, knot do benzinového vařiče a teplá Coca
Cola. Když mají v kůlně lednici, nabídka se rozšíří o mraženou Coca Colu.
Za vesnicí je za palmovým hájem vidět cestu k moři a
široký zlatý jazyk pláže. Celá jenom pro mě. Nikde nikdo. Na lávových kamenech jsem
rozložil všechno oblečení, protože jinak nemá šanci uschnout. Buď je mokré
potem, nebo deštěm.
Sotva jsem tu lávovou sušárnu zprovoznil, kde se vzal, tu
se vzal, z vody se na břeh brodí rybář. Nalovené ryby má v takovém košíku
upleteném z palmového listu. Nechce se mi jít do vody a nechat tu všechny svoje věci jen
tak volně ložené, ale rybář mi to dilema vyřeší, když opře košík s rybami (a
větší částí chobotnice) mezi balvany a jde do vody se mnou. Asi nemá toho
koupání dost. Přitom má na sobě tepláky, triko s dlouhým rukávem, bílé
holínky a na čepici přilepené chapadlo z chobotnice. Když jsem se ho
zeptal, jak ty ryby chytá, vytáhl z kapsy klasickou pytlačku. Cívku
vlasce, háček, olůvko. My chytali na rybníku ze břehu a měli jsme ještě splávek,
on se místo toho brodí po ramena ve vodě.
Když nepočítám učitele z Koua, umí anglicky asi nejlíp
z lidí, co jsem zatím potkal. Takže si trochu pokecáme:
- - Já jsem turista z Evropy, on rybář z vesnice.
- - Já mám dvě dcery, on dva syny.
- - Už bude muset domů, čekají, co přinese k obědu.
A tak šel.
Já zůstal u sušení triček, koupání se v oceánu
a přemýšlení, jak daleko je to asi na ostrůvek přede mnou. Kdybych věděl, jak vypadá z ptačí perspektivy, určitě
bych na něj přeplaval. Ale zjistil jsem to na satelitní mapě až po návratu.
Až to příště uvidím v prezentaci „Nejromantičtější místa
na zemi“, budu vědět, kde to je.
26. 2. 2017
26. 2. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat