Druhý pohled

 Nakonec jsem vystoupal do kopce tak vysoko, že už nebylo rozumné zkoušet šplhat ještě výš. Byla tma, pod nohami mi občas čvachtala voda a cestu jsem nemohl najít ani s baterkou. Pro spaní v hamace nepotřebeujete moc rovného ani suchého místa. Stačí alespoň dva stromy dostatečně blízko u sebe. V nejhorším pčípadě stačí jeden s korunou dostatečně nízko a dost košatou. Já měl stromů na výběr dostatek. Ve tmě se tvářily jako jehnličnaté a jak jsem je tak pozoroval z pozice zavěšeného nocležníka, najednou se všechny rozsvítily jako vánoční. Tisíce a tisíce světlušek v jejich korunách tančily neuspořádaný noční tanec. Společně s oblohou posetou hvezdami to bylo přímo pohádkové představení první noci v džungli Anjouanu, nebo Nzwani, jak mu říkají místní.   K ránu mi od vody bylo trochu zima. Celou cestu jsem totiž sledoval malinký potůček a to čvachtání bylo místo, kdy jsem ho přebrodil na špatnou stranu. Na té správné straně kudy v...

Asi úplně první film s lékárníkem byl   Lékárník  (The Pharmacist) natočený v roce 1933 v období vrcholící hospodářské krize.  W. C. Fields ukazuje v pouhých sedmnácti minutách tohoto prekomediálního dílka veškerý marasmus provozování lékárny. Ekonomickou nutnost naskladnit kromě léků také balastní sortiment, od kýčovitých suvenýrů přes domácí potřeby až k poštovním známkám. Očekávanou servilnost k pacientům až k úplné dehonestaci lékárny na veřejnou toaletu. A k tomu všemu ještě neuspokojivý rodinný život vedle nesnášenlivé ženy a zpovykaných dcer. Přes to všechno neztratil lékárník Dilweg (s přispěním pravidelného přísunu protřepaných koktejlů Martini) svůj životní optimismus a z podobných příčin ani oblibu u „pacientů“. V posledním roce prohibice USA byla lékárna místem, kde šlo „pod tárou“ získat ledacos, bourbon nevyjímaje.

Blížíme se k Anjouanu a já z horní paluby pozoruji oceán. Je plný plastových odpadků. Kusy polystyrenu, igelitové tašky, plastové nádobí a PET lahve. Konzumní společnost ještě nenaučila místní odpadovému hospodářství. Jen sem všechny ty plastové vymoženosti prodává. Je to podobné jako v jihovýchodní Asii, kde přešli z banánových liší a bambusových hůlek na plastové talíře a příbory prakticky ze dne na den. Ne, tady je to horší, tady nemají ani odpadkové koše. Ani jeden odpadkový koš! V přístavu kupuji vodu a Mango, KARIBU SANA, MUZUNGU. A protože ani tady v největším městě na ostrově nemají žádnou WiFi, kupuji místní SIMku, abych se ozval domů. Snažím se dámám v kanceláři místního telefonního hegemona vysvětlit, že volat nikomu nebudu, že jenom potřebuji data, ale nevím, jestli mě úplně pochopily. Nechávám je to nastavit, protože návod je jenom v komorštině. Horkou chvilku se pak snažím vrátit po paměti jazykové nastavení telefonu zpátky na české. Protože v celé prodejně nemají ...

Sedím v přístavu už víc než dvě hodiny a čekám, až nás pustí k lodi, co měla před hodinou vyplouvat. Včera odpoledne jsme s Nakšim prošli velkou část města, prohlídli si posilovnu v hotelu, kde Elamin pracuje a taky koupili lístek na tuhle loď. Celý ten nákup byla vlastně terapie proti předsudkům a zkouška důvěry. Moje terapie a moje zkouška. V přístavu totiž chtěli můj pas, protože není lodní lístek bez pasu. A já ho neměl s sebou. Nechal jsem celý batoh, s pasem, všemi věcmi a většinou mých peněz, v domečku u Fakiry. Připadalo mi to bezpečnější než ho nosit s sebou. Mám sice plnou kapsu komorousů, ale nemám ten pas. A protože v pokladně už zavírali, Nakši se nabídl, že mi pro pas dojede na motorce s klukem, co jel zrovna okolo. Fakt se zná úplně s každým. A teď přišla ta chvíle a zkouška důvěry. Musím mu vysvětlit, kde mám na batohu tajnou kapsu, kde je kromě pasu taky pár stovek dolarů. Byli zpátky ani ne za čtvrt ho...

K Nakšimu domů jdeme chvíli po hlavní ulici, pak kolem jakéhosi vrakoviště, co se tváří jako autoservis (nebo naopak?) a nakonec do tmy. Dveře z vlnitého plechu sice mají zámek, ale zamčené nejsou. Za nimi je miniaturní oplechované 2+1 a malinký dvoreček, kde je za závěsem barel vody jako koupelna a betonová skruž jako suchý záchod. Nakši mi nechal svůj pokoj a sám se uložil do toho druhého, který se chystá od příštího týdne pronajímat. Nejdřív jsme ale posbírali všechny petky a vydali se zpátky k hlavní ulici pro vodu. Voda ve městě teče z mnoha veřejných kohoutků asi 3 x denně. Po cestě do přístavu (asi 2 km) jsem viděl taková stanoviště nejméně tři. Systém distribuce vody se mi sice Nakši snažil vysvětlit, ale úplně tomu nerozumím, protože ani on o něm neměl úplně jasno. V principu se nějakým mechanismem různé nádrže ve městě střídavě plní v průběhu dne a lidé si domů vodu nosí. Samozřejmě, že na mytí a umývání slouží voda zachycená ze střech, ale z kohoutků teče (párkr...

Úplně zbytečně usušený jsem vyrazil na cestu. Při pohledu na nebe jsem sopku vzdal podruhé a do večera dnes zmoknu jenom asi čtyřikrát. Až asi ve třetí vesnici po cestě se mi podařilo koupit bagetu. Pán, co mě dovedl do obchodu, se jmenuje Amigo a umí trochu anglicky. Původně mě sice celkem třikrát vedl do restaurace, ale kamkoliv jsme přišli, vypadalo to jako roky zavřené a nepoužívané. Když se se mnou loučil, dal mi na sebe telefonní číslo, a kdybych cokoliv potřeboval, mám prý zavolat. Snad nebudu potřebovat najít restauraci. Aby trochu vylepšil dojem, utrhl mi ze stromu krásné avokádo. Škoda, že bude k jídlu nejdřív za týden. S třemi ještě zelenými pomeranči, které jsem natrhal u cesty je to zatím dost nepestrá strava. Už bych doopravdy ocenil nějakou teplou kuchyni. Ale ani v další a v další vesnici nemám štěstí. Až najednou, po strašně dlouhé procházce obrovský mangovník a pod ním zralá manga, co se daly jíst. Ani si nedělám starosti, kde si t...

Zdánlivě neproniknutelná džungle skrývá množství rozestavěných domů Najít střechu nad hlavou v džungli nedaleko hlavní silnice, která obtáčí celý ostrov, překvapivě není tak těžké. Co ze silnice vypadá jako hustý prales, je vlastně plné domů v různé fázi rozestavěnosti. Velká část diaspory komořanů se plánuje vrátit domů a tak v zahraničí jenom žijí a vydělávají peníze, za které si doma (tady na ostrově) na etapy staví nebo nechají stavět domy. Přes kořeny jsem skoro po tmě doklopýtal k jednomu téměř hotovému a mezi sloupky na verandě pověsil hamaku.  Bohužel to nejde jinak, než mít nohy (nebo hlavu) v těsné blízkosti barelu, do kterého se chytá dešťová voda ze střechy. V noci pršelo jenom dvakrát, jednou dvě hodiny a podruhé tři. V mezidobí jsem změnil polohu, takže jsem ráno vstával s umytou hlavou i nohama. A za celou dobu dosavadního pobytu mám poprvé dost sladké vody na pití i mytí.   A nad hlavou baldachýn. Lehce navlhlý j...

Jak už jsem psal, na nejromantičtější místo na zemi  jsem nedoplaval. Místo toho jsem si jen tak na lávových kamenech sušil trička, až jsem se z toho po pár hodinách najednou probudil. Hlady! Není divu, je už dost po poledni a i když byly ty ranní placky super, za poslední 3 dni jsem toho moc nesnědl a je to znát. Pokračuji po pláži a zhruba po půl kilometru dojdu k hloučku chlápků, co se jim od ranního rozdělování úlovku ještě nechtělo domů. Nebo se chystají na odpolední lov.  Výběr z polosušených  a mouchami olezlých zbytků předchozího úlovku mě přesvědčuje, že tak velký hlad ještě nemám, ale třeba mi poradí, kde by mi nějakou větší a lépe skladovanou udělali k pozdnímu obědu. -           Ahoj, Muzungu, jak se vede. -           Docela dobře, jenom mám dost velký hlad… Chvíli se dost živě bavili mezi sebou, až nakonec jednoho pověřili (nebo vyloso...

Nejdřív jsem tu knížku prožil, den za dnem a ve stejném horku, o jakém se v ní píše. Pak jsem si s jednodenním zpožděním v deníkovém záznamu pročítal, jak ty stejné dny a stejné události prožívá někdo jiný. A včera jsem se tam vrátil.  Na křtu  Africké zimy , nové knihy Tomáše Šebka, jsem u doprovodné videoexkurze po nemocnici a základně v Agoku jenom přetěžko zatlačil slzu zpátky do pravého koutku. Každá mise zanechá stopu a ta první se prý zaryje obzvlášť hluboko. A ve mně se včera tenhle hluboký zářez bolavě pateticky probral k životu. Naštěstí. Od května, kdy jsem se vrátil, jsem nenapsal ani čárku. Pokoušel jsem se o to hned první dny, ale z poznámek ze zpáteční cesty se mi ze dvou rukopisných stran poznámek nepodařilo dát dohromady ani odstavec. Dokonce se mi nepodařilo ani „jenom“ z rukopisu přepsat moje hotové vyprávění z „odpočinku“ na Komorách. Nešlo to. Až do dneška. Včera večer se kniha křtila písk...

a jak jsem tam nedoplaval.  Vstával bych se sluníčkem, ale za mraky ho není vidět. Je brzy, sotva se šedavě rozednilo. Zabalil jsem ložnici a vyrazil za dalším lovem snídaně. Vesnice nebude daleko, slyšel jsem kokrhat kohouty. Když jsem se prodral džunglí zpátky na cestu, lekli jsme se navzájem. Já a nějaká teta s plným pytlem na hlavě. Vůbec nechápu, kde se tam vzala. Před půl hodinou byla tma, že nebylo vidět na krok a ona jde z té strany, jako já včera, k vesnici 2 hodiny rychlou chůzí. Vůbec to nechápu. Za dvacet minut jsem byl ve vesnici a za dalších 5 přesně u té kamenné lavičky, na které jsem se včera ráno snažil popadnout dech. Je to ta stejná vesnice, jen jsem přišel z jiného konce. A protože začíná pršet, neváhám ani chvilku a přijímám pozvání na verandu protějšího domu. Není to žádný májový deštík, ale pořádná průtrž. Domácí koukají z verandy do provazů deště, a abych si při koukání s nimi udělal pohodlí, přinesli mi na ver...