Komory 12 - Dvanáct mulláhů u oběda

Sedím v přístavu už víc než dvě hodiny a čekám, až nás pustí k lodi, co měla před hodinou vyplouvat.

Včera odpoledne jsme s Nakšim prošli velkou část města, prohlídli si posilovnu v hotelu, kde Elamin pracuje a taky koupili lístek na tuhle loď. Celý ten nákup byla vlastně terapie proti předsudkům a zkouška důvěry. Moje terapie a moje zkouška.

V přístavu totiž chtěli můj pas, protože není lodní lístek bez pasu. A já ho neměl s sebou. Nechal jsem celý batoh, s pasem, všemi věcmi a většinou mých peněz, v domečku u Fakiry. Připadalo mi to bezpečnější než ho nosit s sebou. Mám sice plnou kapsu komorousů, ale nemám ten pas. A protože v pokladně už zavírali, Nakši se nabídl, že mi pro pas dojede na motorce s klukem, co jel zrovna okolo. Fakt se zná úplně s každým. A teď přišla ta chvíle a zkouška důvěry. Musím mu vysvětlit, kde mám na batohu tajnou kapsu, kde je kromě pasu taky pár stovek dolarů. Byli zpátky ani ne za čtvrt hodiny. Sice jsem pochyboval až do večera, ale rozhodl jsem se věřit svému odhadu lidského charakteru.

Nakonec mi prodali jenom jednosměrnou jízdenku, cesta zpátky (a zpátky musím, protože mezinárodní letiště je jenom na hlavním ostrově) bude ještě dobrodružná.

Večer jsme ještě, já, Nakši a Fakira, odjeli taxíkem za 30 korun do vesničky Isandra na pláž. Noční koupel v indickém oceánu, pár piv a zase zpátky a spát. Ležel jsem v posteli (z dolarů nechybělo nic, instinkt mě nezklamal) a myslel na moje holky doma. Už týden jsem nepotkal žádnou wifi a roaming tu samozřejmě nefunguje. Budu to muset vyřešit na Anjuanu.

Ještě s kšiltovkou.

Ráno jsem zabalil věci, co přes noc samozřejmě neuschly, a vyrazili jsme do přístavu. Nakši mi věnoval komorskou sukni svobodných mužů a jemu kšiltovku, se kterou jsem objel půlku světa. (Na zbytek pobytu zbývá Madlin klobouk.)

V přístavu potkal nějaké další známé, holku s klukem, co plují na Anjuan se mnou. Neuvěřitelné! Už jsem psal, že zná každého? Konkrétně s tímhle klukem bydleli kousek od sebe, když na Anjouan jezdil k dědečkovi.

Nakši jim vypráví, co jsme měli včera k obědu a ta holka prý, že si mě klidně vezme, když si jí vezmu s sebou do Evropy, . A klidně hned, když mi Nakši po včerejším obědě nepozval žádnou kamarádku.

Co se týče oběda, žádný afrodiziakální účinek jsem nezaznamenal, a i kdyby, jen si klidně zůstaň s tímhle chlapcem, ať se na mě tolik nemračí.

Než jsme vypluli, ještě se všichni cestující museli dostavit do pohraniční kanceláře na pohovor o účelu plavby. Pět celníků v jedné kanceláři na 200 cestujících. Loď je „DOU MEN“ čínské výroby, v baru se dají koupit nějaké limonády (zase cola) a na obrovských obrazovkách v místnosti pro cestující běží čínská akční střílečka. Už jsem se duševně připravoval, že to bude kulisa na celou cestu, ale hned jak jsme vypluli za hranici přístavu, přišel pro mě plavčík, jestli chci na horní palubu.




Cestou mě ještě provedl kapitánským můstkem, na zádi úplně nahoře mi asistoval u focení a pak mě seznámil s majitelem lodi.

Zbytek plavby jsem strávil v  klubovně posádky. Tam si mě našel Amshua. Už jsem s ním krátce mluvil v přístavu, když ke mně přisedl na kus řeči.

Mám trochu respekt, je s ním totiž jedenáct kamarádů. Mají poutnické hole, dlouhé vousy a na sobě typická thobe, dišdášy nebo džalabíje. I když v Pákistánu se jim asi říká džuby. 

Amshua a jeho kamarádi jsou totiž z Karáčí, a jsou na tříměsíčním výletě. Teď zrovna míří na muslimské setkání na ostrov Anjuan. Je jim od třiceti do šedesáti, jsou různých profesí, i lékárníka a zubaře mezi s sebou mají, a vypadají jako sbor starších apoštolů Mohamedových. (on jich teda měl čtrnáct a říká se jim společníci)

Mám respekt a hloupé předsudky. Nebojím se ani tak, že jedou na Anjuan vyvolávat nepokoje a posilovat separatistické tendence, spíš nechci, aby se mě snažili „na své pouti“ obrátit na pravou víru. Ale ne, to zkusil jenom jeden komořan, který v nich asi viděl svaté muže a pokoušel se jim naznačit, že bych se mohl stát muslimem. Ale ignorovali ho, stačilo jim, že jsem římský katolík a tak mám zřejmě taky jen jednoho boha.

Amshua mě postupně představil všem svým souputníkům a nakonec nás v klubovně na zemi sedělo všech třináct. Jako u poslední večeře. Ismail, Jusuf, Mohamed, Ibrahim, Ali… nepamatuji si je všechny. Jeden po druhém vyložili na prostřený kobereček svoje jídlo, placky, hummos, ovoce, omáčky, oříšky, hrozinky. Pak odněkud vyčarovali rychlovarnou konvici, postupně v ní ohřáli alobalové sáčky s rýží a masovou směsí a pozvali mě na oběd.

Po obědě jsme si vyprávěli příběhy a než jsme přistáli, dostalo se mi dvanáctero pozvání na návštěvu Karáčí.

Inshallah.

1. 3. 2017