Úplně zbytečně usušený jsem vyrazil na cestu. Při pohledu na
nebe jsem sopku vzdal podruhé a do večera dnes zmoknu jenom asi čtyřikrát.
Až asi ve třetí vesnici po cestě se mi podařilo koupit
bagetu. Pán, co mě dovedl do obchodu, se jmenuje Amigo a umí trochu anglicky.
Původně mě sice celkem třikrát vedl do restaurace, ale kamkoliv jsme přišli,
vypadalo to jako roky zavřené a nepoužívané. Když se se mnou loučil, dal mi na
sebe telefonní číslo, a kdybych cokoliv potřeboval, mám prý zavolat. Snad
nebudu potřebovat najít restauraci.
Aby trochu vylepšil dojem, utrhl mi ze stromu krásné
avokádo. Škoda, že bude k jídlu nejdřív za týden. S třemi ještě
zelenými pomeranči, které jsem natrhal u cesty je to zatím dost nepestrá
strava. Už bych doopravdy ocenil nějakou teplou kuchyni.
Ale ani v další a v další vesnici nemám štěstí. Až
najednou, po strašně dlouhé procházce obrovský mangovník a pod ním zralá manga,
co se daly jíst.
Ani si nedělám starosti, kde si ty ulepené ruce umyji, zase
totiž prší. Co prší? Leje!
Při dalším slejváku toho dne se asi hodinu schovávám na
verandě mešity. Je mi zima a mám hlad. Chlapům, co kolem mě procházejí dovnitř,
to nijak nevadí.
A pak, po dalších pár kilometrech jsem najednou ve městě,
možná už je to Moroni, největší město ostrova a hlavní město komorských ostrovů.
A když vegetaci podél cesty vystřídaly domy, stalo se, co se stát muselo.
Ještě si to pamatujete?
Nejsem Robinson, d´Artagnan ani McGyver, kteří na záchod nepotřebují. I když já
vlastně taky nepotřebuji, já musím. HNED, dřív než bude pozdě. Je to
tady zas, tři dny uplynuly jako voda a taky ta přezrálá manga, únava a spousta vypité
dešťové vody. Proč se mi nechtělo tu hodinu, když jsem seděl v mešitě? Za
ní byla kadibudka. Tady není nikde nic. Klidně bych to zvládnul i častěji než 2
krát za 6 dní, ale proč to, proboha, musí být tak akutní.
No, takové starosti taky patří do života a nakonec to
dopadlo dobře. Lehce zoufalý jsem na poslední chvíli vzal za vděk takovým hrozně
zarostlým staveništěm, spotřeboval poslední láhev vody a poštípala mě asi
miliarda komárů. Snad neměli horečku Dengue.
Pak jsem ještě dlouho šel, v jedné vesnici chvilku pozoroval kluky, co hráli takovou hru, co se prý jmenuje MREHA. Hrají jí tam většinou stařešinové, už jsem to párkrát po cestě viděl, hotové vesnické přebory. Kluci mi pózovat nechtěli, ale nakonec to klaplo.Hra má zajímavá pravidla, ale ani po třech partiích jsem z toho nebyl moudrý. Taky ta podivná hrací deska, vypadalo to, že všechny důlky jsou obou a kameny měly všechny stejnou barvu. Nebyly to teda kameny ale nějaké pecky z bůhvíjaké rostliny, ale jako kámen byly tvrdé.
Celý princip spočívá v nějakém záhadném počítání těch kuliček v důlku, ale občas nějaké shrábli do ruky, občas je rozhodili takovým zvláštním pohybem do stran. prostě Mreha.Poslední velký déšť jsem přečkal na kraji města v základní škole. A vidět školu na komorách, to je zážitek sám o sobě, podobné lavice jsem viděl naposledy před 35 lety u nás na vsi v malotřídce. Židle, lavice a kromě tabule žádné vybavení, ani zásuvky, ani světla, jen holé zdi a modré okenice do zarostlého dvora.
Ale nepršelo tam, takže jsem s kručícím břichem a s obavami
z houstnoucího šera mohl přemýšlet, kde budu dneska spát. Nevymyslel. Se slábnoucím deštěm jsem zamířil z kopce dolů, ne snad, že bych
věděl, kam, ale po silnici teklo tolik vody, že jsem jednoduše následoval proud.
Nakonec jsem asi po půl hodině došel do takového mini městečka z plechových
bud. Před jednou z nich dva kluci grilovali kohoutí nohy a já objevil
první opravdovou a funkční restauraci.
Poručil jsem si 3 a dostal k nim i ty velké „stroužky“
osmažené jako hranolky. Pořád nevím, co to je, ale pořád je mi to ještě jedno. K tomu všemu
taková oranžová, hodně pálivá omáčka, které říkají PIMA. Poslední podobné jídlo
jsem měl předevčírem večer a chutná mi úplně stejně. A i když se nikdo nepřichází
dělit do mého talíře a mohl bych stolovat relativně v klidu, cítím hlad,
kterému doma říkáme „vlčí“. Maminka by měla radost – zbyly jenom čistě ohlodané
kosti, žádná kůže, ani chrupavky. Nejlepší kuchař je hlad.
Kluci jsou fajn, i když nerozumí ani slovo, smějí se a
vyprávějí mi historii jejich restaurace, celé dva měsíce dozadu. Asi. Jsem po
jídle trochu apatický a tak tu komorštinu jenom odezírám. A jako vždycky tady,
nakonec se objeví někdo, kdo tu angličtinu trochu ovládá.
Jmenuje se Nakši a v Moroni zná úplně každého. Hned se
ptá, kde budu spát, co dělám na Komorách, jestli to není nuda, jenom tak sám se
sebou obcházet ostrov, proč si neobjednám taxi, a nakonec, že vůbec neví, kde
ten penzion Hamaka je, v Moroni žádný takový není.
Tak jsem jí vybalil, aby věděl, o čem mluvím. Asi 5 vteřin přemýšlel,
kde jsou tady nějaké stromy dostatečně blízko u sebe a pak mi nabídl nocleh u
sebe doma.
Opatrné hurá, v noci nezmoknu a navíc, jako bonus, strávím noc
uprostřed moronského slumu v jedné z luxusnějších plechových bud.
28. 2. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat