Přeskočit na hlavní obsah

Komory 10 - Kohoutí nohy ve slumu


Úplně zbytečně usušený jsem vyrazil na cestu. Při pohledu na nebe jsem sopku vzdal podruhé a do večera dnes zmoknu jenom asi čtyřikrát.

Až asi ve třetí vesnici po cestě se mi podařilo koupit bagetu. Pán, co mě dovedl do obchodu, se jmenuje Amigo a umí trochu anglicky. Původně mě sice celkem třikrát vedl do restaurace, ale kamkoliv jsme přišli, vypadalo to jako roky zavřené a nepoužívané. Když se se mnou loučil, dal mi na sebe telefonní číslo, a kdybych cokoliv potřeboval, mám prý zavolat. Snad nebudu potřebovat najít restauraci.

Aby trochu vylepšil dojem, utrhl mi ze stromu krásné avokádo. Škoda, že bude k jídlu nejdřív za týden. S třemi ještě zelenými pomeranči, které jsem natrhal u cesty je to zatím dost nepestrá strava. Už bych doopravdy ocenil nějakou teplou kuchyni.

Ale ani v další a v další vesnici nemám štěstí. Až najednou, po strašně dlouhé procházce obrovský mangovník a pod ním zralá manga, co se daly jíst.

Ani si nedělám starosti, kde si ty ulepené ruce umyji, zase totiž prší. Co prší? Leje!

Při dalším slejváku toho dne se asi hodinu schovávám na verandě mešity. Je mi zima a mám hlad. Chlapům, co kolem mě procházejí dovnitř, to nijak nevadí.

A pak, po dalších pár kilometrech jsem najednou ve městě, možná už je to Moroni, největší město ostrova a hlavní město komorských ostrovů. A když vegetaci podél cesty vystřídaly domy, stalo se, co se stát muselo.

Ještě si to pamatujete? Nejsem Robinson, d´Artagnan ani McGyver, kteří na záchod nepotřebují. I když já vlastně taky nepotřebuji, já musím. HNED, dřív než bude pozdě. Je to tady zas, tři dny uplynuly jako voda a taky ta přezrálá manga, únava a spousta vypité dešťové vody. Proč se mi nechtělo tu hodinu, když jsem seděl v mešitě? Za ní byla kadibudka. Tady není nikde nic. Klidně bych to zvládnul i častěji než 2 krát za 6 dní, ale proč to, proboha, musí být tak akutní.

No, takové starosti taky patří do života a nakonec to dopadlo dobře. Lehce zoufalý jsem na poslední chvíli vzal za vděk takovým hrozně zarostlým staveništěm, spotřeboval poslední láhev vody a poštípala mě asi miliarda komárů. Snad neměli horečku Dengue.

Pak jsem ještě dlouho šel, v jedné vesnici chvilku pozoroval kluky, co hráli takovou hru, co se prý jmenuje MREHA. Hrají jí tam většinou stařešinové, už jsem to párkrát po cestě viděl, hotové vesnické přebory. Kluci mi pózovat nechtěli, ale nakonec to klaplo.

Hra má zajímavá pravidla, ale ani po třech partiích jsem z toho nebyl moudrý. Taky ta podivná hrací deska, vypadalo to, že všechny důlky jsou obou a kameny měly všechny stejnou barvu. Nebyly to teda kameny ale nějaké pecky z bůhvíjaké rostliny, ale jako kámen byly tvrdé.


Celý princip spočívá v nějakém záhadném počítání těch kuliček v důlku, ale občas nějaké shrábli do ruky, občas je rozhodili takovým zvláštním pohybem do stran. prostě Mreha.


Poslední velký déšť jsem přečkal na kraji města v základní škole. A vidět školu na komorách, to je zážitek sám o sobě, podobné lavice jsem viděl naposledy před 35 lety u nás na vsi v malotřídce. Židle, lavice a kromě tabule žádné vybavení, ani zásuvky, ani světla, jen holé zdi a modré okenice do zarostlého dvora.

Ale nepršelo tam, takže jsem s kručícím břichem a s obavami z houstnoucího šera mohl přemýšlet, kde budu dneska spát. Nevymyslel. Se slábnoucím deštěm jsem zamířil z kopce dolů, ne snad, že bych věděl, kam, ale po silnici teklo tolik vody, že jsem jednoduše následoval proud. Nakonec jsem asi po půl hodině došel do takového mini městečka z plechových bud. Před jednou z nich dva kluci grilovali kohoutí nohy a já objevil první opravdovou a funkční restauraci.

Poručil jsem si 3 a dostal k nim i ty velké „stroužky“ osmažené jako hranolky. Pořád nevím, co to je, ale pořád je mi to ještě jedno. K tomu všemu taková oranžová, hodně pálivá omáčka, které říkají PIMA. Poslední podobné jídlo jsem měl předevčírem večer a chutná mi úplně stejně. A i když se nikdo nepřichází dělit do mého talíře a mohl bych stolovat relativně v klidu, cítím hlad, kterému doma říkáme „vlčí“. Maminka by měla radost – zbyly jenom čistě ohlodané kosti, žádná kůže, ani chrupavky. Nejlepší kuchař je hlad.


Kluci jsou fajn, i když nerozumí ani slovo, smějí se a vyprávějí mi historii jejich restaurace, celé dva měsíce dozadu. Asi. Jsem po jídle trochu apatický a tak tu komorštinu jenom odezírám. A jako vždycky tady, nakonec se objeví někdo, kdo tu angličtinu trochu ovládá.

Jmenuje se Nakši a v Moroni zná úplně každého. Hned se ptá, kde budu spát, co dělám na Komorách, jestli to není nuda, jenom tak sám se sebou obcházet ostrov, proč si neobjednám taxi, a nakonec, že vůbec neví, kde ten penzion Hamaka je, v Moroni žádný takový není.

Tak jsem jí vybalil, aby věděl, o čem mluvím. Asi 5 vteřin přemýšlel, kde jsou tady nějaké stromy dostatečně blízko u sebe a pak mi nabídl nocleh u sebe doma. 

Opatrné hurá, v noci nezmoknu a navíc, jako bonus, strávím noc uprostřed moronského slumu v jedné z luxusnějších plechových bud.



28. 2. 2017

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Lékárníci ve filmu - Básníci

  Popelky filmové produkce Zábava se tu nekoná, noc je jak černá madona, jen když se půlnoc přiblíží, princezna smutná za mříží čeká, že někdy zazvoní spanilý rytíř na koni. Znáte? Pamatujete si? Čtvrtý díl básnické série se začal připravovat v roce 1992. Tereza Brodská se v roli čerstvé absolventky farmaceutické fakulty Ute [1] chystá sloužit noční, lékárenské službě se pomalu krátí dech a u Bednaříků v Trutnově se finišuje s převodem úplně první lékárny do soukromých rukou. V době premiéry (22. 7. 1993) bylo Tereze Brodské 25 let, já měl za sebou druhý ročník a Ondra Bednařík na rozhodnutí o přijetí na farmaceutickou fakultu teprve čekal. Film považovali mnozí kritici za nejhorší ze série a režiséru Kleinovi dávali za vinu přílišný důraz na karikování tehdejších reálií a také vtipy příliš laciné a unavené. Možná ano. Na rozdíl od předchozích tří dílů, ze kterých měla Karolína (na fakultě ta hezčí a pečlivější polovina naší dvojice) ...

Téměř 2 miliony rizikových balení

Dne 5. září informoval Státní ústav pro kontrolu léčiv o závadě v jakosti minimálně jedné (ale až tří šarží) pro 5 léčivých přípravků Atram, Neurol (dvě různé síly), Oxazepam a Prednison. Celkem 8 šarží a zhruba 60 000 balení. Zjištěná závažnost rizika byla důvodem pro rozhodnutí stáhnout uvedené vadné šarže všech výše uvedených přípravků až z úrovně pacientů a dalších 50 000 balení ze zdravotnických zařízení.  Celkem 110 000 balení pouze v České republice a dalších zhruba 1 milion 800 tisíc v evropském měřítku. Pojem „závada v jakosti“ je v informaci SÚKL vysvětlen větou: „… je možné, že balení bude obsahovat jiný lék, než jaký mu byl původně vydán.“ Co takové eufemické vysvětlení znamená v praxi a jak rozumět odůvodnění? V praxi to znamená, že nikdo není schopen odhadnout, jaké účinné látky jsou v tabletách toho, kterého léčivého přípravku. A možných kombinací záměn může být mnoho. Od relativně málo rizikov...

Lékárníci ve filmu - Síť lékáren Dobrodinec, doktor Martin, paní Kunešová a ti druzí

Když už píšeš o těch filmech s lékárnickými rolemi, napiš, prosím, taky o tom děsným seriálu Doktor Martin. Hraje ho Donutil a říká lékárnici paní Kunešová... A mám to. A to jsem o seriálech nechtěl psát vůbec. Na přání udělám vyjímku. A vezmu to z jedné vody na čisto. Jak to s těmi seriály vlastně je, hlavně s těmi nekonečnými. Doktor Martin   měl být komediální seriál. Česká televize natočila 2 řady, a tou druhou řadou to skončilo. V diskusi na webu lékárnické komory se k seriálu objevilo několik nelichotivých poznámek, zejména kvůli charakteru posta vy lékárnice Sandry Kunešové.  foto: Česká televize Hrála jí Milena Steinmasslová a vcelku věrohodně ztvárnila scénářem předepsané charakterové vlastnosti Blběny Obecné (to mám z jiného mailu), jež je stižena mírnou hysterií a lehkou hypochondrií. A že jí namachrovaný profesor a chirurgická kapacita z velkoměsta říká paní Kunešová? No a co. V jiném seriálu z lé...