Komory 8 - Stolování po komorsku

Jak už jsem psal, na nejromantičtější místo na zemi  jsem nedoplaval.

Místo toho jsem si jen tak na lávových kamenech sušil trička, až jsem se z toho po pár hodinách najednou probudil. Hlady! Není divu, je už dost po poledni a i když byly ty ranní placky super, za poslední 3 dni jsem toho moc nesnědl a je to znát.

Pokračuji po pláži a zhruba po půl kilometru dojdu k hloučku chlápků, co se jim od ranního rozdělování úlovku ještě nechtělo domů. Nebo se chystají na odpolední lov.  Výběr z polosušených  a mouchami olezlých zbytků předchozího úlovku mě přesvědčuje, že tak velký hlad ještě nemám, ale třeba mi poradí, kde by mi nějakou větší a lépe skladovanou udělali k pozdnímu obědu.

• -          Ahoj, Muzungu, jak se vede.
• -          Docela dobře, jenom mám dost velký hlad…

Chvíli se dost živě bavili mezi sebou, až nakonec jednoho pověřili (nebo vylosovali), aby mě doprovodil do vesnice. Není to daleko, propleteme se několika uličkami, až po zhruba kilometru dojdeme na nějakou větší náves. Tam sedí obvyklé srocení lidu, a i když samozřejmě nerozumím ani slovo, tuším, že se odehrává stejný dialog jako kdykoliv před tím.

• -          Koho to vedeš?
• -          Ale, jeden Muzungu, sebral jsem ho na pláži, …
• -          Co tu dělá?
• -          Má hlad, nic jiného jsem mu nerozuměl…
• -          Tak ho vezmi k Yousufovi, jeho žena zrovna vaří…

Na mně nezbylo nic jiného, než připitoměle kývat hlavou.

Za 1000 komorousů (asi 50 korun) dostanu na talíř asi 8 grilovaných (horních) stehýnek vysportovaného kuřete a stejný počet smaženého … čeho vlastně? Vypadá a chutná to jako hranolky, ale to by ten brambor musel být velký jako menší meloun. Jednou na to přijdu, ale teď ne, teď mě víc zajímají ta kuřecí stehna.

Tohle stolování by se Pohlreichovi nejspíš nelíbilo. Ale co, není to restaurace, to jsem jenom u někoho na dvorečku.  Sedím na kanystru s vodou, talíř mám na klíně a jím pravou rukou. Levou odháním mouchy. Je jich kolem mě najednou asi milion. Zálivka, co mi k tomu jídlu dali, je oranžová jako Caesar dressing, ale pálí jako nejostřejší chilli. Potřebuji to něčím spláchnout a tak piju i tu vodui z kanystru podobného tomu, na kterém sedím. Pijí ji všichni, jiná tu stejně není, mám žízeň… Uvidíme, jak to dopadne.

Jedna taková teta, co šla kolem, ukázala rukou na mě a pak směrem do talíře. Nejspíš jsem špatně pochopil gestikulovanou otázku, jestli mi chutná, protože když kývnul, že ano, měl jsem o stehýnko míň. Nechápu, normálně jenom pokračovala v tom gestu a sáhla si pro stehno do mého talíře.

Když mám na talíři asi 3 stehna a 4 kusy, co pořád nevím, z čeho jsou, rybář, co mě přivedl, vypadá, že by si taky dal. Nabídnu mu z talíře, aby si posloužil stejně jako ta teta předtím. Třeba je to tu takhle zvykem.

Není.

Podíval se na mě, poděkoval a pak mi vzal talíř z ruky a asi za 3 minuty dorazil všechno, co na něm ještě zbývalo.  Už vím, co znamená jez do polosyta v praxi.

Pak mě rybář vyprovodil kousek za vesnici, a když prý nechci jet taxíkem, tohle je taková „polní“ cesta a zkratka kolem pobřeží.  A byla to moc hezká zkratka. Kolem maličkých písečných pláží mezi skalami. A jeskyní do těch skal vymletých. A mezi obrovskými kvetoucími cykasy.

Po pár kilometrech potkávám na rozcestí další rybáře. Nerozumím jim, oni nerozumí mně. Takže to dopadne jako zatím vždycky. Ukážou mačetami nahoru do kopce k vesnici a já zase nemám na výběr.

Kluci nesou na hlavách obrovské kýble s rybami a buď tenhle krpál trénují několikrát denně nebo jsem těžce z formy, protože ani ne po půl kilometru už tu jejich závodní rychlost nezvládám. Sedám si do trávy a ukazuji jim, že už určitě trefím, ať jdou napřed. Je mi vedro, voda mi došla a triko můžu zase ždímat. Tři se přesvědčit nedali. Jsem atrakce měsíce (jestli ne roku) a vidina promenády s nefalšovaným Muzungu jenom podporuje jejich frenetické mávání mačetami.  Takže se zvedám a jdeme.

Asi u třetí chalupy ve vsi se ptám na vodu. Daniel, jediný, kdo znal nějaká anglická slova, pochopil, vzal moje lahve a odešel někam do dvora některého z domů. Než se vrátil, udělali jsme se zbylými dvěma pár fotek.

S mačetou a pak i bez mačety.

Možná si to mávání s nimi ani neuvědomují. Jako by drželi srolované noviny.  Když se tak snažíme dostat všichni do záběru, povídám česky: „Vejdem se.“ A ejhle, ono to komorsky znamená „děkuji“.  









Nakonec mě dostrkají až nahoru k hlavní silnici. Cestou nás jeden z kluků opustil a teď se se mnou loučí i Daniel. Ale říká, že prý ještě přijde, mám jít s tím druhým, co je jeho bratranec, k němu domů. Jmenuje se Mahur a neumí anglicky ani jedno slovo. Než mi to Daniel všechno vysvětlil, Mahur si z jeho koše vybral asi 4 takové hodně barevné rybky, mávl na mě mačetou a zase jdeme.

Doma na dvoře zavolá (asi):

• „Vedu vám Muzungu, našel jsem ho na pobřeží.“ 

Posadí mě na tvárnici na dvoře, přinese obrovskou mísu s vařenými banány a k nim nějaké malé grilované (vcelku) rybičky. Kousek dál u ohniště mezitím droboučká bábinka kuchá ty barevné, které přinesl.     

Za pár minut je na dvorečku velikosti kuchyně v paneláku asi půlka vesnice. Všichni chtějí vidět bláznivého Muzungu, co chce obejít celý ostrov Ngazidiju pěšky. Přijdou, něco zamumlají a pak jsou nemilosrdně vytlačeni zástupem tlačícího se davu zpátky na ulici. Zhruba v polovině procesí je další co „umí“ anglicky. Vystrkají ho z davu, dostane tvárnici, banán a úkol překládat. A už to jde ráz na ráz:

• -           Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Jak se máš? Co tu děláš?

Tím jeho slovní zásoba končí. Když totiž přeloží: „Standa, z Čech (neptej se mě kde to je, říká, že v Evropě), Dobře. Eeeee????“ dojde zase na posunky a tápání mezi francouzskými slovíčky.

Když jsem je přesvědčil, že doopravdy nemám žádný jiný cíl, než jít pěšky kolem ostrova, je mi fajn a všechno, co potřebuji, si nesu v tom miniaturním batohu, nechají mě dojíst rybu s banánem, načepují mi z bazénku na dvoře vodu a Daniel s Mahurem mě vyprovodí až za vesnici.

"Vejdem se", říkám já. "Děkuji kluci za všechno." Oni se na mě vesele a přátelsky zubí. Ale při loučení jsou, i přes ten široký úsměv, v očích trochu smutní.  

Nemáme společný jazyk, abychom si popovídali, ale myslím, že jim rozumím, když tam tak rozpačitě stojí a mávají mi do západu slunce. Jsou o polovinu života mladší než já. Žijí den za dnem na svých rybářských loďkách, které jim a jejich rodinám dávají jídlo každý den a když se zadaří a povede se jim něco prodat, taky něco navíc. Ale jako každý kluk mají v očích tu chuť, sen a touhu. Jít do světa, na zkušenou, za poznáním nebo dobrodružstvím. Kousek dál, než kam se dá dopádlovat na malé piroze s vahadlem. Jenže z tohohle ostrova žádná cesta nevede, ne pro rybáře z malé vesnice na pobřeží. Ale obejít ostrov, to by možná šlo.

Tak to si možná mysleli. Možná jenom to, že jsem bláznivý turista a vítaná změna v šedi řady stejných dnů. Kdo ví? Já o tom budu přemýšlet někdy později. Teď musím najít nějaké místo na spaní. Ideálně pod střechou, protože nad mořem je duha a nad sopkou se blýská. V noci bude pršet. Jestli ne mnohem dřív.

25. 2. 2017