Komory 11 - Oběd s hrdinou

K Nakšimu domů jdeme chvíli po hlavní ulici, pak kolem jakéhosi vrakoviště, co se tváří jako autoservis (nebo naopak?) a nakonec do tmy.

Dveře z vlnitého plechu sice mají zámek, ale zamčené nejsou. Za nimi je miniaturní oplechované 2+1 a malinký dvoreček, kde je za závěsem barel vody jako koupelna a betonová skruž jako suchý záchod.

Nakši mi nechal svůj pokoj a sám se uložil do toho druhého, který se chystá od příštího týdne pronajímat. Nejdřív jsme ale posbírali všechny petky a vydali se zpátky k hlavní ulici pro vodu.

Voda ve městě teče z mnoha veřejných kohoutků asi 3 x denně. Po cestě do přístavu (asi 2 km) jsem viděl taková stanoviště nejméně tři. Systém distribuce vody se mi sice Nakši snažil vysvětlit, ale úplně tomu nerozumím, protože ani on o něm neměl úplně jasno. V principu se nějakým mechanismem různé nádrže ve městě střídavě plní v průběhu dne a lidé si domů vodu nosí. Samozřejmě, že na mytí a umývání slouží voda zachycená ze střech, ale z kohoutků teče (párkrát za den) voda nějak ošetřená k pití.

Před spaním si Nakši chtěl ještě povídat, vyprávěl mi o té “holce”, která mu cestou volala a jestli mi nevadí, že za ním možná v noci přijde. Nevadí, i od sousedů to máme na dvě vrstvy plechu a dýhy. Pak se ptal, jestli už jsem se stihnul seznámit a sblížit s nějakou komorskou dívkou.

• Nestihnul a ani to nemám v plánu.
• Proč ne? A chceš? Můžu jí zavolat, aby přivedla kamarádku.

Nechtěl jsem a nedařilo se mi to vysvětlit. Že bych se nejdřív musel hodně zamilovat (ona taky) a pak by to možná, ale jenom možná, šlo. A protože se zamilovat nestihnu (ani nechci), ani láskou na první pohled, vůbec nemá cenu o tom přemýšlet. Sice to asi nepochopil, ale respektoval to.

A bylo ráno. Jestli někdo v noci přišel nebo odešel, nevím. Usnul jsem jako špalek a to celonoční bubnování prudkého lijáku do plechové střechy jsem ze spánku vnímal jako mírné šumění.   

Přes noc mi samozřejmě nic neuschlo. Co bylo mokré, mokré zůstalo a vlhké věci zvlhly ještě víc.

Na snídani jdeme k jedněm kamarádům, co mě jim představil včera. Je to ve sdíleném plechovém dvojdomku (5+2 místnůstky oddělené dýhou a závěsy), kde bydlí 4 bratři, z nichž jeden se ženou a dítětem v té dvoupokojové přístavbě. O tři zbývající se stará jejich sestra Fakira, která tak trochu chodí právě s Nakšim (to ale nemají ti bratři vědět).

U snídaně (čaj a bageta) se domluvíme, že na trhu koupím nějaké suroviny a na oběd bude typické komorské jídlo pro všechny. Pak s Nakšim vyrážíme do banky, na trh a do přístavu, abych se poptal na lodní lístek na ostrov Anjuan (komorsky Nzwani). Tam to jezdí jen dvakrát za týden a lístek se kupuje dopředu. Na ostrov Mohéli (Mwali) nejede tento týden nic, takže hnízdící mořské želvy (turtle watching) ani ty předlouhé písečné pláže neuvidím. Ona stejně není sezóna.

První loď na Nzwani odplouvá druhý den v 10 dopoledne a 31000 komorousů (70 USD) na lístek samozřejmě nemám v hotovosti. Dolary nechtějí, musíme do banky.

Bank je v Moroni mnohem víc než v Mitsamiouli, asi pět. Všechny jsou soustředěné kolem jednoho kruhového objezdu. Otevřenou směnárnu mají jenom v jedné z nich (EXIM bank) a výměna peněz je zase půlhodinový obřad.

Vystát frontu, napsat žádost, podat pas… a pak se dobře čtvrthodinu koukat na balíček bankovek v ruce úředníka, který za sklem nejméně 100x “odklikává” jeden enter za druhým v nekonečně dlouhém formuláři, do kterého až na vstupní částku v dolarech a číslo mého pasu nic jiného nezapisuje.

asi tak kilo sušené ryby, bez brouků, prosím

Na trhu kupujeme maniok, sušenou rybu a nějaké koření. Mezi rybami sice lezli brouci, ale nikomu to nevadí, asi je to normální.

Kupujeme maniok

U vaření se snažím pomáhat a učit se. Už jsem ho sice viděl dřív, ale dnes poprvé v životě loupu a jím maniok. Jí se i za syrova (jako třeba mrkev) a chutná trochu jako kokos nebo tvrdý nedozrálý banán.

Všechno to vaření probíhá venku, na dvorku za plechovým domečkem. Na dvorku na kamenech usychá průběžně oplachované nádobí (mimochodem, kuchyňské nože tu mají stejně otřesné jako v Agoku), vedle nádobí se na stejných kamenech vyhřívají a honí Agamy osadní, které kolem zbytků ryby hodují na muších hejnech. Je období páření, takže má samec lehce namodralý trup a  úplně oranžovou hlavu i ocas. Na konci dvorku je typický závěs a za ním skruž a barel s vodou.

Zatímco se manioky, jen tak v neosolené vodě, vaří na petrolejovém vařiči, sušené rybí maso stihlo nabobtnat v marinádě a je třeba jednotlivé kousky obalit v koření a grilovat na roštu. To si bere na starosti nejstarší z bratrů, Elamin. Původně byl velitel osobní gardy ministra obrany, dnes trenér ve fitku v jednom z resortních čtyřhvězdičkových hotelů.  

Když se grilují poslední kousky ryby, Elamin zabalí zbytek marinády, s droboučkými kousky masa a “kašičkou” z koření do banánového listu a ugriluje i ten.

Fakira, Nakši a Elamin

Prostíráme na zemi ve společné místnosti s výhledem na hlavní ulici. Nejdřív obrovský ubrus, doprostřed veliký stříbrný tác s vařeným maniokem, který je obložený kusy grilované, původně sušené ryby, a samozřejmě PIMA omáčka na dochucování. Šest se nás ke společnému obědu sotva vešlo.  

Bylo to výborné! Nemyslím, že bych něco podobného prožil v jakékoliv restauraci na světě! Před siestou - po tomhle jídle to ani jinak nejde - mi Nakši ještě vysvětlil, že konkrétně tohle jídlo se podává ženichovi před svatební nocí, takže je možné, že si to s těmi komorskými děvčaty ještě rozmyslím.

Zapomněl jsem říct, že k snídani byla k jídlu kromě bagety ještě rýžová polévka, jenom rozvařená rýže ve vodě, žádná chuť. A přesně tohle jsme dostali i po siestě. A protože mi to po té dobrotě k obědu moc nechutnalo (hlad na mě!), místo jídla jsem poslouchal Elaminův životní příběh.

Příběh Elamina Ben Aliho

Když jsem ho včera poprvé uviděl, vypadal, jako zraněný zápasník nebo boxer. Měl oteklý a nepohyblivý palec pravé ruky a obrovský otok na hřbetu ruky. Radil jsem mu sice ledovat, ale na moje rady moc nedal. Prý bude ruku léčit tradičně: máčením v horké vodě s bylinkami a masáží. To už dělal ráno u snídaně. Když vyndal skoro opařenou ruku z koupele v misce, přitiskl na otok nějakou bylinu s tlustými kožnatými listy a silně zmáčknul. Podle výrazu ho to muselo bolet jako čert. Po grilování to dělal podobně, jen ty bylinné listy pomačkal a polámal a trochu ogriloval nad plamenem. U rýžové polévky už byl otok viditelně menší a dokonce už zvládl hýbat palcem. Večer už ruka vypadala úplně normálně. Budu muset pro Tomáše na chirurgii přivézt nějaké to lupení.

Elamin udělal hvězdnou kariéru v armádě. Dokonce byl armádním přeborníkem v těžké váze v boxu i zápase. Ale ruku si poranil včera v práci ve fitku, uvízla mu pod zátěží nějakého stroje.

Ptal jsem se, jak se armádní přeborník ve výborné kondici stane trenérem ve fitku…a Elamin začal vyprávět.

Nejřív ale přinesl spoustu diplomů a medailí. Myslel jsem si, že jsou z nějakých závodů a přeborů, ale ne. Byly za statečnost, službu vlasti, medaile cti…

Elamin, Fakira a Nakši.
V pozadí typický stavební styl dřevěného rámu zvenku s plechovým, uvnitř s dýhovým krytím

Elamina prý znají úplně všichni na ostrově. V armádě se totiž vypracoval až do osobní gardy generála Salima. Ten byl po úspěšném vyřešení separatistických nepokojů na ostrově Anjuan v roce 2007 jmenován náčelníkem generálního štábu a vůbec prvním generálem země. Měl prý také reálnou šanci stát se novým komorským prezidentem. O tři roky později (2010) byl obžalován v politickém procesu kvůli účasti na vraždě nejvyššího velitele vojsk komorského svazu, plukovníka Comba Ayoubeho. Dlužno říct, že této konstrukci nikdo nikdy nevěřil.

V roce 2012 (2. listopadu), v den konání politického procesu se Salimem, napochodoval do soudní budovy Elamin v čele ozbrojené jednotky generálovy osobní stráže, aby generála osvobodili, zajistili mu doprovod na letiště a umožnili mu odlet ze země. Nikdo na celém ostrově se proti tomu nepostavil. Následně soudní moc komorského svazu uznala nezákonnou povahu dvouletého věznění generála Salima, porušování postupu vyšetřování a zveřejnila omluvu.

Nikoliv pro Elamina ben Aliho a jeho muže. Ti byli, pro ozbrojený vstup do soudní budovy, neuposlechnutí rozkazu a další přestupky, potichu propuštěni z armády. Všichni na ostrově je ale mají za hrdiny, hlavně Elamina. Má sice ve skříni sbírku medailí minulé vlády, ale jsou bezcenné. Může být rád, že má práci alespoň v tom fitku. Dovyprávěl, oblékl se a šel na odpolední.

A mě napadlo, že jsem u oběda v Moronijském slumu seděl s hrdinou a navíc čestným člověkem.

28. 2. 2017