Když dojde šťáva, otevřu další lékárnu

A došla šťáva, obrazně i doslova. 

Večer nám zhasli a kromě pípání záložních zdrojů pro koncentrátory kyslíku v nemocnici nebylo slyšet ani věčně přítomný hukot generátorů. 

Poplach na laguně, logistici startují k energetickému srdci, aby zahájili jejich verzi resuscitace. Já beru klíče od místnosti s lednicemi a cestou k nim odemknu lékárnu číslo tři, kde jsou důležité pojistky, protože i když od ní mají logistici klíče, stejně nebudou v té tmě schopní najít rychle ten správný. Tak proč jim to komplikovat. Potřebuji, aby to nahodili do půl hodiny, jinak budu muset rozběhnout plán B pro chlazení vakcín. 

Ale na to je ještě čas, tak jenom stojím a poprvé za 4 měsíce si vychutnávám pohled na noční oblohu plnou hvězd bez světelného smogu nepřetržitě rozsvícené nemocnice a bezpečnostních světel kolem. Až na občasnou čelovku je všude absolutní tma. Nebýt na pozadí horečná snaha logistiků vyřešit problém, byla by to parádní noc uprostřed africké přírody. Ve tmě nejsou ty známky civilizace vidět.

Za 15 minut se povedlo zprovoznit nemocniční okruh na záložní generátor a za 29 minut nahodili všechno, přehořel jeden drát uvnitř generátoru, na výměnu stačila minuta, ale najít ten správný trvalo těch 28. Plán B se pro dnešek nekoná. Znamenalo by to připravit pro každý chladící box (taková velká pikniková lednička) 24 ICE PAKŮ (destička s půllitrem vody zmrzlá na kost) a natemperovat ho na 2 °C. Na všechny vakcíny z lednic bych potřeboval minimálně pět takových boxů a vydržely by i v těchhle vedrech přes 40 °C pět dní.

Zpátky jdu kolem nočních jeslí. Ano, máme tu i jesle pro děti personálu, střídají se tam asi 3 nebo 4 děti zhruba do roku věku, protože žádné z nich ještě nechodí. Ve dne nebo v noci, podle toho jak mají jejich matky směnu. Hlídá je vždycky starší sourozenec, většinou sestra (a i když píšu starší je to pořád osmi nebo devítiletá holčička, občas desetiletý kluk). Celý den nebo celou noc má na starosti jednoho nebo dva kojence. No a tuhle noc se asi pod vlivem ruchu a pobíhání čelovek rozhodli plakat jako na lesy. (i když tu lesy nejsou)

Z našeho „obýváku“, který sousedí s mou tukulou na 10 metrů a na dalších deset s jeslemi přes plot, jsem slyšel od kolegů expatů jenom stesky na to, jak to dítě dneska pláče...
A tak jsem vzal kytaru a šel zpívat ukolébavky.

Spinkej můj maličký,

máš v očích hvězdičky,

dám ti je do vlasů,

tak usínej, tak usínej

Ho ho watanay, ho ho watanay...

Zabralo to. I když to byla holčička a bez vlasů.

Za dvě písničky spaly obě, malá i ta větší. Zatáhnul jsem za nimi moskytiéru a došla šťáva i mě.

Následující dvě noci jsem se dvěma přestávkami na urgentní zásobování nemocnice spal od sedmi do sedmi. A teprve pak jsem si trochu odpočatý mohl říct, že začíná klidnější období na nějakou koncepční činnost nemocniční lékárny, a začít plánovat nějaký základní farmakologický a dispenzační tréning, který jsem před vánoci slíbil lékárnickému týmu.

Ale než jsem jim to stihnul oznámit, mám v mailu urgentní požadavek na další objednávku. Poliklinika v Juljoku (to je od nás skoro přes ulici – 10 minut na východ pomalou chůzí) ukončuje svou činnost k poslednímu lednu. Provozuje to jiná neziskovka a dopadly na ní nějaké škrty.

Takže to na 3 měsíce přebírají Lékaři bez hranic. Musím odhadnout podle našich a trochy jejich čísel průměrný počet pacientů, vybrat nejpravděpodobnější léky, spočítat, kolik můžeme použít našich skladových zásob a stihnout to ještě přidat do té mezinárodní objednávky.

Odpočinek skončil, včetně inventury v tamním skladu léků a zdravotnického materiálu to všechno musím stihnout do úterý (je sobota), protože ve středu otvíráme. Jeden z mých kluků nastoupil dovolenou a odjel domů za rodinou, takže tu 3 týdny nebude, jediná holka z pěti lidí ve výdejně je taky na dovolené. Toho nejšikovnějšího ze skladových manažerů mi povýšili na ředitele té polikliniky, protože než se stal před dvěma lety „lékárníkem“ šéfoval našim programům mobilních klinik a ambulancí.  

Na dvě lékárny a výdejnu si musím vystačit se zbytkem stávajícího personálu i bez plánovaného proškolení, alespoň do té doby než mi HR (oddělení lidských zdrojů) najde a najme nějakou náhradu. Období klidu skončilo dřív, než vlastně začalo. Čekají mě další odpolední po denní a sem tam i noční po odpolední.

Ale jednu výhodu to má, dnes jsem si byl prohlídnout sklad polikliniky a mají tam spoustu paracetamolu J.

 28. 1. 2017, Nemocnice Lékařů bez hranic, Agok, oblast Abyei
Jižní Súdán

 Příspěvky a názory zde jsou mé a nemusí reprezentovat stanoviska Lékařů bez hranic.