七 - Mozaika všedního dne

Byli jsme dva večery po sobě ve městě (projít se nočním městem, ne v baru) 

V neděli jsme byli na střeše mrakodrapu s výhledem a v pondělí se podívat na ohňostroj.

Jeli jsme už s dvouhodinovým předstihem, abychom měli dobrý výhled a hodinu a půl jsme seděli na jednom místě. Stálo to za to,  byl velkolepý.

Po ohňostroji jsme šli do Burger Kingu. Pak už nejel žádný autobus a nesehnali jsme taxi. Takže jsme se pěkně prošli. Procházka na hodinu a půl.

Procházka fajn, ale dovedu si představit lepší čas a místo než téměř půlnoční ne-úplně-romantické mašírování podél hlavní silnice. Na kampus jsme dorazili krátce před půlnocí. Jalal vzbudil ají (v překladu teta a jinak normální vrátná na koleji), aby nám odemkla.

Šli jsme spinkat. 

------------------------------

Ledničku jsem pořád neumyla.

Dnes jsem se byla zeptat (Marshal se ptal), jestli by mi mohli odstěhovat televizi a tu velkou, těžkou, smradlavou, ošklivou, nepraktickou skříň. Místo skříně bych chtěla skříňku na nádobí. A jestli by mi mohli dát gaučolavičku, co není nalomená. A noční stolek.

Ají řekla: "NE!". A že se můžu zeptat v kanceláři. A že se můžu přestěhovat do jiného pokoje. Nebo taky mimo kampus. 

Hmm. Tak dík. Já chtěla funkční lavičku a normální skříňku místo veleobra. 

--------------------------

Byla jsem s Natalií u slečny z Turkmenistánu, jejíž jméno si nepamatuji.

Slečny sestra tu studovala a slečny bratr tu studuje a bydlí v hlavním kampusu.

Slečna je moc hezká. Je jí 18, bude studovat medicínu. 3x týdně chodí do fitka do hlavního kampusu a má osobního trenéra. Osobní trenér je z Kyrgyzstánu a mluví s ní rusky.

Mluvily jsme o tom proto, že jí všechno bolelo.

Budu se učit rusky. Začala jsem s azbukou.

Natalia se slečnou mluvily většinu času rusky. Nejspíš jim nebylo ani trochu blbý, že jim nerozumím.

Abych jim zkazila ruský proud, vložila jsem se do toho občas svojí větou, že bych chtěla stručný překlad do angličtiny.

Nebo když řekly něco, čemu jsem rozuměla nebo co znělo vtipně, tak jsem to zopakovala, abych si nepřipadala příliš odsunutá. 

-------------

Chtěla bych se učit i čínsky, francouzsky, arabsky. 

Jenomže tyhle jazyky by mě mohli učit kluci a s těma je to tady složitý.

Natalia tvrdí, že Arabové mají jedině postranní úmysly a Arabů jsou tady mraky...

(Arabové mluví arabsky a čínsky) 

Kluk, co umí francouzsky, není Arab, je z Maroka, ale ten má postranní úmysly podle Mukhiddina. 

No a Mukhiddin se se mnou ode dneška nebaví. Udělala jsem totiž vtípek, že je monitor (vedoucí, vůdce, kapitán) třídy a chlapec se urazil.

Hmm. Tak ať.

Uvidíme, za jak dlouho ho to přejde a jestli vůbec. Já mu dávám maximálně týden. (Ale je pravda, že teď, když začala škola, bude program našeho tria trochu jiný. Nebudeme mít celé dny na cestování, procházky, posezení, vaření, společné jídlo ani čas na vysedávání dlouho do noci.)

A Mukhiddin i Natalia se teď seznámí se spoustou lidí při výuce čínštiny.

Myslím, že je dobře, že nebudeme jen spolu a do okruhu přátel nám přibudou další lidé, protože já mám ponorku z N+M už minimálně týden. Mám lepší a horší chvíle, ale úplně dobrý to není nikdy. Stačí jedno slovo nebo pohled a jsem naštvaná.  

A rusky mě bude učit Maria. Ta by postranní úmysly mít nemusela.

---------------

"Na zdraví!", říkali. "Do dna!", říkali! 

("Polovina stačí", řekla profesorka.)

Okay. Zkusím to.

První lok. Málem jsem zemřela na uhoření trávicí trubice. Popáleniny třetího stupně.

Druhý lok nechávám v puse zatímco skleničku překvapeně a znechuceně odkládám. 

Já věděla, že je to silný, ale tohle je snad silnější než čistý líh.

Vteřiny plynou a mně hoří pusa.

Okay. Naředím to výluhem z chaluhy (nevím, jak jinak ty podivné lístky zalité převařenou, ne vařící, ale horkou vodou nazvat) 

Snaha o střik. 

Ani výluh z chaluhy mě nezachránil. Hoří mi útroby, dusím se, ani nevím proč a v puse mám stále doušek pekla. Jestli má peklo nějakou chuť, chutná rozhodně takhle!

už nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nebudu pít ...      čínský víno!!!

-----------

Nejlepší recept jak nezaspat, je nejít spát vůbec.

Alespoň mám CELKEM uklizeno

Vypadá to tam nejlíp, jak to kdy vypadalo. Zavřela jsem okna na zámek a vypnula elektriku. Voda snad neteče.

Na odchodu jsem byla asi nejvíc nervózní, co jsem kdy byla.

Měli jsme sraz v 6:30 s tím, že v 6:40 se opravdu sejdeme venku. Půjdeme postupně, aby se nevědělo, že jdeme spolu.

Jop.

6:30 

píšu Marii. Už jsi šla?

Maria: Princezna jde na snídani + fotka chodby.

(aha, akorát odchází z pokoje, myslí si Hana)

H: Who is princess? (kdo je princezna?)

M: fotka

Na fotce je Dima a má fakt podivnej výraz (Hana si myslí, že Maria jde ven, Dima už je venku)

6:43

(Do 40 jsem byla skoro v pohodě, teď už nejsem.)

Kde se potkáme?

M: Venku. Přijdu tam za 2 minuty. (Hm. Je schovaná někde za rohem.) 

(Venku mimo budovu nebo venku mimo kampus? Neptám se, ve spěchu si obouvám ponožky a boty, všichni na mě URČITĚ čekají.)

Odpovídám, že já tam budu za 3.

Úzkostlivě se rozhlížím po místnosti. Tisíckrát dokola a ještě jednou.

Dost! Musím jít!

Jdu po schodech. Moje 3 minuty jsou 6 minut. Hmpf.

Zapínám data, abych se podívala, jestli někdo něco nepsal.

Ne. Dobrý.

Seběhnu shody. Pozdravím ají, jdu.

Ají za mnou něco volá. Naštěstí byl na recepci kluk, co umí čínsky. A nějaká paní. Na tuty z Nepálu.

Chtěla vědět, jestli jedu pryč a jestli přes noc nebo se vrátím. Ptala se, na jak dlouho jedu pryč a kam jedu.

A chlapec povídal něco o tom, že se jim to musí hlásit.

Že jsou za nás zodpovědný.

Vylezla jsem z budovy. Nikde nikdo, tak jsem šla k hlavní bráně.

6:53 

Píšu Marii: Už jdu, teta mě zdržela.

O minutu později se za mnou ozývá: "Hana"

Myslela jsem si, že vylezla zpoza rohu, ale z následující konverzace vyplynulo, že přišla z budovy právě teď.

Takže. Kde jsou ostatní?

Dima je na cestě.

Co Nat?

Masha volá.

Nat neodpovídá. Po minutě nebo dvou hovor odmítla.

Mash: Takhle snadno to nevzdám.

Volá znovu.

Nat: Potřebuju ještě 5 minut.

Cože? Jako vážně? Přijdu o 23 minut později a jsem první? Nene 

Masha vyprávěla, že to takhle funguje v Číně. Nebo zahraniční studenti v Číně takhle fungují?

Každopádně jsem nevěřila tomu, že se to stane takhle brzy.

Přišel Dima. Bere s sebou kytaru. 3 věty. Dima nemá polštář do autobusu. Chce se vrátit. Díváme se na něj pohledem: "Jako vážně?"

D: "Mimochodem, kde je Natalia?"

M: "Potřebuje ještě trochu času."

D: "Tak proč se na mě díváte takhle?"

Dima odchází.

Háňa fotí.

Čas plyne.

Dima se vrací.

Nata nikde.

Za minutu se objevila.

Můžeme jít!

Čas: 7:08

Wow.