Minulý týden jsem poslala krátkou zprávu z vlaku. Město Shenzhen, vyprávění o konferenci a všem předcházejícím si nechám na jindy. A sobotní noc také. Na sobotu jenom nakoukneme.
Sobotní snídaně. Moje a jejich.
Popis stolu od 6 po směru hodinových ručiček
Háňa:
toast, máslo a marmeláda (Ach! Poprvé v Číně.)
mistička: sójové mléko (udržované teplé v hrnci na plotýnce, vedle mistička s cukrem; řekla jsem si, že cukr přece nepotřebuju, ale záhy jsem pochopila...)
A jahodovo-grepový džus. (Jahody jsou tady pohádkové. Nedosažitelné.)
老索:
vaječná omeleta, ?párek (netuším, z čeho jsou místní párky vyrobené, ale pochybuji o tom, že kolem nich maso někdy prošlo), 饺子 (jiǎozi) dumplings - knedlíčky plněné masem/zeleninou/obojím, neidentifikovatelná žlutá věc
mistička: netuším
爱祥: na talíři totéž, co 老索 + žlutá placatá věc (=nevim)
mistička: nudle s vajíčkem
gzl: nudle, vajíčko, párek
包子 (bāozi) steamed stuffed bun (bulka s náplní) náplň = většinou maso; vypadá to sice jako chutná houstička, bohužel je těsto většinou bez chuti
好吃吗？
好吃！
2. 12. neděle
první adventní neděle (Na to, že je adventní, jsem přišla těsně před půlnocí (nebo po půlnoci?) v pondělí. Ale advent je o odpočinku, přátelích a rodině, ne? To si myslím, že se mi celkem podařilo.)
Doháním zameškané hodiny spánku.
12:42 se budím a neusínám znovu.
Kontroluji kvalitu vzduchu: 236 bodů - Unhealthy (nezdravý)
Kvalita je to špatná, mizerná. Člověk by měl nosit masku, nevětrat, vyvarovat se pobytu venku... Ale Hana má obrovskou radost, protože už to není 300+
Vzhledem k tomu, že jsem šla spát po 3, protože international večeře, setkání, večer plný her... Home party (domácí párty) jsem chtěla zůstat v posteli, ale dostala jsem hlad. Psali jsme si s 大艳哥. (Da Yan ge) Nechtělo se mi jíst samotné a nechtělo se mi koukat do mobilu, tak jsem mu napsala, že si jdu pro snídani a že přijdu za ním do pracovny. Podle mě je lepší, když si budeme nějakou dobu povídat živě, než celý den online a prospěje to nám oběma.
#working_hard_OR_hardly_working
#no_weekend_for_us
Supermarket. Mangová láska + minicookies. Ne, nejím jenom mango. Každopádně mango a rejže jsou na denním pořádku. A brambory! Den bez manga/rýže/brambor je výjimka. Den, kdy bych nejedla ani jedno, neexistuje.
Ha! Dosáhnout pracovny mi trvalo 40 minut od chvíle rozhodnutí. Rychlou chůzí jsem tam za 3 minuty. Za 5, když započítám schody na koleji a schody v hlavní budově.
Jenomže to máte: „ranní vypravování“, holčičí „nemám co na sebe“, kamarádi, spolubydlící a sousedi. kam se podíváš, rozhovor v supermarketu...
Po snídani procházka ve smogovém oblaku. 大艳 ocenil, že třídím. Mluvili jsme o tom, jak se uklízí v Číně a jak uklízí západní společnost. Ukázala jsem mu, kam házím plasty. Řekl mi, že je to hezký, ale že to rozhodně každý den dělat nebude. Prej možná někdy. Občas. Ale ne každý den. Řekla jsem mu, že je to jeho věc. Prošli jsme se k bráně, abych si v novinovém stánku nabila elektronickou peněženku na MHD a rozloučili jsme se, abychom oba mohli být produktivní.
Podrobnosti nedělního ekologického a úklidového okénka v nějakém dalším povídání o ekologii (a úklidu) v Číně.
Krátce po příchodu na pokoj mi došlo, že mám hlad. Hledám kamarády, co mají taky hlad.
1. pokus: Chilli – společná večeře mi nevyšla, ale zvládly jsme mini lekci čínštiny.
2. pokus: Yani . Yani má taky hlad. Yani má službu v nemocnici do 17:30. Navrhuji školní jídelnu, Yani navrhuje nemocniční jídelnu. Nemocniční jídelna vyhrává.
Yani: „Do you want to come to my department to have a look?“ (Chceš se přijít podívat na moje oddělení?)
Nadšená Hana, protože se chce podívat do nemocnice a porovnat, jak vypadá a funguje nemocnice v Česku a v Číně už od chvíle, co vstoupila na kampus.
V nemocnici jsem byla jednou. S Rybkou (ru-pí, ár-pí, Fish, Dinosaur) vyzvednout vzorek a kromě schodů do 6. patra jsem toho moc neviděla...
17:30 slavnostní moment. Vstupuji do nemocnice . I v tuhle hodinu čeká na výtah hlouček lidí, takže volím schody. Schody jsou vždycky lepší než výtah. Skoro. V budovách, co mají 20, 30, 30+ pater výtah snesu.
6. patro
Oddělení nalevo, oddělení napravo. Kam teď? Yani mě vyzvedává v „hale“, kam jsem došla. Vstupujeme na oddělení. Ukazuje mi místnost pro lékaře.
„Napřed ti dám plášť, než vstoupíme do místnosti pro lékaře, aby to nevypadalo tak divně.“
poznámka #1: Pardon, ale lékařský pokoj se tomu opravdu říkat nedá, pracovna snad...
poznámka #2: Divný to bylo, je a bude vždycky! Jsem bílá. A mluvím anglicky.
Zásadní rozdíl: Nepřevlékají se. Mají normální civilní oblečení. Yani měl na sobě sportovní mikinu a tepláky. Normální boty, botasky, z venku. Ani v nemocnici není dvakrát teplo, takže pod pláštěm mají všichni mikinu/svetr, někdo 2.
Kapsy bílého pláště plné – fonendoskop, papíry, tužky, ústenka a další. Měla jsem na sobě plášť jeho kolegyně/spolužačky . Aj s vizitkou. Navštívili jsme vyšetřovnu, nakoukla jsem do většiny pokojů.
Pokoje jsou poměrně malé. Jeden pokoj pro 2-6 pacientů. Každé lůžko má nad sebou koleje na takový ten závěs, který jsem doma, v praxi, nikdy neviděla, ale jak ve filmech vždycky zatáhnou závěs kolem dokola lůžka pacienta, tak přesně to. Na pokoji kromě pacientů postávají, posedávají, případně polehávají na přistýlkách, kterým bych moc nevěřila, další lidé. „Většina pacientů má s sebou doprovod, který se o ně stará.“
wow
Na oddělení je prý +/- 50 pacientů, ale oddělení kardiologie má dohromady 3 jednotky. Dohromady asi 150 pacientů.
Došli jsme na konec chodby k oknu. Tohle okno nemá mříž!
Y: „Koukej, dá se otevřít jenom takhle,“ strká do okna, které se posune asi o půl centimtru na vzdálenost ode zdi přibližně 10cm. „Bezpečností opatření. A stejně se každý rok najde někdo, kdo skočí z okna.“
Lidi, skáčou, protože jejich onemocnění/stav je vážný, léčba nezabírá nebo je příliš drahá a nemůžou si jí dovolit.
Vrátili jsme se chodbou do pracovny lékařů. Na můj vkus a z toho, na co jsem zvyklá z nemocnic doma, dost chaos. Papíry všude, složky pacientů všude, papíry koukají ze složky. Nějaký stoleček/polička/místo na složky pacientů? Nevšimla jsem si. Počítače staré, pomalé. 4 počítače na 12 doktorů. Nábytek starý. Prodlužovačky u zdi, provazy kabelů. Prach a špína. V nemocnici! (S úklidem se tady nes....)
Yani mi vyprávěl o pacientovi s primárním hyperaldosteronismem. Angličtinu má dobrou až vynikající, ale tohle bylo moc i na něj. Překládal kde co, spoustu věcí mi hezky vysvětlil nebo se alespoň snažil. Slovník = kamarád & pomocník. A potom přišla otázka:
„Do you know this word?“ (čínské znaky)
Hana, přirozeně: „No.“
Překladač: „Aldosteron.“
Yani: „Why?“
No, kámo! Když ty nevíš, jak se to řekne anglicky, jak to mám asi umět čínsky??? Jedinej medicínskej pojem, kterej zvládnu je anatomie! 解剖学 jiěpōu xué (džé pou šué)
Povídání o syndromech. Nejspíš poprvé v životě jsem viděla CT snímek. Yani se ptal, jestli chci vědět ještě něco. Samozřejmě!
Chci vědět všechno! Ale mám hlad! Ve chvíli kdy jsme se chystali k odchodu, přišla sestřička a požádala Yaniho, aby jí pomohl něco vytisknout. Estráda a divadlo na 20 minut. #trust_me_I’m_engineer
Inženýři a fištróni neskuteční. Nápisům nerozumím, ale stejně jsem se zapojila. Kvetla jsem. Mlčela jsem. Co mi zbývá...
Odchod 18:30
Bude ještě něco v jídelně? Ne. Ale můžeme jít jíst kamkoliv jinam. Fakt. Hladová. Hana.
Voláme Xue Fu Yao, ale dokresluje obrázek do soutěže, celou noc nespala a hází na nás bobek.
Hana má k večeři brambory s rýží . A masem. Vegetariáni to mají v Číně blbý.
Z večeře na procházku po běžeckém oválu . Z „krátké procházky“ jsem vítězem dne pro počet kroků. Smog nesmog. Yani se totiž zeptal, proč nejsem doktor, že jsem chytrá a jestli můžu svůj obor změnit. Tak jsem mu vysvětlila, že porodní asistentka nemůže bejt blbá. Myslím, že se dozvěděl víc, než chtěl.
Náhodně nenáhodně přišla XFU. Yani se šel zabývat vědeckými články a já a Fu Yao jsme se odebraly do lab, protože mi řekla, že Alfréd má narozeniny. Moje superšpiónský pokusy zjistit, kdy má narozeniny, nebyly dostatečně účinný ani dostatečně rychlý... Dorazily jsme chvilku po 9 a dostaly jsme dort.
Alfréd: „Máš hlad?“
Hana: „Vím, že je to divný, ale ne. Večeřela jsem. Ale to je jedno. Půjdu s vámi.“
Hotpot. Mozky, střeva, žaludky. Mozek hovězí, střeva kachní, žaludek vepřový. Kluci spokojeně máchali střeva ve vroucí vodě.
*Hanin znechucený výraz.
„Do you want to try?“ (Chceš ochutnat?)
„No.“ (Ne.)
„It’s delicious!“ (Je to vynikající!)
„No.“ (Ne.)
„It’s washed.“ (Jsou umytý.)
Wow. Tahle hláška mě dostala. Ale rozhodně mě nepřesvědčila to ochutnat.
Znechucené a znepokojené pohledy pokračovaly. Řekla jsem něco o mozku. Monkey přinesl mozek.
„Já to nebudu jíst, můžeš to odnést zpátky.“
„Já vím, ale můžeš se dívat?“
„Ne. Jdu domů.“
„Jako vážně?“
„Jako vážně. Ale ne kvůli mozku.“
Odešla jsem před 11.
1) Proto, že mi zamykají kolej.
2) Proto, že nemám ráda, když se lidi opíjejí. Bezdůvodně? I kdyby měli důvod... Odmítám se na to koukat. Obzvlášť koukat se na to, jak se opíjejí lidi, který mám ráda.
Nejstřízlivější Monkey mě doprovodil k díře v plotě. A vrátil se zpátky.
Sníst si mozek.
eh
Druhý den jsem se dozvěděla, že chlapci měli throw up party. (Zvracecí párty.)
Alfréd měl kocovinu a zůstal doma. Rybka taky.
Cai de man napsal: 他们两个没去
Pro jistotu WeChat překlad: The two of them didn’t show up. (Ti dva se neukázali. Ti dva nepřišli.)
Pomalu, ale jistě se objevují momenty, kdy Hana rozumí. #spoko
Detaily, o které je třeba se podělit: Alfréd si stěžoval, že ho bolí zadek.
Proč?
Spadnul jsem z gauče.
Proč z gauče?
Spal jsem na gauči. A ráno jsem se probudil, když jsem z něj spadnul.
A proč jsi spal na gauči?
Nevím, nepamatuju si. A taky si musím umýt boty.
Proč?
Protože jsou špinavý.
Cos dělal?
Já nevím, já si to nepamatuju.
Pozvracel sis boty?
Možná. Nepamatuju.
Po příchodu na kolej jsem byla moc vtipná na to, abych šla spát. Koupila jsem si kokosový mlíko v automatu a šla k Nat. Po návratu jsem zavolala napřed tátovi, abych se s ním domluvila na letence. Následně mamince a na závěr sestře.
H: „Dám ti deset minut, musím jít spát!“
Nějak to nevyšlo. Délka hovoru: 96:12
Dobrou noc ve 4 ráno.
ach jo!
zase...
3.12. pondělí
Zaspala jsem. Na WeChatu jsem si přečetla, že počínaje dneškem každou místnost postupně navštíví dělníci a vymění vodovodní trubky z důvodu instalace nových bojlerů.
Super...
Nenávidím, když mi sem lezou lidi. A ještě k tomu cizí.
Bez ohlášení.
//Spolubydlící nemám a s nejvyšší pravděpodobností mít ani nebudu.
Psala jsem studijní referentce, který den budou dělat které patro. Protože oznámení v 9 ráno, že „dneska začnou“ je fakt rozkošný. A k ho...
Taky jsem se ptala, jak dlouho to bude trvat.
Odpověď: Nejspíš 2 týdny. A začali budovou 8, prvním patrem.
V den oprav oznámení, že přijdou dělníci a když se doptáš, třeba se dozvíš, že někdy v následujících 2 týdnech... Sorry jako. To není dostatečný varování.
Uklidila (upravila jsem vzhled) lobby a uklidila jsem koupelnu. Hluk dole. Hluk nahoře. Hluk u sousedů. Nekončící hluk, různě hlučný. Poslední 2 měsíce. Ve dne, v noci. O víkendu. Furt!
Pomalu se připlížila bolest hlavy .
Ne! To ne!
Věděla jsem, že se potřebuju jít na studijní zeptat na povolení k odjezdu. Ujištění se před zaplacením letenky, že opravdu můžu odletět. Akutní případ, protože letenky jsou den ode dne dražší.
Sbalila jsem počítač s tím, že budu pokračovat do laborky (= pracovny.)
Rozhovor na studijním byl zajímavý. Odletět můžu. Na časovou souslednost schvalovacího řízení a vyplnění formuláře máme jiné názory. Oni chtějí, abych si nejdřív nechala schválit termín a podle něj koupila letenku. Já to potřebuji obráceně, nejdřív výhodnou letenku a potom schválit termín podle odletu a příletu. Ono to nějak půjde.
Došla jsem do lab. Byla tam spousta lidí. Tolik lidí tam snad nikdy předtím nebylo. Proč dneska přišli všichni studenti? Proč?
Lidi, hluk, horko, moc světla. Hlava hlásí konec světa, žaludek odpovídá, že jestli má bejt konec světa, chce předvést poslední vystoupení... (Ha! Unintended pun - nezamýšlená slovní hříčka)
Položila jsem si hlavu na stůl. Za chvilku přišla Hu Han a ptala se, jestli je mi špatně.
„Jo.“
„Pila jsi?“
„Jo. Ale z alkoholu to není.“
//Opilá jsem nebyla / Tak opilá jsem nebyla. Existuje odpolední kocovina bez kocoviny ranní?
Hu Han povídala, že trio zvracelo celou noc. Dobře jim tak! A mně je špatně proč? Solidarita???
Vydržela jsem necelou půl hodinu a vzdala jsem to. Pořád lepší postel a vrtání než tolik lidí kolem!
3/4/5 minut na kolej, který normálně potřebuju, byly nekonečný.
40 dní pouští...
Došla jsem na pokoj. Doufala jsem, že už u mě byli.
Nebyli... Zamkla jsem se a snažila se usnout. Žaludek se hlásil o slovo, ale spánek nakonec vyhrál.
Pokračování příště
Děkuji profesorce Huang!
Myslím si, že bych zvládla napsat díky na deset stránek formátu A4... Díky na pokračování?
Dnes stručně: Děkuju, že můžu na měsíc domů!
Žádné komentáře:
Okomentovat