čtvrtek 30. května 2019

二十三 - Válka a nejvyšší outdoor výtah na světě

Myšlenka ze sprchy:
Find what you love and let it kill you. - Bukowski (Najdi, co miluješ a nech se tím zabít.)

Tuhle větu/citát mám na Instagramu už několik let. A občas mi takhle proběhne hlavou.
Jedna z věcí, kterou miluju a která mě zároveň zabíjí, je cestování. Naprosto dokonale to pasuje.
Cestování miluju, těším se, ráda objevuju...
Ale!

Plánování, lidi, názory, změny plánů, neshody, dohody...
Zařizování vlaků/dopravního prostředku, výběr hotelu, plán cesty...
A nakonec. Třešnička na dortu, poslední kapka a 100x nic umořilo osla: balení.
A odjezd!

Je naprosto jedno, jak dlouho dopředu vím o odjezdu a jak dlouho plánuju, připravuju sebe, věci, moje doma (úklid). Stejně napětí a nervozita  v posledních chvílích před odjezdem závratně stoupají a často to bouchne.

Vždycky pozdě.

Dneska jsem šla v půl šestý ráno vynést odpadky a když jsem se otočila, běžela proti mně kočka. Doma by to mohlo být normální, ale v Číně, na koleji, ve druhým patře jsem kočku nikdy neviděla. Netuším, jak se dostala dovnitř, kde se schovávala a co tam hledala, ale střemhlav se řítila mým směrem. Kočky mám ráda a rozhodně se jich nebojím, za normálních okolností, ale tahle kočka vypadala dost naštvaně a hlavou mi prolétlo tisíc myšlenek ohledně toho, kde se vzala, proč přišla a kolik nemocí může mít.

Uhnula jsem na stranu a doufala, že mě nekousne do nohy, přičemž kočka na dlaždicích dostala smyk a celkem brutálně to napálila do odpadkového koše. Následně to vypadalo, že to otočí a mně lítalo tisíc myšlenek v hlavě tam a zpátky jako míček na pingpongovém stole (mimochodem čínský znak pro pingpong je ultra 可爱 (roztomilej): 乒乓). Kočka se po několika neúspěšných pokusech otočila a místo ke mně se vyřítila dveřmi na schody. Jestli přežila, netuším, já nakonec ano a ve zdraví.

Po návratu na pokoj následovalo balení, třídění, poslední pokusy o úklid, snaha najít oblečení v mojí open air skříni (prádlo suším za oknem, pod stříškou, za mřížema – nebo vlastně před mřížema – 哈哈 /haha/, ale venku na vzduchu. Nějak jsem usoudila, že ho nebudu věšet do skříně dovnitř, že mu pobyt venku na čerstvém smogu, prospěje.

Nicméně skříň vevnitř je o mnoho přehlednější a v současné chvíli toho v ní moc není, takže najít konkrétní kus oblečení je celkem složitý úkol. Nakonec jsem objevila všechno, co jsem hledala, ale když jsem se pár minut před šestou oblékala, byla jsem slušně zpocená. A to se teď ochladilo! (Rozuměj, není 30°C, ale ráno třeba „jenom“ 20°C)

Původní plán odjezdu byl:
Tanesha: 5:30
Háňa: 6:00 stačí
Tanesha: Raději rezervu 5:45
Háňa: OK
Háňa k HaiYe: 5:45 je kompromis, ok?
HaiYe: 6:00 stačí

Přichází plot twist /zápletka/
5:28 píšu T, že budu potřebovat „some extra time“ (po třech hodinách spánku jsem naprosto mrtvá a nechce se mi ani vylézt z postele, natož dělat cokoliv jiného)
5:47 T je připravená

Pro jistotu jsem mezitím psala a volala HaiYe, jestli je vzhůru a jak je na tom s přípravami. Na zprávu neodpověděla, a při pokusu o hovor mi telefon oznámil, že volaný účastník má vypnutý telefon. No paráda! Co když se jí v noci vybil telefon a ona teď spí, protože jí neprobudil budík? Ach nebe...

5:48 Přišla zpráva od HaiYe, že je OK. Uff!
5:59 Píšu T, že jsem skoro připravená. (Rozuměj: Věci jsem halabala naházela do kufru a do batohu a chystám se převléknout z pyžama do cestovního oblečení.)
6:03 HY píše, že na nás čeká před kolejí.
6:04 Píšu T, že může přijít. Jsem skutečně připravená.

zpoždění: JEN 4 minuty.
Yay!

6:08 T dorazila. HY volá. Hovor odmítám, protože naposledy kontroluji pokoj a zamykám dveře.
6:09 Dorazily jsme dolů do lobby. Dveře jsou zamčené. Snažíme se vzbudit ayi.

Ayi spí tvrdě. O 5 minut později už jsme konečně venku. Nespokojená a rozespalá ayi se vyptávala na všechno možné, rozuměla jsem jedné otázce, Tanesha třem. HaiYe oznamuje, že objednala Didi (taxi společnost) a že řidič volal před 6 minutami, takže k bráně kampusu všechny běžíme. Naštěstí byl řidič dobře naladěný a neměl žádné připomínky.
6:17 Vyrážíme směr vlakové nádraží.

Cesta trvala asi 20 minut. Na nádraží jsme se zařadili do nepříliš dlouhé fronty – cca 7 lidí a během 10 minut už jsme měly lístky. Následoval přesun do jiné budovy, stejně jako u rychlých vlaků kontrola jízdenek a pasu a následně kontrola zavazadel (rentgen).
Časová rezerva 38 minut.
Not bad.

Nákup. Chvilka čekání. Skenování lístku a přesun na nástupiště.

Já a HaiYe jsme si koupily „hard sleeper – tvrdá postel“ /není o nic tvrdší než ta, co mám na koleji/ a Tanesha měla sedadlo. T: vůz číslo 9, my: vůz číslo 15 ehm!

Doprovodily jsme T ke dveřím jejího vozu a rozloučily se. Procházka k vozu číslo 15.
Nejdřív jsme minuly postel, kde měla strávit následujících 5 hodin HaiYe, ale nezastavily jsme se a pokračovaly dále do vozu najít mojí postel.

K velkému překvapení nás obou „mojí“ postel okupovali dokonce dva lidi. Eh! Starší pán hned vyskočil a vysvětloval, že jeho žena je nemocná a že nemůže ležet na vyšší posteli, proto, že jim stevardka vyměnila místo k ležení.

Domluvání a rozhovor, kterému jsem rozuměla jen velmi málo, probíhal asi 5 minut a přestávalo mě to bavit.

Paní má revmatickou artritidu.
Nebudu ve voze 15, ale v 16, zato hned u dveří, takže blízko k 15, blízko k HaiYe.

Já, HaiYe a pán jsme se tam šli podívat. A společně jsme se vrátili zpátky. Já a HaiYe jsme si společně daly snídani – chléb a mléko. Po snídani jsem se přesunula ke svojí posteli, chvíli špekulovala, jak se já a batoh dostaneme nahoru, zhruba 2 minuty se kochala výhledem za oknem a usnula. /8:30/

Probudilo mě řvoucí dítě (křičelo asi tak na celej vagón, jestli ne na dva). Bolelo mě za krkem, protože jsem usnula v poloze „kochám se výhledem“. Chvíli jsem přemýšlela, jestli půjdu dítěti říct, že: „TADY LIDI CHTĚJÍ SPÁT!!!“ a po pár minutách jsem usnula. Střídavě mě budilo dítě a horko.

/11:40/ psala Tanesha, jestli jsme dorazili, psala jsem, že nejspíš ne.
Po několika chvílích přemýšlení jsem se odhodlala zvednout a zeptat se stevardky, zda jsme v 张家界 (Zhang Jia Jie) – ne, a jestli se záchod smí používat ve stanici – ano.

Uvědomila jsem si, že mám docela hlad, šla se šla podívat za HaiYe, najedla jsem se, napila a na 20 minut jsem se vrátila do postele, kochat se výhledem.

Cílová stanice: krátce po 1 hodině odpoledne.
Hledání hotelu.
Ubytování. Tipy na cestu.
Vybalování a hygiena.
Odchod. Oběd.
Autobus. Pěšky. Fotky. Vstupenky.
Vstup: lístek + otisk prstu
Vstupenka je nepřenosná!
Autobus. Pár kroků. Autobus. Velký skleněný výtah. (Karlík a továrna na čokoládu)
Nejvyšší outdoor výtah na světě.
Čína a tisíc/milion nej.
Výhled. Krátká procházka.
Lidi, co nám řekli, že je pozdě a že dolů musíme výtahem
Cesta výtahem dolů. (Cena pro studenty: 33RMB)
Autobus. Procházka na nádraží. Autobus. Večeře.
Spala jsem v naprosto každém autobusu. Unavená až za roh.
Večeřet jsem nechtěla. Večeřela jsem něco jako dumplings (knedlíčky) ale nejsou to dumplings.
Návrat na hotel. Hygiena. Závislost na mobilu. Zprávy domů.
Boží sprcha.
Místo spánku píšu email. 23:29 právě teď
HaiYe i Tanesha už čtvrt hodiny spí.

Zprávy z domova, které mě rozesmály:
Roční dítko, co si místo čištění zoubků počůralo zubní kartáček.
Video, kde roční dítko místo do pusy přesunuje dort k prvním narozeninám pod stůl.
Vzpomínka na téměř roční dítko, které si nacpe do pusy 5 růžiček růžičkové kapusty a následně je vrací ven ve formě placiček.
Přítel, co mluví ze spaní o tom, že to potom upižlá, přítelkyně, co je zmatená jako důlní kůň a myslí si, že z toho bude parádní rozhovor a ptá se: Co budeš pižlat?
On: No tim tupym nožem.
Ona: Ale co?
On: Plankton.

Směju se u toho i teď!
Děkuju!

Zpráva, která mě rozplakala: 
Včera odpoledne v Plzni našli leteckou pumu. Večer evakuovali 20 000 lidí. Z názvu článku to nebylo zřejmé, ale po otevření odkazu jsem se dočetla, že pumu odkryli nedaleko babiččina bytu. Maminka byla v té době nedaleko a chystala se za babičkou na návštěvu.

Když dorazila k babičce do bytu, babička byla velmi nervózní a připravená na cestu ven. Mluvila se sousedkou, sousedka (rebelka?) řekla, že nikam nejde, moje maminka taky řekla, že nikam nejde a zůstaly s babičkou v bytě. Zůstaly doma.

„Venku kolem paneláku těsně za hranicí evakuační zóny bylo plno lidí s batůžkama a taškama, děti s plyšáky.“

Vzpomněla jsem si na babiččino vyprávění o náletech na Plzeň. Její maminka do houkání sirén mnohokrát řekla, že do krytu nepůjdou, že zůstanou doma. Na sklonku války byl jednoho večera opět vyhlášen letecký poplach. Prababička se necítila dobře a řekla dětem, že půjdou do krytu. Těhotná prababička, 5 dětí a pradědeček.

Toho večera puma zasáhla jejich dům. Rázová vlna nahrnula všechnu suť do jejich bytu. Nezbylo nic. Kdyby zůstali, všichni by zemřeli, tak jako mnoho jiných, rodin s dětmi v nových řadových domcích kolem nádraží, které si pilot spletl s továrnou.
„Babičko, proč nešli do krytu?“
„Šli. Jejich kryt byl jejich sklep, zůstali zasypání pod hromadou suti.“

Maminka napsala: „Zajímavá zkušenost. Připomenutí, že žijeme v „míru“ a velká vděčnost."

A já to cítím stejně. Tolik věcí bereme automaticky, jako samozřejmost a neuvědomujeme si, jaké máme štěstí, že jsme se narodili právě tam, kde jsme se narodili.
Válka si nevybírá. Nejvíc se podepisuje na dětech. (Ano či ne?)
Pokaždé, když si přečtu větu o dětech s plyšáky a lidech s batohy, kteří nevědí, jak dlouho budou čekat a jestli se budou mít kam vrátit, začnou mi po tvářích stékat slzy. Ano, 74 let po válce to s vysokou pravděpodobností dobře dopadne, ale ta nejistota a strach...

Podvědomá informace, že existuje možnost, že to, co má člověk v batohu na zádech je to jediné, co mu zbylo. To a život.
Strach. A kdyby se něco zvrtlo, nezbude nic. Nic. Ani batoh, ani život.

Událost, která mění priority.

Materialismus dnešní doby.
Nohavica (To nechte být): „Obrat mě o všechno chcete-li, můžete, to co však v sobě mám, to nedostanete, to je jen mé, to je jen mé, to je jen mé.“

Nedokážu si představit, jaké to bylo přijít na konci války o všechno. O majetek. O střechu nad hlavou. Země vysílená válkou. 5 dětí a šesté na cestě.

A znovu chci připomenout sobě, i všem, co si tohle přečtou, jaké máme štěstí, že jsme se narodili tam, kde jsme se narodili a že žijeme právě v naší zemi.

V pondělí jsem se večer procházela s DaYan po běžeckém oválu. Kolem nás prošla spolubydlící s dvěma krajany. Řekla jsem DaYan, že je to moje spolubydlící. Poprvé se dozvěděl, že mám spolubydlící. Ptal se, odkud je. Sýrie. Syria. Nevěděl. Google přeložil do čínštiny.

- „Ah. Vím. To je země, kde zuří válka.“
- „Ano.“

A to je pravěpodobně to jediné, co ví.

Spolubydlící má dvě děti. 4 a 6 let. Teď studuje v Číně. (Relativní) bezpečí. Finanční jistota. Až se vrátí domů a začne pracovat, bude dostávat zhruba desetinu toho, co má k dispozici teď. Její plat bude přibližně 2000 korun měsíčně. Nemůžu si vzpomenout, jak se říká tomu, když zkolabuje trh a všechno je mnohonásobně dražší. Inflace, hyperinflace?
Pokud se nemýlím, tohle se teď v Sýrii děje.

A ještě jeden válečný příběh. Jemen.
M. se nechce vrátit domů. Příští týden má závěrečné zkoušky, ale chce v Číně pokračovat v magisterském studiu. Jeho země není bezpečná. Mladého lékaře někdo zabil jen tak, na ulici. Vrah nevěděl, koho zabil, ale prostě se mu chtělo. (Jedna z verzí příběhu, ten skutečný se nejspíš nikdy nedozvím.) M. nechce domů. Ne, dokud bude válka.
//Rodina. Přátelé. Exil?//

A já cítím vděčnost.

Za to, že to včera dobře dopadlo, že babička a maminka (a dalších 20 000 lidí) jsou v pořádku, naživu, mají majetek a střechu nad hlavou.

Za to, že v naší zemi panuje mír.

Za to, že jsem se narodila v České republice, vyrostla v České republice a že se můžu domů beze strachu vrátit.

Za svobodu.

Za nezávislost.

Děkuji, že můžu cestovat. Děkuji, že můžu studovat v zahraničí. Děkuji, že můžu poznávat svět a poslouchat příběhy různých lidí z různých zemí. Děkuji za novou perspektivu. A děkuji, že se můžu vrátit domů.

Děkuji.

Žádné komentáře:

Okomentovat