Druhý pohled

Na téhle pláži už jsme byli, ale dnes to tu vypadá jinak. Platí se vstupné, protože probíhá nějaká hudební produkce. My neplatíme, protože Nakši zná úplně každého, ale to už jsem myslím říkal. Hned za bránou nás odchytí kudrnatý kluk, zjevně ne místní. Nakši mi ho okamžitě představí: nechává si říkat IceD (ajsDý), je z Ugandy a má celou dnešní show na starosti. IceD mluví anglicky nejspíš líp než já a hned, že se musíme zastavit u něj, že dnešní akce je OPEN-MIC – tedy mikrofon pro každého, kdo chce něco předvést. Na jevišti jsou klávesy a nějaké gramce a u mikrofonu se fakt střídají různí zpěváci z davu. Někdo rapuje, někdo zpívá KARAOKE místní pop. Nakši představuje mě, vysvětluje, že jsem z Evropy a dodává, že určitě hraju na kytaru. (nevím, jak to ví, před tím jsme se o tom nebavili). IceD okamžitě zahlásí, že kytaru sežene a nejdéle za hodinu, že na mě přijde řada. Jako vtip dobrý, říkám a dál na to nemyslím. Jdeme dál na pláž, kde prý na nás čeká další k...

Do Moroni jsme nepřipluli za soumraku, když jsem vyšel z lodi, byla venku černočerná tma. Zkoušel jsem Nakšimu volat i psát, ale nebere mi to a nedpovídá. Na CHATEAU jsem nikdy před tím nešel potmě, ale určitě tam trefím. U Elamina je tma a ticho, restaurace Legenda, kde jsem měl před týdnem kuřecí nohy, je zavřená, tak pokračuji kolem servisu/vrakoviště do hloubi slumu až k Nakšiho příbytku. Není doma – ani jsem to nečekal, ale než jsem odjel, ukázal mi, kde schovává klíče.  Ale vůbec jsem je nepotřeboval, nebylo zamčeno. Uvnitř shodím bágl, svalím se do gauče ze zadní sedačky starého Renaulta a píšu Nakšimu další SMSku. Odpověděl až za hodinu, to už jsem stihnul nanosit vodu z veřejného vodovodu (o tom už jsem psal) a zapojil elektřinu spojením dvou drátů. Nakši říká, že je v Mitsamiouli a dnes už se nevrátí, spíš až zítra později odpoledne nebo večer. Já mám ale určitě zůstat u něj a cítit se jako doma. Uvidíme se prý zítra večer a pojedeme na pláž....

Nemůžu usnout. Pořád přemýšlím, jestli nemám přece jenom vyšplhat nahoru tou pěšinou, dokud ještě neprší. Ale na moři, asi kilometr od břehu, pořád ještě svítí lucerničky rybářských lodí a zatím stojí na místě a nechystají se přistávat. Uvěřím jejich odhadu počasí a rozhodnu se usnout. Líp se to ale řekne, než udělá. Marně se pokouším usnout, když se najednou v korunách stromů nade mnou zase rozsvítí tisíce světlušek. A taky se občas ozve cikáda. V tu chvíli si řeknu si, že to bude dobré a usnu. Ne na moc dlouho, probudil mě kámen, když docela hlasitě narazil do batohu. Ale už neblýskalo. Podruhé jsem se probudil asi v jednu a jasné nebe bylo plné hvězd. Paráda na nebi. Protáhnu se a pod rukou cítím další kámen, který tam večer určitě nebyl. Je velký jako tenisák a je docela slizký. Nebyl to kámen! Byl to obrovský oválný šnek,  20 centimetrů na délku. Rozsvítil jsem čelovku a bylo jich kolem mě a na mě (!) spoustu. Tuhle noc mě nemůže už nic překvapit. Apat...

Je už úplná tma, oheň po večeři už kvůli nedostatku paliva dohořel. Po noční koupeli si hovím v hamace a naplno využívám výdobytků mobilní datové komunikace. Potřebuji se s někým podělit. Napsal jsem domů a poslal pár fotek. Nikdo ale neodpovídá, tak ještě píšu zprávu pro Tomáše, který by touhle dobou měl balit na cestu domů. Tom odpovídá obratem. Za pět dní končí v Agoku a na zítra chystá místo rozlučkové párty fotbalový turnaj. Taky se mi omlouvá za utopenou zahrádku s rajčaty a ptá se, jak se mám. Z takových mraků by mohlo i zapršet Rajčata kdesi daleko v mojí zahrádce jsou v tuhle chvíli asi to poslední, o co se starám. Tak píšu: -           Jsem uvězněný přílivem na zapomenuté pláži. Sice jsem si to naplánoval, ale teď nejsem úplně rád, že není úniková cesta. Za mnou je skála, přede mnou oceán a čáru nejvyššího přílivu mám přímo pod zadkem. Jestli je to, jak myslím, musím ráno vypadnout za odlivu kolem čtvrté...

Za pár dalších kilometrů se cesta zvedla do hor a později víc do vnitrozemí a to se mi moc nehodilo. Navíc jsem směrem k moři viděl krásnou zátoku, do které ústila malá horská říčka. Sešplhal jsem prudký kopec k moři a už mi nohy olizují vlnky oceánu. V zátoce ale lovilo pár rybářů, takže jsem se vydal odlivem ještě o jeden skalnatý ostroh dál. A tam byla. Zátoka jako z pohádky o divoké skládce. Ale už jsem si zvyknul. Petky a igelitky se navíc válely jenom za čarou nejvyššího přílivu. A protože je odliv, je to k vodě oceánu široký a čistý jazyk černého sopečného písku. Shodil jsem batoh a všechno, co jsem měl na sobě, a mám celou pláž a vlastně celou zátoku mezi dvěma skalami úplně sám pro sebe. Kam až dohlédnu nikde nikdo. Samozřejmě taky vím, že až zase začne stoupat voda, zavře mi každá ze skal tu jedinou přístupovou cestu zpátky, protože za čarou přílivu se skoro kolmo zvedá prakticky neprůchodná stěna. Sice na ní rostou stromy, ale cesta n...