Komory 21 - Hajdom, hajdom tydlidom

Na téhle pláži už jsme byli, ale dnes to tu vypadá jinak. Platí se vstupné, protože probíhá nějaká hudební produkce. My neplatíme, protože Nakši zná úplně každého, ale to už jsem myslím říkal. Hned za bránou nás odchytí kudrnatý kluk, zjevně ne místní. Nakši mi ho okamžitě představí: nechává si říkat IceD (ajsDý), je z Ugandy a má celou dnešní show na starosti.

IceD mluví anglicky nejspíš líp než já a hned, že se musíme zastavit u něj, že dnešní akce je OPEN-MIC – tedy mikrofon pro každého, kdo chce něco předvést. Na jevišti jsou klávesy a nějaké gramce a u mikrofonu se fakt střídají různí zpěváci z davu. Někdo rapuje, někdo zpívá KARAOKE místní pop.

Nakši představuje mě, vysvětluje, že jsem z Evropy a dodává, že určitě hraju na kytaru. (nevím, jak to ví, před tím jsme se o tom nebavili). IceD okamžitě zahlásí, že kytaru sežene a nejdéle za hodinu, že na mě přijde řada. Jako vtip dobrý, říkám a dál na to nemyslím.

Jdeme dál na pláž, kde prý na nás čeká další kamarád a já se ptám Nakšiho, co ho to napadlo. Úplně rozzářeně mi říká: „Já jsem si prostě myslel, že hraješ na kytaru a vidíš, je to pravda. To je dobře, protože ten kluk, který tu na nás čeká, si přinesl kytaru, a chce ti něco zahrát.“

Vykoupeme se, vypijeme nějaká piva, která se tu smí pít vlastně jenom ve tmě, a pak na střídačku hrajeme na kytaru. Je to sice jenom dětská tříčtvrtinová s nylonovými strunami, ale hrát se na ní dá. Nejdřív zahraje on nějakou komorskou folkovou pecku a já mu jí pak zahraji v české variantě. Fakira se vlnila do rytmu, Nakši zpíval s námi oběma a docela mu to šlo. Dobře jsme se u toho bavili, když se u nás najednou objevil IceD a povídá: „Kytara je tady, za 5 minut jdeš na pódium“.

Nedělali si srandu. Stojím na pódiu a v hlavě mám úplně prázdno. Na žádnou Dylanovku v angličtině si nemůžu vzpomenout, a když si zkouším vybavit na slova Country Roads od Johna Denvera, zjistím, že to zrovna hraje ten kluk, po kterém mám jít já. Než si předáme kytaru, začne se muezzin v mešitě přes ulici modlit do amplionu. Netrvá to dlouho, ale všichni přítomní ztichnou a někteří se modlí s ním. Po téhle krátké pauze je předchozí elán publika pryč a já nastupuju na pódium úplně paralyzovaný. IceD mě představil jako rockera z Evropy (asi si to podle dlouhých vlasů myslel) a těch zhruba 200 lidí v písku před restaurací mě začalo hlasitě povzbuzovat, abych už začal. Řekl jsem si, že je to jedno, že budu zpívat česky, protože anglicky tam stejně umí tak 2 – 3 lidi, a spustil jsem obehraný flák – JEDE, JEDE MAŠINKA.

A bylo to dobrý. Polovina lidí se vlnila v rytmu (vlaky na Komorách nemají, takže žádného hada nepostavili) a druhá polovina mě začala natáčet mobilem na video). Po písničce jsem chtěl odevzdat kytaru, docela spokojený, že to mám za sebou, ale nenechali mě. Musím prý přidat. A jestliže závěr mašinky „…veze samý vožralý“ se do téhle Mohamedovy země bez alkoholu vůbec nehodil, další písnička na tom byla ještě hůř. Nenapadlo mě totiž k hulákání nic jiného než vánoční koleda.

Tak si to zkuste představit se mnou. Stojím na improvizovaném pódiu na pláži v městečku Itsandra, přes silnici je mešita, ve které muezzin před chvílí dozpíval večerní modlitbu a já halekám: „Pásli ovce valaši, při Betlémské salaši“. Úplně střízliví kluci a holky v publiku se přidávají a do refrénu hlasitě řvou: „HAJDOM, HAJDOM TYDLIDOM, HAJDOM, HAJDOM TYDLIDOM!"

Refrén jsem opakoval nejmíň šestkrát a je z toho na komorském youtube asi spousta videí. Když jsem nakonec slezl z pódia, chtěli selfie s Muzungu snad úplně všichni.