Komory 19 - Ráno moudřejší večera

Nemůžu usnout. Pořád přemýšlím, jestli nemám přece jenom vyšplhat nahoru tou pěšinou, dokud ještě neprší. Ale na moři, asi kilometr od břehu, pořád ještě svítí lucerničky rybářských lodí a zatím stojí na místě a nechystají se přistávat. Uvěřím jejich odhadu počasí a rozhodnu se usnout.

Líp se to ale řekne, než udělá. Marně se pokouším usnout, když se najednou v korunách stromů nade mnou zase rozsvítí tisíce světlušek. A taky se občas ozve cikáda. V tu chvíli si řeknu si, že to bude dobré a usnu. Ne na moc dlouho, probudil mě kámen, když docela hlasitě narazil do batohu. Ale už neblýskalo.

Podruhé jsem se probudil asi v jednu a jasné nebe bylo plné hvězd. Paráda na nebi. Protáhnu se a pod rukou cítím další kámen, který tam večer určitě nebyl. Je velký jako tenisák a je docela slizký. Nebyl to kámen! Byl to obrovský oválný šnek,  20 centimetrů na délku. Rozsvítil jsem čelovku a bylo jich kolem mě a na mě (!) spoustu. Tuhle noc mě nemůže už nic překvapit. Apaticky jsem je od sebe odházel, utřel ruce od slizu do palmového listí a znovu usnul.

Potřetí se budím asi ve čtyři hodiny. Otevřu oči a dívám se přímo na souhvězdí velkého vozu. Je sice obráceně, ale je to něco, co důvěrně znám a pod ním, ne nad ním, jak znám z domova, svítí Polárka. Celý svět je sice vzhůru nohama, ale zase v pořádku. Vím, že ráno až se rozední, vylezu na tu horu.

Naposledy se probouzím za svítání. Na horizontu se hladiny dotýká jediná hvězda a ukazuje mi sever, kde mám doma. Po noční bouři se bouří i moje emoce. Stýská se mi.

Sbalil jsem nouzovou ložnici a dopil poslední zbytek vody. Předpokládám, že bude nahoře nějaká vesnice, kam večer odešli rybáři. O batoh nad hlavou se mi opíralo šest kamenů a zdá se mi, že i zídka je trochu širší, než jakou jsem jí v noci postavil.

Potom už šplhám do hory a někde to je tak příkré, že to nejde bez hledání úchytů na ruce. Je mi víc a víc jasné, že ve tmě bych to nedal ani náhodou. A za mokra ani ve dne. Sotva se vleču přes obrovské kameny a přelézám přes kořeny. Ona kolem nich sice vede taková pěšinka, ale je na můj vkus příliš blízko kraji a tím pádem i blízko neřízeného kutálení zpátky na pláž. I když je brzy ráno a teplota docela příjemná, jsem zpocený jako hroch. Najednou jde proti mně děda. Možná je to děda toho dědy ze včerejška, protože vypadá nejmíň na sto let. Možná je to ale proto, že nemá žádné zuby a takový je celý scvrklý. V ruce má nezbytnou mačetu a na nohách, jak jinak, žabky. Projde kolem mě a na tři kroky se posune tou pěšinkou hazardérů kolem kamene a kořenu a hopká si to dolů jako horská koza. Neuvěřitelné.

Když se za 40 minut plazení přehoupnu přes vršek na cestičku do vesnice sotva popadám dech. A asi mám halucinace, protože slyším píšťalku a takové typické fotbalové zvuky. A pak to i vidím. 

Uprostřed džungle je skoro dokonalé fotbalové hřiště s parádním trávníkem a na něm regulérní ligový zápas žlutých proti červeným. Rozhodčí samozřejmě v černém a na malé tribuně fandí pár diváků. Tak to si sedám na zadek. Ještě není ani sedm hodin ráno!

Vesnice je hned za hřištěm, propletu se křivolakými uličkami mezi pobíhajícími kuřaty a v nádrži u mešity si oplachuji obličej, ruce a pak celou hlavu. Umyl bych si i nohy, ale to dělají jen chlapi, kteří se chystají dovnitř k modlení, a to já se nechystám. Píšu Tomovi: "Přežil jsem" a chystám se na zrychlený přesun do přístavu. Ještě doplním vodu do láhví a u vedlejšího stánku si kupuji kolu. Nic jiného tam stejně nemají.

Na místo, kde jsem se včera odpojil od silnice je to asi 5 kilometrů a zpátky do města něco přes 15. Do devíti to určitě nestihnu, ale loď přeci odplouvá až v poledne. Cestou míjím pár vraků aut, jejichž řidiči asi nezvládli zabrzdit před ostrou zatáčkou a vzali to zkratkou ze svahu. Pomalu je požírá rez a džungle. Auta ne ty řidiče.

V těžební zóně na písek je prázdno, je pořád ještě příliv a šichta asi začíná až odpoledne. Ale u silnice sedí pár drobných chlápků, mají mezi sebou spoustu balvanů a malinkatým kladívkem je roztloukají na štěrk. Ty malé kamínky pak podle velikosti třídí na 4 hromady. Nepřestávám se divit zdejší úrovni mechanizace.

Na kraji města mě vítá vůně hřebíčku. Je to jeden z nejcennějších obchodních artiklů. Před skladištěm stojí řada náklaďáků a všechny jsou přetížené obrovskými pytli hřebíčkového koření.

V přístavu jsem krátce po půl desáté. Ve vstupní bráně se tlačí spousta lidí, takže mám pohodlně čas koupit si na trhu nějaké placky a ovoce k snídani a nechávám si připravit i obloženou bagetu na cestu.

Nemám nic k odbavení, takže předběhnu celou tu dlouhou frontu s neuvěřitelným chaosem různých zavazadel. Třeba vůbec nemám představu, jak tenhle chlápek dokáže přepravit 7 velkých krabic, dva kufry, klec se slepicemi a ratanové houpací křeslo. Chlapík v bráně jenom letmo koukne na můj lístek a ukáže mi betonový dvůr obehnaný třímetrovou zdí, kde mám čekat. Připadám si jako na vycházkovém dvoře kriminálu. Dvě hodiny čekání byly nekonečné. Navíc, jak se blíží poledne, ubývá na dvoře prostoru i stínu. Slunce praží a beton sálá. Z nudy si prohlížím spolucestující a trochu mě znervózňuje, že mají úplně jiné lístky než já. Ty jejich vypadají spíš jako letenka. Nejsou napsané na kusu papíru z bloku. Taky na kufrech mají „letištní“ nálepky kolem držadel. To cestou sem nebylo.

Jdu se zeptat chlápka, co má kolem krku živého lemura, kam jede, a když mi řekne, že na Madagaskar znervózním ještě víc. Pro jistotu se jdu zeptat do „kanceláře“ vyrobené z nákladního plechového kontejneru. Paní mi říká, že jsem na správném místě, že odtud odpluje loď do Moroni na Ngazidiji a i lístek je v pořádku. Jen na něm nemám napsané jméno lodi. Posílá mě do té kanceláře, kde jsem ho koupil, aby mi to tam opravili. Je 11:40 a do kanceláře to je víc než kilometr.

Sprintuji centrem města a v kanceláři nikdo. Je zamčená. Zkouším klepat na dveře a pak i na všechny v okolí. Nějaká paní ze sousedství někam volá telefonem a přinesla mi židli, abych se posadil. Asi na mě musel být hrozný pohled. Sám se nevidím, ale cítím, jak mi buší srdce a ve tváři musím být rudý jako pivoňka. Zpocený jsem tak, že mi z nosu odkapávají kapky potu v pravidelném intervalu. Minuty nemilosrdně ubíhají, a když se přišourá prodavač ze včerejška, česky na něj vychrlím, že mě posílají z přístavu, abych si vyměnil lístek, že na tomhle není jméno lodi…

Nadvakrát přelomenou angličtinou mi vysvětlil, že v přístavu je trochu husto, protože odplouvá loď na Madagaskar (to už jsem věděl i bez něj) a že u toho vždycky jsou zmatky. Já že se mám vrátit a jet do Moroni tou lodí, kterou mám napsanou na lístku. Cpu mu lístek až pod nos a když se konečně podívá, jenom řekne:

• -          No vidíš, ty tam žádné jméno nemáš, tak tam připíšeme EL- DJAANFARI a utíkej. Je za minutu 12.

Sprintuji jako o závod. Hustým ranním provozem kličkuji mezi motorkami, chodci, taxíky a prodavačí bůhví čeho. Policajt, který řídil provoz na centrálním kruhovém objezdu, kvůli mně zastavil provoz. Nejdřív pískal jako šílený, ale pak mu vypadla píšťalka z pusy a jenom na mě nevěřícně hleděl. Vidět na ostrově někoho běžet se rozhodně nestává často. A vidět sprintovat MUZUNGU, to se mu nestalo asi ještě nikdy v životě.

Zpátky na betonový dvůr vbíhám 12:03. Kromě tří lidí na něm nikdo není. Všichni cestující na Madagaskar jsou pryč. Jsem vyřízený. Fyzicky i psychicky. V duchu si připravuji dlouhou asertivní řeč, se kterou půjdu od toho chlápka v kanceláři vymáhat peníze, když začne někdo v uniformě vyvolávat poslední výzvu pro cestující EL- DJAANFARI do Moroni.

Když se skládám na poslední volnou lavici v čekárně, do které mě ze dvora pustili, je slyšet rachot kamení, co mi padá ze srdce. V čekárně je plno lidí a neběží ani jedna ze čtyř klimatizačních jednotek. Otevřu prosklené dveře zpátky na jiný dvůr, kde je trochu stínu a pot ze mě stéká, až se pode mnou dělají loužičky jako v lekci bikram jógy. Vylovím suché triko z batohu a to, co jsem sundal, regulérně ždímám. Koukám se na sebe do mobilu jako do zrcátka a aplikace na rozpoznávání obličejů hlásí: Muž 62 let.

V čekárně čekání pokračuje. Za další půlhodinu nastoupí do čela takový řízný kaprál ve vojenské uniformě a začne vyvolávat jména. ZDE, ZDE, ZDE ozývá se z čekárny. Taky jako na vojně. Lavice se postupně vyprazdňují a mě napadá, jestli jsem se omylem nezapsal k odvodu do armády. Moje jméno nepřečetl. Ne že by tam nebylo, ale neuměl ho asi vyslovit. Našel mě očima ve zmenšující se skupině pasažérů a mávnutím ruky poslal přes pasového úředníka do další čekárny.

Po dalším čekání začal jednu řadu podruhé odesílat k lodi. Je to stejná, kterou jsem připlul, a plavčík na mě vesele mává. Jsem zase jediný běloch/muzungu na palubě a zase mám skoro sám pro sebe salónek pro posádku. Z přístavu vyplouváme ve 13:10.

I majitel lodi si mě pamatuje a několikrát se zastaví na kus řeči. Mimo jiné mi prozradí, že žádná další loď dnes do Moroni neodplouvala. Že je to takový prodejní trik. A že v Moroni budeme nejdřív za soumraku. A tak si jdu tu plavbu užít. Loď totiž doprovází asi dvacítka delfínů. Vyskakují z vln a závodí mezi sebou, asi kdo z nich vyskočí výš a poplave rychleji. Když se dostanou na úroveň přídě, zamíří si to od nás úhlopříčně doprava, a když jsou pár set metrů daleko a na úrovni zádi, zase se vydají zpátky k lodi. Vypadají, jako by si hráli, jsem úplně dojatý.

4. 3. 2017