Komory 20 - Komorská pohostinnost

Do Moroni jsme nepřipluli za soumraku, když jsem vyšel z lodi, byla venku černočerná tma. Zkoušel jsem Nakšimu volat i psát, ale nebere mi to a nedpovídá. Na CHATEAU jsem nikdy před tím nešel potmě, ale určitě tam trefím. U Elamina je tma a ticho, restaurace Legenda, kde jsem měl před týdnem kuřecí nohy, je zavřená, tak pokračuji kolem servisu/vrakoviště do hloubi slumu až k Nakšiho příbytku. Není doma – ani jsem to nečekal, ale než jsem odjel, ukázal mi, kde schovává klíče. 

Ale vůbec jsem je nepotřeboval, nebylo zamčeno.

Uvnitř shodím bágl, svalím se do gauče ze zadní sedačky starého Renaulta a píšu Nakšimu další SMSku. Odpověděl až za hodinu, to už jsem stihnul nanosit vodu z veřejného vodovodu (o tom už jsem psal) a zapojil elektřinu spojením dvou drátů. Nakši říká, že je v Mitsamiouli a dnes už se nevrátí, spíš až zítra později odpoledne nebo večer. Já mám ale určitě zůstat u něj a cítit se jako doma. Uvidíme se prý zítra večer a pojedeme na pláž. Tolik o pohostinnosti a otevřenosti místních lidí.

Ráno to vypadalo na horko, posnídal jsem poslední vločky ze železné zásoby a na sluníčko rozložil všechny moje navlhlé věci. To v reálu znamená všechny věci. Na dvorku od minulého týdne přibyly nějaké nové vlnité plechy, tak jsem jeden z nich otapetoval dolarovými bankovkami. Ani radši nemyslím na to, kolik peněz suším na dvorku slumového domku uprostřed chudinské čtvrti hlavního města jednoho z nejchudších afrických států.

Když jsem všechno jakž takž usušil a přerovnal, vybalil jsem z báglu všechny těžší zbytečnosti a vydal se do města. Chci se kouknout do Agentury, která nabízí výstupy na Sopku, ještě bych to před odjezdem stihnul. Ale je neděle a navíc mimosezóna, mají zavřeno. Alespoň obejdu historické centrum, projdu obrovským tržištěm přeplněným čínským levným zbožím a nakonec skončím nedaleko přístavu ve stínu velikého mangovníku.

Místní muži tu tvoří různé hloučky a hrají. Někde karty, někde domino a taky jiné hry. Původně byly deskové, ale tady je hrají černými a bílými kameny mezi čárami namalovanými na zem do prachu. Až na domino žádnou z her neznám.  Klid nedělního poledne naruší jenom jeden rozčilený a asi obehraný chlápek z karetního hloučku, ale na kolty ani rvačku nedošlo.

Pozoruji lodě v přístavu a mezi nimi i jednu obrovskou kontejnerovou loď, která čeká na vyskladnění nákladu. Že odsud poveze hřebíček, vanilku a Ylang ylang vím, ale vůbec mi není jasné, co všechno veze v tolika mrazících kontejnerech. Později se od Nakšiho dozvím, že jsou v nich mimo jiné i moje oblíbená kohoutí stehna (mražená a horní, všude jsem tu dostal jenom horní) a že se dovážejí z Koreje. A já si bláhově myslel, že jsou místní.

Mám data v mobilu a v neděli snad všichni moji blízcí a kamarádi mají čas. Píšu si na všechny světové strany. Dokonce dojde i na telemedicínu. Kamarádka (pro citlivost diagnózy nebudu jmenovat), která je právě na dlouhé cestě Vietnamem, potřebuje konzultaci kvůli hemoroidům. Po několika zprávách a fotografiích se shodneme, že to nebudou hemoroidy, ale nějaký cizopasník. Pravděpodobně škrkavky nebo hlístice. Píšu jí název a dávkování léku, který si má pořídit v lékárně, a v té chvíli zjistím, že za mnou na lavičce dělá nějaký chlápek osvětu proti střevním parazitárním onemocněním. Má zalaminovanou prezentaci s fotkami různých červů a ke každému vždy obrázek s názvem a dávkováním léku. V terapii jsme se spolu shodli, taky doporučuje půl gramu mebendazolu ve dvou dávkách.

Z hracích hloučků se mezi tím staly hloučky diskusně politické. Píšu to dceři Hance a ta se ptá, jestli jim rozumím. Nerozumím, ale poznám to. Nejdřív se snaží přesvědčit navzájem o své pravdě. Pak se trochu pohádají a nakonec se najde nějaký rozumný mezi nimi, který je uklidní prohlášením, že po volbách už je to úplně jedno a s tím se nedá nic dělat.

Jdu zpátky na Chateau, chci Nakšiho překvapit. V batohu jsem totiž našel elektrikářskou izolační pásku, tak alespoň zabezpečím všechny zakroucené spojené dráty. Krásně a pečlivě zaizoluji každý spoj, některé překlemuji a mám dobrý pocit, že jsem zvýšil bezpečnost Nakšiho obydlí. Povede se mi taky zprovoznit dva vypínače, takže napříště už nikdo nebude muset potmě spojovat očko s drátěným háčkem.

Nakši přijel zpátky, když se začalo stmívat. Převlékl si tričko a zavelel: „Najdi si plavky, jede se na pláž!“