Na kolečkové židli na příjmu sedí takový šlachovitě hubený prošedivělý
stařík, na Dinka dost malý, maximálně metr sedmdesát. Na pravém kotníku má
kouli obvazu se zaschlou krví nebo obalenou krustou rezavého prachu
z cesty. Na levé ruce má na viditelně kratším prsteníčku zmenšeninu téhož.
Tomáš si nechá přesunout dědu na postel a za proplachování fyziologickým
roztokem začíná prostříhávat a odlupovat vrstvy obvazu. Abych jen tak
nezevloval, přinesu mu opravdické nůžky místo těch kancelářských, které mu
v první chvíli podali. A pak už jenom pozoruji dědulu, jak statečně snáší
něžnou péči, kterou jsou všichni chirurgové pověstní.
Ptám se postupně tlumočníka, jak
se řekne děda, odvážný a statečný. Když už se to chystám lámaně a pochvalně
říct přímo tomu rybářovi, tlumočník mě zarazí, že když to není můj děda, nemůžu
mu tak říkat, že mám radši říct „strejdo“ a že se jmenuje Dút.
Kouknu na něj, zvednu palec a
povídám: „Welan kút Dút. Kut dýdt.“ (Statečný strejda Dút. Hodně statečný.)
Stařec se narovná, zvedne palec zdravé ruky a roztáhne pusu od ucha
k uchu. A protože to slyšeli úplně všichni kolem a koukají střídavě na
jeho nohu v Tomově péči a na něj, bolest je něco, čím si nemůže nechat
pokazit svých 15 minut slávy. (Tahle vlna mu vydržela i celý následující týden,
protože pohádka o statečném rybáři se rychle šíří po celé nemocnici.)
Noha po rozbalení smrdí jenom
trochu, kouká z ní zčernalá patní kost a přes celé chodidlo se táhnou tři
dlouhé, přes centimetr hluboké řezy. Ostré zuby měla ta potvora, a když se jí
snažil pravou rukou mlátit a levou vyprostil nohu, nestihl ucuknout a odplavala
i s článkem jeho prsteníčku.
To se stalo v pátek, tři dny
mu trvala cesta. S operací zítra souhlasí, proč by prý sem jinak chodil.
Když jsem přinesl z lékárny 4 ampule antibiotik, mrknul jsem na staříka,
že to bude dobrý. Zázraky do tří dnů.
Welan kút. Statečný strejda,
opakuji si, když koukám Tomovi pod ruku, jak vypisuje kartu. Ale měl jsem mu
spíš říkat - Manh kút - statečný starší bratr, v kolonce věk je totiž
číslovka 47. V kolonce hemoglobin zase 80, což znamená, že cestou přišel
asi o polovinu krve, co jí měl před krokodýlí koridou.
A protože Tomáš je z domova
odpočatý a moje tak trochu jiná neděle ještě nekončí, jdu s ním a Martonem
(kouzelník přes čištění a úpravu vody z Maďarska) běhat. Půl hodinku do sedmi,
kdy nám končí vycházky, snad zvládnu. Ale i když je tempo úměrné vedru, jsem
těžce z formy a po půl kilometru se dobrovolně odpojuji z jejich
konverzace a za další kilák už bych se nejradši odpojil docela.
Zachrání mě
Tomova vysílačka: "... chirurgu, jsi volán na příjem." Tomáš zdvořile počká až odpovíme, že nám nebude vadit, když poběží zpátky napřed a hned potom zdvojnásobí tempo. My
s Martonem naopak okamžitě zpomalíme na polovinu původního a zpátky už
jenom vyklusáváme. Ve sprše se mě pak Marton přes zeď zeptal, jestli jsou
všichni čeští chirurgové taková monstra nebo jestli posíláme na mise jenom
raritní exempláře.
Než se dostanu do postele, mám
v mailu pokračování Tomova deníku, abych zjistil, že doběhl, ještě zpocený
mezi dveřmi narovnal a vrátil do jamky vykloubený prsteník, dokroužil svých do
deseti zbývajících sedm kilometrů zevnitř kolem plotu a stihl sepsat dnešní
porci deníku.
Mně to trvalo týden.
29. 1. 2017, Nemocnice Lékařů bez hranic, Agok, oblast Abyei, Jižní Súdán
Příspěvky a názory zde jsou mé a nemusí reprezentovat stanoviska Lékařů bez
hranic.
Žádné komentáře:
Okomentovat