W.58 - O statečném rybáři

Na kolečkové židli na příjmu sedí takový šlachovitě hubený prošedivělý stařík, na Dinka dost malý, maximálně metr sedmdesát. Na pravém kotníku má kouli obvazu se zaschlou krví nebo obalenou krustou rezavého prachu z cesty. Na levé ruce má na viditelně kratším prsteníčku zmenšeninu téhož.

Tomáš si nechá přesunout dědu na postel a za proplachování fyziologickým roztokem začíná prostříhávat a odlupovat vrstvy obvazu. Abych jen tak nezevloval, přinesu mu opravdické nůžky místo těch kancelářských, které mu v první chvíli podali. A pak už jenom pozoruji dědulu, jak statečně snáší něžnou péči, kterou jsou všichni chirurgové pověstní.

Ptám se postupně tlumočníka, jak se řekne děda, odvážný a statečný. Když už se to chystám lámaně a pochvalně říct přímo tomu rybářovi, tlumočník mě zarazí, že když to není můj děda, nemůžu mu tak říkat, že mám radši říct „strejdo“ a že se jmenuje Dút.

Kouknu na něj, zvednu palec a povídám: „Welan kút Dút. Kut dýdt.“ (Statečný strejda Dút. Hodně statečný.) Stařec se narovná, zvedne palec zdravé ruky a roztáhne pusu od ucha k uchu. A protože to slyšeli úplně všichni kolem a koukají střídavě na jeho nohu v Tomově péči a na něj, bolest je něco, čím si nemůže nechat pokazit svých 15 minut slávy. (Tahle vlna mu vydržela i celý následující týden, protože pohádka o statečném rybáři se rychle šíří po celé nemocnici.)

Noha po rozbalení smrdí jenom trochu, kouká z ní zčernalá patní kost a přes celé chodidlo se táhnou tři dlouhé, přes centimetr hluboké řezy. Ostré zuby měla ta potvora, a když se jí snažil pravou rukou mlátit a levou vyprostil nohu, nestihl ucuknout a odplavala i s článkem jeho prsteníčku.

To se stalo v pátek, tři dny mu trvala cesta. S operací zítra souhlasí, proč by prý sem jinak chodil. Když jsem přinesl z lékárny 4 ampule antibiotik, mrknul jsem na staříka, že to bude dobrý. Zázraky do tří dnů.

Welan kút. Statečný strejda, opakuji si, když koukám Tomovi pod ruku, jak vypisuje kartu. Ale měl jsem mu spíš říkat - Manh kút - statečný starší bratr, v kolonce věk je totiž číslovka 47. V kolonce hemoglobin zase 80, což znamená, že cestou přišel asi o polovinu krve, co jí měl před krokodýlí koridou.

A protože Tomáš je z domova odpočatý a moje tak trochu jiná neděle ještě nekončí, jdu s ním a Martonem (kouzelník přes čištění a úpravu vody z Maďarska) běhat. Půl hodinku do sedmi, kdy nám končí vycházky, snad zvládnu. Ale i když je tempo úměrné vedru, jsem těžce z formy a po půl kilometru se dobrovolně odpojuji z jejich konverzace a za další kilák už bych se nejradši odpojil docela. 

Zachrání mě Tomova vysílačka: "... chirurgu, jsi volán na příjem." Tomáš zdvořile počká až odpovíme, že nám nebude vadit, když poběží zpátky napřed a hned potom zdvojnásobí tempo. My s Martonem naopak okamžitě zpomalíme na polovinu původního a zpátky už jenom vyklusáváme. Ve sprše se mě pak Marton přes zeď zeptal, jestli jsou všichni čeští chirurgové taková monstra nebo jestli posíláme na mise jenom raritní exempláře.

Než se dostanu do postele, mám v mailu pokračování Tomova deníku, abych zjistil, že doběhl, ještě zpocený mezi dveřmi narovnal a vrátil do jamky vykloubený prsteník, dokroužil svých do deseti zbývajících sedm kilometrů zevnitř kolem plotu a stihl sepsat dnešní porci deníku.

Mně to trvalo týden.

29. 1. 2017, Nemocnice Lékařů bez hranic, Agok, oblast Abyei, Jižní Súdán

Příspěvky a názory zde jsou mé a nemusí reprezentovat stanoviska Lékařů bez hranic.