V devět mě probudila ta
černá potvora. Gabrielovým hlasem mi oznámila, že na mě čeká u hlavní brány. Po
čtyřech hodinách spánku mi chvíli trvalo, než mi došlo, co se po mě chce. Úplně jsem totiž zapomněl na to, že mě
v pátek pozval na oslavu. Na pozvání jako takové jsem nezapomněl, jen mi
nedošlo, že příští neděli znamená tuhle neděli.
Hodil jsem na sebe sváteční
košili, popadl v kuchyni suchou placku a vyrazil jsem. Veškerá ranní
hygiena se vešla do letmého pokropení se při napouštění láhve vody na cestu.
S česáním jsem se, jako ostatně všechny dny tady, ani nezdržoval. Bez
hřebenu to nemá stejně valný význam a já ten svůj doma nějak moc dobře zabalil
a ještě jsem ho nenašel. Na odchodu jsem ještě strčil klíče od lékárny do ruky
Alfonsovi (to je zdejší šéf celého zdravotnického týmu), kdyby bylo třeba něco
urgentně vydat, odnaviguji ho tou vysílačkou, co měla ráno funkci budíku. Jde
samozřejmě se mnou.
Není to daleko, něco přes dva
kiláky. Venku je zatím snesitelných méně než 30 °C ve stínu a tak je ta procházka
docela příjemná i na přímém slunci. Cestou míjíme asi tři shluky tukulů, kolem
kterých volně pobíhají děti, slepice, kůzlata a psi. Těch prvních tří se
nebojím, ale ze psů mám respekt. Jednak mají takové divně zakalené oči a druhak
máme ob den na příjmu nějaká ta pokousání. Gabriel se sice pokouší o vtip, že
tihle určitě vzteklinu nemají, ale vzápětí sbírá první a zároveň jediný klacek
široko daleko. Já mám na obranu vysílačku a petku s vodou. Kolem dokola jen
sem tam akácie nebo lalob, sluncem sežehnutá tráva a rozpraskaná země.
Ve velkém shromažďovacím tukulu
je slavnostní atmosféra. Bubny, zpěvačky, zpěváci. Tentokrát bez tanečnic. Promluvy
a všechny zdravice výhradně arabsky nebo dinka, jen když mluvili se mnou nebo
na mě, přešli na chvilku do angličtiny. A protože se řídím svou vlastní radou,
že srdce lidí otevřeš nejlépe jejich vlastní řečí, zvládám pozdravit,
představit se i poděkovat. Jen se musím dost soustředit, posledně jsem prý
uklízečce v lékárně řekl místo „děkuju“, „počůrám ti nohy“ a to bych nerad
zopakoval.
Joseph je chlap jako hora a
charisma má na rozdávání. Gabrielovi polil hlavu, třikrát arabsky zanotoval a
Gabriel je nový člověk. A spolu s ním ještě takový tříletý klučina jménem
Bol. Snad to tady znamená něco jiného než u nás. Možná to ale bylo Bul (v té
rychlopalné arabštině s příměsí Dinka jsem to moc nepochytal), to by
znamenalo buben. Jestli ano, v neděli to byl zatím jenom vodou a slzami
umáčený bubínek. Ale maminka radostí zpívala.
Po první hodině arabského povídání
prokládaného rytmickými zpěvy za doprovodu bubnů se ke mně přesunula většina
dětí. Seděl jsem u zdi v první řadě a kolem se najednou tlačilo a
postrkovalo asi 20 dětí. Za další hodinu už jsem si přál, aby už byl konec a
mohl jsem se venku nadechnout.
A protože jsme v ráji (Agok
Paradise), najednou byl konec. Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů a
splnitelná přání ihned. Naštěstí, jinak bych asi brzy upadl do transu, jako
ta paní z třetí řady. A jako bonus: první řada jde ven jako první. Výhra!
Ne ale úplně, venku jsme se
seřadili vedle sebe, aby nám všichni vycházející mohli podat ruku a zařadit se
za nás. Aby si každý potřásl rukou s každým. Celá procedura se odehrávala
na přímém slunci a zabrala dalších 20 minut, někteří dospělí šli dvě i tři
kolečka, většina dětí pět. Ale jenom ke mně, pak zase běžely zpátky na začátek
(konec), kde se vmísily mezi dospělé.
Bylo po poledni, když se ke mně
probojoval Joseph, ale já už byl z horka tak vysušený, že jsem se zbaběle
vymluvil, že mám službu v lékárně a že se uvidíme brzy („OK BROM LATER“),
aby mi to dopověděl. A protože jsem to nejenom řekl dinka, ale taky naštěstí nejspíš
i bez chyby, popřál mi šťastnou cestu a s Gabrielem jsme vyrazili zpátky.
Byl to pro něj slavný den, ale jeho
pozvání na oběd jsem odmítl. Tak zdvořile, jak jen jsem uměl a ještě jsem mu
slíbil, že ho (a všechny z lékárny) vezmu na oběd některou z příštích
nedělí a oslavíme to společně. Necítil jsem se provinile jenom proto, že se
v pravý čas ozvala vysílačka. Riskovat popíjení vody na trhu se mi
nechtělo a další minimálně hodinu bez vody u oběda už bych nezvládl, stačily mi
ty dva kilometry zpátky při teplotě 42°C ve stínu bez stínu.
Sotva za mnou zapadly vrata
nemocničního areálu, objevili se vrchní zdravotní bratři snad ze všech oddělení
nemocnice. Alfonso je celé dopoledne odkládal na „až se vrátí“. Odpočinek od
lékárny skončil (dobře napiju se potom).
Vydal jsem pár inzulínů pro
nedělní okénko chronických pacientů, počkal, až si kluci rozeberou zmražené
destičky na výměnu do chladicích boxů a vyřešil nějaké ta „jenom“ :
- - Jenom nám na oddělení došly tyhle důležité léky, objednali jsme si v týdnu málo…
- - Jenom potřebujeme víc rukavic, máme moc pacientů…
- - Ve výdejně nemáme už žádný tinidazol …
U toho posledního jsem se
zarazil. Jednorázová dávka pro dospělého s giardiózou jsou 4 tablety a
naposledy dostali 1000 tablet ve středu. To znamená 250 pacientů s těžkým
průjmem za 3 dny. Rozhodnutí nejít jíst na trh se ukázalo jako velmi moudré.
Další tinidazol totiž dorazí až v úterý. Inshallah! Než půjdeme na ten
slavnostní oběd, radši zkontroluji týdenní spotřebu těchhle pilulí. Nebo možná
radši na oslavu uvařím něco českého v naší kuchyni.
Když jsem byl po dvou hodinách
zase na cestě z lékárny směrem k pozdnímu obědu a hlavně k vodě
a zahájení procesu rehydratace, ještě jsem se vrátil na emergency (pohotovost a
centrální příjem v jednom) s imunoglobulinem proti vzteklině. Naše vakcíny
si ani nestihnou prohlídnout lékárenskou lednici zevnitř, jak rychle jsou pryč.
Imunoglobulin proti vzteklině se
používá společně s vakcínou u třetího stupně pokousání – to je do hloubky
porušená kůže s krvácením. Izolované podání samotného imunoglobulinu se
nedoporučuje kvůli malé účinnosti. Bez vakcíny umírá 100 ze 100 nakažených
vzteklinou a samotný imunoglobulin je jen o málo lepší než nic. Přesně o 12 - 37
% lepší.
K obědu si dám jen ovoce a
jako přílohu litry vody. Jenže je neděle a ovoce už nemáme…
Nevadí, vystačím si na chvíli s přílohou
a ještě si přidám. Je neděle, po obědě se svalím v obýváku (takový větší
altán) na „gauč“ a poslouchám Tomášovy (MUDr. Šebek, chirurg) dojmy za první
tři dny. Dojde i na mezinárodní klasifikaci nemocí a na kategorii diagnóz W od 50 nahoru.
W 50 (zasažení, kopnutí, kousnutí nebo poškrábání jinou osobou)
jsme tady měli ve středu, hluboký podebraný kousanec na rameni stačilo vyčistit
a přeočkovat proti tetanu.
W 54 (kousnutí nebo úder psem) je tady jak na běžícím páse. Jenom
minulý měsíc to bylo 52 případů a jeden konkrétní prokousnutý zadek zrovna před
obědem.
Snad až na W 56 – (kontakt s mořským živočichem) jsou tu všechny docela
pravděpodobné, jen u W 58
(kousnutí nebo úder krokodýlem nebo aligátorem) jsme víc než jenom trochu na
pochybách. Kam by se ti krokodýli schovali na půl roku sucha, že.
Když diskusi násilně přerušila Tomova vysílačka: „Chirurg ve službě,
prosíme na příjem, pokousání krokodýlem.“, spadly nám brady na stůl a Tomáš to
pro jistotu kontroluje zpětným dotazem.
Vysílačka potvrzuje poranění pravé nohy
a levé ruky u rybáře z 36 km vzdáleného Abyei. Tak jdu samozřejmě taky,
chci to „nemožné na počkání“ vidět v přímém přenosu.
... pokračování příště
29. 1. 2017, Nemocnice Lékařů bez hranic, Agok, oblast Abyei, Jižní Súdán
Žádné komentáře:
Okomentovat