Druhý pohled

Háňa píše: "Mají tady mlíko v igelitovém pytlíku! Jak se to používá." Taky si na to pamatujete? Pytlík s modrým potiskem polotučné a s červeným plnotučné. Taky bylo v lahvích s víčky z alobalu. Na plnotučném s červeným pruhem. Zelený byl na kefíru, oranžový na šlehačce. A dva tenké červené byly na smetaně (asi). A perla všeho byl černý proužek, šlehané podmáslí. Datum výroby tam nebyl, jenom značka dne v týdnu. A někdy měli už v pátek sobotní.  Litr modrýho mlíka v pytlíku stál 2 koruny a k snídani jsem k němu zvládl nejdřív 5 (taky za 2 kačky) a později 15  rohlíků . Jasně, stejně jako všichni, jsme doma měli takovou tu plastovou konvičku, do které se pytlík s ustřiženým rohem dával, aby se nevylil do lednice. Jenže u nás byla furt prázdná. Mlíko a rohlíky nikdy nevydržely. A tak jsem Háně napsal: "Až mu ukousneš roh, normálně ho vypij." Napsala mi zpátky, že nemusí nic kousat, že si koupila nůžky. Takže si nejspíš poradila i bez té plastové konvičky. V...

Na rok Nemám nárok Na pocit bezpečí V milovaných náručích Tak přibližně takovýhle post (a k němu fotka deštěm uplakaného okna) na Hančině facebooku těsně před jejím odletem mi natlačil slzu do oka a okamžitě jsem zpětně přehodnotil "mírnou rozladěnost" z posledních předodletových dnů. To jsem měl pocit, že by měla Hanka balit, nebo alespoň připravovat si věci k zabalení a zjišťovat informace. Třeba, za jakých podmínek jí ubytují a jak se na kolej dostane. Hanka  místo toho obrážela jedno rozlučkové party za druhým. A taky byla v 5 ráno (ne už, ještě) na rozhledně Kožich. Na co tam ve tmě asi koukala, mi nejde na rozum, ani tehdy nešlo.  Zjišťování informací zůstalo na mně a finální zabalení taky. Obojí jsem udělal moc rád. Zjistil jsem, že kolej ubytovává i před registrací do školy a že mají recepci nonstop. Potvrdit se to ale nepodařilo. Na každý odeslaný mail přišla robotická odpověď : "Váš mail jsme obdrželi." Pro jistotu jsem našel i 3 varianty městské do...

Hanka odjíždí na rok do Číny. Studovat. Přípravnou fázi vynechávám, někdy možná doplním. Tohle je první zpravodajství, jak trochu neuspořádaně chodilo z cesty a prvních dnů: Den 0 Xian, přestupní stanice a objevila jsem první problém. Nechala jsem doma Revolut kartu . (moje poznámka: REVOLUT je platební multiměnová prepaid karta, doporučuji všem cestovatelům, ale zřejmě jsem se s jejím zařizováním namáhal zbytečně) PS: všude je vedro O 3 hodiny později – místní čas 19:30 Maminko jsem v Changsha! Facebook, Messenger ani WhatsApp nefungují. Mám místní simku, byla pěkně drahá, vlastně vůbec nevím, co na ní je, ale mám data.  Jela jsem taxi, nejdražší jízda, co jsem kdy zažila, ale nedá se svítit, hlavně, že jsem v budově pro mezinárodní studenty areálu university. Jsem ráda, že mám kde spát!  Tatínkovo balení je nejlepší, ale vydolovat ručník bude oříšek.  Piš mi co nejvíc, prosím, SMS na české číslo mi ...

Druhý den mě vzbudil Nakši posouváním nábytku ve vedlejším pokoji a hlasitým překvapeným výkřikem. Objevil mojí včerejší práci a hned se ptal, jestli jsem to dělal já, a jak jsem to udělal, a jestli se mi nic nestalo. A taky jestli jsem studoval elektroinženýrství a jak je možné, že to znám. Tak jsem mu vyprávěl, že jsem doma opravoval náš dům a odkoukal jsem to od kamarádů elektrikářů. Klemování (překlenutí obvodu) mě naučil Milan (ve vsi řečený Ušák) a na dálku mu posílám poděkování. Na Komorách slaví úspěch. Nakši se pak ještě chvíli vyptává, co jsem na domě opravoval a nakonec jdeme vyměnit plechy na střechu. Odpoledne se totiž nastěhuje do pokoje, který se Nakši snažil uklidit, nová podnájemnice. Stěhuje se z Mitsamiouli, našla si v Moroni práci. Přivezli jí její bratři asi hodinu potom, co jsme vyměnili polovinu ze šesti plechů na střeše. Nic složitého to nebylo, i když by byl aku šroubovák s vruty určitě lepší než drát a hřebíky. Ale tady se staví z...

Na téhle pláži už jsme byli, ale dnes to tu vypadá jinak. Platí se vstupné, protože probíhá nějaká hudební produkce. My neplatíme, protože Nakši zná úplně každého, ale to už jsem myslím říkal. Hned za bránou nás odchytí kudrnatý kluk, zjevně ne místní. Nakši mi ho okamžitě představí: nechává si říkat IceD (ajsDý), je z Ugandy a má celou dnešní show na starosti. IceD mluví anglicky nejspíš líp než já a hned, že se musíme zastavit u něj, že dnešní akce je OPEN-MIC – tedy mikrofon pro každého, kdo chce něco předvést. Na jevišti jsou klávesy a nějaké gramce a u mikrofonu se fakt střídají různí zpěváci z davu. Někdo rapuje, někdo zpívá KARAOKE místní pop. Nakši představuje mě, vysvětluje, že jsem z Evropy a dodává, že určitě hraju na kytaru. (nevím, jak to ví, před tím jsme se o tom nebavili). IceD okamžitě zahlásí, že kytaru sežene a nejdéle za hodinu, že na mě přijde řada. Jako vtip dobrý, říkám a dál na to nemyslím. Jdeme dál na pláž, kde prý na nás čeká další k...

Do Moroni jsme nepřipluli za soumraku, když jsem vyšel z lodi, byla venku černočerná tma. Zkoušel jsem Nakšimu volat i psát, ale nebere mi to a nedpovídá. Na CHATEAU jsem nikdy před tím nešel potmě, ale určitě tam trefím. U Elamina je tma a ticho, restaurace Legenda, kde jsem měl před týdnem kuřecí nohy, je zavřená, tak pokračuji kolem servisu/vrakoviště do hloubi slumu až k Nakšiho příbytku. Není doma – ani jsem to nečekal, ale než jsem odjel, ukázal mi, kde schovává klíče.  Ale vůbec jsem je nepotřeboval, nebylo zamčeno. Uvnitř shodím bágl, svalím se do gauče ze zadní sedačky starého Renaulta a píšu Nakšimu další SMSku. Odpověděl až za hodinu, to už jsem stihnul nanosit vodu z veřejného vodovodu (o tom už jsem psal) a zapojil elektřinu spojením dvou drátů. Nakši říká, že je v Mitsamiouli a dnes už se nevrátí, spíš až zítra později odpoledne nebo večer. Já mám ale určitě zůstat u něj a cítit se jako doma. Uvidíme se prý zítra večer a pojedeme na pláž....

Nemůžu usnout. Pořád přemýšlím, jestli nemám přece jenom vyšplhat nahoru tou pěšinou, dokud ještě neprší. Ale na moři, asi kilometr od břehu, pořád ještě svítí lucerničky rybářských lodí a zatím stojí na místě a nechystají se přistávat. Uvěřím jejich odhadu počasí a rozhodnu se usnout. Líp se to ale řekne, než udělá. Marně se pokouším usnout, když se najednou v korunách stromů nade mnou zase rozsvítí tisíce světlušek. A taky se občas ozve cikáda. V tu chvíli si řeknu si, že to bude dobré a usnu. Ne na moc dlouho, probudil mě kámen, když docela hlasitě narazil do batohu. Ale už neblýskalo. Podruhé jsem se probudil asi v jednu a jasné nebe bylo plné hvězd. Paráda na nebi. Protáhnu se a pod rukou cítím další kámen, který tam večer určitě nebyl. Je velký jako tenisák a je docela slizký. Nebyl to kámen! Byl to obrovský oválný šnek,  20 centimetrů na délku. Rozsvítil jsem čelovku a bylo jich kolem mě a na mě (!) spoustu. Tuhle noc mě nemůže už nic překvapit. Apat...