十 - Mrs. Huang’s company

Výzkum. Otázky a odpovědi na to, co se tady děje.

Občas, vlastně docela často, někdo něco řekne o „Mrs. Huang’s company“. Ale co je to za společnost? Jak dlouho existuje? Co dělá?

Ptám se Felixe a pak profesora Zisis, protože jsem usoudila, že sice možná neví všechno, ale ví toho dost, minimálně základní informace pro objasnění dané problematiky a hlavně to řekne anglicky a bez slovníku a dostatečně rychle a srozumitelně. (Vzhledem k tomu, že je to profesor Zisis, ví toho mnohem víc než jenom základní  informace.)

Společnost existuje od srpna 2017, ale jen na papíře. 

Felix: Jak víš, kancelář není dokončená. Takže společnost začne fungovat od ledna 2019. Pravděpodobně.

H: „Kancelář tady (myšleno na kampusu) nebo v science parku?“


F: Science park. (Vědecký park / vědecká zóna? Existuje vůbec vhodný český ekvivalent? I Čínani píšou Science Park.)  

Ptala jsem se, protože ani tady není hotovo. Není to dlouho, co přišel pán a přesouval skleněné dveře, které byly poblíž pracovny, kde sedím já, k nově vznikajícímu kuchyňskému koutku. Ptala jsem se  tehdy Han, proč přesouvá ty dveře. Vysvětlení přímé a logické – oddělit chodbičku k záchodům od kuchyňského koutku. 

Taky vystěhovali z naší pracovny skříňku s barelem s vodou + plotýnkou na ohřívání čaje a rychlovarnou konvicí.  Dneska (vlastně včera) jsem zjistila, že to číslo, co tahle chytrá věc ukazuje, je teplota vody v rychlovarné konvici. Wow!  Vystěhovali i ledničku ze 101. Koupili sterilizátor hrnečků. 

(Horká voda je moc mainstream. V Číně není běžně k dispozici horká voda, a nejspíš bych měla být ráda, že je k dispozici tekoucí voda. Není horká voda = všechno nádobí je buď jednorázové nebo ho sterilizují. Jo a ta tekoucí voda není pitná. (Ne)přirozeně.)

Objednávají stojan na deštníky. V mezičase (než jsem dopsala tuhle kapitolu) přišel. Profesorka řekla: „The umbrella holder is small and ugly. (držák je ošklivý a malý)“ Hana se láme smíchy. Je rozkošnej, ale uznávám, že vzhledem k množství lidí a oblibě deštníků je malej.

A jak vím, že kancelář není dokončená?

V pondělí, přibližně v půl 10, přišla profesorka do pracovny (pracovna zní lépe než kancelář) a zeptala se, jestli s nimi chci jet do science parku. 

Hana: Jasně. (Vypadá to jako Techmania? Nebo muzeum? Nemám ponětí. Jdu! Jdu kamkoliv. Chodím všude.)

Science park: 

Jel s námi profesor Zisis. (Ehm, jsem si celkem jistá, že jeho přítomnost byla důvodem k návštěvě science parku.) Profesorka Huang nás provedla místnostmi a zatímco Hana šmejdila a prozkoumávala, Zisis udílel cenné rady, co a jak a proč udělat, nedělat, co kam umístit. Prostě konzultace s člověkem, co tomu rozumí. Terry má fotky od slečen, co prostor designují, ukazoval mi je pár dní předtím, a profesor Zisis na ně koukal na místě.

Nově vznikající centrum vědy. Mají hlavní budovu, kde se společnost/škola/science park/NEVIM prezentuje a byli jsme se podívat v budově číslo 6, která bude sídlem společnosti Huang. Nejvtipnější na tom místě je, že všude už jsou dveře. Člověk čeká, že otevře dveře a tam bude hotová místnost a přitom... staveniště. Otevřený strop, kde je vidět rozvod požárního systému, betonová podlaha, prach, voda, nepořádek, smetiště, stěny holé, nenatřené. Hrubá stavba...Říká se tomu tak? Prostě to nebylo hotové.

Po prohlídce jsme se přesunuli do konferenční místnosti v budově číslo 1, kde Hana vyžaduje prohlídku toalet.

Cestou zpátky:

Slečna: „You are so beautiful.“ (jsi moc hezká)

Hana: „You are very beautiful too.“ (ty taky - Navíc jí to fakt slušelo zatímco já... Řekněme, že moje vlasy neměly nejlepší den a na sobě jsem měla šaty, které táta označil jako eko-selka šaty.)

Slečna: „Thank you. But I am old.“ (děkuji, ale jsem stará)

Hana: „How old are you?“ (kolik je ti?)

Slečna: „31. But I am not married, I am single, that is why I look so young.“ (ale nejsem vdaná, jsem single a proto vypadám tak mladá)


/ Taky budu v jednatřiceti tvrdit, že jsem stará?


Protože jsem si vyžádala prohlídku toalet, přišla jsem poslední. Na stole byla připravená láhev vody (voda vždy a všude) a chvilku na to jsem dostala čaj. Lidé, se kterými jsme jednali a kteří byli hostitelé meetingu, vypadali poněkud nervózně. Konverzace probíhala převážně v čínštině. Profesorka Huang a 2 pánové. Studenti a zaměstnanci poslouchali. Občas nějaký překlad pro Zisis (a mě). Chvílemi mluvil Zisis. Pak profesorka Huang představila mě a zeptala se, jestli se chci představit. No. Ehm. Klidně, no. (Všechno o mě řekla v čínštině, ale chtěla, abych se představila v angličtině. Možná ne všechno, ale stejně...) A co mám jako říct? 

„Jmenuju se Hana Anežka...“ *smích* Mojí angličtinu dávají se slovy: „Slowly.“ Moje čeština je pro ně jako čínština pro mě. Nesrozumitelná a vtipná. 


„Doma studuju porodní asistenci a tady studuju anatomii člověka, histologii a embryologii. A to je asi všechno. Mám říct ještě něco?“ Profesorka Huang řekla, že to stačí a jeden z pánů mi řekl, že až dokončím studium doma, mám přijet do Číny a pracovat pro jejich společnost. Díky, díky! 

Po jednání jsme jeli na oběd a později mi profesorka Huang řekla, že tohle bylo první jednání společnosti. V té budově? V té místnosti? Firma v plenkách. 


Jo. V té velké budově bude biobank. Nevím, jestli se tam přesune ta banka, co je tady nebo jestli si tam udělají novou nebo co jako... Ptala jsem se Felixe, co ta firma dělá. Říkal, že se zatím neví, co bude firma dělat. Nejspíš se zaměří na stem cells. (kmenové buňky) Ale vypadá to, že zatím nikdo pořádně neví, co a jak bude. To je budoucnost.

Teď kluci shromažďují vzorky moči (taky jsem přinesla moč) a chodí zkumavky  s krví + kousek nádoru + kousek poblíž nádoru. (kluci chodí se zkumavkami, zkumavky zatím nechodí)

Plnou krev dávají do 5-10 zkumavek (ptala jsem se Alfréda, jak to funguje, pochopila jsem z konverzace, že není přesně dané, kolik mají mít vzorků. Někdy je to 5 zkumavek, někdy 10, někdy 8, může to být 9. Neťapim.) Ono to nejspíš tak složitý na vysvětlení v mateřském jazyce není, ale angličtina už to trochu komplikuje.


(Alfréd ze začátku vypadal, že neumí do 5 počítat a teď je skoro nejlepší. Top 5 určitě. Pravděpodobně se přestal bát/stydět mluvit? Nebo se zlepšuje tím, že se mnou mluví? Kdo ví. Nejspíš kombinace více faktorů. Svět není černobílej. Třeba dneska mi CaiCai říkal, že si myslí, že se zlepšuje v angličtině díky tomu, že se mnou mluví. No jasně, že jo! Šikulové jsou!)

Plnou krev rozdělí a několik zkumavek (to je taky pokaždé jiné, různí se, kolik toho pošlou...🤦) dají do centrifugy. 4000 otáček za minutu na 10 minut. Sérum rozdělí do x zkumavek. (Počet zkumavek na sérum, překvapivě, taky není fixní a nedává mi to smysl. Čas ukáže. Myslím. Doufám. Snad.)

Vzorek nádoru a kousek tkáně vedle nádoru rozřežou na 2 - 3 kousky. Pak všechny zkumavky polepí a zadají do počítače a odnesou do mrazáku.

Poskládáno ze střípků vzpomínek. 
A aby to nebylo jen vědecké, následuje zážitek gastronomický z oběda po návštěvě science parku. Byla to zároveň moje snídaně. (Občas se moje ráno prostě nepovede...)


Zpráva v chatu domů: 

H: “Hoří mi půlka pusy. Nevím, co jsem snědla, ale měla jsem pocit, že zemřu. Opět. Mám rýmu v pravé nosní dírce a pořád ještě mi slzí pravé oko. Pálilo mě to až v uchu, ale to už naštěstí ustoupilo. Je to jasný! Čínský jídlo se mě snaží zabít!“

Mamka: „Co jsi zase jedla?“


H: „Normální oběd... V čínské restauraci.“

A po zážitku gastronomickém zážitek z oblasti služeb. Polovina naší skupiny navštívila kadeřnictví. 

Důsledkem této návštěvy bylo, že jsem zmeškala setkání profesora Zisis s nějakou důležitou paní z Cancer Research Institut, ale prej to bylo nudný. Jen profesorka z toho neměla úplně radost... (Co si budem povídat, stejně bych tam byla houby platná a takhle mám alespoň upravené vlasy.)

Tohle jsem si spokojeně psala venku, protože venku bylo tepleji a sluníčko a vevnitř bez vzduchu a pod zářivkami (jak v teráriu -_-) se mi nelíbilo. (+ Kulíšci spali, tak jsem je nechtěla rušit rytmickými údery kláves.)


 


Prošla kolem mě Hu Han s nějakou slečnou a řekla mi, že jde na meeting. Jakej meeting?

Meeting of the company. (Setkání/jednání společnosti.) Šla jsem s nimi dovnitř. Sešlo se spoustu lidí (+/- 15) Spoustu, protože v mojí pracovně, sdílené pracovně, jsou většinou lidi 4. Profesorka mi nabídla, že se můžu zúčastnit. Zeptala jsem se, jestli bude jednání v čínštině. Vzhledem k odpovědi „Ano,“ jsem poděkovala za nabídku, sbalila si věci a odstěhovala se do vedlejší místnosti, že se budu učit nebo dělat věci na počítači a že si po skončení jednání ráda poslechnu stručný souhrn programu v angličtině.

Moje idea o psaní na počítači se rozplynula ve chvíli, kdy jsem se zeptala Chilli, jestli na jednání půjde nebo ne. Nerozplynula se hned, ale rozplývala se během následující hodiny (nebo hodiny a půl?), kdy jsem pronikala do tajů společnosti, biobank a zajímavostí ze života Chilli.

A vzhledem k tomu, že já všechno zjišťuji postupně, krůček po krůčku objevuji nové uličky a nová zákoutí a nesmělou rukou odkrývám závoj tajemství, o kterých si nejsem jistá, zda jsou veřejná nebo skutečná...  Nechám pokračování na nějaké další povídání.


Děkuji profesorovi Zisis, protože jak řekl táta: „Profesor Zisis je hvězda světového formátu a extratřída.“ A jak napsal Fish do GIFu vytvořeného z fotek Alfréda s profesorem: „Zisis is good!“

Děkuju za první neformální setkání a výlet kolem Meixi Lake. Díky (zlo)zvyku odpolední kávy jsem objevila kavárnu, která za sychravého odpoledne poskytla atmosféru a kouzlo Vánoc.

Děkuju a neděkuju za osvětlení problematiky platů lékařů a zdravotnictví v Číně.

• Děkuju proto, že vědět, co se děje ve světě, co je jiné, lepší, horší (mi) pomáhá měnit náhled a názor na svět. Přináší to uvědomění si, jak se vlastně doma máme dobře a stejně na to nadáváme a přijde nám to málo. Protože nevíme, co máme. (Linkin Park: Until it’s gone  Because you don’t know what you’ve got until it’s gone)
   
• Neděkuju, protože žít jako šťastný bezstarostný dítě je jednodušší. 

/Ale nemůžu přece přivírat/zavírat oči před realitou do 80, však?

/In fact. Já je nezavírám. Jen si prostě vybírám ty lepší stránky, lepší a veselejší aspekty života, aby se mi na tom světě žilo a bylo líp. 

//A pak se mě všichni pořád ptají, čemu se směju. 

Děkuju za tu spoustu restaurací, ve kterých jsme jedli, protože, jak řekl Zisis: "Profesorka Huang je velmi mateřská a pečlivě se stará, aby byl každý sytý."

Děkuji za velká i malá, formální i neformální setkání. 

Děkuji za rozhovory o Changsha, delfínech, Číně, zdravotnictví, biobank, company.

Děkuji za doporučení, co ochutnat a častá vysvětlení, co že to vlastně jím.

Děkuji za odpovědi na moje lidské a pozemské otázky, na které přesto, že je „hvězda“, odpověděl bez mrknutí oka. Například: 

„Jak děti zvládají to, že táta často není doma, protože cestuje po světě?“

• „Jsou malé, 5 let a 5 měsíců. Není to jednoduché, ale někdo tu práci dělat musí.“

„A teď cestujete kam?“

• „Londýn, Saudská Arábie a odtamtud rovnou do USA.“

Pozemská Hana, praktická žena: „Hmm. A kde si perete prádlo?“ 

(Fakt mě to zajímalo, protože veřejná prádelna? A asi těžko přijde člověk na jednání a zeptá se vedle sedícího chlápka v kvádru, jestli by mu odpoledne (nebo večer) mohl vyprat to jeho.) 

• „That’s a good question.“ (to je dobrá otázka)

Snažím se o pochopení životní, studijní a pracovní cestovatelské trajektorie a s ní mám spojené četné otázky. (Kdy a kde studoval, proč tahle univerzita, tenhle stát. Kde pracuje, kde bydlí, kde potkal svojí ženu. Jak se jmenují děti a proč.) A nejspíš mu nevadily, protože když jsem ve čtvrtek pozdě večer odcházela z pracovny a zeptala jsem se, jestli tam ráno bude nebo pojede z hotelu rovnou na letiště, odpověděl, že rovnou na letiště. 

Rozloučila jsem se, podala mu ruku se slovy, že jsem ho ráda poznala. A když jsem se otočila, zavolal za mnou, abych počkala, a z hlubin tašky na počítač vylovil čokoládu. 😍

Pokaždé, když si vzpomenu na posledních pár vět našeho rozhovoru, vybavím si Albuse Brumbála, jak promlouvá k Harry Potterovi na konci prvního dílu na ošetřovně. Starý, moudrý, rezonující a přívětivý hlas objasňující všechny záhady uplynulého roku.

A taky mám ještě několik kostiček té čokolády s mandlemi a kousky pomeranče. 💓

Z: „Je těžké sehnat v Číně dobrou čokoládu.“

H: „A jak se Vám to povedlo?“

Z: „Shenzen je blízko Hongkongu, takže mají větší nabídku věcí z dovozu.“

H: „Děkuju! - A dobrou noc a šťastný let!“

Na konci dne jsme všichni stejně jenom lidi.