Druhý pohled

V noci pode mnou něco šustilo v kamení, ale sotva jsem to vnímal. Probudil jsem se nějak kolem půlnoci (nemám hodinky, mohlo být klidně teprve deset). Nad mořem za sopkou vzdáleně hřmělo a blýskalo a blýskalo se i na pláži kousek ode mě. Dva rybáři s baterkou šli na noční lov. Nějak periferně jsem je znovu vnímal, když se rozednívalo a vraceli se, ale doopravdy mě probudily až rybářky po osmé hodině. Bylo jich asi deset a oblečené v šatech se do pasu brodily ve vodě zátoky. Dvě držely síť a ty zbývající jim do ní z velikého půlkruhu naháněly ryby postupným přibližováním. Mokrými šátky a klacky přitom mlátily do vody a vůbec dělaly takový kravál, že se nedalo spát a ani spánek předstírat. Když už hulákaly moc hlasitě a přestaly se starat o plácání do vody, došlo mi, že hulákají na mě, abych přišel blíž. Nabídly mi chobotnici i mořského úhoře a pak ještě nějaké hodně barevné rybky, ze kterých by měl halucinace i Nemo. Vzhledem k tomu, že nemám v...

Ano, já vím, že Nazghûl, je přízrak, který zbyl z člověka s prstenem moci, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovaly drakům podobné obludy, na kterých Nazghûlové lítali, když přišli o koně. Jestli se teda nějak jmenovaly. Městskou pláž jsem rychle opustil a cestou zpátky na hlavní pobřežní silnici jsem se snažil rozhlížet po jakémkoliv obchodě nebo restauraci. Nakonec mě nohy donesly za zvukem místní veselice, kde se mě ujal jeden z místních mladíků jménem Ibrahim. Uměl anglicky, chvíli jsme si povídali, odkud jsem, co na Komorách dělám…, až mi nakonec nabídl, že mě doprovodí ke kráterovému jezeru, jen tak, aby si cestou procvičil angličtinu. Cestou mě představil matce, z jejíhož domu mě vybavil dvěma plechovkami teplé koly a dvoulitrovkou balené vody, a v jiném domě jsme ještě navštívili matku jeho ženy, kde mě představil svojí asi čtyřleté dcerce. Moc jsme si toho neřekli, styděla se a nemluvila. Protože měla teplotu, nechal jsem jim pár tablet para...

Aby to nebyla taková paráda, a taky aby se projevila trvale přítomná nespokojenost lidského rodu, musím napsat, že to nebylo úplně na 100%. Ve zvířeném písku nebylo vidět lávové šutráky a moje chodidla se párkrát nepříjemně seznámila s ostrými hranami strusky. Na místě otlaků, které se po téměř dvaceti kilometrech vytvořily, to bylo obzvlášť nepříjemné. Taky voda úplně neosvěžila, moc teplá. A za tu chvíli na sluníčku bych docela uvítal trochu stínu.  A bolí mě nohy. Člověk si pořád hledá, na co by si stěžoval. Připadal jsem si jako Trautenberk – to kyselo je moc kyselý… Ale pak mi to došlo. Mám přesně to, co mám. Ani víc ani míň a žádné stesky ani přání na tom nic nezmění. A v tuhle chvíli se cachtám na plážičce v mozambickém průlivu, kde široko daleko nikdo není, mám jí pro sebe a vlastně mi vůbec nic nechybí. Cestou sem jsem uloupnul z palmy trs banánků (nebo spíš banánečků) a hned potom ještě dvě manga. Mám co posnídat, díky tetce od tvárnic mám i dost ...

Ráno vstávám podle předpokladů v šest. Začínají jezdit auta, a i když jsem v mangovníku docela schovaný, radši se balím. Hlavně mám žízeň. Ze včerejška mi z letadla zbyly necelé 3 deci vody, a i když je místní vzdušná vlhkost 100 %, člověk se jí nenapije. (zato se potí jako v prádelně) První vesnice je asi 5 km daleko, jde se docela prima, ještě není horko. Zastaví mi pár taxíků, ale bez peněz do něj nelez, já komorské franky zatím nevlastním a důvěra k dolaru tady asi není veliká, nechtějí ho. Takže šlapu pěšky k vodě jako velbloud. Všude na dohled jsou obrovské haldy lávového kamení, malé, velké i obří kusy škvárových šutráků tmavě hnědé barvy. Prorůstá jimi tropická fauna všeho druhu.  V první vesnici mají banku v prvním patře nějaké budovy, ale zamřížované okénko je zamčené, jsem tu moc brzy. Říkat tomu banka je zřejmě dost přehnané, spíš je to taková směnárnička velikosti menší trafiky. Lidé mě s úsměvem zdraví, ale zmůžu s...

Přestupuji na letišti v Nairobi. Na palubní vstupence mám sice odletovou bránu 18, ale jdu podle informačních panelů zodpovědně ke třináctce. Ta je za zamčenými prosklenými dveřmi a na obrazovce je cílová destinace Amsterodam. Půl hodiny před plánovaným odletem jsem se šel radši zeptat a poslali mě na tu původní osmnáctku, že si těch televizí nemám všímat. Měli pravdu, nakonec letíme z čísla 19. O komorském souostroví jsem toho nestihl moc nastudovat, jen jsem si potvrdil, že Unii tvoří tři ze čtyř geograficky souvisejících ostrovů. Ten čtvrtý - Mayotte - je stále pod francouzskou správou. Ze školy si pamatuji, že se na ostrovech pěstuje a vyváží hřebíček a vanilka. Dalším vývozním artiklem je květ, respektive silice z květu, Ylang – Ylang (Kananga vonná). Ten tvoří skoro 30% všeho vývozu Komor. Používá se v kosmetickém průmyslu a v aromaterapii. Na ostrově Moheli jsou pláže, kde kladou vejce velké mořské želvy a souostroví je jedno ze dvou m...

Na kolečkové židli na příjmu sedí takový šlachovitě hubený prošedivělý stařík, na Dinka dost malý, maximálně metr sedmdesát. Na pravém kotníku má kouli obvazu se zaschlou krví nebo obalenou krustou rezavého prachu z cesty. Na levé ruce má na viditelně kratším prsteníčku zmenšeninu téhož. Tomáš si nechá přesunout dědu na postel a za proplachování fyziologickým roztokem začíná prostříhávat a odlupovat vrstvy obvazu. Abych jen tak nezevloval, přinesu mu opravdické nůžky místo těch kancelářských, které mu v první chvíli podali. A pak už jenom pozoruji dědulu, jak statečně snáší něžnou péči, kterou jsou všichni chirurgové pověstní. Ptám se postupně tlumočníka, jak se řekne děda, odvážný a statečný. Když už se to chystám lámaně a pochvalně říct přímo tomu rybářovi, tlumočník mě zarazí, že když to není můj děda, nemůžu mu tak říkat, že mám radši říct „strejdo“ a že se jmenuje Dút. Kouknu na něj, zvednu palec a povídám: „Welan kút Dút. Kut dýdt.“ (Statečný strejda Dút. ...

V devět mě probudila ta černá potvora. Gabrielovým hlasem mi oznámila, že na mě čeká u hlavní brány. Po čtyřech hodinách spánku mi chvíli trvalo, než mi došlo, co se po mě chce.  Úplně jsem totiž zapomněl na to, že mě v pátek pozval na oslavu. Na pozvání jako takové jsem nezapomněl, jen mi nedošlo, že příští neděli znamená tuhle neděli. Hodil jsem na sebe sváteční košili, popadl v kuchyni suchou placku a vyrazil jsem. Veškerá ranní hygiena se vešla do letmého pokropení se při napouštění láhve vody na cestu. S česáním jsem se, jako ostatně všechny dny tady, ani nezdržoval. Bez hřebenu to nemá stejně valný význam a já ten svůj doma nějak moc dobře zabalil a ještě jsem ho nenašel. Na odchodu jsem ještě strčil klíče od lékárny do ruky Alfonsovi (to je zdejší šéf celého zdravotnického týmu), kdyby bylo třeba něco urgentně vydat, odnaviguji ho tou vysílačkou, co měla ráno funkci budíku. Jde samozřejmě se mnou. Není to daleko, něco přes dva kiláky. Venku je za...