Ráno vstávám podle předpokladů v šest. Začínají jezdit
auta, a i když jsem v mangovníku docela schovaný, radši se balím. Hlavně
mám žízeň. Ze včerejška mi z letadla zbyly necelé 3 deci vody, a i když je
místní vzdušná vlhkost 100 %, člověk se jí nenapije. (zato se potí jako
v prádelně)
První vesnice je asi 5 km daleko, jde se docela prima, ještě
není horko. Zastaví mi pár taxíků, ale bez peněz do něj nelez, já komorské
franky zatím nevlastním a důvěra k dolaru tady asi není veliká, nechtějí
ho. Takže šlapu pěšky k vodě jako velbloud. Všude na dohled jsou obrovské haldy
lávového kamení, malé, velké i obří kusy škvárových šutráků tmavě hnědé barvy.
Prorůstá jimi tropická fauna všeho druhu.
V první vesnici mají banku v prvním patře nějaké
budovy, ale zamřížované okénko je zamčené, jsem tu moc brzy. Říkat tomu banka
je zřejmě dost přehnané, spíš je to taková směnárnička velikosti menší trafiky.
Lidé mě s úsměvem zdraví, ale zmůžu se jenom na parodii francouzského
„Sava, sava bjén…“ případně „bonžúr“ a okamžité „že ne par le pa france“ a „že
ne par le pa komorese“ za každou jejich další větou, aby bylo okamžitě jasné,
že se mnou jedině „šengeréza“. To zjevně nikdo neovládá, takže bez
franků a teď už i bez vody pokračuji k další vesnici.
Rozestup mezi vesnicemi je zhruba jako u nás, do pěti
kilometrů, v žádné z dalších dvou nejsem schopný najít banku ani
směnárnu a vlastně ani žádný obchod. Určitě tam jsou, ale nejspíš se schovávají
v převleku za kozí chlívek nebo plechovou boudu u cesty. Ve vesnicích potkávám děti, jak se loudají
směrem ke škole, zdraví mě, pozorují, když projdu kolem. Fotím si obrovský baobab, má tak silný kmen, že ta bouda, co je něčí obydlí a je k němu
přilepená, je na šířku sotva poloviční.
K moři je to vzdušnou čarou sotva
500 metrů, ale jdu kolem mokřadů s mangrovníky, zrovna je odliv, takže
jsou pěkně vidět ty vzdušné kořeny a mezi nimi běhají krabi a jiné potvory
mořské, co na ně není dobře vidět. Mezi
kořeny jednoho mangrovníku je úplně naseto spirálovými ulitami.
Ve čtvrté vesnici jsem mokrý až na zadku. Slunce praží, ale
nesuší. Ždímám tričko, protože má dobře o kilo víc, než když bylo suché a
proklínám taxikáře, kteří projíždějí na 5 cm u mě, ať už jdu v jejich
směru napravo nebo správně vlevo, jak nás učili už ve školce. Ale tady je
silnice neuvěřitelně rozbitá, takže průjezd spíš připomíná tankodrom horší, než
byl z Přeštic na vysílač předloni (to pro moje krajany) nebo prakticky
kdekoliv na okresce v Čechách po zimě. Podle tohohle měřítka tady na Grand
Comore měli tuhou zimu už nejmíň čtyři roky po sobě a na opravu výtluků
v rozpočtu nezbylo, tak to jenom zasypali lávovým černým pískem.
Taxík je prakticky každé auto, které kolem mě projede.
Funguje to tady tak, že když je v něm místo (to znamená, že na zadní
sedačce nesedí víc než 3 lidi) mávnete a naskočíte. Cena je stabilní, do deseti
kilometrů 200 komorousů (11 korun) a na delší vzdálenosti podle dohody. Sdílení
taky znamená, že se po cestě sestava cestujících i několikrát promění. Jestli
jsem ještě ráno neměl žádný plát, tak už pomalu dostává obrysy. Žádným
z těch taxíků nepojedu, hezky si ten ostrov obejdu pěšky. A hned se mi
vynořuje další francouzské slovíčko do sbírky: „marš“. Takže taxikářům říkám
„pas de taxi, že maršé“. Chápou, že s nimi nechci jet, a dál mě do aut
nezvou, jen přibrzdí, já to pronesu jako zaklínadlo, kouknou na mě jako na
blázna „fou“ a jedou dál. Autobusáci taky.
Autobus tady je většinou takový tem minivan z Japonska
nebo Koreje pro osm lidí, takže máte jistotu, že na každé dva cestující vyjde
minimálně jedna sedačka a kupodivu jsou mírně dražší (ale zase jezdí na delší
vzdálenosti). Náklad (židle, matrace, kýble i otepi trávy) vozí na střeše. Když
řidič píchne, cestující spořádaně vystoupí, odlehčí střechu, aby šel ten vehikl
vyheverovat, a počkají, až řidič vymění
rezervu. Když jí nemá (nebo už cestou píchnul), mu někdo z okolojedoucích
odveze gumu do nejbližší vesnice na zalepení a někdo jiný přiveze zpátky.
A protože ani ve čtvrté vesnici nemám čím zaplatit, vyžebrám
v jedné takové kůlničce, co se po otevření dveří ukázala býti obchodem se
smíšeným zbožím, za jeden dolar litr a půl vody. Je to ale můj poslední nákupní
úspěch. Když už jsem ve vsi, jdu hledat směnárnu směrem k moři. Najdu ale
jenom takovou rybářskou pláž. Chlapi se zrovna v takových uzounkých
kánoích s vahadlem (myslím, že se jim říká piroga) vrací z nočního
rybolovu.
Anglicky umí jenom jeden a asi jenom 9 slov. Shodneme se, že
jsme oba (a vůbec všichni kolem) OK a dál už si mě nevšímají. Chvíli se zdržím,
udělám pár fotek, ale protože už mám zase sucho v puse a žádnou vodu ani
komorouse na to, abych si jí koupil, jdu hledat nějakou vesnickou studnu na
návsi. Žádnou tu nemají. Na ostrově totiž není žádný zdroj sladké vody. Veškerá
sladká voda je dešťová a u každého zděného domu je takový bazén tři na dva
metry, do kterého se důmyslným systémem drenáže přivádí voda z deště.
Slovem důmyslný myslím prasácky poskládané vlnité plechy a různá z plechu
ohnutá korýtka, která vedou od střechy bez okapu až k té nádrži, která je
taky zpola přikrytá vlnitým plechem.
Místo okovu slouží pětilitrový kanystr na provázku. U jednoho takového
domu suší tetka škvárové tvárnice na sluníčku. Vyrábějí se z lávové
strusky a cementu v každé vesnici na mnoha místech. Celý ostrov je jedno
velké staveniště s polodokončenými hrubými stavbami, ve kterých nikdo
nebydlí.
Tetka ty tvárnice, co už jsou do zvoniva vysušené,
přenáší asi o 30 metrů dál a skládá je hned vedle toho bazénku s vodou.
Přenesu jich asi deset (zhruba půlku těch usušených), aniž se jí ptám, jestli
chce pomoct, ale usmívá se, tak je asi za pomoc ráda. Takže se jí hned posunky
ptám, jestli si tou vodou můžu umýt ruce. Nabrala mi do kanystru, polila ruce a
zbytek přelila do hrnečku, abych se napil.
Trochu se zdráhám, ale žízeň je silnější než strach
z amebiozy a následných průjmů. Zbytek vody z kanystru přelévám do
petky a sázím na silný, Afrikou čtyři měsíce trénovaný žaludek.
Po dalších asi pěti kilometrech se blížím k městečku,
ale ještě před tím vidím ze silnice žluťoučký píseček a azurovou oceánovou. Na
nic nečekám, přelezu kousek po lávě, házím batoh do písku a
Indickej oceáne,
tady mě máš.
23. 2. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat