Komory 1 - Cílím na Komory

Přestupuji na letišti v Nairobi. Na palubní vstupence mám sice odletovou bránu 18, ale jdu podle informačních panelů zodpovědně ke třináctce. Ta je za zamčenými prosklenými dveřmi a na obrazovce je cílová destinace Amsterodam. Půl hodiny před plánovaným odletem jsem se šel radši zeptat a poslali mě na tu původní osmnáctku, že si těch televizí nemám všímat. Měli pravdu, nakonec letíme z čísla 19.

O komorském souostroví jsem toho nestihl moc nastudovat, jen jsem si potvrdil, že Unii tvoří tři ze čtyř geograficky souvisejících ostrovů. Ten čtvrtý - Mayotte - je stále pod francouzskou správou. Ze školy si pamatuji, že se na ostrovech pěstuje a vyváží hřebíček a vanilka. Dalším vývozním artiklem je květ, respektive silice z květu, Ylang – Ylang (Kananga vonná). Ten tvoří skoro 30% všeho vývozu Komor. Používá se v kosmetickém průmyslu a v aromaterapii.

Na ostrově Moheli jsou pláže, kde kladou vejce velké mořské želvy a souostroví je jedno ze dvou míst, kde se podařilo ulovit prehistorickou rybu – Latimérii podivnou. Na hlavním ostrově Ngazidja je činná sopka Karthala, 2361m. Její erupční aktivita je zhruba desetiletá a poslední erupce skončila v lednu 2007. Přitom v roce 2005 dosáhl lávový proud až k okraji hlavního města.

A to je zhruba všechno, co o ostrovech vím. Pak ještě to, že mezinárodní letiště je asi 30 km severně od hlavního města Moroni a nejnavštěvovanější (tedy pravděpodobně nejhezčí) pláže naopak 20 – 30 km na sever od něj. Mezi jednotlivými ostrovy se dá přeletět nebo přeplavit na trajektu, přičemž letenky (stojí dvaapůlkrát tolik než cesta trajektem) je prý nutné objednávat s několikadenním předstihem. Trajekt mezi ostrovy jezdí dvakrát v týdnu a i tady se doporučuje zajistit si lodní lístek s předstihem.

Nemám žádný konkrétní plán. Možná vylézt na sopku, možná šnorchlovat. Vím, že většinou chci spát venku - na pláži nebo v horách – a jen tak se toulat s tím, co si nesu na zádech. Taky vím, že na Ngazidji přistaneme po půlnoci a že se mi rozhodně nechce do hlavního města, takže z letiště musím doleva – na sever.

Přistáli jsme přesně. Jen chvilku trvalo, než mezi vystoupivšími odhalili toho kluka, co rozespale vystoupil v domnění, že už je na Madagaskaru a vůbec nechápal, proč by se měl vrátit zpátky do letadla. Imigrační úředníci mají zajímavou měnovou politiku. Nepřekvapilo mě, že nechtěli jihosúdánské libry ani keňské šilinky, kterých jsem se chtěl elegantně zbavit, nechtěli ani švýcarské franky. Za vstupní vízum chtějí buď 30 € nebo 50 $.

O eura lehčí (pochopitelně) se před letištní budovou vyhýbám všem taxikářům předstíráním, že s někým telefonuji a mířím přitom k východu z letištního areálu. Jeden taxikář to zkusí u výjezdu z letiště, ale když se odhodlaně vydávám doleva na sever, na opačnou stranu než je hlavní město, kapituluje i ten.   

Ani ne 500 metrů od letiště je egyptská tma přímo biblická (Ex. 10, 21 - 29). Zvedám hlavu a koukám na nebe. Obrazně i doslova mě ten pohled posadil na zadek. Ani se nesnažím svoje emocionální dojetí svést na lariam (ano, i tady užívám antimalarika). Jednoduše mě ten pohled dojímá a zpětně chápu, jak jsem před lety v Thajsku pod vodopádem viděl sedět jednu slečnu, která tam jen tiše seděla a „plakala nad tou krásou“. Přímo nad hlavou mám mléčnou dráhu, a protože tu není žádný světelný smog, je opravdu zřejmé, proč se tak jmenuje. 

Ležel a užíval bych si ten pohled i déle, ale cestoval jsem dlouho, jsem unavený, a když na to přijde, můžu mít výhled na hvězdy rovnou z hamaky před usnutím, stačí najít dva stromy dostatečně blízko u sebe. To ovšem není úplně jednoduché, tak asi po dalším kilometru, možná dvou, beru za vděk velkým mangovníkem, který má větvě dostatečně rozložité a nízko. Je sice jenom pár metrů od silnice, ale teď v noci nic nejezdí a ráno se sbalím za pár minut.

Nakonec musím pověsit hamaku trochu výš, než je mi milo, takže nedosáhnu nohama na zem, ale co se dá dělat, není moc na výběr. Nakonec jsem ještě na další větev pověsil batoh, aby byl na očích a v dosahu. Na něj jsem pak připnul i boty, abych je měl ráno po ruce a vstával obutý. Pod stromem je totiž kromě plastových lahví, zmačkaných plechovek a dalších různých odpadků i hodně ostrých úlomků lávové strusky, které je tam od poslední erupce všude plno. Když si ustelu, vůbec mi nevadí, že skrz korunu toho stromu na nebe nevidím, spím skoro okamžitě. Ani mi nevadil ten pohyb různých malých zvířátek na zemi pode mnou. Vlastně nevím, jestli byla malá, podle rámusu, mohla být i velká, já si jenom řekl, že jsou to prostě malé myšky nebo ještěrky, eventuálně trochu větší brouci.

Probudil jsem se tvrdým dopadem ve 4 ráno. I z toho metru to dost bolí, jeden ten lávový šutrák se mi zabořil někam mezi páteř a ledvinu. Za blbost se platí, měl jsem ten úvaz zkontrolovat dvakrát. Hamaku mám půjčenou a nechtělo se mi rozvazovat ty uzly a oka na uchycení přes karabinu. Na druhý pokus už tu chybu neudělám. A vlastně jsem měl i kus štěstí. Mohl jsem dopadnout o 20 centimetrů dál na zadek a do něj, případně kamkoliv jinam, jsem si mohl zarazit 3 cm vysoký ostrý zubatý okraj rozbité láhve, které jsem si před tím vůbec nevšiml.

Než usnu podruhé, přemýšlím, že vůbec nemám tušení, kde by mě tu asi nejlíp zašili.


22. - 23. 2. 2017