Ano, já vím, že Nazghûl, je přízrak, který zbyl
z člověka s prstenem moci, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovaly
drakům podobné obludy, na kterých Nazghûlové lítali, když přišli o koně. Jestli
se teda nějak jmenovaly.
Městskou pláž jsem rychle opustil a cestou zpátky na hlavní
pobřežní silnici jsem se snažil rozhlížet po jakémkoliv obchodě nebo
restauraci. Nakonec mě nohy donesly za zvukem místní veselice, kde se mě ujal
jeden z místních mladíků jménem Ibrahim. Uměl anglicky, chvíli jsme si
povídali, odkud jsem, co na Komorách dělám…, až mi nakonec nabídl, že mě
doprovodí ke kráterovému jezeru, jen tak, aby si cestou procvičil angličtinu.
Cestou mě představil matce, z jejíhož domu mě vybavil
dvěma plechovkami teplé koly a dvoulitrovkou balené vody, a v jiném domě
jsme ještě navštívili matku jeho ženy, kde mě představil svojí asi čtyřleté
dcerce. Moc jsme si toho neřekli, styděla se a nemluvila. Protože měla teplotu,
nechal jsem jim pár tablet paracetamolu.
K jezeru to bylo asi 2 kilometry, hodně do kopce.
Cestou se k nám přidávali a zase se odpojovali náhodní kolemjdoucí, kterým
Ibrahim opakoval, kdo jsem, co tam dělám… Mám pocit, že se od nás odpojovali,
protože je posílal pryč, protože pro tuhle chvíli byl on tím, kdo měl na
starosti opravdového muzungu a nechtěl se dělit. Ale jistě to nevím, nerozuměl
jsem ani slovo.
U jezera, respektive na hraně kráteru, děláme pár fotek, a
než Ibrahim odejde, dává mi rady na cestu. Ale když odejde, jenom si sedám a
následně lehám do trávy. Bolí mě nohy od chození, z horka se mi motá
hlava, nestíhám ventilovat, protože je mi moc horko a vzdušná vlhkost mi
rozhodně nepomáhá.
Půl hodiny jen tak ležím a čekám, až se slunce schová za
kopec. Přemýšlím přitom, jestli mám dost síly sešplhat zhruba 60 metrů
k vodě, abych se vykoupal ve sladké. Nakonec to nechávám na ráno, možná
bych to zvládl dolů, ale nahoru už určitě ne a spát dole, kde bude miliarda
komárů, se mi rozhodně nechce.
Když se tak nakláním přes okraj, abych zjistil, jestli dolů
vůbec vede nějaká cesta, najednou nad sebou slyším takový zvláštní zvuk, jako
když se napne plachta, ale je to takové divné, spíš jako když promáčknete
špatně nafouknutý fotbalový míč…
Nebo jako kdyby byla ta plachta ušitá z tenké kůže…
Otočil jsem hlavu a málem jsem měl jednoduchým volným
pádem vyřešenou celou problematiku sestupu. Sotva 2 metry nad hlavou mám
obrovského kaloně (takový přerostlý netopýr). V rozpětí křídel má dobře
metr a ten zvuk udělal jakýmsi akrobatickým prvkem, když jedno křídlo nafoukl
teplým vzduchem přesně na hraně toho kráteru a jen se otočil, aby se nepropadl
do studeného vzduchu nad kráterem.
Už vím, kde vzal Tolkien, respektive Jackson inspiraci pro
popis letu toho nosiče Nazghûla. Dlouho na to nezapomenu, možná vůbec. Tu
tenkou blánu a zvuk, když se s hlasitým „plop“ naplnila vzduchem. Ani
pocit, jak se ozubená, jakoby liščí tlamička řítí přímo ke mně, orámovaná
z každé strany víc než půlmetrem kožnatého křídla s drápky…
Zlomek sekundy na sebe vyděšeně zíráme, ale jeho křídlo, teď
plné vzduchu, ho jako paraglidera stočilo tak krásně, že se pověsil nohama
vzhůru na keřík přesně pod hranu kráteru. Původně to měl asi v úmyslu a
lekl se mě asi stejně jako já jeho.
Za chvíli mi jich nad hlavou létalo víc, nejdřív tři, pak
pět. Ten první, co se na mě neúmyslně řítil, byl zdaleka největší. Tihle mají
při rozpětí maximálně 60 centimetrů. Ráno jsem je viděl na jednom stromě,
myslel jsem si, že se chystají spát, ale oni nejsou jako netopýři, jsou to
denní živočichové. Přes den se usadí (hlavou dolů) na nějakém ovocném stromě ve
větším, zhruba dvacetičlenném hejnu a pojídají ovoce. Kolem čtvrté odpolední vylétají
na „procházku“ před spaním.
Setkání s Nazghûlem mě probralo dost na to, abych se
posbíral a dorazil poslední 2 km až na pláž. Podle toho, co na dálku vidím, by
tam mohly být nějaké stromy akorát na hamaku.
Pláž je dlouhá a než dojdu úplně nakonec, je to možná
dvakrát tak daleko, než jsem odhadoval. Ne že bych nemohl zůstat někde blíž,
ale pláž je oblázková s lávovým kamením a vhodné stromy na pověšení
postele jsem našel skoro až na jejím konci. Cestou jsem potkal 2 exempláře
místní vysoké. V tom fofru než mi zmizely, jsem si ani nestihl
pořádně prohlídnout, jestli to byly srnky nebo žirafy. Nejdřív jsem si podle
barvy (červeno bílé strakaté) myslel, že jsou to krávy nebo přerostlé kozy. Ale
pak jsem si všiml, že na hlavách mají takové žirafí parůžky s bambulkama
na konci, takže nevím a tápu.
Možná se mi to jenom zdálo.
Natáhnul jsem hamaku mezi mangrovníky a byla tma a hned
potom ráno. Za den jsem ušel tak 40 kilometrů, snědl bagetu, banány a mango,
vypil tak deset litrů vody a propotil a vyždímal dvě trička.
Žádné komentáře:
Okomentovat