Komory 5 - Vzhůru na homoli cukru

V noci pode mnou něco šustilo v kamení, ale sotva jsem to vnímal. Probudil jsem se nějak kolem půlnoci (nemám hodinky, mohlo být klidně teprve deset). Nad mořem za sopkou vzdáleně hřmělo a blýskalo a blýskalo se i na pláži kousek ode mě. Dva rybáři s baterkou šli na noční lov. Nějak periferně jsem je znovu vnímal, když se rozednívalo a vraceli se, ale doopravdy mě probudily až rybářky po osmé hodině.

Bylo jich asi deset a oblečené v šatech se do pasu brodily ve vodě zátoky. Dvě držely síť a ty zbývající jim do ní z velikého půlkruhu naháněly ryby postupným přibližováním. Mokrými šátky a klacky přitom mlátily do vody a vůbec dělaly takový kravál, že se nedalo spát a ani spánek předstírat.

Když už hulákaly moc hlasitě a přestaly se starat o plácání do vody, došlo mi, že hulákají na mě, abych přišel blíž. Nabídly mi chobotnici i mořského úhoře a pak ještě nějaké hodně barevné rybky, ze kterých by měl halucinace i Nemo. Vzhledem k tomu, že nemám v čem a na čem vařit, rybí snídaně nebude. Rybářkám došlo, že kšeft nebude a vydaly se lovit opačným směrem a pak domů.

Mě došlo, že nebude žádná snídaně, dokud nenajdu místo, kde se dá nějaká pořídit. Poskládal jsem ložnici na záda a vyrazil. Nejdřív zpátky ke slunečnímu jezeru, do kopce. Od slunečního jezera k silnici, do kopce. Na první křižovatce to doleva vypadalo jako polní cesta zpátky k pobřeží, tak jsem zvolil odbočku doprava, která vedla, jak jinak, do kopce. Triko, co jsem ho celou noc sušil, bylo po deseti minutách znovu na ždímání, ale naštěstí je trochu pod mrakem a občas i větřík rozfoukne to prádelní horko.

Inventura mých bolístek ze včerejška čítá dva otlaky velikosti mince o hodnotě 100 komorousů pod palcem každé nohy a taky puchýře zepředu na palcích. Nebyl jsem zvyklý na sandále s plnou špičkou. Nohy mě bolí celkově, ani nevím, jestli víc stehna nebo chodidla. Pravé koleno mi začíná otékat, na lýtkách mám sluneční alergii a kolem lemu trika u krku mám sluncem vypálený rámeček.

Čas na sebelítost vypršel, protože to vypadá, že kopec je dlouhý, vesnice v nedohlednu a snídaně tím pádem daleko.  Ale nejsem na tom tak zle, cestou jsem dohnal tři děti. Nevím, jestli míří do školy nebo za školu, ale snaží se konverzovat i trochu víc než jenom „bonžůr,mesjé“ a  „sava“. Pár anglických slovíček už někde pochytily. Představíme se, dám jim napít mojí dešťové vody, na oplátku se se mnou rozdělí o mango a banán a pak se jen tak šourají, takže mám na chvíli pocit, že ten výkonnější jsem tu já.

Ne na dlouho.

Vytvořil jsem si sice slušný náskok, ale když si po kilometru (jenom na chvilinku) sedám do stínu nějakého rozestavěného betonového artefaktu (asi domu, možná to jednou bude dům), za necelé dvě minuty stáhly můj náskok a za další dvě byly v nedohlednu.

Kopec se ještě víc zvednul (tady stavaři nemají ani páru o normě pro maximální sklon vozovky) a kdyby kolem jel nějaký taxík, hodně bych zvažoval svoje včerejší rozhodnutí. Ale nejede, vlastně kolem mě dnes ještě nic neprojelo.

Za další půlhodinu se doplahočím do nějaké vesnice, kde se na návsi zhroutím na betonovou lavičku. Vedle ní je stánek, co by mohl při troše dobré vůle plnit funkci zahradní restaurace, ale vypadá to, že měli otevřeno naposledy předloni.

Jak tak sedím, muezzin svolává do mešity na páteční modlitbu a kolem mě se trousí svátečně oblečení chlapi.

-          „Salam alejkum“    

-           „Alejkum salam“

A zase jsou pryč.

Nakonec se zvednu i já, mám hlad a žízeň, ale vesnice je jako po vymření.  Jen u jednoho plotu rvou ze stromu pomeranče čtyři malí kluci. Toho nejmenšího z nich jsem vysadil, aby taky dosáhl, a jako podíl na zločinu jsem si vysloužil dva pomeranče. Nejsou zralé, takže chutnají spíš jako citrony. Zapíjím je zbytkem vody, u mešity naberu další.

Nenaberu. Tahle mešita (Mosque de Batsa) je velká a před ní a po schodech do druhého patra stojí hotové srocení lidu, všichni ve svátečním. Před mešitou dokonce malé tržiště. Ale nic pro mě, zase maniok, zelené banány na pečení, chlebovníky a nějaké lupení.

Za vesnicí sedám do trávy u cesty už trochu zoufale, protože ten kopec, který jsem šel sem, není nic proti tomu, který mě čeká. Aspoň že není už takové horko, dokonce se zatáhlo, možná zmoknu. Ne, že bych mohl být mokřejší. Byla by to vítaná sprcha.

Jak tak sedím, jde kolem mě takový děda, zhruba metr šedesát, v čepici, v kabátě, na nohou žabky. V ruce má mobil a nezbytnou mačetu. Pozdravíme se a pak děda posunkuje, jestli jdu nahoru nebo dolů. Posunkuji, že nahoru, tak mávne mačetou, že jdeme.

Jako by tušil, že povelu mačetou nejde odolat, vyrazí svižně vzhůru a já se ploužím za ním. Chvíli se mi vzdaloval, ale pak zpomalil na moje tempo a za další kilometr, kdy se vedle mě vyloženě loudal si ke mně sedá na takovou betonovou zídku. Ukazuji mu, že jsem KO, ať jde klidně napřed, že si odpočinu a pak zase půjdu.

Ale sedí dál. Říká mi, jak se jmenovala ta vesnice, zní to jako ten řecký chlast – OUZO, že za kopcem je další vesnice (něco jako Kát, Két nebo Kuot). Ptám se, jestli tam za kopcem bydlí, ale že ne, jde jenom na zahrádku tady na kopci. Bydlí v Ouzu (nebo jak se to jmenuje). Nejdřív mi říká, jak je to daleko. Nechápu, vím, že řekl nějaké číslo a kilometr, ale nerozumím „že ne par lepa komorese“. Tak mi ukazuje rukama, jak asi daleko jsme už ušli a že o něco málo víc mě ještě čeká do Kétu. Kolik z toho je nahoru a jak daleko pak zase z kopce dolů.

Vypadá to, že půjdu dlouho, tímhle tempem obzvlášť.  

Posílám dědu napřed, že vyrazím až za chvíli. Asi pochopil, že vážně nemůžu. Nakonec, jestli má v kopci zahrádku, nemůžu ho cestou minout, jiná tu nevede. To si myslím, že mi říkal, když jsme se loučili.

Postupně se vyplahočím do poloviny cesty k hřebeni a zase si musím sednout. Tak se alespoň kochám pohledem na tu krásu dole, vlny oceánu, kam až daleko vidím, svítivě bílé pobřeží, kopec, co je pod ním ten kráter s jezerem… A z druhé strany taky moře, za podivným lesíkem kvetoucích Aloí. Nad hlavou mi neslyšně prolítne nějaký dravec tak blízko, že bych mu mohl počítat peří. Ale nestihnu to, jen se mi mihne kolem hlavy a je zase pryč.

Koukám na místo, odkud jsem ráno vyšel. Vůbec to není daleko, trochu počítám ty vzdálenosti a vychází mi, že jsem ušel zhruba 10 kilometrů, neměl bych na tom být tak špatně. Jenomže už nemám z čeho brát. Bez vody jsem vysušený jako treska, trocha kyselého ovoce té energie taky moc nenabídne a navíc je to celou cestu do kopce a v prádelnovém horku. 

Taky se možná jen vymlouvám a jsem jenom slabý a stárnu rychleji, než si myslím.

Další zastávku mám už jenom kousek od hřebene. Jak si tak sedím, z džungle vedle cesty se vynoří děda (ten můj s mačetou) s obrovskou otepí listí. Koukne na mě, shodí listí z hlavy a zase zmizí v džungli. Za chvíli se vynoří s asi metr a půl dlouhým košťálem v ruce. Dojde až ke mně, mačetou oseká z košťálu povrchovou vrstvu až na dřeň, přesekne ho na půl a obě půlky mi podává. Začíná mi svítat. Kouknu na dědu a posunky naznačuji žvýkání košťálu. Usměje se, takže vidím, že mu chybí víc než polovina zubů, pokývá hlavou, že jo, a vrací se ke své otepi. Ještě se ohlédne, aby zkontroloval, jestli se do toho košťálu pustím, zamává, hodí trávu zpátky na hlavu a je pryč.

Já sedím na zemi, žvýkám cukrovou třtinu a je mi, jako když jsem ve třetí třídě pátou ranou ve střelnici na pouti konečně sestřelil lízátko na dvě špejle. Je mi sladce.

24. 2. 2017