Komory 3 - Odpadové hospodářství

Aby to nebyla taková paráda, a taky aby se projevila trvale přítomná nespokojenost lidského rodu, musím napsat, že to nebylo úplně na 100%. Ve zvířeném písku nebylo vidět lávové šutráky a moje chodidla se párkrát nepříjemně seznámila s ostrými hranami strusky. Na místě otlaků, které se po téměř dvaceti kilometrech vytvořily, to bylo obzvlášť nepříjemné. Taky voda úplně neosvěžila, moc teplá. A za tu chvíli na sluníčku bych docela uvítal trochu stínu. 

A bolí mě nohy.

Člověk si pořád hledá, na co by si stěžoval. Připadal jsem si jako Trautenberk – to kyselo je moc kyselý… Ale pak mi to došlo. Mám přesně to, co mám. Ani víc ani míň a žádné stesky ani přání na tom nic nezmění. A v tuhle chvíli se cachtám na plážičce v mozambickém průlivu, kde široko daleko nikdo není, mám jí pro sebe a vlastně mi vůbec nic nechybí. Cestou sem jsem uloupnul z palmy trs banánků (nebo spíš banánečků) a hned potom ještě dvě manga. Mám co posnídat, díky tetce od tvárnic mám i dost vody k pití a nic nemusím.

Po koupeli, snídani a další koupeli zase na cestu. Ne že bych se nemohl válet na pláži, ale pálí to tak, že je to až nepříjemné a zase už mi dochází voda. S takovou potní kůrou to vypadá na pitný režim minimálně 6 litrů denně. Jestli nenajdu směnárnu, bude to docela dost odnošených tvárnic.

Za další kilometr jsem na předměstí Mitsamiouli. Otlakům se po maceraci v moři moc nechtělo zpátky do bot a došlo na ponožky. (Slíbil jsem chůvě Dáše z pražské kanceláře, že jí dám vědět, až k tomu dojde.)

Tak hlásím – 23. 2. jsem v 11 dopoledne našel využití pro jeden ze dvou párů ponožek, které se mnou odletěly do Afriky. Za deset dnů jednu z nich ztratím a v Jižním Súdánu už šanci nedostanou.

V Mitsamiouli mají fotbalový stadion s tribunami a před ním je pláž s dvojřadem kokosových palem. Rozestup mají ideální, právě pro hamaku a tak uléhám k polednímu šlofíčku. Původně to měla být jen taková relaxační chvilka, ale v noci jsem toho moc nenaspal a šumění vln zní jako ukolébavka.

O hodinu později mě budí děti. Trousí se ze školy asi někam k obědu. Hamaku už možná viděly, ale muzungu v ní (já) vypadá jako rarita, na kterou je třeba se dojít podívat.

- Bonžůr, bonžůr, bonžůr mesjé…

Po asi stopadesátém bonžůr a desáté selfie „muzungu a já“ (děti si fotily selfie, ne já) to balím a pokračuji do středu města. Protože není velké, zabere to z předměstí necelých 5 minut. 

Na rynku je farmářský trh a taky banka. Jedna. Uvnitř mají paní u stolečku, pána za sklem a ochranku. Celé je to 3 na 5 metrů s jednou klimatizační jednotkou. Pán za sklem zkoumá moji padesátidolarovku jako filatelista modrého mauricia a nakonec mě posadí do jedné ze dvou židlí, které tam mají. Do druhé se posadí šerif v uniformě a směrem ke mně pohupuje metrovým obuškem. Pán za okýnkem někam telefonuje a asi za čtvrt hodiny žádá můj pas.

Za další čtvrthodinku mi podává papírek s cifrou 22 000, a protože nemám o kursu ani ponětí a jiná banka tu stejně není, kývnu hlavou, že „bien“. Obkresluje moje nacionále z pasu a za chvíli se dožaduje lokální adresy. Žádnou nemám, ale nevím jak to vysvětlit, když zjevně nevládneme žádným společným jazykem. Nakonec volím cestu nejmenšího odporu a diktuji Guest house Beach. Ani si moc nevymýšlím, dnes budu nejspíš spát na pláži.

S dvaadvaceti tisíci komorousy v kapse se můžu na trhu rozšoupnout, ale nabídka mě trochu brzdí v rozletu. Čerstvou rybu, zelené banány na vaření ani maniok nemám jak připravit, tak nakonec vyhrává bageta plněná mrkví, nějakou další zeleninou a vařeným vejcem. Paní mi do náplně ještě prsty vmasíruje jakousi jogurtovou zálivku. Bude to po vodě z bazénu další test odolnosti trávicí soustavy.  Ale mince tady mají čisté, na vrácení mi je vylovila z kyblíku s vodou. Jestli stejně lovila drobné i pro zákazníky přede mnou, je jasné, že dressing na vajíčkách bude mít i příchuť peněz.

Než jsem poobědval (bagetu, restauraci jsem nenašel) obloha se zatáhla a vypadlo to na déšť. Někde určitě pršelo, ale na mě spadly asi 3 kapky. Na druhou stranu to tolik nepražilo, líp se šlo a za necelou hodinu jsem byl ve vesnici nebo městečku jménem Lac Sole. Z mého letmého pohledu na mapu (na google map 3 dny zpátky) vím, že už jsem na pomyslném obdélníkovém tvaru ostrova minul jeho severozápadní roh a jsem přibližně na půl cesty kratší stranou obdélníku k tomu severovýchodnímu. Za městečkem by měla být místní přírodní památka – sladkou vodou zatopený vulkán sopky, podle kterého dostalo městečko jméno – Sluneční jezero.

Jsou čtyři hodiny a před mešitou si kluci omývají nohy před modlitbou. Jdu taky. Ne, že bych mířil do mešity potvrdit Alláhovu velikost, ale umýt nohy a ruce ve sladké vodě je lákavá nabídka. Ani nedovedu říct, jestli jsem víc slaný z moře nebo od potu. Do paměti ukládám i informaci, že vedle mešity je kromě nádrže na umývání taky veřejná toaleta (jen pro pány).  Od rána jsem jí sice nepotřeboval, protože všechno, co vypiji, vypotím, ale třeba se to bude někdy hodit.

Kromě záchodu a umývárny má mešita i nádrž na vodu k pití. Z té doplňuji všechny tři mé prázdné lahve a vyrážím zase dál. Kluci se smějí, polévají se vzájemně vodou a přejí mi šťastnou cestu. Než ale začnu stoupat do kopce k sopečnému kráteru, ještě se vydám sehnat něco k večeři a možná se kouknout na městskou pláž.

K jídlu jsem nepotkal nic a vidět takovou pláž stačí jednou, dojem zůstane na zbytek života. Potvrdilo se, co už jsem si delší dobu myslel. Když jsem totiž ráno vstával, pořádně jsem si prohlídnul spektrum odpadků pod stromem vedle silnice. Plastové tašky, rozbité sklenice, plechovky, igelitky… Typický obraz divoké skládky kdekoliv na českém venkově. Ráno jsem si ještě říkal, že je to jenom výjimka u cesty. Ale průběžně jsem podobný obrázek zahlídnul i jinde po cestě a odpadků přibývalo úměrně blízkosti lidských obydlí. Čas od času jsem míjel u cesty nebo v příkopu u ní odložený očesaný vrak auta. A pláž v Lac Sole taky stála za to.

Za čárou přílivu jedna velká skládka, rovnoměrně rozvrstvená po celé kilometrové délce pláže. Rezavé plechovky všech velikostí. Taky všechny velikosti, barvy a tvary pet lahví. Rozbité skleněné lahve i televizní obrazovky. Kusy hadrů i moskytiér a sem tam i torzo koberce koukají z lávového písku. K tomu halda různých částí jiných domácích spotřebičů, zbytky zářivek, žárovek a dalšího elektroodpadu. Mezi tím cáry igelitových tašek a zelených umělohmotných pytlů od pákistánské dlouhozrnné rýže s maximálním podílem 15 % zlomených zrn.

Teprve pak byla pláž s černým pískem a drobnými oblázky, které něžně hladily další mikrotenové tašky houpající se ve vlnách odlivu. Smutný pohled. Už před pěti lety, když jsem byl poprvé v jihovýchodní  Asii, mě napadlo, že kultura, která staletí používá jídelní nádobí z bambusu a banánového listu, potřebuje před masivním importem plastů z Číny intenzivní školení v odpadovém hospodářství. Pokud k němu totiž nedojde a společnost nezmění své zvyky, začnou na kompost za chalupou házet i talíře a příbory z plastu. Jenomže jejich poločas rozpadu je o několik řádů delší než má mistička z listu banánovníku a hůlky z bambusu.

V Asii už to pochopili a ve Vietnamu separují odpad a i v Kambodži už potkáte popelářské vozy. Každý pouliční stánek je vybavený odpadkovým košem. Na komorských ostrovech jsem odpadkový koš neviděl. Ani jeden. Ani popelnici, ani jakýkoliv úklidový servis. Myslím, že minimálně na Ngazidji jsou zvyklí, že jim jednou za dekádu spálí a pohřbí všechny odpadky láva, ale co další ostrovy?